Věra Janoušková životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Věra Janoušková, roz. Havlová (25. června 1922, Úbislavice – 10. srpna 2010, Praha) byla česká sochařka, kolážistka, malířka a grafička, manželka sochaře Vladimíra Janouška.

V 60. letech její sochy svařované ze smaltů patřily k vrcholům českého moderního umění a po zásluze je uvedena i v Hazanově Nouveau dictionnaire de la sculpture moderne (Paris, 1970). Po okupaci Československa sovětskými vojsky v srpnu 1968 ztratili Věra i Vladimír Janouškovi možnosti vystavovat a tvořili v ústraní. Po pádu komunismu měla Věra Janoušková retrospektivní výstavu v Národní galerii v Praze. Roku 2004 založila Nadaci Věry a Vladimíra Janouškových a celou pozůstalost obou manželů odkázala Museu Kampa.

Po ukončení studia se provdala za spolužáka z Umprum Vladimíra Janouška, spolu absolvovali několik výtvarných stáží a pobytů. V roce 1960 byli oba zakládajícími členy tvůrčí skupiny UB 12 a zúčastňovali se jejích výstav. První samostatnou výstavu měla Věra Janoušková v roce 1962. Během tzv. normalizace byly prezentační možnosti Janouskových omezeny, spolu s přáteli se podílí na neoficiálních aktivitách, mj. stála u vzniku sborníku Šedá cihla (1985, vydala Jazzová sekce, editor Karel Srp).

Věra Janoušková patří k nejdůležitějším sochařkám v českém umění 2. poloviny 20. století – v rámci své tvorby prošla od tradičních sochařských postupů a realistického tvaru k experimentům s tvarem, materiálem i formou, přičemž reflektovala většinu významných proudů umění druhé poloviny 20. století, od abstraktních forem až po figuraci, která se pro ni nakonec stala nejcharakterističtější. Ranou tvorbu z přelomu 50. a 60. let charakterizuje hledání abstrahujícího tvaru a ověřování možností základních sochařských komponent (objem, prázdno, prostor, horizontála vs. vertikála aj.).

Kolem roku 1963 objevila pro sebe nadále charakteristický materiál – smaltovaný plech, který nejprve zakomponovávala do plastik z jiných materiálů (sádra, osinkocement), až postupně přešla k převážně celosmaltovaným převážně figurativním dílům. Smalt umožňoval vnést do sochy často výraznou barevnost, různé techniky (svařování, prorážení, nýtování) umožňovaly vznik specifické prostorové koláže.

Její figurativní práce představují jinou polohu, než jsou groteskní díla Karla Nepraše nebo existenciální plastiky Jiřího Sozanského. Ačkoliv zdánlivá nahodilost a hravost evokuje jakousi humornou hravost, její plastiky jsou spíše osobní odpovědí na tíživou dobovou situaci znemožňující svobodný umělecký projev. V řadě děl zaznívá i „ryze ženský lyrický akcent“ (Marcel Fišel, Artlist), přítomný po celou její tvorbu, například varianty Košilek z různých časových období. Mimořádně významné jsou i Janouškové práce na papíře, zejména velká série koláží.

Věra Janoušková zanechala jednu z nejoriginálnějších stop v českém sochařství druhé poloviny 20. století a její dílo je ojedinělé i v širším než pouze českém kontextu. Významné místo Janouškové v historii moderního sochařství je vnímáno i v zahraničí. (zdroj životopisu: https://cs.wikipedia.org/wiki/Věra_Janoušková)