Vissarion Grigorjevič Bělinskij životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Byl ruský literární kritik, estetik a radikální demokrat narozený na území dnešního Finska.

Byl synem okresního lékaře v Čembaru (v gubernii Penza). Později tvrdil, že nemá na své dětství jedinou hezkou vzpomínku. Roku 1825 nastoupil v Penze na gymnázium. Školu zanedbával, a tak byl v posledním ročníku vyloučen. Díky vlivným známostem nicméně mohl roku 1829 nastoupit na Moskevskou univerzitu. Tamější filozofická fakulta byla střediskem schellingovství, a při ní se utvořil i kroužek studentů, do nějž Bělinskij vstoupil (dalšími členy byli K. Aksakov, M. Katkov, N. V. Stankevič aj.) V tomto spolku si osvojil Schellingovu filosofii přírody.[1] Pak se nadchl pro hegeliánství. Pod jeho vlivem byl v letech 1837 až 1840. Za příklad toho, jakým způsobem využíval Hegelovu filosofii ve svých kritických článcích, může sloužit jeho posuzování poezie v článku „O hoři z rozumu, spis A. S. Gribojedova“ (1839). Bělinskij neuměl německy a svědectví o Hegelově filosofii se mu dostávalo od takových znalců, jako byli Stankevič a Bakunin.[2] Na večerech u Stankeviče mladí romantikové čítali básnická díla (Puškina, Žukovského, Gogola a Lermontova, Shakespeara, Götha, Schillera či Hofmanna) a vedli o nich diskuse. Pod vlivem Hofmannovy povídky Seltsame Leiden eines Theater-Directors se všichni nadchli pro divadlo. To se Bělinskému stalo osudné, neboť byl v září 1832 vyloučen z Moskevské univerzity, když jako stipendista a nešlechtic předložil cenzuře romantické drama Dmitrij Kalinin, v němž přirovnával šlechtu k hadům, krokodýlům a tygrům, kteří se živí kostmi a masem svých bližních a pijí jejich krev a slzy jako vodu. To bylo v době Mikulášské epochy, jen několik let po rozdrcení dekabristů, něco neslýchaného. Po vyloučení z univerzity trpěl velkou bídou, až na podzim roku 1834 svým prvním článkem Literaturnyja mečtanija v časopise Teleskopæ vstoupil na dráhu literární kritiky. Roku 1836 časopis zanikl a Bělinskij opět ztratil publikační možnost. Roku 1838 od Ševyrjeva převzal vedení redakce časopisu Moskovskoje Nabljudateijæ. Ten však brzy zanikl a Bělinskij znovu upadl do bídy. Nakonec přijal pozvání A. A. Krajevského, aby psal kritiky do jeho časopisu Oteč. zapise. Díky tomu se konečně zbavil dluhů. Přesídlil za tím účelem i do Petrohradu. Došlo u něj také - počínaje 40. léty - k velkému tvůrčímu přívalu a změně perspektivy. Seskupil se kolem něj sbor mladých ruských literátů a radikálních demokratů, které velmi ovlivnil. Zemřel v předvečer revoluce roku 1848 na souchotě. (zdroj životopisu: http://cs.wikipedia.org/wiki/Vissarion_Grigorjevi%C4%8D_B%C4)