Tim Severin životopis

Přidat do oblíbených Koupit knihy

britská, 1940

Životopis

Tim Severin je Britský historik, spisovatel, cestovatel a hlavně dobrodruh, se narodil v roce 1940 v tehdy britské Indii do rodiny koloniálního úředníka. Již od dětství ho tedy přitahovala exotika a dobrodružství. Po návratu rodiny do Británie vystudoval mladý Tim v Oxfordu historii a geografii. Přitom, z jaké rodiny pochází, bychom mohli očekávat, že se u něho ozve rodinná krev a stane se úředníkem, případně intelektuálem. Ale v Timovi se ozvala ještě starší krev, krev dobrodruhů, cestovatelů a nejspíše i Vikingů.

Tim Severin se totiž nevěnuje kancelářské práci, ale takzvané experimentální mořeplavbě. Od roku 1976 se oddal této zajímavé záležitosti celým srdcem. Tehdy se totiž s několika přáteli pokusil o něco, co si v té době troufal snad jen jeho starší kolega a vzor Thor Heyerdahl: Postavil repliku starého irského koženého koraklu a dokázal, že mnich Brandan se na podobném plavidle mohl v šestém století dostat až do Ameriky. Což je nejen dost dlouho před Kolumbem, ale i před Vikingy. Jen pro představu, takový korakl vpadá asi jako polovina vlašského ořechu, případně banánu. Jde o proutěnou konstrukci pokrytou kůží z tuleňů. V „Legendě o svatém Brandanu“ (naštěstí se zachovala v písemné formě) je detailní popis sedm let trvající cesty tlupy irských mnichů přes „Ohnivou zemi“ (Island) až do „Západní země“ (zvané též „Ráj“), kterou Severin úspěšně identifikoval jako Ameriku. Severin spolu s několika přáteli na replice koraklu vypluli z Irska, pokračovali přes Hebridy a Island až na Newfoundland, jejich cesta byla dlouhá přes 4500 mil! K jejich úspěchu jim popřál i sám „Poslední Viking Heyerdahl“

Nezůstalo jen u jediné experimentální plavby: V letech 1980-1981 se Severin pokusil opět s několika přáteli rekonstruovat jednu z cest Sindibáda Námořníka na replice arabsko-perské lodi, zvané dhau. Vypluli z Ománu do Indie a chtěli se dostat až na Srí Lanku, ale podle informací, které mám, se tato plavba z různých důvodů (rozpadající se loď, neshody posádky) nedá považovat za takový úspěch jako akce „Brandan“.

Naproti tomu, obrovský úspěch Severinovi přinesla výprava „Argó“ z roku 1984. Tehdy se z dvaceti podobně „postiženými“ dobrodruhy vydal po stopách Jásona a Argonautů z Řecka do Kolchidy (dnešní Gruzie). Je třeba si uvědomit, že šlo o dobu, kdy pomalu končila „studená válka“ a replika starověké achájské lodě byla první vlaštovkou ze Západu, která doplula do sovětského Černomoří. Novodobou „Argó“ postavil tradičním způsobem řecký loďařský mistr Vasilis Delimitrios a měřila padesát čtyři stop. Na cestě s ní novodobí Argonauté urazili přes 1500 km. Propluli Bosporem a dostalo se jim nadšeného přijetí v tehdy sovětské Gruzii, kde jim bylo předáno skutečné Zlaté rouno. S „Argó“ Severin v roce 1985 ještě vyplul po stopách legendárního krále z Ithaky, Odyssea. Proplul úžinou mezi Sicílií a Itálií, kde podle Homéra řádily obludy Skylla a Charybda, proplul Jónské moře, navštívil Ostrov Lotofágů a další legendární místa. Znovu tak dokázal, že staré legendy mají mnohdy reálný základ a že někdy opravdu jen stačí, zkusit žít jako naši předkové, abychom mohli říci: „jde to“.

