Oldřich Wenzl životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Narodil se v rodině advokáta. Po studiu na reálném gymnáziu v Mělníku (1933–1940) byl do roku 1945 zaměstnán jako úředník na ředitelství Škodových závodů v Praze. V těchto letech se také sblížil s některými představiteli tzv. první české surrealistické vlny, zvláště s výtvarníky Jindřichem Štyrským a Toyen a s básníkem a výtvarníkem Jindřichem Heislerem; na konci roku 1945 se stal členem surrealistické skupiny Ra, sdružující literáty a výtvarníky tzv. druhé surrealistické vlny (Ludvík Kundera, Zdeněk Lorenc, Karel Hynek, Vratislav Effenberger, Václav Zykmund aj.). Od roku 1945 studoval na Právnické fakultě UK, titul JUDr. získal v roce 1948. Pracoval v Mělníku, zprvu jako advokátní koncipient v kanceláři svého otce, od roku 1949 působil v advokátní poradně. V letech 1952–1956 byl právníkem Státního úřadu plánovacího v Praze, 1957–1958 podnikovým právníkem národního podniku Spolana v Neratovicích. Poté – vzhledem ke zhoršující se vážné nemoci – pracoval pouze příležitostně. Od léta 1960 až do své smrti pak byl hospitalizován v mělnické nemocnici (s dvěma kratšími přestávkami, kdy se léčil na vinohradské klinice prof. Hennera); zde napsal většinu svých básní, které mohly být vydávány pouze díky přátelům, přepisujícím nemocí poznamenané rukopisy či zapisujícím autorovy diktáty (Jan Zuska, Radim Vašinka, Marie Vašinková-Zelená, Ludvík Kundera aj.).

Poprvé publikoval 1938 v časopise Mladá kultura, po 1945 otiskoval své básně v časopisech Blok, Kvart a Mladé archy; v průběhu 60. let vydávaly jeho verše časopisy Host do domu, Impuls, Kulturní tvorba, Květy, Literární noviny, Mladý svět, Plamen, Program, Orientace, Nové knihy, Repertoár malé scény, Rovnost, Svoboda aj. Po vydání první sbírky se Wenzlovo dílo stalo populárním mj. i díky řadě inscenací divadel malých forem a poetických scén: A já tak dlouho budu psáti básně, dokud zralé hrušky s chutí jísti budu (1964, Takzvané divadlo poezie, sc. Radim Vašinka), Koncepce 692 (1967, Malé divadlo hudby Brno, sc. Pavel Řezníček), Dost už o tom všem (1972, Viola, sc. Jan Lorman), Rozházené kopretiny (1975, Divadlo Orfeus, sc. Radim Vašinka), Loučení není tak těžké, jak by se zdálo, ale nemám je rád (1980, Divadlo Orfeus, sc. Radim Vašinka), 11. večer pro mé přátele (1983, Malé divadlo v Ústí nad labem),Oldřich Wenzl (1987, Divadlo Protoč, Praha), Oldřich Wenzl (1987, Divadlo poezie, Teplice), Pohodlný život Oldřicha Wenzla aneb několik básní k dennímu použití (1989, Divadlo hudby, Olomouc). Wenzlovy básně byly zařazeny do samizdatových sborníků Zima (1973, ed. L. Kundera), Volné sebrání 2 (1974, ed. L. Kundera), Ještě léto (1974, ed. L. Kundera), Konec obelisku (1978, ed. Ondřej Fibich), Básníci a samotáři (1984, eds. O. Fibich, J. Briti).

Wenzl debutoval až v 60. letech rozšířenou podobou básnické sbírky Yehudi Menuhin (v původní podobě 1947 připravené k vydání v edici Ra) a hned se představil jako básník, podávající nezvykle koncizní a vyhraněnou výpověď o člověku a životě, určovaném deformací soukromé i společenské reality. Wenzlovy imaginativní záznamy běžných životních situací a pocitů sahají od lyrických popisů a reflexí, které často mají charakter lakonické mystifikující zpovědi, po epičtěji pojaté miniaturní konfese a portréty, výrazněji zastoupené zvláště v poslední, samostatně nevydané sbírce Dvanáct poledních úderů (v souboru Veškerá poezie). V počátcích básníkův specifický rukopis odkazoval k poetice Paula Éluarda; asociativní shluky automatických představ, mající nezřídka meditativní charakter, jsou však zcivilňovány svou vzájemnou konstelací, užitím banálních hovorových obratů i ustálených klišé, humorně sarkastickým nadhledem a ironicky absurdními pointami.