Životopis
Vystudoval reálné gymnázium v Praze-Libni (1930–1938), kde byl jeho spolužákem Zdeněk Lorenc, s nímž v létě 1938 Mizera pobýval v Paříži. Téhož roku se společně zapsali na Filozofickou fakultu UK, Mizera na obor estetika a románská filologie (se specializací na francouzštinu); do uzavření vysokých škol v roce 1939 absolvoval necelé tři semestry. Podle některých zdrojů studoval také na Státní grafické škole v Praze (1939). V prvních válečných letech (1940–1942) navštěvoval Soukromou školu kreslení a malování Vladimíra Sychry (tzv. Školu Mánesa), zároveň ovšem pracoval: po uzavření vysokých škol (1939) nejprve v Topičově nakladatelství a poté jako knihovník v Ústřední městské knihovně v Praze. Po válce krátce studoval architekturu na Českém vysokém učení technickém, ale po pobytu v Paříži v zimě roku 1945 studia zanechal. Znovu v Paříži pobýval v roce 1946, natrvalo tam odešel v roce 1947. Působil zde především jako výtvarník, ateliér měl v Masarykově domě v ulici Bonaparte č. 18, tedy na stejné adrese, kde sídlila redakce časopisu Parallèle 50, s nímž po určitou dobu spolupracoval. Okolnosti a datum jeho sebevraždy, které byly dlouho předmětem dohadů, upřesňuje nekrolog v méně známém exilovém časopise Tribuna (Paříž); informaci o datu úmrtí přebíráme z tohoto zdroje.
Debutoval pravděpodobně v roce 1936 v pražských studentských časopisech Dunajská a Obzor, po válce ojediněle publikoval články o výtvarném umění ve Světě v obrazech a Volných směrech, po odchodu do Paříže ve francouzsko-českém časopise Parallèle 50 (zde se prezentoval též ilustracemi k ukázkám z francouzských překladů básní Czesława Miłosze, vydaných v antologii Poètes polonais /Paris 1949/) a v exilovém časopise Tribuna. Jeho verše byly posmrtně publikovány v samizdatovém sborníku Doutník (1974); po roce 1989 byly ukázky z jeho poezie, prózy a deníkových záznamů uveřejněny v periodikách Aluze, Analogon, Host, Intelektuál a Tvar (výbor z poezie s tit. Můj mozek ve skleněné krychli, edice Tvary, sv. 19/2003). Mizera též příležitostně překládal poezii (ukázky z překladů sbírek Paula Eluarda v Programu D40, posmrtně v Analogonu a Intelektuálu) a výtvarné stati (v katalogu Výstavy francouzské malířství spolku Mánes, 1946, posmrtně ve Světové literatuře č. 3/1967 publikován překlad textu Salvadora Dalího Dobytí iracionálna, přetištěn in Analogon, č. 50–51/2007). Zdeněk Lorenc v rukopisném textu Destrukce lásky uvádí též Mizerovy překlady Maxe Ernsta a Tristana Tzary, které však zůstávají nedoloženy. – Od roku 1942 se Mizera podílel na aktivitách Skupiny Ra; básněmi i kresbami je zastoupen v ilegálním sborníku Roztrhané panenky (1942, antedatován 1937; přetištěn in Aluze, č. 1/2001). Roku 1944 spolu s Janem Řezáčem, Miroslavou Miškovskou a Josefem Proškem vytvořil ilegální sborník Ochranné prostředky (přetištěn in Analogon, č. 11/1994). – Ukázky z korespondence s Janem Řezáčem byly zařazeny do Řezáčovy knihy Deliria aneb Malá příprava pozůstalosti II (2005).
Jako výtvarník Mizera již za války jednorázově spolupracoval s kladenským Nakladatelstvím mladých, po válce se podílel na bibliofilské edici Obluda, kterou v letech 1946–1947 vydával Jan Řezáč s Aloisem Chválou, a pouze jako výtvarník se též zúčastnil sborníku Skupiny Ra A zatím co válka (1946). Měl tři samostatné výstavy: roku 1946 v Praze (Kabinet grafického umění), roku 1951 pravděpodobně v Paříži a roku 1997 v pražském antikvariátě v Cimburkově ulici. Jeho dílo bylo zastoupeno na zhruba dvou desítkách společných výstav, např. na každoročních pařížských výstavách Salon de mai (doloženo 1949) a posmrtně mj.: Česká kresba 20. století ze sbírek Alšovy jihočeské galerie (Hluboká nad Vltavou, 1984), Skupina Ra (Praha, 1988), Bubenská 39. Otta Mizera, Ota Janeček, Ivan Rublič, Josef Prošek (Praha, 1996), Ozvěny kubismu (Praha, 2000).
