Ludvík Svoboda životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

* 25. 11. 1895 Hroznatín
† 20. 9. 1979 Praha

československý armádní generál, komunistický politik a prezident v letech 1968 - 1975

Ludvík Svoboda se narodil v Hroznatíně v selské rodině. Na Zemské hospodářské škole ve Velkém Meziříčí nabyl agronomického vzdělání. V první světové válce na ruské frontě po třech měsících přešel do zajetí a v září 1916 vstoupil do čs. legií. Zúčastnil se bojů u Zborova, Bachmače a o sibiřskou magistrálu.

Do vlasti se kpt. Svoboda vrátil v září 1921. Zprvu demobilizoval, aby se ujal rodinného hospodářství. Již v říjnu 1921 však vstoupil do nově se tvořící čs. armády. Krátce sloužil u pěš. pluku č. 3 J. Žižky z Trocnova v Kroměříži, kde se oženil a kde přijal nabídku sloužit v Užhorodě, kde (1923 - 1931) byl velitelem roty a později zástupcem velitele praporu pěš. pluku č. 36. V té době složil státní zkoušku z maďarského jazyka a literatury na Univerzitě Komenského v Bratislavě, která mu vynesla místo profesora maďarštiny na Vojenské akademii v Hranicích. Po třech letech pedagogické práce byl povýšen na podplukovníka a převelen (1934) do Kroměříže. Za mobilizace v květnu a září 1938 byl velitelem náhradního praporu a současně mobilizačním referentem pluku. Po mobilizaci odešel s polním praporem do pohraničí jako jeho velitel.

Po okupaci českých zemí organizoval vojenský odboj v rámci Obrany národa na východní Moravě. Ale již 5. 6. 1939 odešel do Polska, kde se stal velitelem vojenské skupiny v Bronowicích u Krakova. Nekompromisně prosazoval Dr. E. Beneše jako jediného nejvyššího představitele československého odboje. Po ustanovení České a slovenské legie, dekretem polského prezidenta z 3. 9. 1939, byl jmenován velitelem výcvikového tábora v Leśné.

Po porážce Polska, za hrozby německého zajetí, L. Svoboda, se souhlasem čs. vyslance v Polsku Slávika a po domluvě se sovětským vojenským přidělencem v Polsku, převedl 17. 9. 1939 své vojáky na území obsazované Rudou armádou, kde skupina dostala status vojenské internace. Jednáním se Sověty zajistil přičlenění ke skupině dalších vojenských jednotlivců a skupin čs. občanů spolu s jejich rodinnými příslušníky. Bez spojení s vedením čs. odboje dosáhl, aby vojenská skupina byla brána jako celek, kterému bylo umožněno v internaci žít podle svých zvyklostí a čs. vojenského řádu, držet vojenské služby a provádět vojenský výcvik. Dohodl postupný odsun většiny čs. vojáků z SSSR do Francie, po jejím pádu na Střední Východ.

Vývoj války přesvědčily L. Svobodu, že rozhodující pro vítězství ve válce bude sovětsko - německá fronta. Z toho důvodu, podporoval navázání čs. - sovětských zpravodajských kontaktů v Istanbulu, které přispěly k ustanovení Čs. vojenské mise v SSSR. Současně inicioval vytvoření čs. vojenské jednotky na sovětském území. Tyto skutečnosti významně podpořily uzavření dohody o čs. - sovětské vojenské spolupráci, součásti čs. - sovět. spojenecké smlouvy z 18. 7. 1941 a vedly ke zvýšení prestiže čs. exilové vlády v Londýně.

Pplk. L. Svoboda od počátku r. 1942 organizoval v Buzuluku 1. čs. samostatný polní prapor a 15. 7. 1942 byl ministrem NO v Londýně jmenován jejím velitelem. Prosazoval aktivní účast jednotky na frontě, oproti pouhé její symbolické přítomnosti. Prapor vyrostl na brigádu a v létě 1944 na 1. čs. armádní sbor. Pod velením L. Svobody bojovali čs. vojáci u Sokolova v Charkovské operaci (březen 1943), při osvobození Kyjeva (listopad 1943) a pravobřežní Ukrajiny. Od 11. 9. 1944 vedl čs. vojáky v bojích Karpatsko - dukelské operace na pomoc Slovenskému národnímu povstání a při osvobozování území Slovenska. 1. čs. armádní sbor osvobozoval Ostravu, východní Moravu a skupina tanků byla vyslána na pomoc povstalecké Praze. Výsledky bojové činnosti čs. vojska v SSSR, jeho vklad do společného spojeneckého boje proti hitlerovskému Německu, měly velký morální význam pro odboj okupované vlasti a přinesly čs. exilové vládě zahraničně-politické výhody.

Do boje proti německým okupantům byla zapojena i rodina L. Svobody: manželka Irena, organizovala odchod několika skupin důstojníků a poddůstojníků do exilu, ukrývala ve svém domě čs. parašutisty, účastnila se na záchraně a úkrytu vysílačky. Do odboje se rovněž zapojili syn Miroslav a dcera Zoe, rodiče manželky a její dva bratři. Po prozrazení se jí podařilo s dcerou uniknout zatčení a až do konce války se skrývat. 17-letý syn i bratři manželky byli popraveni, její matka A. Stratilová zavražděna v Ravensbrücku plynem. Ve Svatobořicích bylo vězněno 15 příbuzných manželů Svobodových.

