Vladimír Pazourek životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Narodil se v rodině obuvníka. Po studiu na učitelském ústavu v rodišti (1922–26) působil na obecné škole v Dolních Kounicích a od 1928 v Brně. Současně se zapsal na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, studium však ze zdravotních důvodů nedokončil. 1932–39 byl v Brně učitelem na Státní pedagogické akademii, poté se opět vrátil na obecnou školu. Souběžně ve 40. letech působil i v brněnském rozhlase a od osvobození do konce roku 1945 zde vedl literárně dramatický úsek. 1946 byl jmenován přednostou oddělení divadla pro mládež brněnské pobočky Výzkumného ústavu pedagogického, na konci 1948 mu byl přiznán invalidní důchod a odešel do výslužby. 1942–49 spolupracoval rovněž jako redaktor s nakladatelstvím Václava Petra. Byl členem Kola moravských spisovatelů, v Syndikátu českých spisovatelů působil od roku 1948 až do jeho likvidace v roce 1949 jako tajemník a jednatel akčního výboru moravské pobočky. Ve funkci tajemníka přešel rovněž do brněnské pobočky nově založeného Svazu československých spisovatelů, v 60. letech zde byl místopředsedou. 1971 se stal místopředsedou přípravného výboru Svazu českých spisovatelů a v ustaveném normalizačním svazu působil od 1972 jako místopředseda a člen předsednictva.
První básnické příspěvky, recenze a úvahy otiskoval od 1928 v Prácheňských novinách (Písek). Dále publikoval v periodikách Lidové (Svobodné) noviny (1931–51), Úhor, Středisko, Kritický měsíčník a Čteme. Po 1945 otiskoval prozaické práce, recenze věnované dětské literatuře a kulturně politické články v novinách a časopisech: Zemědělské noviny, Mladá fronta, Amerikán (Chicago, 1947 zde na pokrač. román Ústup z hranice), Český život, Štěpnice, Národní osvobození, Obrana lidu, Lidová demokracie (1954–58 divadelní referáty) a Svobodné slovo (1959–79 divadelní referáty), Dětská kniha, Literární noviny, Věda a život, Rolnické hlasy, Vinařství, Host do domu, Zlatý máj, Literární měsíčník aj. Na motivy Pazourkovy prózy Ústup z hranice napsal Ladislav Bublík divadelní hru Rozkaz (prem. 1947) a Jiří Blažek natočil televizní hru V hodině nejtěžší (prem. 1978). Podle povídky Na Zlaté zátoce byl natočen film Dobrodružství na Zlaté zátoce (1955, režie Břetislav Pojar, scénář Ladislav Helge, Vladimír Pazourek a Břetislav Pojar). Vladimír Pazourek užíval pseudonymů Aristido de Lucci, Josef Vladimír Bříza (rané básnické práce), Vladimír Bříza a J. V. Bříza, šifer J. V. B., ou, paz (od 60. let, zejména v Rovnosti), V. P., vp, vpa (ve 40. a 50. letech), VPA.
Vladimír Pazourek vstoupil do literatury na konci 20. let 20. století řadou (pod pseudonymy vydávaných) nevýrazných, melancholicky laděných lyrických sbírek, jejichž převládajícími motivy jsou smutek, únava, odmítnutí chaosu města a touha po lidském sbratření (Motivy tuláka, Písně o smrti, Na okraj života, Jaro a smrt). Ve 30. letech se pak sevřeným, melodickým veršem přiklonil k jistotám představovaným rodnou zemí a tradičními hodnotami selství (K pokorné zemi, Přežitá jara). – Od 40. let se Pazourek zcela věnoval próze. Jeho práce pro dospělé se dělí do dvou tvarově i námětově výrazně odlišných linií: na reflexivní přírodní črty a pokusy o společenský román. K první linii patří např. Tři pstruží řeky, soubor impresionisticky laděných causerií o přírodních krásách Žamberecka, či kniha lyrických próz Buď pochválena s patosem oslavující rodnou zemi. K básnickým prózám se Pazourek vrátil také v 70. letech, kdy ve sbírkách drobných lyricko-reflexivních postřehů znovu procházel krajinami svého života a s pochvalou sledoval i jejich změny, dané socialistickým společenským řádem (Malá setkání, Obrazy psané do tmy, Růže pro Charóna, Jak chutná život). Druhé, románové linii Pazourkovy tvorby předcházel na počátku 40. let cyklus realisticky pojatých próz o lidech z podhůří Pustina. Od něho se autor vyvíjel k psychologickým románům s romantizujícími prvky, posílenými erotickými a sociálními motivy (Běžící pás, Hry s krví), k pokusům o realistické vystižení příčin tragických událostí vedoucích k nacistické okupaci (Ústup z hranice, Konec republiky, Demarkační čára), k zobrazení protektorátního života a protinacistického odboje (Léta odporu, Pouť hrdinova) a posléze ke schematicky viděné problematice poválečného budování (Na dobré cestě, Lidé ze samoty, Bližní odcházejí). Jeho snaha o široký společenský záběr však rovněž od konce 50. let ustupuje pokusům o psychologické sondy do intimního života hrdinů (povídkové soubory Hořkost a něha, Noční jízda, Jízda za Marií, Noci bez hvězd). K budovatelské problematice se opět vrátil v 70. letech rozsáhlými prózami s problematikou zemědělského družstevnictví (Neklidné brázdy, Země synů, Vůně domova) i memoárovou trilogií dokládající dokumentarizujícím způsobem formování socialistických idejí v brněnské společnosti (Trnová cesta, Vábení, Zkouška dospělosti). Stejný námět zpracoval i v autobiografické próze pro mládež Velká naděje. – V tvorbě určené dětem Pazourek poutavým způsobem ztvárňoval příběhy s přírodní, rybářskou i mysliveckou tematikou, ať ve formě pohádky (Na Zlaté zátoce), povídkových souborů, nezřídka obsahujících i přímá didaktická poučení (Stopou lovců, Dravci pstruží řeky, Šelmy hledají domov), či samostatných, bohatěji fabulovaných próz (Medvídek z oravského lesa, Chlapec ze Starého lesa, Hledá se stopa aj.). – Jako příslušník tzv. brněnské školy (reprezentované zvláště Františkem Tenčíkem) vyjádřil ve 40. letech své teoretické poznatky a úvahy o literatuře pro děti ve studiích a esejistických pracích Literatura pro mládež, Přítomnost české literatury pro mládež a Divadlo pro mládež. (zdroj životopisu: Slovník české literatury)