V některých případech se podepisoval jako Otto Mizera. Některé články v časopise Parallèle 50 byly podepsány pouze příjmením, jednou v pofrancouzštěné podobě jako Misera. Studii v exilovém časopise Tribuna podepsal iniciály O. M. Rukopis dramatu Viktorka z let 1938–1939 podepsal pseudonymem Jan Zastaný. Soupis osobního fondu Václava Černého v LA PNP (1997) dešifruje Ottu Mizeru jako odesilatele jednoho dopisu Černému pod jménem Karel Lom.
Dochované fragmenty Mizerova slovesného i výtvarného díla shrnuje posmrtně vydaný knižní soubor Můj mozek ve skleněné krychli. V juvenilních básních se mísí prvky sociální, milostné a reflexivní lyriky. Až obsedantně básníka provázejí a pronásledují určité motivy – nejen částí lidského (ženského) těla, ale např. i motivy nádraží, vlaků či motiv komína, spojující v sobě erotický falický symbol se symbolem smrti. Sociálním akcentem a tematizací erotiky se Mizera staví po bok dalších básníků své generace. Podobně jako např. Jiří Kolář se stylizuje do role pozorovatele, jehož zájem se soustředí na periferii města. Lyrické dojmy se mísí s erotickými fantaziemi, střetávají se s drsnou skutečností, vnášející do básnického světa atmosféru smrti a hrůzy, motivy bolesti, borcení a násilí. Skutečnost je často nazírána optikou černého humoru. Jedinečná a bohatá imaginace, nekonvenční obraznost se potkává s realitou, před kterou nelze uniknout a která básníka pronásleduje i do jeho veršů. Ani poezie už tak není bezpečným místem, verbální komunikace selhává a zklamává. V cyklu „Osmerky“ (dodatečné označení Zdeňka Lorence) je více přítomen „karnevalový“ tón, smysl pro hru, pointu, anekdotu, ironická distance, hra s intertextovými vazbami a aluzemi. Vedle poezie si Mizera vyzkoušel i dramatickou tvorbu. V dramatu Viktorka, vyznačujícím se tajemnou, baladickou atmosférou, se inspiroval dílem Boženy Němcové a dalších tvůrců (Františka Halase, Alfreda de Musseta, Karla Hynka Máchy).
Surrealismus Mizera reflektoval v oblasti poezie, teorie i žité praxe. V pozadí fragmentu Mizerova deníku z roku 1938 stojí nejen bretonovský projekt absolutního otevření se druhým, ale také permanentní hledání sebe sama a vztahu k sobě; cestou k sebepoznání a k možnosti setkání s druhým je pisateli deníku především sex, jenž je zároveň proklínanou obsesí. Součástí sebereflexe je – příznačně k autorově věku i uměleckému zaměření – zvažování možnosti sebevraždy, nejen jako východiska z intimních vnitřních krizí, ale i jako veřejného rituálního aktu v duchu pojetí sebevraždy jako vrcholného aktu individuální svobody u francouzských surrealistů. V teoretizujícím eseji Nebezpečné klima (původně in Roztrhané panenky) se Mizera kriticky vymezuje vůči dobovým poetickým programům a poetikám. V odpovědi na anketní otázky Václava Zykmunda o surrealismu (1944) zaujímá kritický postoj k pražské Surrealistické skupině. Surrealismus je pro něj směr de facto mrtvý, který nebude mít další vývoj a který se bude nadále pouze citovat, rozřeďovat, opakovat. Nejhodnotnější na surrealismu je pro Mizeru deklarovaný životní postoj, založený na absolutní svobodě a odporu ke konvencím a schématům.
Jako výtvarník byl Mizera inspirován především pozdně kubistickým dílem Pabla Picassa. Uměleckou reakcí na druhou světovou válku byl pro něho i jeho přátele (Jana Řezáče, Josefa Proška a další) tzv. monstrualismus (termín Jana Řezáče), navazující na Bretonův pojem černého humoru; v Mizerově výtvarném díle tento směr reprezentuje především cyklus Hlav.
(zdroj životopisu: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1)
