Životopis
Klidný, ale pevný pohled za kulatými brýlemi, pokud jeho hlavu nezakrývá šachovnice, biochemik uzavřený po léta ve své laboratoři, staromódní cyklista s dýmkou v koutku úst kdesi na ostendské pláži, starší obtloustlý muž stojící proti slunci uprostřed Regentské třídy, to je několik snímků, které jsou vzpomínkou na Paula Nougého (1895–1967), jednu z nejpůsobivějších osobností belgického surrealismu a evropské avantgardy vůbec. Nezájem o jakoukoli publicitu v práci se slovem a v jeho pojetí revoluce ducha vedl Nougého nejen ke kritice francouzských surrealistů, ale především k zahlazování stop svých vlastních experimentů. To, co po sobě zanechal, jsou spíše nedokončené důkazy tzv. experimentálního myšlení než básně a teoretické konstrukce belgického surrealismu, které ilustruje malířské dílo Reného Magritta.
Teprve souborné vydání literárních a teoretických textů dalo vyniknout ucelenosti Nougého díla od poloviny dvacátých let, kdy vydává letáky pod názvem Correspondance. Rozhodujícím bude ovšem právě setkání s Magrittem, s nímž ho bude pojit nejen přátelství, ale i vzájemná inspirace.
Nougého smysl pro vědeckou exaktnost a experimentování ho vede k pojetí avantgardnosti v návaznosti na poetiku Paula Valéryho: na inspiraci navazuje vůle a intencionalita, jen tak lze pojímat původní a převratný tvůrčí čin. Tyto představy jsou vysloveny v jeho základní teoretické úvaze, Charleroiské přednášce, 7. roku 1929. Průnik vědomí do poesie a malířství tak činí z belgických surrealistů, pod Nougého vlivem, oponenty Bretonových teorií. Rozdíly budou o to zřetelnější, že politicky zůstanou Nougé a celá bruselská skupina blízcí belgické komunistické straně, i když jejich tvorba zůstane vzdálena přímému ideologickému vlivu.
Nougého osud je ovšem i smutným příkladem věrnosti vlastním principům, když se odvíjel po dlouhá poválečná léta v tísnivé bídě a ve stínu úspěchu Reného Magritta.
Dva svazky souborného díla připravené k vydání krátce před Nougého smrtí nevyřešily problém datace řady básní. Většina z nich totiž vyšla až v Mariënově časopise Nahé rty v druhé polovině padesátých let. Některé jsou přesně datované, jiné mají různé varianty, které Nougé dále zpracovával a které pokrývají období i několika desetiletí. Řazení v antologii Mramor se jí studený respektuje chronologii vzniku básní, tak jak ji lze vystopovat ze souborného vydání Nougého básnických textů Experiment pokračuje.
(zdroj životopisu: Jan Rubeš)
