Vasilij Andrejevič Žukovskij životopis
ruská, 1783 - 1852
Životopis
Vasilij Andrejevič Žukovskij, rusky: Василий Андреевич Жуковский (9.2.1783 ves Mišenskoje — 24.4.1852 Baden-Baden) by ruský básník a literární kritik, jeden ze zakladatelů romantismu v ruské poezii.
Jeho otec byl starý statkář Afanasij Ivanovič Bunin, matka zajatá turecká dívka, jméno dostal po svém kmotrovi Andreji Grigoroviči Žukovském. Před narozením Žukovského postihlo rodinu Buniných neštěstí, v krátké době jim zemřelo šest dítek, i rozhodla se Marie Grigorjevna Bunina, že přijme mladého Žukovského do rodiny a vychová jej jako vlastního syna. Žukovskij stal se brzo miláčkem rodiny. Do školy chodil v Tule, ale když mu bylo 11 let, vyloučili jej ze školy pro neschopnost. Tehdy zůstal v rodině jedné z dcer Buninových, Juškové v Tule, a jeho společnici od té doby byly téměř výhradně dívky, což nezůstalo bez vlivu na jeho měkkou povahu. Dům Juškové byl střediskem duševního života městského a domácí paní měla kolem sebe četnou družinu literárních a hudebních nadšenců. Když bylo Žukovskému 14 let, byl dán do šlechtického universitního pensionátu, kde strávil 4 roky. Ač tam velikých vědomostí nenabyl, přece tam vznikly jeho náklonnosti k literatuře, neboť žáci se scházeli na večírcích, kde předčítali své literární pokusy. Zde seznámil se s Bludovem, Daškovem, Uvarovem a j. Z kroužků vznikla literární společnost »Sobranije«, se stanovami úředně schválenými. Prvním předsedou byl Žukovskij, který otiskl první práci svou r. 1797 (Mysli pri grobnicě za příčinou smrti V. A. Juskové). Za svého pobytu v pensionátě vytiskl mimo jiné: Majskoje utro (1797); Dobrodětělj (1798); Mir (1800); K Tibullu (1800); K čelověku (1801). Již v těchto pracích převládá melancholický tón, jenž sice byl tehdy v literatuře oblíben vlivem Karamzinovy povídky »Bědnaja Liza«, ale který u Žukovského vyplýval z jeho poměrů rodinných: jeho matka sice byla v rodině Buniných milována, ale přece měla podřízené postavení, svého otce skoro vůbec neznal a nikdy o něm nemluvil. V pensionátě přeložil také Kotzebuův román Maljčik u ručja (Moskva, 1801). Když opustil ústav, vstoupil k úřadu, ale brzy zanechal služby a usadil se v rodišti. Do vsi si z Moskvy odvezl celou knihovnu domácích i cizích spisů a jeho povídka Vadim Novgorodskij (1803) nasvědčuje, že se pilně zabýval rus. dějinami. Za pobytu na vsi (1802 – 08) Žukovskij tiskl málo, ale přece vzbudil pozornost parafrasí Grayovy Elegie na hrobkách veských (Seljskoje kladbišče). Tou dobou napsal pod vlivem zmíněné povídky Karamzinovy román Marjina Rošča a r. 1806 vzbudil pozornost proslulou nadšenou básní Pěsňa barda nad grobom slavjan-poběditělej. Roku 1808 se konečně objevilo jeho zpracování Bürgerovy »Leonory« pod názvem Ljudmila, kterou byl uveden do ruské literatury nový živel – romantismus. Žukovského vábila z romantismu nejvíce záliba pro šedý středověk se zaniklým světem jeho pověstí a podání. Úspěch básně nadchl Žukovského k četným překladům a parafrasím. Nejvíce tlumočil německé básníky a nejlepší překlady pořídil ze Schillera. Z původních jeho básní spadají do té doby Gromoboj a první čásť básně Dvěnadcať spjaščich děv. Vedle toho napsal několik úvah v próze. V letech 1809–10 redigoval »Věstnik Jevropy«, kvůli čemuž přesídlil do Moskvy. Ale odevzdav redakci Kačenovskému, usadil se opět na vsi, kde se věnoval sebevzdělání zejména ve všeobecných a ruských dějinách. Tou dobou se však vášnivě zamiloval do své žačky a sestřenice M. Protasovy, takže roku 1812 požádal p její ruku, ale byl matkou odmítnut z důvodu blízkého příbuzenstva. Tento nezdar na Žukovského těžce dolehl, způsobil mu mnoho duševních útrap, až v pozdější době jeho láska na sebe bere ráz mystické úcty a zbožňovaná žena se mu stává symbolem všeho nejvyššího, ideálního. Pod tíhou nezdaru Žukovskij odjel do Moskvy a vstoupil k vojsku jako dobrovolník a v ležení pod Tarutinem napsal proslulou báseň Pěvec v staně ruskich vojinov, která jej proslavila více než všechna jeho dosavadní činnost, rozšířivši se v opisech po celém Rusku. K témuž roku se vztahuje i proslulá Světlana, připomínající základní motivy Bürgerovy »Lenory«. Koncem r. 1812 se Žukovskij rozstonal tyfem a počátkem r. 1813 šel do výslužby. Navrátiv se do vsi, pokoušel se opět marně dosíci svolení ke sňatku. Po roce 1815 – 16 jeho poesie ochabuje a jeho vliv na rozvoj ruské literatury kotví výhradně v jeho překladech, vynikajících vesměs dokonalosti a lehkostí formy a uvádějících ruského čtenáře do okruhu západní poesie, jmenovitě německé.
