Karel Absolon životopis

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1877 - 1960

Životopis

Profesor Karel Absolon bezpochyby patřil k nejpřednějším a ve světě nejznámějším zástupcům naší předválečné vědy. Jeho vědecké zájmy se utvářely již v dětství, protože jeho dědečkem nebyl nikdo jiný než známý krasový badatel a amatérský archeolog MUDr. Jindřich Wankel (1821–1897). Absolon vždy vzpomínal, že Wankelovo jméno mu otevíralo pracovny věhlasných učenců v celé Evropě. Nutno ovšem přiznat, že mladistvá touha po vyniknutí a proslavení své rodné země, jež ho po celý život neopustila, byla od samého začátku vrchovatě podložena vlastními pracovními výsledky, neuvěřitelným pracovním elánem a vynikajícími organizačními schopnostmi.

Původním vědeckým zájmem mladého badatele byl výzkum jeskynního hmyzu, k němuž získal důkladnou kvalifikaci studiem zoologie na Karlově univerzitě u profesorů Friče a Vejdovského. První odborné příspěvky s touto tématikou publikoval ještě ve studentských letech a záhy jimi začal zásobovat i zahraniční vědecké časopisy. Entomologické sběry temnostní fauny v něm brzy probudily zájem o průzkum jeskyní. Do roku 1908 prozkoumal a zdokumentoval většinu jeskyní severní části Moravského krasu a Rudického propadání.

Několikrát sestoupil s přáteli do Macochy a po vzoru průkopnického stylu francouzského speleologa E. A. Martela se mu v mnohých známých jeskyních podařilo proniknout do nových rozsáhlých prostor. V rámci Přírodovědeckého klubu zakládá jeskynní sekci, jejíž členové se roku 1909 prokopali do prvních krápníkových dómů Punkevních jeskyní a do pokračování jeskyně Kateřinské. Své poznatky uložil K. Absolon do krásně vypravené monografie „Kras moravský“, která je dodnes ceněnou ozdobou každé speleologické knihovny. Roku 1907 se tak mohl habilitovat na pražské univerzitě jako soukr. docent fyzického zeměpisu s prací o historickém vývoji problému podzemních toků Punkvy. Následujícího roku odchází z místa asistenta geologického ústavu UK a vrací se na Moravu, kde získal funkci kustoda zoologického oddělení Moravského zemského muzea. Jmenované instituci potom zůstává věrný po celý život.

V roce 1916 umírají známí amatérští badatelé M. Kříž a K. J. Maška. Jejich bohaté archeologické a paleontologické sbírky se dostávají do MZM a ve vnukovi J. Wankela probouzejí zájem o další obor, kterým proslul už jeho děd. Archeologie starší doby kamenné se K. Absolonovi stává hlavním pracovním polem po celá dvě následující desetiletí. Právě na základě stávajících sbírek a vlastních nových objevů může nyní budovat své eminentní postavení ve světové vědě a rozmnožovat čestná členství dlouhé řady úctyhodných institucí. V sídlišti lovců mamutů u Dolních Věstonic spatřuje rozsáhlé „paleolitické Pompeje“ a k jejich publikaci zakládá z vlastních prostředků samostatnou řadu monografií. V ní postupně vycházejí zevrubné pracovní zprávy za prvé tři výzkumné sezóny (1924 až 1926), zatímco výsledky výzkumů nejdůležitějšího středoevropského sídliště lovců sobů (magdalénien) v jeskyni Pekárně (1925–1930) se objevují na stránkách Časopisu Moravského zemského muzea. Propagaci výzkumů moravského paleolitu je určen pavilon „Člověk a jeho rod“ na jubilejní výstavě r. 1928, přemístěný později pod názvem Anthropos do jiných prostor brněnského výstaviště. Snahou o co nejpůsobivější oslovení návštěvníka se prof. Absolon jaksi nechtěně stal i průkopníkem stylu muzejních expozic – kromě gigantických rekonstrukcí mamuta a srstnatého nosorožce, zhotovených za finančního přispění Tomáše Bati, zde byla např. dioramata v životní velikosti a automaty se stereoskopickými diapozitivy. Anthropos měl ovšem představovat jen výstavní zařízení stejnojmenného „mezinárodního ústavu pro bádání o původu člověka a jeho kultury“, který měl být původně součástí Univerzity Karlovy a později se jednalo o jeho zřízení v Brně vyčleněním fondů i personálu z rámce MZM. K jeho realizaci – přes nezměrné Absolonovo úsilí a finanční podporu prezidenta Masaryka – však již nedošlo. Ústav Anthropos MZM se podařilo vytvořit až v 60. letech zásluhou prof. J. Jelínka, současně s vybudováním nového stálého pavilonu v pisáreckém parku.

