Český orloj
Karel Šiktanc
Poezie vytěžená z kořenů české země. Pro tuto cyklickou skladbu je charakteristická zejména básníkova schopnost vidět prožívanou a ostře zaznamenávanou realitou také vzdálený obzor rodový, historický.
Přidat komentář
Knihu jsem četl na vysoké před dvaceti pěti lety (asi tak). Tehdy mě nadchla, ale asi jsem si ji teď užil ještě víc. Mnohem víc jsem v modu, že nemusím rozumět všemu, prožitek je taky hodnota. Texty mísí lidové zvyky sahající až hluboko k předkřesťanským rituálům, náboženské motivy, krajiny srdce, aluze na známou i méně známou literaturu, ale taky radost se žalem, klid a důvěru s děsem a strachem. Je v ní spousta krásných obrazů a veršů. Paráda!
Na Český orloj jsem prvně narazil v jakési čítance. Ten krátký úryvek mě praštil do očí, jak ještě nikdy žádné verše. Tato báseň je tak specifická (tématy, lexikem, rytmem), že z ní lze vzít náhodných 20 veršů a okamžitě ji poznáte.
Jde o vytěžení lidového vnímání roku: mudrosloví, magie, liturgie, revoluční kalendář, pranostiky, záblesky velkých dějin. Jde o pohled prostého člověka z lidu, myšlení které se s desetiletími a staletími téměř nemění. Fokus směřuje ke krajině a půdě. Je to ten nejpřirozenější projev nepatetického vlastenectví, jaké vyvěrá z vědomí kořenů a rodu. Ne z fanatizmu. Šiktancův lyrický subjekt je "obyčejný člověk" v celé komplexitě (v opozici k tomu, jak jej dobová ideologie zprimitivizovala).
Zde se vše vrství a zároveň říká naplno: válka, smrt, uhranutí, erotika, zbožnost, synovství a zejména otcovství.
Šiktanc sahá hluboko do české frazeologie, nebojí se historismů, duálu a jiných jazykových "vykopávek".
Báseň (protože jde vlastně o jedinou báseň) tepe vnitřním rytmem, který se neomezuje na konkrétní metrum, ale synkopicky zní celou dobu - sycený zhusta rýmem a zrochlovaný přímou řečí.
Sbírka vystačí s úzkým repertoárem témat a jazykových prostředků, protože je vytěžuje do takové hloubky, až jímá závrať.
S ohledem na délku básně je pro mě nepochopitelné, jak může mít každý verš takovou vnitřní váhu. Nenajdeme žádná hluchá místa. Jak by ji autor složil u vytržení. Takže náhodný úryvek je nejen rozpoznatelný, ale funkční jako skvostný samostatný text.
Výsledkem je za mě nejkrásnější česky psaná báseň.
Pokud bych hodnotila 3 pro mě stěžejní Šiktancova díla jedním slovem, pak Heinovské noci - drama, Adam a Eva - naděje a Český orloj - rezignace. Jsem už ve věku, kdy ho znovu asi radši číst nebudu.
Pozdě bát se. Pozdě ptát se Pozdě smát se.
Padni, kde stojíš na zemi- a líbej ji a hlaď ji hebkým slovem.
Jak ráda mám ty jeho slovní obraty,to hlazení slovem ...
"Našel jsem před pár dny svůj starý obrázek. A jak jsem pohlédl sám sobě do očí -
záviděl jsem jim všechno, co v nich není."
Na tuto knihu jsem narazila díky e-knihám ... je pravda, že se nečetl úplně nejlépe ... po první básni jsem chvíli knihu odložila, ale dneska jsem se k ní zase vrátila ... a musím říct, že mi opravdu daly zabrat, ale stály za to ...
Každá stránka je narvaná k prasknutí výjevy magickými; drsné střídá něhu a valí se okolo nebo přímo dovnitř. Toto je kniha, v níž se dá s každým čtením objevit něco nového...a nemusí to být po letech; stačí druhý den s jinou náladou ulpět na některém z veršů...
"Báseň je lidská řeč, co není v lidské moci."
Nejdřív jsem se s Českým orlojem opravdu velmi trápil, později jsem se s ním trápil taky, ale už trošku méně...
