Životopis
Studovala na Škole krásných umění v Bukurešti, kde byl jejím profesorem velký etnograf Dimitrie Gusti. Jako členka monografických týmů organizovaných sociologickou školou v Bukurešti má příležitost studovat rumunské lidové umění v nejtradičnějších regionech. Během studií poznává také svého budoucího manžela etnomuzikologa Harryho Braunera, bratra surrealistického malíře Victora Braunera.
Byla velmi známou umělkyní zejména díky svým originálním tapiseriím a folkloristické činnosti. Tkala koberce se stylizovanými lidovými motivy ve svém vlastním ateliéru, které vystavovala na samostatných výstavách tapiserií. V roce 1954 založila divadlo pro děti „Ţăndărică“ společně s Elenou Pătrăşcanu, manželkou ministra spravedlnosti Lucreţia Pătrăşcana (který byl popraven ve vykonstruovaném komunistickém procesu), což vedlo k tomu, že i ona a její manžel Harry Brauner byli odsouzeni každý na 12 let vězení. V roce 1962 byla osvobozena a v roce 1968 při obnovení procesu Pătrăşcanu byli oba shledáni nevinnými. I když byla Lena Constante členkou Svazu výtvarných umělců, nemohla své malířské práce vystavovat z politických důvodů. To ji přivedlo k tomu, aby svoji tvorbu zaměřila na „lidové umění“ a využívala ve svých kolážních tapisériích pravé folkloristické materiály. Útržky lidových krojů, lidových ubrusů a výšivek ztrácejí v kolážích Leny Constante své původní určení a získávají nové estetické hodnoty, i když si uchovávají autenticitu.
„Když jsem v roce 1961 vyšla z vězení, Svaz výtvarných umělců nepřijal to, že bych dělala malbu. Bývalý politický vězeň nesměl vystavovat. Po mnoha intervencích mi bylo povoleno, abych dělala lidové umění. Nejdřív jsem začala dělat panenky. Studovala jsem etnografii, a tak jsem k lidovému umění přešla rychle. Při několikadenním výletu do Hunedoary, do Země Dřevařů (Ţara Pădurenilor), jsem měla štěstí navštívit trh, kde byli ženy a muži oblečení v nádherných lidových krojích. Zeptala jsem se, co se s tím oblečením stane, když je unošené a potrhané, a odpověď mě překvapila. Oblečení se buď vyhodilo nebo použilo jako hadry na mytí podlahy. Dala jsem jim svoji adresu a požádala je, aby mi je poslali, že jim za ně dám cokoliv. Sbírala jsem takové kousky asi 12 let, než jsem se mohla pustit do práce na tapiseriích. A tehdy mě oficiální místa bez jakéhokoliv důvodu obvinily, že ničím folklór.“ (Lena Constante)
„Tapiserie Leny Constante jsou pohádkové... Lena Constante s jehlou v ruce dává dohromady citáty lidového myšlení a vytváří z nich nové, umělecky stylizované věty, jejichž smysl je výhradně jejím dílem. Odkud pocházejí citáty?... jsou to náprsenky a rukávy lidových košilí, halen ze Země Dřevařů, které jsou vyšité tradičními motivy ze starodávné rumunské palety: slunce, měsíc, voda, oheň, hvězdy, jedlová větvička, které nás zavádějí do hloubek mytologie. (...) Četností motivů a kompoziční skladbou tak dosahuje hodnot antologie rumunského umění.“ (Paul Anghel, novinář)
Mimořádně významné z uměleckých prací Leny Constante jsou ikony malované na skle. Jde o reprodukce více než 650 venkovských ikon na skle a dřevě z doby, kdy pracovala v monografickém týmu Dimitrie Gustiho – 1932. Dále jsou to ilustrace pro děti – první útěk v uměleckém vyjádření Leny Constante, cenzurované oficiálními místy z politických důvodů, a kresby z vězení – „Člověk, který je sám v cele, nemá jinou možnost, než sedět bez hnutí celé hodiny a čekat... Jakákoliv práce je nemožná a zakázaná. Někdy jsem nacházela na talíři odštěpky kostí. Když se třou o drsný cement stolu, získají nakonec tvar, který chceme. Vytvářela jsem miniatury nástrojů, které měřily sotva tři centimetry. Pracovala jsem potají, uši nastražené v jednom kuse. Koho chytli, byl potrestán a byl pak pod přísnějším dohledem.“ (Lena Constante)
Lena Constante se stala známou i na mezinárodní úrovni po roce 1989 díky dvěma knihám, v nichž popsala své zkušenosti z komunistického vězení. Dílo Leny Constante je nejen svědectvím, ale je rovněž estetickým vyjádřením. První knihu vydává v roce 1990 v Paříži s názvem L'Évasion silencieuse. V roce 1992 vychází i v rumunštině v jejím vlastním překladu: Tichý útěk (Evadarea tăcută). Tichý útěk nazvala kritička Ruxandra Cesereanu „peklem samoty“, protože v této knize popisuje autorka „3000 dnů samoty v rumunském vězení“. Období samoty a mučení ji přivedlo k myšlenkám na sebevraždu, ale podařilo se jí překonat kruté utrpení útěkem do estetiky. Využila k tomu různé nástroje: zapomenout sama na sebe, použít představivost, hrát si, snít, překládat, používat slovo, vytvářet si koncepty pro literární práce (román, verše, povídky, divadelní hry), modelování, kresba. Bez takových metod by autorka nebývala mohla přežít: „dospěla jsem k pátému roku totální samoty. Jak bych bývala překonala beznaděj, mizérii a hrůzu z dalších sedmi let utrpení bez těchto dlouhých hodin totálního útěku? Nebylo snad šílenství nablízku? Nečíhalo? Byla jsem spokojená, že jsem se občas mohla odpoutat. Že navzdory hladu a samotě, navzdory mým slabostem a jejich síle jsem na ně všechny mohla udělat dlouhý nos”. Druhou knihu Útěk nemožný, která vyšla v roce 1993 a byla pokračováním první, charakterizovala Ruxandra Cesereanu jako „očistec promiskuity, šedou knihu ”, protože popisuje období, které Lena Constante prožívala ve společné cele.
Originál tohoto díla byl napsán v rumunštině.
„K napsání Útěků jsem se rozhodla najednou, aniž bych něco podobného měla dříve v úmyslu. (...) Jednoho dne jsem se ráno probudila kolem šesté ráno, vzala jsem si sešit, který ležel na stole a začala jsem psát. A to byla první věta knihy: „Jsem odsouzena k dvanáctiletému žaláři...“ Už jsem se zbavila strachu, zas už jsem byla normálním člověkem.“ (Lena Constante)
„Vězení je obrovská zkušenost. Ovšem v případě, že to člověk přežije. Jestliže vyvázne s čistou duší. Jestliže se mu podaří změnit zlo v dobro. Je to boj sám o sebe. Člověk musí chtít nezbláznit se, neohnout se, nenechat se pokořit.“ (Lena Constante)
(zdroj životopisu: http://www.icr.ro/)
