Michal Mareš životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Život pozapomenutého spisovatele a zejména novináře Michala Mareše (22. 1. 1893, Teplice-Šanov až 17. 2. 1971 Praha) by mohl být ukázkovým příkladem osudu českého levicového intelektuála ve zvratech 20. století. Tedy levicového intelektuála, který si ve všech těch zvratech uchovává pevný mravní postoj a věrnost ideálu. I když to nakonec znamená rozchod se stranou, která boj za tento ideál vždycky reprezentovala. Rozchod s kompartají znamenal ve 20. století vždycky i ostrakizaci, a pokud byla strana u moci, pak znamenal přinejmenším také šikanu a vězení.

V roce 1909 byl Michal Mareš (jeho otec se – opět příznačně – původně psal německy Maresch) pro politickou činnost vyloučen ze studií na obchodní akademii. Živil se jako úředník, účetní v bance, spisovatel a novinář, při toulkách po Evropě a severní Africe vystřídal řadu příležitostných zaměstnání, byl podílníkem v továrně na konzervy a pyšnil se „firmou“ básník a klobásník. Přátelil se s pražskými intelektuálními špičkami první poloviny 20. století, byl veselým kumpánem Haškovým, ale vzpomínal později i na přátelství s Franzem Kafkou. Považoval se za anarchistu, byl ostatně členem České anarchistické federace, zároveň se ale přihlásil i ke komunistické straně (jejím členem byl od roku 1921, patřil tedy k nejstarší generaci).

Do první světové války se, ač odveden, zapojil až na jejím konci – jako příslušník víceméně partyzánských Zelených kádrů. Při mobilizaci před druhou světovou válkou stál jako dobrovolník na hranicích, celou válku se účastnil odboje, zejména se snažil být prospěšný židovské komunitě. V květnu 1945 byl zatčen NKVD a do července vězněn pro podezření z napomáhání nacistickému rozvědčíkovi.

Za první republiky přispíval Mareš do sociálně demokratického tisku, později pak zejména do česko- i německojazyčného tisku komunistického (brněnská Rovnost, Internationale nebo Vorwärtz a zejména Rudého práva). Rudému právu dokonce přispíval agenturními zprávami (které si chudé RP nemohlo dovolit platit) z váženého a seriózního deníku Prager Tagblatt, který ho rovněž zaměstnával. Do Rudého práva se sice hlásil i po druhé světové válce, nakonec ale zakotvil jako redaktor a spolupracovník Peroutkových Svobodných (Lidových) novin a Přítomnosti. Ve svých reportážích a úvahách si troufal mluvit nahlas o tom, o čem většina ostatních novinářů ať ze strachu, (stranické) disciplíny, nebo z vypočítavosti mlčela. Tedy o křivdách, kterých se nová, lepší, „lidově demokratická“ republika, její občané, její orgány a její reprezentanti dopouštěli ať na svých občanech, nebo na odsouvaných Němcích. To mu vyneslo v první fázi vyloučení z KSČ, ve druhé, poúnorové, pak rozsudek podle obnoveného retribučního zákona.

Michal Mareš, který se rozešel s ideologií, nikoli s ideály, byl v březnu 1948 zatčen a odsouzen k sedmi letům těžkého žaláře a deseti rokům ztráty občanských svobod. Propuštěn byl v březnu roku 1955, pracoval na stavbě, kde utrpěl těžký úraz a žil poté s minimálním důchodem.

Již od svých studentských let byl literárně činný, vydal mj. sbírky básní Disharmonie (1916), Přicházím z periferie (1920) a reportážní novely Andělíčkářka (1922), Policejní šťára (1922), Oasa (1924), Zápisky z výčepů lihovin, nevěstinců, Afriky, Prahy a odjinud (1926), Zelená Garda (1927) a dvojdílný román Pan Václav. Český trhan v cizině (1928) a Internacionální patriot. Pan Václav doma (1931). Větší množství jeho rukopisů se ztratilo při policejních prohlídkách. V polovině 60. let začal psát německy své paměti (Erinnerungen), jeho zdravotní stav (angina pectoris, částečná slepota) mu je však už neumožnil dopsat. Vyšly až v roce 1999 v překladu Jany Zoubkové a v redakci Pavla Koukala pod názvem Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. (zdroj životopisu: Přicházím z periferie republiky (2009))