Lidia Gălăbova životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Lidia Gălăbova - Лидия Гълъбова - je rodačkou z Plovdivu (*1954) a dětství a dospívání prožila v Rodopech, rozkládajících se v jižní části země na bulharsko-řeckém pomezí. Toto pohoří tvoří svébytnou etnografickou oblast a představuje zvláštní, archaický svět opředený mýty (podle ústního podání se v jedné z rodopských vesniček narodil bájný pěvec Orfeus) a obývaný specifickou etnickou menšinou – tzv. Pomáky Vystudovala bulharský jazyk a literaturu a veřejná komunikační studia na Sofijské univerzitě sv. Klimenta Ochridského. Od poloviny osmdesátých let minulého století spolupracovala jako jazyková poradkyně (v oblasti stylistiky) s tehdejším ministerstvem kultury a zároveň působila jako novinářka, rozhlasová reportérka a hlasatelka i televizní redaktorka v různých státních i soukromých společnostech a kabelových televizích (Bulharský národní rozhlas, Bulharská národní televize, Radio 99, Radio 7 dni aj.). Dodnes jsou ceněny její rozsáhlé rozhovory, které vedla s předními osobnostmi zejména kulturního života Bulharska konce 20. století a jejichž nahrávky jsou dnes uloženy ve zlatém fondu bulharského rozhlasu.
Autorka je rovněž scenáristkou několika dokumentárních filmů, věnovaných např. zakladateli moderního bulharského malířství, Čechu Janu Václavu Mrkvičkovi (1856–1938), slavné bulharské básnířce Elisavetě Bagrjaně (1893–1991) nebo španělskému spisovateli a filozofu Miguelovi de Unamuno y Jugo (1864–1936).
Poezii začala L. Gălăbova psát v období Gorbačovovy perestrojky a od sklonku totality publikuje pravidelně a kontinuálně v bulharských novinách a časopisech (Literaturen vestnik, Literaturen forum, Plamăk, Septemvri, Novo slovo, Vek 21, Standart aj.). Za bývalého režimu se však často potýkala s cenzurou a rukopisy jí byly i opakovaně vraceny kvůli „ideologicky závadným“ místům. Doposud samostatně vydala čtyři básnické sbírky. První z nich, Izgubenijat model (Ztracený model, 1994), vyšla s podporou ministerstva kultury v sofijském nakladatelství Izdavatelska kăšta „Ivan Vazov“, ostatní tři pak rovněž v Sofii vydalo nakladatelství Izdatelsko atelie Ab: jmenovaly se Procep (Průrva, 2001), Geografija na dušata (Zeměpis duše, 2006) a Angelite na grada (Andělé Zlatého města, 2008). Autorčiny verše jsou obsaženy v dvojdílné bibliofilské antologii Bălgarski poetesi (Bulharské básnířky, 1996), připravené spisovatelem, satirickým básníkem a scenáristou Radojem Ralinem (1922–2004) v nakladatelství Ekvus-art, nebo ve sborníku Antología para la mariposa (Antologie motýlů, 2016), do nějž přispěli básníci ze slovanského a latinskoamerického světa. České ukázky z jejího díla doposud vycházely jen na internetu (na serverech Literární.cz a iLiteratura.cz).
Od roku 2000 žije Lidia Gălăbova v Praze jako nezávislá novinářka a aktivně se podílí na kulturním životě bulharské menšiny v České republice. Spolupracuje s Českou televizí (např. na trojdílném filmu režisérky Svetlany Lazarovy Rodopska magija [Rodopská magie, 2010]), s Domem národnostních menšin, s Bulharským kulturním institutem a s oběma zdejšími menšinovými periodiky Bălgari a Roden glas.
V roce 2018 jí vyšel český výbor Andělé Zlatého města (nakl. Novela Bohemica, přel. Marcel Černý), v němž vzdala hold pražskému geniu loci (obsahuje verše ze stejnojmenné sbírky, z bezprostředně předcházející sbírky Zeměpis duše a několik textů nových (vedle bulharských básní se autorka také pokusila o verše v češtině. (zdroj životopisu: L. Gălăbova: Andělé Zlatého města)