O všech svých cestách (zdaleka jsem neuvedl všechny) napsal Tim Severin knihy. Bohůmžel, čeští vydavatelé jeho cestopisy tak nějak ignorují. Což je pro zájemce, kteří nečtou anglicky, velká škoda. V posledním roce však vydavatelství BB/art začalo uvádět na trh jeho románovou tvorbu. A udělalo moc dobře, protože Severin ve svých historických románech velmi pěkně ukazuje, co se na experimentálních plavbách naučil. BB/art zatím z jeho trilogie o synu Leifa Erikssona, Thorgilsovi Leifssonovi, vydal dvě knihy: „Vikingové – Pod ochranou pohanského boha“ a „Vikingové – Zlověstné proroctví“. A je to skutečně zajímavý příběh: Nemanželský syn Leifa Erikssona (zvaného pro jeho příslovečné štěstí též “Št’astný”) Thorgils se narodí do divoké doby (999 n.l.) a na divoké místo-Hebridy. Po smrti své matky, která je uznávanou čarodějnicí, se dostává z Islandu do Grónska. Zde se sice konečně setkává s otcem Leifem i dědem Erikem Rudým (legendárním objevitelem Grónska), je však pouze trpěným levobočkem, nikoliv plnoprávným synem svého otce. V té době se také dostává i do grónské kolonie Vikingů jed: křesťanství, který začíná komunitu rozežírat zevnitř. Ne všichni tomu však nečině přihlíží, zatímco vědma Gudrid, která Thorgilse fakticky vychovává, přestupuje na novou víru, „starověrci“ Thorvall a Tyrkir se rozhodnou moru bránit. Začnou mladíka vyučovat runám, věšteckému umění a severské magii-seidru. Thorgils si postupně uvědomuje, že po matce, kterou ani nepoznal, zdědil i jakési rodinné dědictví. I on má „starověrství“ a seidr v krvi. Poznává, že on je oblíbencem šéfa severského pantheonu, samotného Odina.Thorgils pomalu dospívá do věku, kdy bude moci být přijat mezi bojovníky. A je vskutku nejvyšší čas, neboť jeho otec a strýcové (spolu s tetou, kterou bytostně nesnáší) se chystají na výpravu na Západ, kde, jak se proslýchá, leží velká a úrodná země (propagační trik o Grónsku-Zelené zemi už byl prohlédnut). Thorgils se skutečně dostává až do Vinlandu (viz mapka) a stává se tak jedním z prvních Evropanů) v Americe. Zažije zde i bratrovražedný boj mezi dvěma koloniemi Vikingů (což se skutečně stalo, je to doloženo v Islandských ságách, z kterých Severin čerpá), setkání s indiánským čarodějem a válku se Skrelingy (dá se to přeložit jako „řvouni“, Vikingové tak označovali Indiány a Eskymáky). Po rodinných neshodách se Thorgils vydává na Island, kde je opět zasvěcen do dalších tajemství seidru a Ásů, ale také do záležitostí temného rökru. Později se dostane i do Irska, kdy po bitvě mezi irským králem Brianem Borumou a jeho vikingským rivalem Sygtryggrem upadne do irského zajetí a na několik let se stane dokonce mnichem. Z kláštera však nakonec unikne a setkává se s jedním z posledních přeživších Druidů Eochaidem. Ve druhém díle Severinovy ságy se Thorgils vrací zpět na Island, kde uzavře pokrevní bratrství s obávaným berserkem Grettirem. Znovu se vydává na cestu, tentokrát na Balt, kde vstupuje k takzvaným Jómským Vikingům. A zde je to velmi zajímavé, protože toto divoké bratrstvo z pobřeží dnešního Polska, tvořili Seveřané jen z poloviny, tou druhou totiž byli neméně divocí a obávaní Slované. S Jómskými Vikingy zažije náš hrdina jejich poslední bitvu a je jedním z mála, který ji přežije. Ještě jednou se vrací na Island, kde sdílí osud vyhnance se svým pokrevním bratrem Grettirem. Osud jeho pokrevence se nakonec naplní po runové kletbě, kterou na něho sešle čarodějnice („volva“). Grettir se pod jejím vlivem sekne do nohy a syn čarodějnice ho oslabeného zabije. Nyní znovu osamocený Thorgils se vydává za vrahem a za pomstou. Stále má na paměti, že je vyvolencem Odina a dostává se až na sever Ruska, kde podstoupí další zasvěcení mezi ugrofinským kmenem a stává se šamanem. Poté putuje na jih, do Kyjeva a jeho cesta prozatím končí v Konstantinopoli, kde dojde k naplnění krevní msty za Grettira. Thorgils dokonce na posledních stránkách vstupuje do slavné Varjažské gardy samotného císaře. Třetí díl této ságy snad bude následovat letos a já se ho skutečně nemohu dočkat.

Tim Severin je skvělý vypravěč. V jeho podání před vámi ožije svět bohů i hrdinů těch divokých časů. S Thorgilsem můžete prožít úžasná dobrodružství a poznat část tehdy objeveného i neobjeveného světa. Zvyky, jazyk nebo chování středověkých lidí z různých vrstev tehdejší společnosti vás prostě musí dostat. Málokdy se mi stane, že si některé knihy přečtu dvakrát v jednom týdnu za sebou. A u těchto se mi to stalo.

Posud‘te sami, zde je popisován trans ugrofinského šamana ve druhém díle:

„Rassa býval čas od času odvolán duchy, byť ne vždy, když chtěl on. Bez varování sebou začal škubat a svíjet se, pak ztratil rovnováhu a padl na zem. Když ho duch volal naléhavě, objevila se mu pěna u úst. Řekl nám, abychom mu nacpali do úst kus látky, kdyby vyplázl jazyk, ale abychom mu nebránili, má-li křeče, protože když se jeho tělo svíjí, vchází jeho duch do „saivo“ a za chvilku se vše uklidní. Rassova rodina byla zvyklá na takové náhlé odchody. V takovém případě nechají „noiada“ v bezvědomí ležet pohodlně na tváři, buben položí přes roztažené ruce pro případ, že by jej v „saivo“ potřeboval, a pak čekají, až se vrátí z jiného světa. Někdy se, když bojoval se zlými duchy, vrací vyčerpaný. Jindy je v povznesené náladě a vypráví nám o tom, jak se setkal s velkými duchy. Imbal, bůh oblohy, je nedotknutelný a nepoznatelný, ale Rassa někdy potká i Biegg-Olbmai, boha větru, a zápasí s ním, aby zabránil třídenní vánici. Při jiné příležitosti požádal jiného boha, odpovědného za hon, zvaného „Krvavý muž“, aby lovci “siidy” byli odměněni. O dva dny později vyslídili losa a zabili ho. Bohové a duchové, které Rassa uctíval, byli pro mne noví, ale jejich světy probudily lehkou vzpomínku na podstatně starší duchovní svět, než je Stará víra. Cítil jsem, že mí vlastní bohové, Odin, Frey, Thor a ostatní, ti všichni se vynořili z Rassova „saivo“ a přijali podobu, v níž jsem je poznal já.“

Tento popis duchovní podstaty pohanství, ale i toho, čemu říkáme „šamanismus“ mi velmi připomíná svět Ryhopského lesa, který pro nás stvořil jiný skvělý vypravěč, Robert Holdstock, ve svém „Lesu Mytág“. Ale to už je jiný příběh.

Pokud tedy sáhnete po románech Tima Severina, myslím, že uděláte moc dobře. A až vám havran přistane na parapetu za oknem a třikrát klovne do skla, nebuďte překvapeni

Ocenění

Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.