Karel Šiktanc píše v mnoha ohledech zvláštně, jinak než "ostatní" básníci potažmo spisovatelé (a já v knihách nevěřím na "lásku na první přečtení" - navíc, když jí člověk na první přečtení ani pořádně nerozumí). Ale - jde tu vlastně o porozumění? Zdá se mi, že vlastně ani... ne. Šiktanc píše zastřeně a vyslovené zdaleka není vše, co je třeba slyšet k požitku knihy jako celku (protože kniha není jen vyřčené, ale zrovna tak i nevyřčené a u básní to snad platí dvojnásob). Přiznám se, že jsem nerozuměl, nerozuměl jsem velkému množství českých slov - to je další podivná zvláštnost - já jim nerozuměl, ale ne tak, jako člověk nerozumí "cizím" slovům, ale spíš tak, jak člověk nerozumí slovům svých prababiček (ze kterých přece každý chtě nechtě alespoň biologicky vychází!). To mě na Českém orloji oslovilo asi nejvíce - mé sebeuvědomění magičnosti domova. Podtržení tohoto autorova vztahu k svému kraji je další aspekt poezie, se kterým jsem dlouhou dobu bojoval a pak se mi zalíbil - závojem zahalený čas. Ano, zní to nesmyslně - "vždyť Český orloj popisuje cyklicky průběh roku" - ano, ale průběh kterého roku? Snad vše se může dít před několika stovkami let, stejně tak jako dnes - jakoby Šiktanc valil dolů z kopce dějin, zvyků a tradic sněhovou kouli, která dole pod kopcem na zelené trávě roztříští a sněhu je tolik, že můžeme jen těžko určit kdy a jak se tam určité vločky dostaly. Poslední obsahovou stránku knihy, kterou bych chtěl vypíchnout jak pro její složitost pro čtenáře, tak pro krásu, kterou pod ostřížím zrakem nabízí, je promyšlená kompozice. Nejenže jako celek provádí čtenáře kruhem od ledna (zpět) do prosince, ale i jednotlivé měsíce jsou komponovány tak, aby se v nich různé verše (např. rčení) opakovaly a nabývaly buďto v kontextu pozměněného "okolí" nový smysl nebo se "pouze" připomněly. Děj zároveň působí plynule (měsíc po měsíci, svátek po svátku), zároveň jsem ale vnímal obrovské tématické skoky, které nejsou žádnému pohodlnému čtenáři po chuti (ani zásadní fakt, že je celá kniha vlastně dialogem otce se synem jsem si uvědomoval poznenáhlu...). Celkové vyznění knihy mi kromě okouzlení domovem přijde i poněkud naléhavé (spíš na konání jedince než celé společnosti) - časté kletby, zaříkávadla, rozkazy snad dávají čtenáři pocítit i bolest (z) toho, co tu bylo a už tu není a už nikdy nebude.
Poezie, jako je sbírka Český orloj, mě nutí silně přemýšlet nad způsobem, jakým básně čtu a především zaznamenávám. Nemyslím tím ani tolik zaznamenávání sem, i když to tu beru spíš jako čtenářský deníček (byť v hodnotící formě). Snažím se o téhle knížce napsat něco v metru po cestě do práce a není divu, že mi to nejde tak snadno, jako u románů, potažmo epiky. Co si o téhle knížce vůbec ještě pamatuju? Podobnou strukturu, jako mají Tomanovy Měsíce, s tím rozdílem, že Český Orloj je daleko zastřenější. Sbírka je vlastně takovou antitezí. Obě knížky by možná zasloužily učené srovnání. Možná už někde existuje. Já o tom nic vědět nemohu – ani Šiktanc mě do poezie nenaverboval.
Opravdu těžko přístupná kniha. Nebýt monografie o Karlu Šiktanci od Petra Hrušky (Někde tady, Brno: Host, 2010), nepochopila bych. Nebo alespoň ne v takové šíři. Přesto není jednoduché rozhodnout se, jestli je lepší dříve sáhnout po samotném díle, nebo po monografii. Čtete-li nejprve cyklus, může vás svou složitostí téměř okamžitě odradit. Čtete-li nejprve osmou kapitolu Někde tady, ve které je Český orloj interpretován, nemusíte už nalézt důvod ho číst.
Už tohle je svým způsobem důvod, proč hodnocení knihy snížit. Pro mě byl ale tím skutečným a rozhodujícím názor, že pokud spisovatel své knihy vydává, a dává je tak k dispozici všem čtenářům, měly by být jeho texty všem čtenářům také přístupné. V případě Českého orloje takový pocit prostě nemám.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1990 |  Adam a Eva |
| 1962 | Heinovské noci |
| 1990 |  Český orloj |
| 1957 | Básnický almanach 1956 |
| 2000 | O dobré a o zlé moci |
Kniha Český orloj je v
| Přečtených | 90x |
| Čtenářské výzvě | 6x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 20x |
| Chystám se číst | 11x |
| dalších seznamech | 2x |
Tohle byla veliká krása! Ta zvukomalebnost, básnické vyjádření k jednotlivým měsícům v roce, tolik obecných znalostí, které musel básník mít... Celou sbírku jsem si vychutnala.
A tone les.
A tonou luka.
Vítr jak zoubek
kolčaví.
Na straně půlnoční — jak by si
stýskala — v polesí křížů skřípou dvířka
hrobnic.
A starým dřívím vsi jde nahlas
červotoč —