Rajmund Habřina životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Básník a esejista, vlastním jménem Rajmund Chatrný, 1939 úředně změněno na Habřina. Otec byl horník. Narozen v Příbrami u Brna. Habřina studoval klasické gymnázium v Brně (1919–1928), po maturitě češtinu, němčinu a filozofii na tamní Filozofické fakultě (žák Arna Nováka). Absolvoval 1932, PhDr. získal 1933 prací Březina a Nietzsche. Od 1930 působil jako gymnaziální učitel v Brně, ke konci života jako ředitel dvanáctileté střední školy. 1941–1945 byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen–Gusen. V 30. letech se hlásil ke skupině ruralistů; byl členem Kola moravských spisovatelů.

Přispíval do periodik: Lidové noviny, Rozhledy, Kolo, Středisko, Venkov aj., též do literárních časopisů slovinských a polských. Redigoval časopis Kolo (1935–1941, s Antonínem Veselým), knižnici Nová knihovna Moravského kola spisovatelů (1937–1941, s Antonínem Veselým, od 1938 též s Mirkem Elplem) a edici Pečeť (od 1945, s Jaroslavem Zatloukalem). Zvláště na rozhraní 30. a 40. let se intenzivně věnoval rozhlasovým žánrům, nejvíce rozhlasové hře a dramatizaci cizích románů. Překládal slovinské drama a prózu, informoval v českém tisku o slovinském a vůbec jugoslávském literárním dění, psal kritiky překladů a v jugoslávských časopisech uveřejňoval pojednání o českém písemnictví. Užíval šifry R. H., rh, r. h.

Habřinova raná poezie vycházela z tvorby Březinovy, její kontrastní metafyzické motivy noci a ohně, tmy a světla, země a hvězd, lásky a smrti však prostřednictvím melodicky splývavé intonace odpatetizovávala a harmonizovala. Ve sbírce Sasanky se motiv smrti proměnil v ústřední téma, nejpřesvědčivěji konkretizované ve vztahu k předkům. Apokalypticky drastickou podobu získalo téma smrti ve sbírce Vězeň za dráty, tvořené za války v koncentračním táboře: objektivizující tendence této sbírky vyvrcholila baladickými příběhy, útvarem, k němuž již dříve inklinovala autorova próza. V románu z Rosicka Ohnivá země, kterým se Habřina připojil k ruralistickému hnutí, tvoří rozpor mezi sebevědomými sedláky a nenávistnými horníky společenské pozadí tragicky končícímu milostnému příběhu. Důraz je zde položen na sugestivní zpřítomnění duševních stavů milenců, zvláště na jejich mnohostranné souznění s přírodou a domovem. Společenské dění a davové scény naopak převažují nad milostným příběhem v románu Jan Adam z Víckova (o pobělohorském povstání na Valašsku za svobodu víry a domova – v aktualizační reakci na Mnichov), a zvláště v dramatu Valašská stráž, z něhož román vyšel. Velmi rozdílné hrdiny tří „historických balad“ z knihy Věnec z klokočí spojuje důvěrné soužití s brněnským krajem. Dokladem Habřinova vztahu k Brněnsku a rodnému kraji vůbec, včetně zájmu o jeho tvůrčí osobnosti, jsou zvláště eseje, v nichž je rodný kraj proniknut duchem evangelické tradice (Světla nad Kralicemi). Zprvu v nich Habřina opět navázal na básnický patos esejů Březinových; později se blížily spíš odborným studiím a portrétům. V souboru Březina aNietzsche se Habřina ke svému učiteli obrátil i tematicky: spřízněnost obou tvůrců odhalil na pozadí jejich protikladného myšlenkového vývoje. Úvahy Nadčlověk a nadnárod mimo jiné sledují, jakou roli v ideologii a praxi německého nacismu hrálo Nietzscheho jednostranně pochopené a zneužité dílo.

V městské části Brno - Komín je po něm pojmenována ulice. (zdroj životopisu: Slovník českých spisovatelů etc.)