Životopis
Rochus Misch se narodil 29. 7. 1917 v Alt-Schalkowitz u Opole ve Slezsku, (dnešní Staré Siolkowice v Polsku). Jeho otec byl stavební dělník a zemřel na zranění, které utrpěl v první světové válce. Jeho ovdovělá matka zemřela na zápal plic, když mu byly 3 roky. Poté vyrůstal u prarodičů. Na Silvestra roku 1942 si vzal manželku Gerdu, s kterou měl dceru. Jmenuje se Brigitt Jacob-Engelken a živí se jako architektka.
Roku 1937 se Rochus Misch připojil k SS-Verfügungstruppe (SS-VT), které byly předchůdcem Waffen-SS. Zúčastnil se anexe Rakouska i obsazení Sudet. Při vyjednávání o kapitulaci polských vojáků během bitvy u Modlina roku 1939 byl těžce raněn a vyznamenán Železným křížem druhé třídy a odznakem za zranění. Následně mu bylo doporučeno převelení k Führerbegleitkommando (SS-FBK), protože bylo tvořeno členy tankové divize SS Leibstandarte Adolf Hitler, kteří již nemohli sloužit na frontách. U této divize měl hodnost Oberscharführer, odpovídající hodnosti rotmistra.
Stal se tedy členem Hitlerovy tělesné stráže a cestoval s ním během války.
16. 1. 1945 po porážce Wehrmachtu v bitvě v Ardenách, se spolu s Adolfem Hitlerem, některými nacistickými špičkami a dalšími zaměstananci přestěhoval do berlínského Führerbunkeru, kde měl na starost všechny telefonní a rádiové komunikace.
Adolf Hitler spáchal sebevraždu 30. 4. 1945, kdy byl Rochus Misch svědkem objevení těla Adolfa Hitlera a Evy Braunové a byl přítomen i v době, kdy Joseph Goebbels a jeho manželka Magda otrávili svých šest mladých dětí a následně spáchali sebevraždu dne 1. 5. 1945.
Rochus Misch a mechanik Johannes Hentschel, dva z posledních zbývajících lidí v bunkru si vyměnili dopisy od svých manželek v případě, že by se něco stalo, aby jeden z nich informoval vdovu. Rochus Misch utekl z bunkru dne 2. 5. 1945, jen několik hodin předtím, než ho Rudá armáda obsadila. Byl zajat krátce po svém útěku a převezen do Lubjanky v Moskvě, kde byl mučen aby vyzradil přesné informace o Hitlerově osudu. Poté strávil 9 let v sovětském táboře nucených prací.
Po propuštění ze zajetí v roce 1953, se vrátil do Berlína. Po znovuobjevení bunkru v roce 1990, veřejně prohlásil, že bunkr by neměl být zcela zničen, protože je důležitou součástí světových dějin.
V následujících letech se živil jako řidič, osobní strážce, prodejce a malíř obrazů.
Dne 27. 2. 2007 zemřel Bernd von Freytag-Loringhoven, dne 10. 10. 2008 zemřel Armin Lehmann a dne 1. 12. 2008 zemřel Siegfried Knappe. Rochus Misch se tak stal posledním přeživším z Führerova bunkru. Až do své smrti byl velice loajální k Adolfu Hitlerovi, o kterém říkal: "Nebylo to hovado. Nebylo to monstrum. Nebyl to žádný superman", "... velmi normální. Ne jako to, co je psáno" a "Byl to skvělý šéf".
Roku 2005 poskytl několik rozhovorů francouzskému novináři Nicolasi Bourcierovi, který byl následně v březnu roku 2006 publikován ve francouzštině pod názvem J'étais garde du corps d'Hitler 1940 - 1945 (Byl jsem Hitlerův bodyguard 1940 - 1945). Překlady byly vydány v Jižní Americe, Japonsku, Španělsku, Polsku, Turecku a Německu v letech 2006 a 2007.
Rochus Misch sloužil také jako poradce pro scénáristu Christophera McQuarrie při jeho práci na filmu Valkýra, zobrazující 20.července 1944, den posledního atentátu na Adolfa Hitlera. Jeho vzpomínky byly také neocenitelné pro tvůrce filmu Pád Třetí říše, z roku 2004.
Rochus Misch žil v Berlíně ve stejném domě, do kterého se přestěhoval po svém propuštění Sověty. Dům se nachází v okrese Rudow v jižním Berlíně a pravidelně v něm vítal návštěvníky, kteří si přáli s ním mluvit nebo natočit rozhovor. Svůj životní příběh následně popsal v knize Der letzte Zeuge (Poslední svědek).
Ke své službě Adolfu Hitlerovi, se Rochus Misch až do své smrti hrdě hlásil, slova lítosti nebo omluvy za období nacistické hrůzovlády se u něj nikdo nikdy nedočkal: "Neumím si Hitlera jako vraha představit. To prostě není možné. Byl tak přátelský, tak milý," citoval jeho slova deník Die Welt. 15. 5. 2011, nevyléčitelně nemocný, dal svůj poslední rozhovor, pro Daily Express. Zemřel v Berlíně dne 5. 9. 2013 ve věku 96 let.
(zdroj životopisu: cs.wikipedia.org)
