Ivan Diviš

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1924 - 1999

Nová kniha

Poslední průvodce Prahou

Poslední průvodce Prahou - Ivan Diviš

Dva spisovatelé, kteří významně ovlivnili českou literaturu od šedesátých do devadesátých let 20. století, básník Ivan Diviš a prozaik a esejista Josef Jedlička... detail knihy

Populární knihy

/ všech 43 knih
Umbriana
Umbriana
Teorie spolehlivosti
Teorie spolehlivosti
Bílá žízeň
Bílá žízeň
Odchod z Čech
Odchod z Čech

Nové komentáře u autorových knih

Poslední průvodce Prahou Poslední průvodce Prahou

„Nesmírně bohatá a rozsáhlá literatura o Praze (tzv. pragensie) se rozrostla o jednu nevšední a velice zajímavou položku, totiž o osobně laděného Posledního průvodce Prahou, za nímž stojí dvě významné osobnosti české literatury, prozaik a esejista Josef Jedlička (1927 - 1990) a básník a esejista Ivan Diviš (1924 - 1999). Jedlička je autorem novely Kde život náš je v půli se svou poutí, vzpomínkové prózy Krev není voda či esejů České typy. Po srpnu 1968 emigroval do Německa a působil jako redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Diviš napsal řadu básnických sbírek (mj. Sursum, Thanathea, Beránek na sněhu či Odchod z Čech) a soubor deníkových záznamů a reflexí Teorie spolehlivosti; v roce 1995 získal Státní cenu za literaturu. V roce 1969 emigroval taktéž do Německa a v Mnichově pracoval jako knihovník v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Emigrace byla pro oba české autory tíživá, stýskalo se jim hlavně po rodné Praze, což dobře vyjádřil Ivan Diviš v rozhovoru s Karlem Hvížďalou: „Nestýská se mně po Československu, to je chiméra, žel ani ne po Čechách, páteř té země je několikrát zlámána doslova topograficky, po čem se mně ale stýskat nepřestane, je Praha, město nenahraditelné.“ Tvorba společné knihy se pro Jedličku s Divišem stala jakýmsi záchranným pásem. Jejich Poslední průvodce Prahou vznikal v první polovině 70. let (celek je datován lety 1974 - 1975) a byl psán pro exilové nakladatelství Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého Sixty-Eight Publishers v kanadském Torontu, z nejasných důvodů zde však nakonec nikdy nevyšel a vydání se opožděně dočkal až nyní, dávno po smrti obou autorů, a to péčí editorky Kláry Soukupové s ilustracemi Jindřicha Janíčka. Nic to ale nemění na zajímavosti ne zcela dokončené knihy. Jedná se o jakýsi slovník, v němž se oba autoři pokusili v jednotlivých heslech zachytit vše, co si zapamatovali ze života v Praze svého dětství a mládí. Šlo o sebemenší detaily: názvy ulic, firem, obchodů, sportovců, restaurací, parků, zvyků, reklam, prostě všeho, co jim z raných let života uvízlo v paměti. A protože oba byli velcí spisovatelé, vzniklo literární dílo jedinečné, mj. už jen díky tomu, o jak odlišné autorské osobnosti se jednalo – Jedličkův styl je spíše melancholický, Divišův rafinovaně invektivní. Do popředí „vystupuje společná zkušenost stesku po nepřítomném místě, jež pisatelé postrádají, protože v něm opustili prostor, do něhož vrostli a jenž je zásadně utvářel,“ jak píše editorka v doslovu. Řada hesel se váže přímo k Praze a jejím místům a objektům, ale jiná hesla se rozrůstají do rozsáhlejších vzpomínkových pasáží, které od daného tématu odbíhají třeba i k rodinným vzpomínkám nebo zážitkům z dětství a mládí. A tak tu vedle biografů, hřbitovů, restaurací, knihkupců, trafik, tramvají, hračkářství, nádraží či stadionů najdeme i hesla o cigaretách, doutnících, jídle, jízdenkách, reklamách, řeznících, strážnících, taxíkách, uhlířích či zmrzlinářích, protože to všechno také patří k Praze a ke vzpomínkám obou autorů.“... celý text
— milan.valden

