Leo Jehne životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Jehne, Leo, muzikolog, publicista, dramaturg, organizátor, hlasový pedagog, narozen 8. 12. 1930, Hranice, zemřel 24. 9. 1999, Praha.

Získal středoškolské ekonomické vzdělání ve Vsetíně a Valašském Meziříčí (mat. 1959), rok byl zaměstnán jako statistik. Pak vystudoval kombinaci hudební věda – estetika na filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (promovaný historik 1956 s diplomní prací O specifičnosti vokálního projevu v operách Bedřicha Smetany, PhDr. 1974 s prací Smetanovy operní vokální party a jejich interpretace, CSc. 1993 na základě spisu Jazz – pop – rock a český zpěv; ve starší verzi nesl název Problematika české interpretace písní jazzové oblasti). V dětství se učil hře na klavír, během vysokoškolského studia studoval sólový zpěv a hlasovou pedagogiku v Ostravě u Rudolfa Vaška. Byl 1946 spoluzakladatelem, pianistou, aranžérem a leadrem skautského (junáckého) ansámblu Mistral, který přerostl v big band a patřil k předním amatérským tanečním (jazzovým) orchestrům na severní Moravě. Hrával i na klarinet ve valašském krúžku ve Vsetíně a na cimbál při studiu v Olomouci. Již tehdy psal drobnější materiály o hudbě do místního tisku.

Po ukončení studia působil jako ředitel Okresního domu osvěty v Novém Jičíně; zpíval tehdy v Pěveckém sdružení moravských učitelů a byl sólistou sboru Ondráš. Od 1957 byl ředitelem Divadla hudby v Ostravě a současně vyučoval na konzervatoři sólovému klasickému zpěvu (později i zpěvu v jazzu a pop music). V Ostravě rozvíjel též další činnost: byl hlasovým poradcem ostravského kabaretu A-Zet, spolupracovníkem Divadélka Pod okapem a satirické scény Štafle, přednášel na jednoročním kursu amatérských zpěváků (zúčastnila se ho např. Marie Rottrová). Později vedl řadu seminářů a školení toho druhu nejen v Ostravě, ale i jinde včetně Slovenska;
spolupracoval takto s festivalem amatérských zpěváků populárních písniček (později tzv. Mladá píseň) v Jihlavě (zde konal i předfestivalová soustředění mladých interpretů), byl hlasovým poradcem sólistů pražského souboru Apollo, atp. Pro Divadlo hudby (ostravské pořady ovšem přebírala i jiná zařízení obdobného typu) vytvořil na 150 programů, z nichž četné byly zaměřeny k jazzu a pop music; uváděl zde i zpěváky spolupracující s ostravskou stanicí Československého rozhlasu (např. Pavla Nováka), pro kterou rovněž psal pořady; ostravské interprety uváděl i v pořadech ostravského studia Československé televize.
V době svého ostravského působení psal do lokálních časopisů Červený květ, Nová svoboda, Ostravský večerník a byl dopisovatelem Hudebních rozhledů, kde zaujal především svým profilem Umění a styl Evy Pilarové, což mu otevřelo dveře do dalších periodik (sborníky Taneční hudba a jazz, Divadelní noviny, Gramorevue, Hudba pro radost, Melodie, Aktuality Melodie); všude se zaměřoval především na problematiku vokálních projevů především z oblastí jazzu, rock a pop music.

Roku 1969 přešel do Prahy, kde se stal v podniku zahraničního obchodu Artia vedoucím hudebního oddělení a pak 1979 zástupcem ředitele pro umělecké otázky; od 1988 do odchodu do důchodu 1990 (způsobenému dlouhodobou srdeční chorobou) působil v Supraphonu jako vedoucí oddělení mezinárodního repertoáru a zahraniční propagace. Všechny tyto podnikové funkce byly spjaty s účastí na zahraničních festivalech jazzových a popových, kde býval i členem výborů a porot; 1974 byl jmenován přísežným soudním znalcem pro hudební obor. V Artii začal Jehne budovat exportní katalog české jazzové a populární hudby ve spojení se Supraphonem i Pantonem; pro export byly nahrávány i desky, které v tuzemsku nevyšly. K osobnostem a souborům z oblastí jazzu, rocku, folku, pop music, jež Jehne prosazoval, patřili např. C & K Vocal, Citron, Ondřej Hejna, Heuréka, Mirka Křivánková, Peter Lipa.

