Zdeněk Fleischer životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Zdeněk Fleischer byl už od svého mládí dobrým pěstitelem, který posléze vyrostl v nejlepšího odborníka československého kaktusářství, uznávanou, ctěnou a největší autoritu v naší botanické zálibě. Jeho vnímavost, hluboký zájem o kaktusy a konečně 50 let praxe, prováděné na nejvyšší teoretické úrovni se staly dnes již symbolem a pojmem.

Nejeden kaktusář používá při výsevech tzv. fleischerovou metodu do zavařovacích láhví. Je to starý způsob vysévání, sám Fleischer uvádí, že obrázek viděl ve staré literatuře, jen celý způsob propracoval, aby při výsevech byly co nejmenší ztráty. Takových dobrých pěstitelských nápadů bylo spousty, se všemi se rád podělil se svými přáteli. Neznám téma, na které by neznal odpověď, ani tehdy, když přednášel u nás v Ostravě 25. 2. 1962, a kde jeho slova začínala typicky takto:

„Vážení přátelé, můj nejdražší přítel Zavadil mě pověřil, abych si vybral nějaké téma, kterému nejmíň rozumím, protože se nejlépe mluví o tom, čemu se nerozumí, a to je o výživě a hnojení kaktusů. Myslím, že nikdo neodolal pokušení, aby občas si ty kaktusy nějak nepřihnojil. Říkám pokušení, protože máme tu školu Fričovu, který byl jaksi odpůrcem hnojení a razil heslo: „Kdo čím zachází – tím také končí”. No tak slovo hnojař, jako on propagoval bylo jakousi příhanou. Ale myslím, že se mezi staršími kaktusáři nenajde nikdo kdo by nehnojil. Ovšem, přesto, že je to takové zajímavé téma, takové pikantní, řek bych, že tomu nikdo nerozumí.”

Skromný úvod do přednášky na stále aktuální téma, bylo však vyvrcholením fantastického povídání. Celá přednáška by se dala shrnout pod jedno Fleischerovo nezapomenutelné heslo: „Kráva má v zadku více rozumu, než všichni kaktusáři dohromady.”

Já sám nikdy nezapomenu přednášky Zd. Fleischera, které jsem navštívil. Jeho osobité kouzlo vypravěče upoutalo všechny posluchače. Př. Zavadil některé tyto přednášky zaznamenával na magnetofonový pásek. V jednom dopise Emil Zavadil píše, že má 20 pásků s nahrávkami různých kaktusářů, z toho 7 hodin se Zd. Fleischerem. Bohužel tyto pásky se nepodařilo včas zachránit pro kaktusářské potřeby. Je to nenahraditelná škoda pro celé československé kaktusářství. Z těchto unikátních záznamů se mi podařilo sehnat už jen torzo. Jednou z nahrávek je vzpomínka př. Zdeňka Fleischera na doby, kdy začínal kaktusařit. Jsem rád, že alespoň tato část se neztratila, a že se nyní můžeme ponořit do vzpomínek. Zavřete oči a uslyšíte vyrovnaný, hluboký hlas, nabitý energií, s typickým brněnským přízvukem:

Zdeněk Fleischer o svých začátcích
Záznam natočený 1. prosince 1974
„No, když jsem začal vnímat, tak jsem se vlastně narodil v akvaristické rodině. Můj otec míval hodně akvárií, proto jsem si vždycky všímal té přírody. Byla to prakticky taková rodinná tradice. Potom toho otec postupně zanechal, a já jsem ještě chytil konec toho rozmachu, a potom taky toho dožívání akvárií. Myslím, že definitivní konec těch akvárií byl tak někdy v roce 1917 –1918. Ve válce jsme netopili, a tak následkem toho chladna rybičky uhynuly. Ale jak už to tak bývá, otec se dal potom na entomologii, na sbírání brouků. Otec viděl u mě nějaký zájem o přírodu, už v jako malém dítěti, tak chtěl abych i já se dal potom na entomologii. Dokonce si dal natisknout štítky. Štítky Zdeněk Fleischer, nikoliv Josef Fleischer, aby i ty sběry měly štítky Zd. Fleischer. Bohužel jsem to jeho přání hned tak nesplnil. Entomologem jsem se stal přechodně až o takových 35-40 let později. To jsem sbíral stafelinidia, tuto sbírku jsem měl dosti velkou a zajímavou, poněvadž to byly sběry hlavně z Československa a jsou nyní uloženy v Moravském muzeu. Dál to nedělám, poněvadž už časově jsem na to nestačil. Ale tenkrát jsem se na to nedal, i když jsem otci pomáhal a znal jsem ty brouky.