V letech 1817 – 41 byl domácím učitelem velkokněžen Alexandry Fedorovny a Jeleny Pavlovny a od r. 1825 také vychovatelem pozdějšího cara Alexandra II. V té době často jezdil za hranice, do Německa a do Švýcar. Vedle překladů ze Schillera a Byrona napsal tehdy pod vlivem Puškinovým básně Spjaščaja carevna; Vojna myšej i ljagušek; Skazka o carě Berenděje. Zimu r. 1832 až 1833 strávil u Genevskěho jezera, kde pilně překládal ze Schillera, Uhlanda, Herdera a j., r. 1837 procestoval s následníkem Rusko a část Sibiře a v letech 1838 – 39 cestoval po západní Evropě. V Římě se spřátelil s Gogolem, což nezůstalo bez vlivu na jeho mystickou náladu. R. 1841 se skončila jeho vychovatelská činnost, která nesla se duchem v pravdě humanním, a dne 21. dub. 1841 starý básník oženil se v Düsseldorfu s 18letou dcerou svého přítele Reiterna. Posledních 12 let svého života trávil v Německu v kruhu svých příbuzných. V té době pořídil ještě několik překladů, jmenovitě »Odysseje«, a napsal Ob Ivaně carevičě i sěrom volkě; Kot v sapogach; Ťuljpannoje děrevo a j. Nedokončen zůstal Stranstvujuščij Žid.
K stáru Žukovskij skoro úplně oslepl. Zůstavil dceru a syna a pohřben byl vedle Karamzina v Aleksandro-Něvském klášteře v Petrohradě.
Hlavními motivy jeho poesie jsou stesk po neznámém, touha lásky, usilováni do dálky a bolest rozloučení. Její ráz závisí úplně na ideálně-mystické náladě básníkově, kterou podporovala i záliba doby. I nově jím do ruské literatury vnesený živel romantismu je projevem jeho citu, hledajícím i ve středověku jen to, co odpovídalo jeho ideálně-mystické náladě. Jeho poesie byla sice subjektivní, ale sloužila duševnímu rozvoji, neboť jeho subjektivismus byl pokrokem proti chladnosti lžiklassické školy, vnesl do ruské literatury dosud neznámý svět vnitřního života a šířil ideu lidskosti. Souborně vyšly jeho spisy osmkrát (Petr., 1815, 1818, 1835 – 44, 1849 – 57, 1869, 1879, 1885, poslední dvě redakcí Jefremova. Literatura o něm je rozsáhlá. Srv. P. Zagarin, Žukovskij i jego proizveděnija (Moskva, 1883); K. K. Zeidlic, Biografija Žukovskago (něm., Mitava,1870, rus. vyd. Petr., 1883). Nejlepší ocenění podal Pletněv, O stichotvorenijach Žukovskago (t., 1852); A. Nikitěnko, Žukovskij so storony jego poetičeskago charaktěra i dějatěljnosti (t., 1863); Ponomarev, Stranstvujuščij žid. Predsmertnoje proizveděnije Žukovskago (t., 1885); J. A. Byčkov, Bumagi Žukovskago, postupivšija v Imper. publ. bibliotěku v 1884 g. (t., 1887) a j.
(zdroj životopisu: http://leccos.com/index.php/clanky/zukovskij-vasilij-andreje)
Ocenění
Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.
Vasilij Andrejevič Žukovskij - knihy
| 1917 |
 O králi Kojatovi |
| 1959 |  Tři nejkrásnější pohádky |
| 1932 | Tóny úzkosti a spočinutí |
Žánry autora
Poezie Duchovní literatura Pro děti a mládež Pohádky a bajky
Štítky z knih
Žukovskij je 0x v oblíbených.