Václav Martinec životopis

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1937

Životopis

Doc. Václav Martinec – režisér, choreograf, pedagog herectví a organizátor nezávislého pohybového divadla.
Již v mládí člen Dismanova recitačního dramatického souboru, jako student vedl soubor lidových písní a tanců, absolvoval také tréninky v cirkusové škole.
1954–1959 studoval herectví na Divadelní fakultě AMU v Praze, kde byl žákem Vlasty Fabiánové, Jarmily a Evy Kröschlové.

Z této doby pocházejí také jeho první divácké zážitky – z inscenací E. F. Buriana a Alfréda Radoka, později i Jerzyho Grotowského v jeho Teatru Laboratorium.

Po absolutoriu studia herectví na DAMU odešel s celým ročníkem a s režisérem Janem Kačerem do ostravského Divadla Petra Bezruče (1959–1964),
ve 2. polovině 60. let se uplatnil i jako tanečník Laterny magiky, s níž vystupoval na EXPO 67 v Montrealu,
poté prošel řadou angažmá, v nichž kladl mimořádné nároky na své spoluhráče - v psychofyzické přípravě a připravenosti ke skutečné divadelní činnosti.

K jeho nejvýznamnějším režiím na velkých scénách náležely inscenace:
Kniha džungle (Trnava 1976, Kladno 1972, Šumperk 1983, Č. Budějovice 1990),
Lysistrata (Šumperk 1982),
Trójanky (Hradec Králové 1984),
Sen noci svatojánské (Šumperk 1986),
Zpívající Benátky (Liberec 1986),
Yerma (Liberec 1987),
Ptáci (Liberec 1989).

Vedle toho paralelně působil se soubory, kde realizoval své zásady fyzicky náročného divadla na bázi artaudovských a rituálních principů:
1969–1971 Bílé divadlo Praha,
1971-1975 Křesadlo při LŠU v Praze 6, kde zaujal inscenacemi Vagantské putování, Naivní mystérium - Ze života hmyzu, Tanec svatého Víta, Jako aneb Putování za tajemnými svitky Tripitaka apod.
Po zákazu činnosti Křesadla pokračoval od r. 1975 s Ninou Vangeli ve Studiu pohybového divadla (Proměny dle Ovidia, Knihy mrtvých ad.).
Vedl řadu divadelních dílen doma i v zahraničí apod.
Působil v řadě neprofitových aktivit, kde společně s podobně orientovanými divadelníky, často i studenty a mladými adepty – amatéry (často semináře a dílny ÚKVČ a ARTAMA), realizoval své zásady fyzicky náročného divadla.

Na toto úsilí mohl Martinec navázat až po listopadu 1989 na brněnské JAMU, kde rozvíjel svůj pedagogický program (na JAMU se také – prací Metodika herecké výchovy – v roce 1995 habilitoval),
stejně jako krátce i v českobudějovickém divadle M (1990 – 1993; mj. Oidipus vladař), kde však jeho práci přerušil skandální administrativní zákrok.

Václav Martinec je autorem ojedinělé teoretické práce Lidské tělo - inspirace a nástroj dramatického projevu (1975, 1988), dále populární příručky Herecké techniky a zdroje herecké tvorby (2003) a také přispěl do knihy Zpráva o Bílém divadle (1998) a dvakrát do publikací školy herectví prof. Ivana Vyskočila (Zpráva o dílně na Divadelní fakultě JAMU v publikaci Psychosomatický základ veřejného vystupování, jeho studium a výzkum; 2000; Homo ludens ve sborníku Hic sunt leones /O autorském herectví/; 2003).

Vedle toho připravil také řadu studijních textů pro studenty JAMU.
Vedle JAMU působil jako pedagog herectví externě i na pražské AMU a řadu let také na Vyšší odborné škole herecké v Praze 4 – Michli.
Jeho studenti herectví po absolutoriu založili v roce 2003 Malé Vinohradské divadlo. Dodnes se svými někdejšími posluchači spolupracuje.

Všechny tytu zkušenosti nyní uplatňuje ve vlastním Ateliéru herectví v Praze s řadou speciálních programů výuky herectví.

Jeho divadelní dílnou prošlo mnoho významných divadelníků – mj. Veronika Freimanová, Jan Grygar, Pavel Vangeli aj. – a jeho přínos tkví v unikátním pedagogicko-výzkumném úsilí, zcela se vymykajícímu praxi 70. a 80. let u nás, jež i přes takřka nulovou publicitu připoutalo okruh divadelníků i diváků. (zdroj životopisu: http://www.amaterskedivadlo.cz)

Ocenění

Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.