Pavel Bošek životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Otec byl sekčním šéfem na ministerstvu stavebnictví. Bošek absolvoval gymnázium v Praze (s přerušením za války, mat. 1950). 1950–54 studoval na Právnické fakultě UK (JUDr. 1975), poté pracoval na ministerstvu kultury. 1956–63 působil jako dramaturg Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, kde také od 1958 vedl Satirickou scénu. Souběžně absolvoval nástavbové studium estetiky na FF UK (1960–62). 1963 se stal redaktorem časopisů Ochotnické divadlo (1970 přejmenován na Amatérská scéna, 1977–80 zde byl vedoucím redaktorem) a Repertoáru malé scény, který založil (1971 časopis zrušen). Od 1977 byl souběžně lektorem Lidové konzervatoře (Středočeský kraj), kde jako vedoucí kurzu malých jevištních forem přednášel mj. dramaturgii a gestiku. Od 1964 spolupracoval jako autor a herec s Nedivadlem Ivana Vyskočila (v Redutě, Metru, Radiopaláci a v dalších pražských i mimopražských scénách či klubech). Sólově hostoval rovněž v divadle Semafor (1969–80) a v Ateliéru, vystupoval též v autorských pořadech ve vinohradském klubu Dvojka (1978–80). Byl i spoluzakladatelem a pravidelným lektorem řady festivalů netradičního amatérského divadla (Šrámkův Písek, Amfórum Karlovy Vary, Femad Poděbrady).
Debutoval v měsíčníku Plamen (1961 zde povídka Ogarská dolina), publikoval v časopisech, ve kterých pracoval, a dále v periodikách: Host do domu, Kulturní tvorba, Tvář, Lidová armáda, Literární noviny, Práce, Čs. loutkář aj. V Ohníčku vycházela 1971–72 na pokračování Boškova úprava prózy Alfreda Assolanta Hrdinný kapitán Korkorán. – Pseudonymy, šifry: Josef Pavel; Bl., Bk.
Svými povídkami, causeriemi a hrami se Bošek stal (po Ivanu Vyskočilovi) klíčovou postavou tzv. text-appealů – specifické varianty autorského literárního kabaretu. Jeho tvorba se vyvíjela na kvalitativně různých úrovních. Divadelní pásma a hry, určené pro vojenské kabarety (Teta v divadle, Nástup na kulturu) a pro divadlo Paravan (Dvě aktovky a diplomatka), vycházely spíše z tradičních komediálních postupů a také z dobově frekventovaných satirických témat (vojenský dril a kultura, politická fráze a skutečnost, nesmyslný předpis a logika, kýč a kreativita). Naproti tomu v žánru veřejně předčítané a stále častěji přímo vyprávěné povídky, tedy v žánru bezprostřední textové improvizace, byl Bošek přínos poetice text-appelu originální a nezastupitelný. Boškovy texty „ke čtení“ byly pevně spojeny se způsobem autorova „přednesu“, a naopak jeho jevištní projev byl určen těmito texty. Komplexnost výpovědi byla vytvářena stálou hrou s významy, podtexty, refrény, která s oblibou kriticky prověřovala nosnost ustálených slovních a myšlenkových spojení, stereotypů. Autodestruktivní gesto klauna parodovalo nejedno všeobecně sdílené dobové paradigma – ať šlo o mýtus estetický (moderní umění), etický (rodina a manželství), nebo společensko-politický (revoluční změny, vědecko-technický pokrok). Kteroukoliv svou promluvu, gesto či dramatickou situaci přitom Bošek mohl vzápětí učinit předmětem komentáře, jenž ji zpravidla domýšlel ad absurdum. Tato v podstatě jevištní (herecká) metoda se stala i základním znakem jeho literárního rukopisu (Redutání, Erotikhon). – Boškovo bytostné vypravěčství se projevilo i v humoristické próze Borokosy i v jeho tvorbě pro děti, v hravém, humorném převyprávění známých témat (Kormidelník Vlnovský).
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Teta v divadle (D, rozmnož., 1963, i prem., s J. Bílým); Nástup na kulturu (D, rozmnož., 1963, i prem., s J. Kinclem); Dvě aktovky a diplomatka (D, rozmnož., 1963, i prem., s J. Kinclem a J. R. Pickem); Plný polní (D 1964, i prem.); Poslední den (D, rozmnož., 1964, i prem., s I. Vyskočilem a J. Podaným); Co dělat po páté? (lit. kabaret, rozmnož., 1966, i prem., s J. Kinclem); Čekání na Josefa (P pro ml., 1967); Redutání (PP 1970); Erotikhon (P 1971); Borokosy (P 1996); scénicky: Nehraje se (1971, s I. Vyskočilem); Kurs (1972, s I. Vyskočilem); Konkurs (1974, s I. Vyskočilem); Rekurs kursu (1976, s I. Vyskočilem); Služební cesta (1980, s V. Špicnerovou a I. Vyskočilem); Dva na rampě (1988, s L. Brábníkem).
Výbor: Erothikon a jiná re-dutání (1994).
Úpravy: F. Marryat: Kormidelník Vlnovský (P pro ml., 1970, pod pseud. Josef Pavel).
Uspořádal a vydal: Z Repertoáru malé scény 1964 (sb., rozmnož., 1964); Z Repertoáru malé scény 1965 (sb., 1966).
LITERATURA
Studie a články: Z. Heřman in Začalo to Redutou (1964); J. L. Kalina in Svet kabaretu (Bratislava 1966); J. Škvorecký: předmluva, in Redutání (1970); V. Just in Proměny malých scén (1984); týž in Z dílny malých scén (1989); týž: Text-appealy v Redutě, Divadelní revue 1991, č.3; V. Závodský: Mistr jevištní improvizace, Amatérská scéna 1992, č.5; I. Vyskočil: předmluva, in Erothikon a jiná re-dutání (1994).
Recenze: Dvě aktovky a diplomatka: J. Černý, LD 14. 12. 1962; H. Červená, VP 7. 12. 1962 * Redutání: P. Veverka, MS 1970, č. 40; (áe) (= J. Štrasser), Romboid (Bratislava) 1970, s. 73 * Erotikhon: aj. (= J. Vagaday), MF 2. 6. 1972 * Erotikhon a jiná re-dutání: Z. Heřman, SvSl 5. 1. 1995 * Borokosy: I. Harák, NK 1997, č. 12
Rozhovor: J. Houšková, Čtenář 1970, č. 11.
Nekrology: J. Císař, Amatérská scéna 1980, č. 12; L. Richter, Čs. loutkář 1981, č. 1.
K životním jubileím: M. Strotzer, Amatérská scéna 2001, č. 6.
Vzpomínky: P. Dostál, Amatérská scéna 1984, č. 2. (zdroj životopisu: http://www.slovnikceskeliteratury.cz)