Světové veřejnosti adresoval prof. Karel Absolon serii populárních a bohatě ilustrovaných statí v tehdy nejprestižnějším společenském žurnálu "The illustrated London News". Propagační stránka věci tehdy poněkud zastínila stránku vědeckou – řada hlásaných názorů (např. neexis- tence starého a středního paleolitu, fantastická rozloha sídliště pod Pálavou) byla podepřena spíše autoritou než argumenty a proto svého autora nepřežila.

Současně s archeologickými výzkumy ovšem prof. Absolon řídil práce na podzemní Punkvě za Macochou, kde sváděl heroický zápas za překonání hlubokých sifonů. Díky jeho organizačnímu geniu byla bitva o proniknutí do Macochy po vodě „silou strojů“ r. 1933 vítězně dobojována a téhož roku se tam již projížděli na lodičkách první návštěvníci. Při tom všem ještě K. Absolon přednášel na Karlově univerzitě, kde r. 1927 získal post „bezplatného řádného profesora pro obor geografie, paleoanthropologie a zoogeografie“, a vykonával četné zahraniční cesty. Největší badatelský význam měly výpravy do Dinárského krasu v Jugoslávii a entomologické exkurze do Tunisu.

Výzkumy v Dolních Věstonicích skončily r. 1938, kdy jižní Moravu obsadil Wehrmacht a přičlenil k Velkoněmecké říši. K. Absolon odešel záhy poté (4. listopadu 1938) do důchodu. Německá správa muzea neměla o jeho další návrhy na vybudování Anthroposu pražádný zájem, naopak mu zabavila část knihovny a výzkumné dokumentace. O další výzkumy v Dolních Věstonicích se přel pražský profesor Lothar Zotz s organizací SS Ahnenerbe, která nakonec zvítězila. Největší katastrofa však přišla v posledních dnech války, kdy při úmyslně založeném požáru Mikulovského zámku shořela podstatná část kolekcí kamenné industrie z Dolních Věstonic a Předmostí, jakož i všechny antropologické nálezy. Umělecké předměty se zásluhou některých zaměstnanců muzea (českých i německých) podařilo zachránit. Těsně po osvobození ještě vyšly dvě nejrozsáhlejší Absolonovy monografie o paleolitu (3. sezóna v Dolních Věstonicích a výzkum v Býčí skále), čímž se slavná epocha jeho archeologické činnosti v podstatě uzavřela. Z vybombardovaného bytu na Kolišti a Bratislavské ul. se rodina přestěhovala na ul. Všetičkovu, kam byla vrácena i knihovna.

Posledních 15 let života starého učence bylo naplněno úsilím o dokončení rozsáhlých rukopisů, pojednávajících o balkánské jeskynní zvířeně (Travunia) a o krasových terénech v povodí ponorné řeky Ombly u Dubrovníka a Timavo v Terstském zálivu. Současně připravoval světový atlas chvostoskoků, kteří byli jeho životní láskou, a doplňoval objemný soubor rešerší Biospeleologica balcanica. Vracel se tak k tématům, kterými kdysi začínal a které po odborné stránce nejlépe ovládal. Každý z těchto rukopisů čítá stovky stran a tisíce obrázků. Bylo stále jasnější, že tak objemná díla, jež měla znamenat "triumfální cestu naší vědy na foru mezinárodním", se v nových podmínkách nepodaří vydat. Prof. Absolona, který pohrdal jakoukoli prostředností, nelákalo vybrat nejpřínosnější poznatky a ty pak v realistickém rozsahu předložit k publikaci. O jeho krasových výzkumech v zahraničí proto dnes nevíme téměř nic určitého. Nakonec se podařilo uveřejnit alespoň atlas nástrojů z Předmostí (upravený B. Klímou) a poutavě psanou dvoudílnou monografii Moravský kras, částečně aktualizovanou příspěvky některých mladších odborníků. Toho se pan profesor však již nedožil – od roku 1960 odpočívá v čestném kole brněnského Ústředního hřbitova pod mohutným vápencovým náhrobkem, připomínajícím milníky jeho slavné vědecké dráhy. Neuvěřitelně rozsáhlá soukromá knihovna a archiv tvoří nyní v ústavu Anthropos MZM základ studijního střediska dějin výzkumu krasových oblastí Evropy. Jeho práci, která v první polovině minulého století tak výrazně poznamenala kulturní život Brna, bude nyní připomínat pamětní síň v Dietrichštejnském paláci, vybudovaná díky štědré finanční podpoře jeho dcery Ali Block-Absolonové. (zdroj životopisu: Moravské zemské muzeum)

Ocenění

Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.