Ale můj zájem byl hlavně vzbuzen podivnými rostlinami, které jsem viděl na takzvaných arších. To byly takové nalepené obrazy, pěkně provedené, kde byly vyobrazené exotické výjevy, třeba lov na pumu, anebo jak indián krmí tapíra, ale byly tam také obrázky, kde byly kaktusy. Mně zaujala na těch rostlinách ta kulatost, viděl jsem pustou krajinu, skalnatou krajinu, a najednou na ní rostlinu. To mě vždycky zajímalo jak ta rostlina v těch podmínkách mohla vůbec vydržet. Začal jsem tedy chodit po městě, to jsem byl v takové druhé třídě, a viděl jsem tu a tam nějaký kaktus za okny. To jsem měl nakonec dobře zrevidované, kde co je, a chodíval jsem se dívat jak dále vegetují. Ano, dokonce některé byly dost daleko jako třeba v Bystřici nebo v Jundrově. Většinou to byly jen všechny echinopsisy, nebo červené fylokaktusy.

První kaktus, to jsem ještě měl to akvárium, jsem vyměnil kupodivu od Dr. Schütze, dnešního. My jako rodiny jsme se znali od dávna, již jako malí hoši jsme si hráli v Lužánkách na písečku. To přátelství s námi rostlo dále. Již tam babička Schützova měla starý kaktus plný odnoží, tak mě dávala ty odnože a já jsem jim za to dával živorodky z akvária. To byly poslední ryby, které se tam neomezeně množily. Tak jsem se stal majitelem prvních kaktusů. Zajímavé je, že to trvalo aspoň 5-6 roků než jsem sehnal takových 11 druhů. To bylo všechno co tady v Brně bylo. Měli jsme okno k jihu, a tam se jim dobře dařilo. Již tam přišel člověk na první chyby co dělal. První zkušenosti jsem tedy sbíral už jako malý hoch. To mě mohlo být, tenkrát tak 11 let, když jsem měl těch 11 druhů.

Také jsme tehdy chodili na prázdniny do okolí Výrů, to je asi 60 km od Brna, a já jsem se chodil podívat pěšky co ty kaktusy doma dělají. Jo to byl takový sportovní výkon, ale já byl zvědavý, a i na těch prázdninách jsem na ně nezapomněl. Právě u toho Výru byly dva momenty, které mě jaksi dále povzbudily. Nedaleko Výru v obci Rotečné byl bývalý spolužák otcův Dr. Bedřich Volák. Byl tam praktickým lékařem. Nějakou náhodou jsem k němu zavítal a tam jsem uviděl stará akvária přeměněná na skleníčky. Měl to na všech stranách, na západní, jižní i na východě bytu. Obýval celé poschodí, v jednom křídle byl byt a v druhém křídle měl ordinaci. Měl je v ordinaci i v bytě a to jsem poprvé viděl takový větší sortiment kaktusů. Dr. Volák byl tehdy na výši, ovšem na výši přiměřené té době. Tenkrát pořád přežívaly ještě takové biedermeirovské způsoby pěstování, takové staroměstské, ten tabákový kouř z fajfky, stará akvária a v nich naskládané kaktusy. To jsem se mohl na to dívat hodiny, myslím, že jsem ho tím velmi znervózňoval, ale náhoda chtěla, že taky sbíral brouky. Musíte si představit lékaře, který tenkrát dělal všechno. Jezdil k porodům, plomboval zuby, dělal malé operace, zkrátka měl práce mnoho, a bylo to časově náročné zaměstnání. Jeho obvod byl celkem velký, tenkrát se ještě nejezdilo autem a tak k vážnějším nemocem z obvodních obcí okolo Rotečného museli pro něj koňmi.

