Vincenc Červinka životopis

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1877 - 1942

Životopis

Vincenc Červinka se narodil v Kolíně v rodině tamního průmyslníka, dlouholetého člena městské rady a předáka strany Staročechů Josefa Červinky. V roce 1896 odmaturoval na kolínském gymnáziu a začal studovat medicínu na České Univerzitě Karlo-Ferdinandově v Praze. Z medicíny však brzy odešel a začal se věnovat filologii a novinářství, jež studoval v Berlíně a v Petrohradu.

Po návratu do Čech se sblížil s Dr. Aloisem Rašínem a jeho skupinou kolem týdeníku Slovo, kde v letech 1901 – 1905 působil jako odpovědný redaktor. Roku 1905 byl vyslán jako zpravodaj Národních listů do Petrohradu, kde strávil zhruba rok. Po návratu založil s Karlem Kramářem časopis Nová česká politika, který byl později přeměněn na deník Den, a stal se jeho redaktorem. Krátce poté začal spolupracovat s časopisem Zlatá Praha vydavatele Jana Otta a stal se členem jeho redakce. Zároveň přispíval do časopisů Osvěta, Česká revue, Lumír a Zvon. Roku 1907 se stal členem redakce Národních listů, roku 1911 jejím tajemníkem, později odpovědným redaktorem a nakonec zástupcem šéfredaktora. Vedl zde rubriku Ze světa slovanského a psal úvodníky. V té době se začal věnovat také literárním překladům, především z ruštiny a dalších slovanských jazyků. Do češtiny jako první přeložil díla Leonida Andrejeva, Arkadije Averčenka, Ivana Bunina, Denise Fonvizina, Vasilije Němiroviče-Dančenka a dalších. Jeho zásluhou byla čeština vůbec prvním jazykem, do nějž byly přeloženy hry vídeňského židovského dramatika Lea Birinského. Jeho Mumraj byl v pražském Národním divadle uveden roku 1912 pouhé tři dny po německých premiérách. Leo Birinski byl i díky Červinkově překladatelskému zaměření na ruštinu mylně považován za spisovatele píšícího rusky.

Politicky měl Červinka blízko ke Karlu Kramářovi, stal se stoupencem slovanské vzájemnosti, později se pod jeho vlivem připojil i k myšlence novoslovanství. Byl členem Kramářovy národní demokracie, po jistý čas i jeho osobním tajemníkem. Zároveň sympatizoval se svobodným zednářstvím a roku 1911 byl přijat do pražské lóže Hiram. Po vypuknutí První světové války se zapojil do I. odboje. V roce 1915 byl s Karlem Kramářem, Aloisem Rašínem a Josefem Zamazalem zatčen a po osmiměsíčním procesu 3. července 1916 odsouzen k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství. Po smrti Františka Josefa I. mu byl milostí nového císaře Karla I. trest snížen na 20 let žaláře, v červenci 1917 byl pak amnestován a propuštěn na svobodu. Zkušenosti z tohoto období později použil v knize Moje rakouské žaláře (1928).

Po návratu z žaláře se vrátil k práci v Národních listech. Brzy po vyhlášení samostatného Československa byl zvolen předsedou Syndikátu denního tisku československého. Roku 1919 se vydal na pozvání krajanů na přednáškové turné do USA. V cestě pokračoval na Sibiř a dále do Ruska k jednotkám Československých legií. Do Československa se vrátil až začátkem roku 1920 přes Čínu, Indický oceán a Suezský průplav, takže vykonal cestu kolem světa. Své zážitky a zkušenosti z cest využil k napsání několika knih s politickými a cestopisnými úvahami.
Vincenc Červinka na karikatuře z roku 1927.

V meziválečném Československu dále pracoval v redakci Národních listů, jimž zůstal věrný až do odchodu do výslužby v roce 1934. Měl široký novinářský záběr, psal články politické, komentáře, úvahy o významných osobnostech různých národů, literární a divadelní kritiky. Kromě novinářské práce v letech 1919 – 1933 v Ottově nakladatelství řídil a redigoval edici Ruská knihovna, velmi respektovanou pro ediční výběr i pro kvalitu překladů. Pokračoval i v překladatelské práci a české čtenáře seznamoval s tvorbou sovětských autorů i ruských emigrantů. Jako první překládal díla Valerije Brjusova, Michaila Bulgakova, Valentina Katajeva, Ivana Naživina nebo Michaila Zoščenka. Do češtiny zavedl užívání původně ruských slov bezprizorný, kulak nebo kerenština.

Roku 1921 byl přijat do nově založené zednářské lóže Jan Ámos Komenský a zůstal jejím členem až do zrušení v roce 1938. Byl členem všech československých novinářských organizací, místopředsedou Syndikátu československých spisovatelů. Dále byl členem Slovanského ústavu a od roku 1934 předsedou Společnosti slovanské vzájemnosti. (zdroj životopisu: Wikipedie)

Ocenění

Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.