Karel Krejčí životopis

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1904 - 1979

Životopis

* 20. 8. 1904, Praha
† 26. 6. 1979, Praha

Literární historik, slavista
Pocházel z pražské kulturní rodiny, otec byl úředníkem Zemského výboru pro Království české; strýci byli filozof František Krejčí (1858–1934), germanista Jan Krejčí (1868–1942) a z matčiny strany literární historik Ferdinand Strejček (1878–1963), jeho bratrancem byl hudební skladatel Iša Krejčí (1904–1968).
Krejčí studoval na malostranském gymnáziu (maturita 1923) a na FF UK češtinu a germanistiku, kterou brzy zaměnil za polonistiku (profesoři Marjan Szyjkowski, Jan Máchal, Jan Jakubec, Otokar Fischer). 1927–1928 pobýval jako stipendista na univerzitách ve Varšavě a Krakově. PhDr. 1928 prací Polské hnutí revoluční v letech 1830–1846 a české národní obrození. Od 1929 působil jako asistent slovanského semináře na FF UK, docentem se stal 1935 prací Polská literatura ve vírech revoluce. Po uzavření vysokých škol (1939) učil jako středoškolský profesor na obchodní akademii v Praze, později byl zaměstnán ve Slovanském ústavu. Koncem války byl krátce vězněn pro přednáškovou činnost v Sociologickém klubu. 1945 byl jmenován mimořádným, 1948 řádným profesorem polského jazyka a literatury na FF UK. 1955 se stal členem korespondentem ČSAV. Titul DrSc. pro obor filologických věd získal 1956. 1958 musel z FF UK z politických důvodů odejít. Pracoval v ČSAV: jako vědecký pracovník postupně působil ve Slovanském ústavu, Ústavu jazyků a literatur a posléze v Ústavu pro českou a světovou literaturu. Do důchodu odešel 1975. Kromě své pedagogické a vědecké práce aktivně popularizoval českou i světovou literaturu v přednáškách a besedách i doslovech o různých autorech. Byl spoluzakladatelem (s Albertem Pražákem a Jiřím Horákem) Literárněhistorické společnosti (1934) a jejím prvním jednatelem, dále předsedou Literárněvědné společnosti při ČSAV (1973–1979); podílel se na činnosti Klubu za starou Prahu.
Debutoval 1925. Přispíval do periodik: Studentský obzor, Listy filologické, Časopis Svobodné školy politických nauk (1932 zde Piłsudski a Rusko, i sep.), Čin, Slovanský přehled (1930 zde Poláci v Čechách v době povstání listopadového a „Velká emigrace“, i sep.), Zborník Matice slovenskej (Martin), Slavia (1939 zde Polské a české bajky B.Paprockého, i sep.), Literární noviny (od 1931, 1952–1967), Lidové noviny, Svobodné noviny, Demokratický střed, Demokratický zítřek, Věda a život, Modrá revue, Časopis pro moderní filologii, Časopis Matice moravské, Čs. rusistika, Česká literatura, Kritický měsíčník, Kytice, Sborník filologický (1941 zde Latinské ozdoby v českých spisech B.Paprockého z Hlohol, i sep.), Nový život, Slovesná věda, Host do domu, Impuls, Acta Universitatis Carolinae – Slavica Pragensia, Sborník Národního muzea, řada C, Věstník ČSAV, Lidová demokracie, Rudé právo, Zprávy Klubu za starou Prahu. Publikoval rovněž v dalších periodikách domácích a zahraničních (mj. Slavische Rundschau, Vídeň), především v polských časopisech Myśl wspólczesna (Varšava), Pamiętnik literacki (Varšava–Vratislav), Twórczość (Varšava) aj. Redigoval časopis Slavia (1950–1958, 1970–1979) a knižnice Polská knihovna (od 1937, s dalšími), Za vzděláním (1937) a Ars 2 (1940, s dalšími, vyšel pouze svazek O českou literární kritiku). Přispěl do četných sborníků a napsal řadu doslovů k beletristickým pracím českým i přeloženým. Šifry: -ej-, í, -jer-, K., Kí, K. K., Rej.
Osobnosti a dílu Karla Krejčího byla věnována dvě sympozia (1994 a 2005) pořádaná Slovanským ústavem AV ČR v Praze.


Krejčí se ve své odborné činnosti orientoval na slovanské literatury, především na literaturu polskou, později i českou. Díky svým univerzitním učitelům (Marjan Szyjkowski, Jan Máchal) prošel silným vlivem pozitivismu, který však modifikoval sociologickými a srovnávacími postupy. Zdůrazňoval společenskou podmíněnost jak literatury jako celku, tak i individuálních činitelů a na tomto pojetí zakládal své syntetické práce i rozsáhlé monografie (zejména o Jakubu Arbesovi). Sociologické zásady uplatňoval také v obecných studiích o vztahu společnosti a jazyka (Jazyk ve vývoji společnosti). Zkoumání zvolené problematiky začínal analytickými studiemi (např. v knižní prvotině Polská literatura ve vírech revoluce), které završil v první polovině 50. let syntézou (Dějiny polské literatury). Zatímco v literatuře polské sledoval všechny vývojové fáze od nejstarší doby až po současnost, v literatuře české se zaměřil hlavně na 19. století, zvláště na jeho druhou polovinu. Ideální látku pro souběžné uplatnění svých zájmů bohemistických a polonistických pak našel v postavě česko-polského spisovatele z 16. století Bartoloměje Paprockého z Hlohol, o němž během druhé světové války napsal monografii. Vrcholem Krejčího komparatistické práce je obsáhlé dílo Heroikomika v básnictví Slovanů, v níž využil svých encyklopedických znalostí nejen literatur slovanských, ale i literatur antické, německé, francouzské a dalších, a to od nejstarších dob až po současnost. Heroikomiku přitom chápal jako specifický způsob vidění světa, který do sebe zahrnuje ironii, parodii i satiru.
Zvláštní zájem projevil Krejčí o kulturotvorný vliv a význam ústního podání pro vznik obecného povědomí jak místního, tak celonárodního rozměru. V knize Praha legend a skutečností konfrontoval pražské pověsti s historickými prameny i s literárním ztvárněním u domácích i cizích autorů a esejisticky podal mnohostranný obraz kulturní Prahy v průběhu několika století. Soubor Česká literatura a kulturní proudy evropské je reprezentativním průřezem Krejčího díla o významných osobnostech české literatury zejména 19. století (Karel Hynek Mácha, Jaroslav Vrchlický, Svatopluk Čech, Jakub Arbes, Jaroslav Hašek) a vztahu jejich děl k evropskému kulturnímu proudění. (zdroj životopisu: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=4)

Ocenění

Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.