Tenkrát to byla taková přírodní avantgarda, lékaři, hlavně lékaři, kteří se zajímali o botaniku a tyhle přírodovědecké koníčky. Jistě, že byl předtím akvarista, protože ta akvária byla zadaptována na pěstování kaktusů. Dokonce si vzpomínám, že tam měl jedno akvárium, kde již nebylo nic jiného než trochu bahnička dole a z toho rostla marsilia, vypadá jako jetelíček, ale patří do tajnosnubných. Od té doby se musel dvakrát stěhovat, a tak Dr. Volák byl v Bystřici, pak v Bystré u Poličky a poměrně záhy zemřel. Za těchto návštěv jsem se seznámil s jeho synem, ale to je již jiná kapitola. S ním jsem se později setkal v Olomouci, a mu se staly kaktusy na určitý čas zaměstnáním. Budete-li někdy v Olomouci, tak to velké aranžmá ve skleníku pochází od něho, od toho mladého Bedřicha Voláka.

Vraťme se však zpět do mých brněnských začátků. To zase sestra měla přítelkyni, nějakou Boháčkovou, a ta měla bratra, s kterým jsem ty kaktusy pěstoval. Oni bydleli v Úřednící čtvrti, dnešní Jiráskové čtvrti, kdesi v nejstarší části měl nějaký podnájemník, bydlící v přízemí před oknem jako zahrádku, kde měl asi 8 kaktusů: tři Echinopsis eyriesii, dva Echin. zuccarinii a tři phylokaktusy. Oni měli zahradu pod dnešní hvězdárnou, tam jsme si udělali i takový záhonek, já jsem mu za to dával nějaké odnožky. Ale brzy se ukázalo (tak jsem ho trochu naočkoval), že sestra jeho matky je manželkou Antonína Záruby z Prahy. Takže nějaký čas byl u toho Záruby a donesl si výslužku, celou řadu z těch kaktusků.

No to už pak byla cesta otevřená. Tam taky byl první malý semenáček Astr. myriostigma, to byla první myriostigma, kterou viděl pan Sadovský, a ta prý určila směr jeho záliby. Ta se hned odlišila od jiných kaktusů, sukulentů, lycopoides aj. Když mi bylo tak čtrnáct let, tak jsme se pokoušeli o první výsevy, to se sehnalo v Brně na deset druhů, většinou semena u zahradníka Školuda. Dále mi otec něco vyptal, když chodil léčit nemocné, nějaký odnožek, moc toho však nebylo. Ještě něco se dalo sehnat v tzv. německé úřední čtvrti, tam dole před tím kopcem, tam jsem viděl Cereus geometrans, a na Údolní, to je roháček, tam byl skleník, kde bydlela nějaká fräulein Hilty. V tom skleníku měla vzácné věci, ona objednávala od firmy Haage-Schmidta. Otec se tam šel také podívat, dokonce jsme tento skleníček, když se musela stěhovat, koupili. V tom skleníčku jsem doma dosti primitivně pěstoval tyto kaktusy. Ale bylo to doma, no a tak nějak jsem začínal.”

Tímto zakončím pojednání o Zdeňkovi Fleischerovi, o kterém by se dalo napsat ještě mnoho stránek. Nechejme si však další jeho povídání na někdy jindy. Tady jsme si připomněli jeho začátky, ale také podnět jak vlastně vzniklo brněnské Astrophytum.

Lumír Král (zdroj životopisu: http://www.cact.cz/noviny/2001/04/Fleischer.htm)