Tereza Stejskalová životopis

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1981

Životopis

Tereza Stejskalová je kurátorka a kritička. Od roku 2015 působí v pražské pobočce iniciativy tranzit. V letech 2012–2015 vedla výtvarnou rubriku kulturního čtrnáctideníku A2 a stále přispívá na webovou platformu A2larm. Byla členkou skupiny P.O.L.E. V roce 2014 obdržela Cenu Věry Jirousové pro etablované kritiky. Pro její práci je příznačný interdisciplinární přístup, věnuje se kritice socio-politických podmínek kulturní produkce a orientuje se na společensky angažované a aktivistické umění i teorii včetně uplatňování feministických hledisek a poznatků postkoloniálního myšlení. Vystudovala afrikanistiku, anglistiku a amerikanistiku.

Studium anglické a americké literatury završila dizertační prací „Písař Bartleby“ v současné kultuře (2017), v níž analyzuje povídku Hermana Melvilla jako frekventovaný odkaz na poli současné literární kritiky a literatury, umění, politické teorie a filosofie. Již v roce 2011 připravila výstavu, na níž byla tato literární figura námětem děl francouzského umělce Etienna Chambauda a pařížské umělecké skupiny Claire Fontaine (Písař Bartleby, Galerie etc., Praha).

Vytvořit imaginární společenství postav přítomných v dílech vystavujících umělců bylo záměrem jejího kurátorského projektu Republika postav (tranzitdisplay, Praha, 2014). V komunitě figur stojících na okraji společnosti – nebo z ní již vyloučených – se ocitají polští stávkující umělci (Agnieszka Polska) i „neviditelné“ ženy aktivní v hnutí Solidarita (Sanja Iveković), ruská revolucionářka Fanny Kaplan (Martin Zet) nebo maďarský aristokrat a konfident Mátyás Esterházy (Marcell Esterházy).

Intenzivní spolupráci uměleckého i kurátorského rázu navázala s Barborou Kleinhamplovou. Manifest spáčů (Malá galerie, Ústí nad Labem, 2014) označující spánkový deficit za symptom naší pozdně kapitalistické společnosti a spánek jako formu vzpoury rozpracovaly v divadelní inscenaci Spáči (tranzitdisplay, Praha, 2014). Na výstavě Terénní výzkum lidského druhu (Galerie AMU, 2016) se autorky v dialogu s výzkumy Haruna Farockiho na poli „operativních obrazů“ zabývaly vztahem lidského subjektu a technicky vytvořených obrazů. Úvahy nad dlouhověkostí rozehrálo jejich představení Plačky nad příliš dlouhým životem konající se v kadeřnictví na pražské Letné (2018). Společně také publikovaly knihu rozhovorů Kdo je to umělec? (2014), jež nabízí názory a postoje osobností, jejichž umělecká produkce či kritické psaní jsou výrazně společensky angažované (Boris Groys, Artur Żmijewski, Što dělat ad.).

Pro bratislavský tranzit Stejskalová ve spolupráci se Zbyňkem Baladránem připravila výstavní projekt Biafra ducha. Studenti z třetího světa v Československu (2016). Současnému akademickému diskurzu hledajícímu paralely a souvislosti mezi posttotalitarismem a postkolonialismem dodává výstava konkrétní historický obsah v podobě diplomatických vazeb mezi Československem a bývalými koloniemi. Ve světle probíhající uprchlické krize o ní její autoři zároveň uvažují jako o „politickém návrhu chápat tyto propojení a výměny jako důležité dědictví.“ Status společného kulturního dědictví měla stvrdit i repríza konaná ve státní instituci (Národní galerie v Praze, 2017).

Expozice založená na historiografickém výzkumu prezentovala dobové materiály (filmy, fotografie, plakáty, tiskoviny, archivní dokumenty) dokládající pobyt studentů z „rozvojových“ zemí Afriky a Asie v socialistickém Československu. Jejich přítomnost byla výsledkem státem prosazovaného internacionalismu, který deklaroval solidaritu s bývalými koloniemi prostřednictvím ekonomické podpory a kulturní výměny. Vystavené archivní prameny Univerzity 17. listopadu, vysoké školy zřízené pro studenty třetího světa, ale také výmluvně dokumentují rozpor mezi oficiální rétorikou sounáležitosti a každodenními projevy diskriminace a rasismu ze strany československé společnosti. Tři krátká videa, jež pro výstavu vytvořila kurátorská dvojice, pak fungují jako aktualizovaná nadstavba. Námět čerpají z archivních zdrojů i rozhovorů s pamětníky a ilustrují například projevy kulturní nadřazenosti ze strany domácích (Omarova zkouška), ale také vyjádření podpory reformním silám pražského jara od studentů z Biafry (Blíž k sobě než diplomaté).

Oblast kinematografie sehrála na poli deklarované kulturní výměny mezi druhým a třetím světem významnou roli. Vystavené snímky afrických a asijských studentů FAMU (Syřan Nabil Maleh, Alžířan Mohammed Lakhdar-Hamina ad.) vybízejí k hledání spojitosti mezi kulturní obrodou 60. let v Československu a emancipačním hnutím v projektu dekolonizace. Téma výstavy dále prohlubuje publikace Filmaři všech zemí, spojte se! Zapomenutý internacionalismus, československý film a třetí svět (2017), kterou T. Stejskalová editorsky připravila. Ve své studii „Studenti z třetího světa v Československu: Paradox rasismu v socialistické společnosti a jeho reflexe ve filmu“ ukazuje způsob, jakým filmy představitelů české nové vlny (Drahomíra Vihanová, Věra Chytilová, Jaromil Jireš) a zahraničních studentů FAMU (Krishna Vishwanath) prolomily téma rasismu, jež bylo v socialistickém Československu tabu.

Řada aktivit T. Stejskalové se týká kritiky fungování uměleckého provozu, přičemž se také aktivně podílí na prosazování změn. Je spoluautorkou článku „Nulová mzda. Proč umělci nedostávají za svou práci zaplaceno?“ (spolu s Jiřím Ptáčkem a Pavlem Stercem, publikováno v A2 2011/23), který poukazuje na dosud nereflektovanou skutečnost, že výtvarníci nedostávají ze strany institucí finanční odměnu za odvedenou uměleckou práci. Jejich text rozproudil veřejnou diskusi a inicioval vznik otevřené výzvy Nulová mzda, jež byla adresovaná představitelům kulturních příspěvkových organizací a galerií financovaných z veřejných rozpočtů.

Stejskalová se také účastnila založení nové profesní organizace, spolku Skutek, jenž by měl reprezentovat postoje a zájmy umělecké obce a tlumočit je společnosti. Jeho vznik podnítily protesty namířené proti Nadaci českého výtvarného umění a jejímu nakládání s funkcionalistickou budovou výstavní síně Mánes (viz článek „Od okupace ke Spolku. O kauze výstavní síně Mánes“ publikovaný ve sborníku Close-up. Posttransition writings).

V roce 2017 zorganizovala v pražském tranzitu cyklus přednášek a diskusí Feministická (umělecká) instituce, kde se jejich aktéři zamýšleli nad principy fungování instituce, která by mohla být považována za feministickou. Nově vzniklá feministická platforma formulovala Kodex feministické (umělecké) instituce. Z jejího podnětu následně vzešla také ekologicky orientovaná iniciativa, v roce 2019 byl zveřejněn Manuál pro kulturní instituce v době klimatické změny a Prohlášení pražských kulturních a uměleckých institucí k vyhlášení stavu klimatické nouze na území Prahy. (zdroj životopisu: https://www.artlist.cz/teoreti...)

Ocenění

Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.