Michal Škoda životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Dílo Michala Škody je neobyčejně kompaktní, a přesto se nevyčerpává zdánlivými variacemi modernistických principů zkoumání formy. Zásadním posunem, který Škoda oproti nim vykonává, je rozšíření prostoru média, na které se soustředí. Geometrie v malbě, kresbě nebo instalacích vyjadřuje střet řádů, které umělec odhaluje z pozorované reality, nejčastěji z architektonického prostředí. Nezůstává u kopírování jeho vnějšího stylu, nýbrž se snaží odhalit konstrukci, oprostit jej od nánosů. Ukazuje tak systém, který již postrádá své upotřebení, a proto se odtrhuje, vyprazdňuje. Na Bruselském bienále (2008) se dílo skládalo pouze z rámu, ze zastřešujících rovin neviděných jednotlivostí. Šedá zeď vytvářela podklad, díky němuž bylo možné práci odlišit od stěny, překryla ale tušené původní naplnění rámce, který zobrazovala.

Zákulisí umění Škody nemá být odhaleno, jelikož autor předchází divákovu zvědavost: pohyb odkrývání se děje ve vztahu k pozorovanému. Ani v takovém projektu, který je určitým způsobem deníkovým záznamem (výstava Records ve Fotograf gallery, 2010), není divák tím, kdo ohledává umělcovy pohnutky. Škodu zajímají principy abstraktnější, které v jejich důsledku zahrnují i samotnou situaci dívání. Zde vystavené koláže byly pokračováním jeho zájmu o médium knihy nebo kontexty slov bez napsané promluvy: zachycení jejich osnovy, uspořádání, které ztratilo prvotní informace. Tuto linii prezentoval například v galerii Šternberk na výstavě Práce na papíře (2005).

I přes strohost a přesnost zobrazování, potažmo provedení svých děl, do nich autor vtiskává pocity neúnavného zkoumání a potřeby nalézt fragmenty řádu společnosti, v níž žijeme. Každá z jeho prací nastoluje vztahovou situaci, kterou umělec získává z našich vnějších podmínek. Redukuje ji do nejčistších geometrických forem. Jejich podobou k nábytku, ke knize, k fasádě domu nebo půdorysu, navozuje perspektivu svého zkoumání. Instalace v galerii Vernon (2008) a v Baselu (2009) vnášela do vnitřku galerie obecný vzorec, který mohl připomínat segmenty plášťů budov. Nebylo důležité rozpoznat konkrétní předlohy, ale vnímat chybění spojných bodů, které na základě naší civilizační společné zkušenosti očekáváme. Do vytvořeného celku umělec často přidává prvek (což může být i jeho absence), který čistě, ale přesto parazitně vklíní do stávající mřížky. Toto se děje buď uvnitř instalace samotné, anebo v důsledku kontextu, kde je dílo vystaveno. Nejotevřenější spojení s prostředím vytvořil Škoda na pražském Bienále (2009), kdy se v kovovém geometrickém objektu zdeformovaně odrážela železná konstrukce oken bývalé továrny. Podobný přístup zvolil i u výstavního projektu Billboard Prague (2008), kdy vylepil na plakátovací plochu vedle silnice černobílou kompozici. Bylo ji možno chápat jako střet dvou jízdních pruhů, rohy křižovatky nebo speciální dopravní značku.

Ve Wannieck Gallery v Brně připravili v roce 2007 společný projekt s Janem Šerých Zakázané uvolnění. Pracovali zde se symetrickým členěním plochy obrazů, jejichž výsledné parametry vznikly překrytím šesti návrhů Michala Škody a šesti Jana Šerých. Výsledné plochy – vzorce provedli v černobílé geometrické formě, jaká je oběma autorům blízká. (zdroj životopisu: https://www.artlist.cz/104222/)