Poslední průvodce Prahou Poslední průvodce Prahou

„S rozkoší přelouskáno na cestě mezi Prahou a Karlovými Vary. Dva pábitelé, čtyřicátníci na útěku před Rusem, vzpomínají v exilovém Mnichově na dětství a mládí, zkrátka dobu "před". Skrze abecedně řazená hesla líčí Prahu prvorepublkovou, válečnou, popřevratovou, padesátkovou, vždy jaksi ztracenou, s půvabem starých časů a následně komunisty pošpiněnou. Se smutkem, nostalgií, úsměvem, úšklebkem. Rozmáchle, věcně, stručně. A je to skvostné čtení... V jakýchsi reklamních tiskopisech Kulíkovy firmy: "Kam sahá pánská punčocha? - Až se. - Kam sahá dámská punčocha? - Ta až sem! - A kam sahá domácí přítel? - Ten sahá po šálku té dobré Kulíkovy kávy!" (Meinl, Kulík, lahůdkářství, s. 114) "A každý stárnoucí národ má takové místo a kolem něho se asociativně stře podobný vějíř psychfenoménů, jejichž společný jmenovatel je iracionalita a nedospělost. Čím je národ starší, tím je ono místo nedospělejší, jako by hledalo po vlastním těle pubertu bez jásotu, který k ní rovněž patří." (Strahov - Masarykův stadion, s. 185)“... celý text
— petrarka72

Uzlové písmo Uzlové písmo

„Je to kniha, která vznikla po vynucené tvůrčí pauze, kterou Diviš myslím trávil ve výrobě. Je to také jeho první skutečná kniha poezie (První hudbu bratří počítám spíš mezi juvenilie). Hned v první básni Diviš mluví o "démonu řeči", a ten je v jeho básních opravdu znát. Jsou to vášnivé, vychrlené texty, ale zároveň mají jakousi poctivou, až klasickou formální stavbu. Zároveň myslím, že Diviš jako básník narostl až když pohlédl do očí svým vnitřním démonům. Tady se stále ještě zaklíná povinným civilismem, všednodenností a jakousi nadějí. Možná jí i sám věřil. Básně hodně zachycují "radostný" všední život" člověka - chodí se do práce, ryje zahrada, miluje se se ženou, patří se užasle na dítě. Poslouchá se lomoz nedaleké hospody. Ale všechno tohle "květňácké" klišé "poezie všedního dne" Diviš přerůstá svou mocnou obrazností. Byť se v Uzlovém písmu teprve nadechuje, rozcvičuje aby později předvedl nevídané. Ano, "holanovské" genitivní metafory jsou časté, ale Diviš je mnohem spontánnější básník něž Holan, takže jako epigona jsem jej ani v této fázi tvorby nevnímal. Ale tohle je nádherné: Projíždím na kole periférií plnou štětu, otlučenin, zdí, kouří se z kalužin, a je mi, s podivením, jako bych byl kdesi v smaragdovém Caracásu v zahradách popleněných přívalem... (Rolička nevyvoleného filmu, IV) Diviš - mystik už od počátku, extatik i v socialistických kulisách.“... celý text
— Jakub_Řehák

Poslední básně Poslední básně

„Nebyl to zrovna můj šálek čaje, ale některé básně mě chytili za nos. Po několika přečtení, jsem už nacházel smysl a začalo mě to i bavit.“
— jiri77

Skála se sesouvá do bořeliska: výbor z korespondence 1969–1989 Skála se sesouvá do bořeliska: výbor z korespondence 1969–1989

„Těžké, ale důležité! Svědectví o přátelství dvou mužů nesnadných povah; o těžkých existenčních a hlavně duchovních zápasech; o zvířatech a dětech, otroctví a hlouposti; o tom, jak obtížně se ve zralém věku začíná takřka od nuly život v cizině; o řevnivostech mezi českými exulanty a o tom, co pro ne-levicovou exilovou kulturu znamenal A. Tomský a jeho nakladatelství Rozmluvy... Diviš i Preisner se každý po svém snažili bránit ničenou a sebe samu ničící kulturu a civilizaci, přitom oba v podstatě s přesvědčením, že vedou ztracený boj na konci prohrané války. Preisnerovy teze, které v jeho knihách někdy působí dojmem až ideologické zaťatosti, se tu často ukazují jako odpověď na reálné pochybnosti a alternativy formulované Divišem nebo jako logický výsledek Preisnerovy životní zkušenosti. V knize defiluje spousta postav české kultury i světové politiky (jmenný rejstřík má 30 stránek); polovina knihy je navíc napsána češtinou jednoho z velkých moderních básníků (viz už název!), druhou polovinu napsal jeden z našich nejvýraznějších politických myslitelů. Že editor rezignoval na veškeré vysvětlující poznámky, není ve věku internetu taková škoda; horší je, že četbu komplikují stovky (nekecám) chybně přečtených a někde zjevně i vynechaných slov a chybějící nebo nesprávně umístěná interpunkce.“... celý text
— J.F.

Přejít na knížky autora