Vladislav Šimák životopis
česká, 1934 - 2019
Životopis
Prof. RNDr. Vladislav Šimák, DrSc. (20. dubna 1934 – 26. června 2019) byl vedoucí vědecký pracovník Fyzikálního ústavu Akademie věd České republiky a výrazná osobnost české fyziky elementárních částic.
Narodil se v Měšicích u Tábora, kde chodil do obecné školy. Po válce absolvoval táborské gymnázium. Již během svých studií na gymnáziu projevoval zájem o fyziku, matematiku a astronomii. Navštěvoval často místní hvězdárnu, která letos oslavuje 80 let od svého založení a pomáhal tam jako demonstrátor.
Po maturitě odešel studovat na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy (MFF UK) v Praze. Tu absolvoval v roce 1958 a měl jít pracovat, jak bylo v té době povinností, na umístěnku do Škodových závodů v Plzni, kde se vyráběla reaktorová technika. Podařilo se mu však získat místo asistenta u prof. Václava Petržílky na MFF UK. V roce 1959 s ním přechází jako asistent na katedru fyziky na nově založenou Fakultu technické a jaderné fyziky Českého vysokého učení technického (FTJF ČVUT), kde se stal V. Petržílka děkanem.
V polovině roku 1960, po absolvování vojenské služby, přešel do oddělení vysokých energií a kosmického záření Fyzikálního ústavu Československé akademie věd (FZÚ ČSAV) v Praze, které navštěvoval již dříve jako diplomant Jaroslava Pernegra. Zde pracoval až do konce září 2018.
Od roku 2001 současně působil na katedře matematiky Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské Českého vysokého učení technického (FJFI ČVUT). V roce 1998 se habilitoval na MFF UK a v listopadu roku 2007 byl po řízení proběhlém na FJFI ČVUT jmenován profesorem fyziky.
V Evropě vznikla v polovině padesátých let dvě významná mezinárodní centra fyziky vysokých energií, kam byla vysílána řada fyziků z národních laboratoří. Pro laboratoře v Československu a státech sovětského bloku byl důležitý Spojený ústav jaderných výzkumů (SÚJV) v Dubně u Moskvy, zřízený v roce 1956. V roce 1954 byl u Ženevy založen deseti západoevropskými státy CERN, dnes nejvýznamnější centrum fyziky elementárních částic na světě. V roce 1963 do něj odjel na stipendijní pobyt Mezinárodní agentury pro atomovou energii. V CERN se zapojil do skupiny profesora Frenche, která se zabývala zkoumáním interakcí antiprotonů s energií 5.7 GeV s protony s použitím techniky bublinových komor. Během pobytu v CERN navázal spolupráci s řadou předních fyziků. Po dvou letech se vrátil do Fyzikálního ústavu a přivezl sebou filmový materiál z tohoto experimentu, který se svou skupinou ve Fyzikálním ústavu dále zpracovával. Tehdy se zrodil jeho celoživotní zájem o fyziku antiprotonů.
V r. 1967 se stal vedoucím oddělení fyziky vysokých energií Koncem roku 1968 pak odjel na dlouhodobý pracovní pobyt do CERN, kde ve skupině B. Frenche pokračoval v analýze dat ze srážek antiprotonů s protony v 80 cm vodíkové bublinové komoře. Byl také jeden z prvních fyziků v Československu, kdo aplikoval tehdy nový kvarkový model hadronů na produkci pionů v antiproton-protonových srážkách. Láska ke kvarkům mu zůstala po celý život. Na pozvání profesora Plesse strávil několik měsíců také na Massachusetts Institut of Technology (MIT) v Cambridge u Bostonu. Zde se podílel na analýze interakcí záporných pionů s protony ve vodíkové bublinové komoře ve SLAC ve Stanfordu. Začátkem roku 1971 se vrátil do Prahy, protože mu naše úřady nedaly k prodloužení pobytu v zahraničí souhlas.
Po roce 1968 byla spolupráce s CERN z politických důvodů omezována a nakonec přerušena. Zkušenosti nabyté v CERN však přispěly k tomu, že počátkem 70. let minulého století se skupina z FZÚ vedená V. Šimákem spolu se skupinami na MFF UK a v Ústavu experimentálnej fyziky Slovenskej akadémie vied v Košicích zapojila do experimentu na urychlovači v Serpuchově, v němž byly s pomocí vodíkové bublinové komory Ludmila zkoumány srážky antiprotonů s protony při tehdy rekordní energii 22,4 GeV. Na těchto datech vzniklo mnoho společných publikací a řada českých a slovenských fyziků si na nich obhájila své disertační práce. Experiment trval až do konce 80. let a v druhé fázi přinesl unikátní data ze srážek antideuteronů s deuterony při energii 12 GeV. Díky své roli v tomto experimentu se stal všeobecně uznávanou autoritou v oblasti fyziky srážek antinukleonů s nukleony.
