Valentin Novák životopis

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1913 - 1995

Životopis

Předválečná Léta.
Valentin Novák se narodil v Kyjevě, českým rodičům z Kvasilova na Volyni dne 10. 1. 1013. Otec byl železničářem. Po maturitě na gymnáziu v r.1934 začal studovat Vysokou školu ekonomickou ve Varšavě.
„Do protinacistického odboje jsme se my čeští studenti ve Varšavě byli odhodláni zapojit již na podzim 1938. Tragickým impulzem byl čin našeho spolužáka, mého spolubydlícího Antonína Červeného z města rovno, studenta lékařství, který na podzim 1938 spáchal sebevraždu na protest proti Mnichovské zradě“. „Snažili jsme se uprchlíkům z Protektorátu poskytovat ubytování do doby než odjeli dál. Političtí uprchlíci se převážně soustřeďovali v Katovicích, vojenští se přesunovali fo Krakova k tvořícímu se Českému a slovenskému legionu v Polsku, mnozí přes přístav Gdyni odplouvali do Francie. Byli jich desítky, např. U mne nějaký čas přespával komunistický senátor Mikulíček, který mne v roce 1944 v Anglii vyhledal a strávil jsem v jeho rodině velmi příjemnou dovolenou. Dne 16. nebo 17. března 1939 jsme spolu s Vladimírem Tomešem z Hubína Českého a Jiřím Chramostou z Dolbunova šli přesvědčit naše diplomaty, aby čs. vyslanectví nepředávali Němcům. Po značném přesvědčovacím úsilí, kdy toto závažné rozhodnutí bylo přenášeno na čím dál nižší subalterní pracovníky, se to nakonec podařilo. Bohužel, někteří zaměstnanci čs. vyslanectví dobrovolně odešli pracovat na německé velvyslanectví. „

Válečná léta
Po přepadení Polska Německem se nám naskytla možnost vstoupit do Českého a slovenského legionu v Polsku. Bez váhání jsme ji využili a dne 5. 9. 1939, když odjížděla skupinka českých vojenských uprchlíku osobními automobily (darovanými zastupitelstvím firmy Škoda ve Varšavě) do české vojenské jednotky v Lešné u Baranovič, jeli s ní tři volyňští studenti: Vladimír Tomeš, Josef kořán a já. (Valentin Novák). Další naše osudy byly proto spjaty s osudy čs. vojenské jednotky v Polsku, pak v SSSR a nakonec na Západě .
Z Polska se Valentin Novak dostal do SSSR již jako příslušník vojenské skupiny, které velel pplk. Ludvík Svoboda. vojenské skupiny Prošel s ní několika internačními tábory: Kamenec Podolski, Olchovce, Jarmolince, Oranki, Suzdal.
„ Z Jarmolince jsme odejeli vlakem dne 22. 3. 1940 přes Šepetovku do Oranek o města Gorkij. V Šepetovce došlo 25, 3, 1940 k radostnému setkání s „kvasilovskou skupinou“ vojenských uprchlíků a mezi nimi byla i skupina volyňských Čechů: Vladimír Hovorka ze Zdolbunova, Jaroslav Hovorka a Alois Hovorka, oba z Hulče české (Alois, strýc Jaroslava nebyl v Palestině ze zdravotních důvodů přijat do čs. jednotky) Josef Jelínek z Mirotína, Vladimír Nájemník z Lucka, můj bratr Viktor Novák, Helena Pařízková dcera duchovního z Teremna,( v Palestině nebyla do čs. jednotky přijata), Vladimír Sochor z Hubína Českého, Svatopluk Vlk z Boratína, Alexandr Vyleťal z Rovna, Jiří Zahrádka z Kvasilova (padl 12. 10. 1944 v tankové brigádě u Dunkerque), Boris Zeman z Hlinska (ˇzahynul 3. 12. 1944, jako stíhací pilot při cvičném letu). Dohromady s námi třemi, studenty z Varšavy, nás tedy bylo 13 mužů a jedna žena.“
Celá skupina volyňských Čechů se postupně, spolu s většinou příslušníků bývalého Českého a slovenského legionu v Polsku, přesunula na Střední východ. „Většina z nás odejela 7. 3. 1941 ze Suzdalu vlakem do Oděsy, pak sovětskou lodí Svanetia do Istanbulu v Turecku. Odtud auty do Mersiny na pobřeží Středozemního moře a z něj v podpalubí egyptské nákladní lodě do Palestínského přístavu Haifa. Zde jsme se stali skutečnými vojáky, protože před tím, 1. 11. 1940 byl založen Československý pěší prapor 11 – Východní a brzy na to Československé výcvikové středisko – Východní. Velitelem bojového praporu byl pplk. Karel Klapálek. a velitelem výcvikového střediska byl plk. Koreš. V době našeho příjezdu byly obě čs. jednotky již v Agami u Alexandrie v Egyptě a tam jsme v březnu za nimi přijeli a byli jsme zařazeni do vznikající 4. roty. V dalším jsme sdíleli všechny strasti a úspěchy tohoto praporu.
Valentin Novák se zúčastnil s praporem obrany frontových letišť na přístupech k městu Alexandrii, bojů proti vichystickým Francouzům v Sýrii, po jejich porážce, ochrany syrsko – turecké hranice, nejvýznamnějšího boje této jednotky, obrany obleženého přístavu Tobrúku. Posléze v řadách nově organizovaného 200. lehkého protiletadlového pluku – Východního pluku se zúčastnil obrany Haify, Bejrutu a dalších míst v Libanonu a Palestině.
Dříve, než pluk po druhé odejel do Tobrůku 24. 12. 1942, na výzvu čs. velení se přihlásila skupina 100 příslušníků pluku k letectvu a mezi nimi bylo i pět volyňských Čechů: Jelínek, Valentin Novák, Sochor, Tomeš, a Zeman. Již 1. 1. 1943 připluli (kolem Afriky) do skotského přístavu Glasgow.
Piloty – stíhači se stali Jelínek a Zeman. Valentin Novák spolu se Sochorem a Tomešem se dostali K 311. čs. bombardovací peruti . Podle V. Nováka „v této době byla peruť již vybavena novými čtyřmotorovými letouny Consolidate Liberator, které vydržely ve vzduchu až 15 hodin, byly opatřeny radio lokatory, reflektory pro noční hlídkování a poměrně velkým počtem kulometů pro obranu proti stíhačkám. Posádka Liberatoru byla devítičlenná. Peruť byla přeškolena pro protiponorkovou činnost a zařazena k letectvu pobřežního velitelství. Tato opatření byla vynucena „totální ponorkovou válkou“, kterou vyhlásilo a provádělo nacistické Německo. Ztráty způsobené spojeneckému loďstvu byly přímo obrovské a opět, jako v bitvě o Anglii, hlavní tíhu boje připadla letectvu.
Nejdříve byl operačním prostorem naší letky, označené písmenem N, Biskajský záliv. Po uskutečnění invaze spojenců do Francie se stalo úkolem letky protiponorkové hlídkování v severním Atlantiku až za polární kruh a doprovod konvojů plujících tudy kolem Norska do SSSR. Tam také posádka letounu Liberator (označena v letce písmenem N) jejímž příslušníkem jsem byl jako radista – střelec, dosáhla svého největšího bojového úspěchu. Koncem října 1944 u břehů Norska potopila s použitím raket a hlubinných min nepřátelskou ponorku. Posádka Liberatoru N létala na protiponorkové hlídky hluboko do oceánu až k Faerským ostrovům, nebo do Baltského moře až ke Štětínu a při zpáteční cestě úspěšně útočila na ponorkovou základnu na ostrově Bornholm.
O ukončení války se posádka Liberatoru N dověděla při denní hlídce nad Severním mořem. Pak přišlo ještě několik hlídek nad oceánem – pátrání po ponorkách, které údajně unikaly do jihoamerických přístavů a na svých palubách nesly nacistické pohlaváry. 18. 8. 1945 se uskutečnil slavný vytoužený let – do osvobozené vlasti.