L. Svoboda byl jmenován ministrem NO první poválečné vlády. V únoru 1948 souhlasně s prezidentem Benešem zastával názor, že armáda nemůže zasahovat do vnitřního politického vývoje. V období upevňování komunistické moci v celém státním aparátu, včetně armády, nástupem studené války, rozdmýcháváním "třídního boje", které vedlo k nezákonnostem 50. let, se podezřívání a nedůvěře nevyhnul ani L. Svoboda. Po odvolání z funkce ministra NO 25. 4. 1950 byl jmenován na krátkou dobu náměstkem předsedy vlády, pověřený vedením Čs. státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Zcela zjevně se ocitl v nemilosti 8. 9. 1951, kdy ve věku 55 let byl odvolán i z této funkce. Nabízenou "penzi z milosti" odmítl a do zálohy byl dán až po dvou letech bez zaměstnání.

V době politických procesů byl začátkem listopadu 1952 zatčen s odůvodněním, že připravoval vojenský převrat. Toto obvinění bylo konstruováno v souvislosti s obviněním širšího kruhu velitelských kádrů armády. Na zásah z Moskvy, díky dobrozdáním jeho válečných velitelů z Moskvy, bylo obvinění L. Svobody staženo, ale musel se zodpovídat z nařčení sabotáže Košického vládního programu v armádě. V době nemilosti L. Svoboda pomáhal organizovat hospodářství JZD v rodném Hroznatíně. Ještě v březnu 1953 byl jeho nevlastní bratr s rodinou i maminkou L. Svobody, vyloučen z JZD a vykázán jako "kulak" na státní statek. V roce 1954 z podnětu N. Chruščeva byl rehabilitován, nicméně L. Svoboda odmítl přijmout politickou funkci. Byl jmenován náčelníkem Vojenské akademie velitelského zaměření v Praze (1955-1958).

Nadále se věnoval povinnostem poslance NS a místopředsedy Svazu bojovníků proti fašizmu. Aktivně se podílel na mírovém hnutí proti válce, věnoval se ve VHÚ přípravě svých pamětí Z Buzuluku do Prahy a Cestami života a intervencím ve prospěch rehabilitací zahraničních vojáků.

L. Svoboda byl levicového smyšlení a stoupencem slovanské vzájemnosti. Od října 1948 byl členem KSČ. Po zklamání z Mnichova a v důsledku zážitků z válek bezpečnost našeho státu viděl ve spojenectví s SSSR a s ostatními slovanskými státy, které prožívaly v historii stejný úděl jako Češi a Slováci.

V roce 1968 (30. 3.) byl zvolen NS prezidentem ČSSR. Nebyl členem politických orgánů KSČ, svou aktivitu zaměřil na podporu demokratizace společnosti a na co nejširší kontakty s veřejností. Podpořil důsledné provádění rehabilitací nezákonně postižených občanů, zejména důstojníků čs. armády.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR 21. 8. 1968, odmítl tuto vojenskou akci morálně i politicky, kategoricky odmítl návrh řešit politickou situaci vytvořením nové vlády jako legalizaci daného stavu. Požádal o jednání s politickými aktéry invaze vojsk v Moskvě za podmínky osvobození Sověty zadržených politiků a s jejich účastí, v souladu s jejich funkcemi, na jednání. Nechtěl dopustit, aby situace vyvrcholila, ať již úmyslně nebo živelně, v násilný konflikt a v krveprolití.

V následném období tzv. normalizace měl již malý prostor pro ovlivňování politického dění. V období upevňování vedoucí úlohy KSČ ve státě a ideologizace života došlo k rozladění jeho vztahů s G. Husákem. Dokonce nebylo dovoleno znovu publikovat l. díl jeho paměti "Cestami života" ani vydání jejich 2. dílu.

Svými zahraničními kontakty a cestami se snažil přispívat k obnovování zahraničních styků na nejvyšší úrovni s celou řadou zemí. I v oblasti ekonomické inicioval a dal podporu projektům, které považoval za stěžejní impuls pro československou ekonomiku (stavba metra, rozvoj bytové výstavby a odvětví, které s ní souvisely). Slováky a zejména na východním Slovensku byl vnímán jako jim blízký člověk. Byl za důsledné řešení česko-slovenských vztahů federativním uspořádáním republiky, které 28. října 1968 podepsal v Bratislavě. V roce 1973 byl znovu zvolen do funkce prezidenta. Brzy ho však postihla dlouhodobá vleklá choroba, a i když chtěl podat demisi, nebylo mu to ze spekulativních politických důvodů umožněno.

Ludvík Svoboda zemřel 20. 9. 1979. Jeho manželka, Irena ho následovala za deset měsíců 17. 7. 1980. Jeho pohřeb se stal velkou spontánní manifestací sympatií občanů Československa k jeho osobě.

Svoboda, L.: Cestami života, I, Orego, 2.vyd. 1996, II.,Prospektrum 1992
Svoboda, L.: Poznámky od 3. 6.1939 - 25. 1. 1943, Archiv.
Klusáková - Svobodová, Zoe: Životopis, Kroměříž 2005. (zdroj životopisu: https://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/prezidenti-v-minulosti/ludvik-svoboda)