V 70. a 80. letech minulého století, kdy byly kontakty českých a slovenských fyziků se světovými centry výrazně omezeny, byl V. Šimák organizátorem řady mezinárodních konferencí, které tyto kontakty pomáhaly udržovat a byly, především pro mladou generaci, nenahraditelným zdrojem informací o nových směrech výzkumu. Přímo legendou se staly pravidelné konference v Liblicích, doprovázené skvělou živáňskou, kterou byl vždy schopen zajistit. Byl rovněž spolupořadatelem několika mezinárodních fyzikálních škol – např. společné školy SÚJV a CERN v roce 1983 v Táboře.
Díky svým rozsáhlým a dlouhodobým stykům s fyziky v CERN sehrál velmi důležitou roli při rozhodnutí české a slovenské obce fyziků elementárních částic orientovat se po Listopadu 1989 jednoznačně a plně na CERN a snažit se co nejdříve přistoupit k CERN. Měl velký podíl na skutečnosti, že se tehdejší Československo stalo řádným členem CERN již v roce 1992 a pak znova v roce 1993 separátně jako Česká republika a Slovenská republika. Počátkem 90. let minulého století se začaly formovat velké mezinárodní kolaborace připravující experimenty na urychlovači LHC, jenž byl v té době plánován jako další experimentální zařízení v CERN. Definitivní rozhodnutí postavit LHC padlo v roce 1994 poté, co americký Kongres zastavil budování supravodivého srážeče SSC v Texasu. V. Šimák se velmi aktivně podílel na organizaci účasti skupiny pražských pracovišť v experimentu ATLAS, jednom ze dvou univerzálních mamutích experimentů, které byly pro LHC schváleny a byl také prvním mluvčím této skupiny. Řadu let byl rovněž členem Výboru pro spolupráci České republiky s CERN a několik let představitelem ČR v Evropském výboru pro budoucí urychlovače (ECFA).
Vychoval řadu doktorandů a jeho péče o jejich rozvoj ho přivedla k myšlence, aby spolu s kolegy z MFF UK a FJFI ČVUT iniciovali účast českých fyziků, především doktorandů, v experimentu D0 na urychlovači TEVATRON ve Fermiho národní laboratoři v USA, v němž byly zkoumány srážky antiprotonů s protony – jeho celoživotní téma – při rekordních energiích. V listopadu 2007 bylo podepsáno Memorandum o porozumění definující podmínky účasti českých fyziků v tomto experimentu a specifikovány odpovědnosti, které pražská skupina, na počátku čítající 6 fyziků, převzala. Hlavní cíl naší účasti v D0 byl poskytnout doktorandům a mladým postdokům možnost pracovat na reálných datech probíhajícího experimentu a tak získat zkušenosti pro práci v experimentu ATLAS, který měl začít až v roce 2008. Tohoto cíle bylo dosaženo a česká skupina, jejímž mluvčím V. Šimák byl, si v kolaboraci D0 vydobyla velmi dobrou pověst.
Jeho osobu charakterizovala láska k fyzice a touha po poznání, jak fungují zákony mikrosvěta. Za své zásluhy obdržel během své vědecké činnosti několik odměn a cen a v roce 2014 i Medaili Ernsta Macha, oborovou medaili udělovanou Akademií věd za mimořádné zásluhy při rozvoji fyzikálních věd. Byl také typickým představitelem spojení vědy a umění. Od dětství se věnoval hře na housle. Svou lásku k muzice vyjadřoval po celý život. Stále, téměř každodenně, si zahrál alespoň několik taktů. Hudbu provozoval v několika orchestrech, kde hrál na housle a violu – např. v Orchestru Akademie věd v Praze. Při všech oslavách a večírcích na svém pracovišti hrával sóla či dueta k potěšení svých spolupracovníků. Ve svém mládí se věnoval rovněž výtvarné činnosti, hlavně kresbě.
(zdroj životopisu: https://www.fzu.cz/zemrel-prof-rndr-vladislav-simak-drsc)
Ocenění
Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.
Vladislav Šimák - knihy
| 2007 |
 Kvarky – „jak je vidíme“ |
Žánry autora
Štítky z knih
Šimák je 0x v oblíbených.