Pascal Beverly Randolph životopis
americká, 1815 - 1875
Životopis
Pascal Beverly Randolph byl kontroverzní postavou a jeho učení bylo doprovázeno nesouhlasem všech těch, kteří v roce 1888 zakládali Zlatý úsvit. Tak například na konci 80. let devatenáctého století Wynn Westcott – člověk, který toužil po uznání – zašel tak daleko, že se rozešel spolu se svými spolupracovníky se samozvanou rosikruciánskou skupinou, která se seskupila kolem poněkud pochybného média v Yorkshiru, které se zabývalo čtením v křišťálové kouli a dalšími okultními metodami odvozovanými od Randolpha a jeho školy.
Jestli aspoň některý ze zasvěcennců této yorkshirské skupiny doopravdy používal tyto kvazi-tantrické techniky, které byly jádrem Randolphova učení, je nejisté, ale je velmi pravděpodobné, že tomu tak bylo. Proto podivínský alchymický anglikánský klerikál, reverend W. A. Ayton a další členové jak Zlatého úsvitu, tak i Teosofické společnosti učinili opatrné odkazy na ‘skandály’ u yorkshirské skupiny, které – což vyplývá z kontextu, jakým byly postaveny – jasně naznačují podezření, že šlo o sexuální výstřelky.
Randolphův původ a mystérium prodlouženého těhotenství
Randolph byl míšenec, člověk, na nějž se za jeho života poukazovalo jako na mulata a v současnosti by byl velice pravděpodobně označován (s ohledem na bílou barvu pleti) za ‘afroameričana’. Přesné okolnosti jeho narození byly (a jsou) zahaleny mystériem – mystériem výlučně vzešlého díky Randolphově kreaci.
Takže různými způsoby líčil svoji matku, Floru Beverlyovou, jednou jako princeznu z Madagaskaru a podruhé jako rodilou Američanku z Vermontu, zatímco při vyšetřování vynášel o svém otci prohlášení, která byla ještě mnohem překvapivější povahy. Tak třeba, jak to popisuje North ve svém úvodu k Magia sexualis, P. B. Randolph trval na tom, že jeho otcem nebyl nikdo menší než:
»Edmund Randolph [který] byl guvernérem státu Virginia a docházel do konstitučního konventu při vzniku Spojených států amerických. Sloužil jako generální prokurátor za vlády prvního kabinetu ve Washingtonu a v roce 1794 byl státním sekretářem.«
Zatímco to vypadá tak, že North, podobně jako později R. Swinburne Clymer, akceptoval možnost, že Edmund Randolph skutečně byl otcem P. B. Randolpha, jeví se jako velmi nepravděpodobné, že to bylo právě takhle. Protože kdyby tomu tak opravdu bylo, buďto byl P. B. Randolph starší, než údajně prohlašoval, a neustále falzifikoval datum svého narození, nebo jinak Flora Beverlyová prodloužila své těhotenství na neobyčejně dlouhou dobu – a to naprosto zázračně, dokonce i na ženu tak neobyčejnou, jakou byla ‘princezna z Madagaskaru’.
Proto podle všeobecně uznávaných podání života Edmunda Randolpha, domnělý otec Flořina dítěte zemřel v roce 1813, více než rok před jeho narozením v říjnu 1815 (nikoliv mimochodem v roce 1825, jak je chybně uvedeno v nejedné práci s okultními odkazy), muže, který prohlašoval, že je synem Edmunda Randolpha.
Je tedy jasné, že buď všechny informace o Edmundu Randolphovi jsou chybné s ohledem na datum jeho smrti nebo (jak soudí většina lidí) se P. B. Randolph dopustil trochu fantastické mystifikace – možná ze stejných nebo podobných důvodů jako jsou ty, které vedly H. P. Blavatskou k tvrzení, že cestovala do Tibetu, MacGregor Mathers povýšil sám sebe do šlechtického stavu jako hraběte de Glenstrae a před nepravděpodobně znějící jméno Moriarty, což byl okultní učitel Diony Fortune, si tento muž přivlastnil zcela imaginární německý doktorát. Není pravděpodobné, že by se motivy těch, kteří se dopustili různých podvodů v některém z těchto případů, podobaly těm, které mají ve větší míře nebo dokonce výlučně ti podvodníci, kteří obvykle napalují důvěřivce.
Je daleko pravděpodobnější, že všichni, jeden vedle druhého, kterých se to týká – Randolph, Blavatská, Mathers a Moriarty – konstruovali své fantazie proto, aby přesvědčili své žáky, že nejsou obyčejnými lidskými bytostmi, ale čímsi více než jen živými známými osobnostmi. Jinými slovy, byly to bytosti, které dobře mohly být posedlé inteligencemi, které se označují jako siddhi. Jejich motivy? Možná to byla potřeba vytvořit nebo posílit svůj ‘magický image’ – přikláním se a souhlasím s názorem Gustava Meyrinka, že kdyby dost lidí věřilo, že nějaký muž nebo žena je v kontaktu s mimoprostorovými bytostmi obdařenými ‘magickými silami’, tak by potom pravděpodobně manifestovali ty schopnosti, které jsou tradičně spojovány s postavou šamana, thaumaturga nebo divotvorce.
Není bez zajímavosti, že P. B. Randolph se k nám dostal s titulem Dhoula Bel právě prostřednictvím německého překladu Gustava Meyrinka [z angličtiny] a první český překlad Antonína Bayera pak vyšel u B. Kočího v roce 1925.
Ať už je tomu jakkoliv a ať už byly Randolphovy motivy pro to, co lze označit za romantizující podvod, jakékoliv, nemůže být pochyb o tom, že se nelze spoléhat na jeho podání, jaký je jeho původ.
To samé platí obecně i o příbězích, jimiž líčil své cesty a dobrodružství, a zejména pak o událostech, o nichž se má zato, že mu zprostředkovaly poznání kvazi-tantrických technik.
(zdroj životopisu: www.okultura.cz)
Ocenění
Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.
Pascal Beverly Randolph - knihy
| 1908 |
 Soukromá tajemství o eulidských mysteriích |
| 1995 |  Magická praktika |
Žánry autora
Duchovní literatura Esoterika, astrologie, okultismus
Štítky z knih
Randolph je 0x v oblíbených.