Vedle dramaturgicko-organizační práce patřil Jehneho zájem praxi a teorii vokálního projevu v oblasti hudby jazzového okruhu, resp. kritické činnosti v této oblasti. I když se institucionálně věnoval pedagogice jen 1977–81 na Lidové škole umění v Praze 1 (tzv. Lidová konzervatoř; zpěv populárních písní a šansonů a obecně pěvecká interpretace), vždy byl v této oblasti významně činný jako vedoucí různých seminářů a školení i jako osobní hlasový konzultant a specialista na hlasovou rehabilitaci. Na tuto problematiku soustředil i velkou většinu své publicistické produkce a také knižní publikace Chcete zpívat pop? (Praha 1970) a vlastně posmrtně vydanou Slavné tváře českého popu 60. a 70. let (Praha 1999). Velká část časopisecké produkce byla publikována v Melodii; většinou se jedná o odborně fundované profily, ale v některých případech i o stati se zaměřením na problematiku pěvecké techniky, estetických kritérií apod. Ve výběru: O Suchém suše (1964, č. 6), Rudolf Cortés (1965, č. 3), Ella Fitzgeraldová – první dáma jazzového zpěvu (1965, č. 11), Systém WM (1965, č. 12), Zpěváci – výkony – kritéria (1966, č. 7), O hlasových rejstřících (1966, č. 10), Karel Gott (1967, č. 5), O šansonu vůbec a Haně Hegerové zvlášť (1969, č. 6), Cesta k Ostrovu Heleny Vondráčkové (1971, č. 5), Nadějné vyhlídky a ztracené iluze (1973, č. 4), Folklór v populární hudbě – řešení nebo únik (1975, č. 12), Nebezpečné úvahy o hudebním kýči (1977, č. 2), Klouzavý let do slavičího hnízda – Hana Zagorová (1978, č. 4), Zpěvačka s talentem formátu A1 – Petra Janů (1978, č. 7), Obyčejná neobyčejnost Marie Rottrové (1980, č. 11), Melodik druhé generace – Zdeněk Marat (1981, č. 6). Výběr ze statí publikovaných jinde: Naše problémy s jazzovým zpěvem (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 2, s. 75–76), Umění a styl Evy Pilarové (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 5, s. 206–207), Zpěváci tanečních orchestrů a hlasová pedagogika (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 12, s. 514–517), Na cestě k světovosti – Karel Gott (publikace Hvězdy taneční hudby a jazzu 2, Praha 1967), Zpěvačka – evergreen – Ella Fitzgeraldová (Hvězdy taneční hudby a jazzu 3, Praha 1969), Jazzový zpěv kontra bel canto (sborník Taneční hudba a jazz 1968–69, Praha 1968), Povídání o popzpívání (Gramorevue 1988, č. 1–12). Přispěl četnými cennými hesly do Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby III (Praha 1990).

V 90. letech psal sloupky o gramofonových deskách a opeře do Lidových novin (od 1992, sbírku připravil k vydání pod názvem Sloupkořadí klasických CD; připravil i titul Průvodce klasickými CD). Byl soudním znalcem v oboru nosičů zvuku, měl svou poradenskou firmu Musiconsult; začal též spolupracovat s týmem Evy Hermannové na projektu českého rozšířeného a aktualizovaného vydání operního lexikonu Horsta Seegera. Stále si udržoval renomé odborníka na problémy hlasové výchovy, vokální interpretace, dramaturgie. (zdroj životopisu: http://www.ceskyhudebnislovnik.cz)