Poválečná léta.
Po válce se Valentin Novák již nevrátil na přerušená studia na vysoké škole a zůstal v aktivní službě u čs. letectva.V roce 1946 byl přijat za důstojníka z povolání. Pilotní výcvik absolvoval v roce 1949 v Olomouci a byla mu upravena hodnost štábního kapitána se zpětnou platností. Zastával funkci náčelníka štábu u letecké školy v Pardubicích a později v Chrudimi. Dne 1. 11. 1949 byl však jako ostatní západní letci propuštěn z armády a záhy spolu s mnohými vojáky i z Východu souzen a posléze i bez rozsudku uvězněn. Zatčen byl na svoje narozeniny 10. 1. 1950. Při domovní prohlídce mu byly zabaveny naprosto netajné a nezávadné písemnosti, které pak pracovník obranného zpravodajství /OBZ/ zhodnotil jako předměty služebního nebo dokonce státního tajemství. Byl odsouzen na 4 měsíce odnětí svobody a odnětí hodnosti. Po odpykání trestu, místo propuštění domů, byl spolu s jinými kolegy zařazen do tábora nucených prací na Mírově na dobu 14 měsíců. Po propuštění z Mírova v roce 1953 se vrátil na Žatecko ke své matce, která se v mezidobí přistěhovala z Volyně. V Žatci pracoval jako pomocný dělník v OSP - Žatec , později jako úředník a skladník u ZNZZ rovněž v Žatci. Tady se potkal s Helenou Pařízkovou –Engelovou, vdovou po pplk. Ludvíku Engelovi, který padl při osvobozování Vážce na Slovensku. V manželství s ní se podílel na výchově jejího syna Ludvíka Engela, narozeného 13. 5. 1945 v Bratislavě .
Dne 11. 9. 1963 Nejvyšší soud žádost Valentina Nováka projednal a rozhodl o zrušení rozsudku ze dne 13. 2. 1950 v plném rozsahu. Mimosoudní rehabilitace včetně hmotného odškodnění v té době nebyla úplná .V roce 1991 byl teprve morálně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka letectva ve výslužbě. Přes všechny prožité útrapy nikdy nezahořkl a naopak, jako tajemník SČSBS v Žatci nesmírně obětavě pomáhal všem spolubojovníkům, aby získaly buď odškodnění, nebo zasloužené výhody za jejich odboj při osvobozování Československa.

Vyznamenání:
Dvakrát čs. válečný kříž 1939
Čs. medaile za chrabrost -1942
Čs. medaile za chrabrost II-1945
Čs. medaile za zásluhy I.st.-1946
Čs. voj. pamětní medaileSV VB
Medaile Za službu vlasti – 1965
Medaile Africa Star -1945
Medaile Star of the 1939-1945 (zdroj životopisu: http://www.bojovali-za-ceskoslovensko.cz/cs/bojovnici/vypis/22)

Ocenění

Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.