Životopis
Thomas Ernest Hulme (1883-1917). Když byl vyloučen ze studií v Cambridgi pro účast ve rvačce, zorganizoval na odchodnou recesní pohřební průvod, avšak skutečného pohřbu se mu nedostalo, když jej ve francouzských zákopech za první světové války roztrhal granát. Hulme byl fyzicky i duchovně nadán vlastnostmi vůdčích osobností, což nesporně přispělo k posílení jeho schopnosti ovlivňovat prostředí, v němž se pohyboval. Dovedl formulovat myšlenky způsobem, který alarmoval i inspiroval. Byl přesvědčen, že nové století nahradí ducha romantismu duchem klasicismu; v myšlení i v umění to pro něj znamenalo překonání karteziánského dualismu. Názory, že „všechna poezie je záležitostí těla" a opravdová báseň má v sobě „oheň vykřesaný kameny", jimiž jsou konkrétní, přesné obrazy, jejichž rolí je znovu propojit duchovní a materiální svět, daly moderní básnické tvorbě směr, který byl ve dvacátém století jedním z rozhodujících. Sám napsal jen několik básní, které se dočkaly vysokého ocenění i od T. S. Eliota. Posmrtně vyšly v redakci básníka a pilného propagátora modernismu Herberta Reada jeho Úvahy (Speculations, 1924) a Poznámky o jazyce a stylu (Notes on Language and Style, 1929). Vedle myšlenek Henriho Bergsona, jehož dílo také překládal, zapůsobila na Hulmea osobnost německého filozofa Wilhelma Worringera, s nímž sdílel názor, že existuje důvěrné spojení mezi formami umění a filozofickými a náboženskými postoji té které doby. Český výbor z Hulmeova díla vyšel pod názvem Modlitba za úsměv luny, Fra 2002. (zdroj životopisu: fra)
