Levá ruka tmy
Ursula K. Le Guin
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/42513/bmid_leva-ruka-tmy-vNQ-42513.jpg
4
113
113
Genry Aii je jediným zástupcem lidstva v tomto románu. Jako vyslanec Ekumenu (což je jakési společenství planet) se dostává na Gethen, zimní planetu. Cílem jeho mise je smlouva o připojení Gethenu k Ekumenu. A jak už to tak při střetu dvou různých kultur bývá, nic není tak jednoduché jak se na první pohled může zdát. Getheňané jsou sice morfologicky podobní lidem, ale jedna významná odlišnost tu je – jsou oboupohlavní a každý měsíc se z nich na pár dní stává muž nebo žena… 2. kniha série Hain... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1995 , ArgoOriginální název:
The Left Hand of Darkness, 1969
více info...
Přidat komentář
Od této knihy Ursuly Le Guin jsem si hodně sliboval vzhledem k literárním cenám, které obdržela. Ale převládající pocit je lehké zklamání. Čekal jsem od toho přece jenom malinko víc. Příběh Genlyho - velvyslance planet Ekumenu na zimní planetě Gethen má poměrně hodně "hluchých" míst, která se dost nudně táhnou. Plusem je zase kvalitní vykreslení prostředí zimní ledové planety a putování po tomto zmrzlém mrazivém světě. Celkově to ale vidím pouze na tři hvězdičky.
Levou ruku tmy považuji za jedno z klasických děl sci-fi, které u mě skončilo spíše jako zklamání. Premisa oboupohlavních a gender fluidních mimozemšťanů působí na první pohled sice zajímavě, ale jakmile jsem se do knihy pomalu začetl, ukázalo se, že je to spíše povrchové pozlátko. Tato oboupohlavnost je sice svým způsobem v jádru Gethenské kultury, přesto na příběh jako takový neměla příliš velký vliv. Občas bylo zajímavé sledovat Genlyho, jak některým obyvatelům zimní planety přiřazuje roli muže nebo ženy, jen aby pak spekuloval, že to nedává smysl. To vše po letech strávených na ddané planetě nepůsobilo příliš důvěryhodně.
Na mě domorodci působili jen jako mimozemský druh, který se svou fyziologií blíží lidem a prakticky ničím nejsou příliš zajímaví. Oboupohlavnost v dnešní době už snad nemůže šokovat nikoho. Na to, že tohle a další kulturní rozdíly měly být nosnou myšlenkou knihy to bylo hodně slabé.
Co mě na knize bavilo byla poměrně slušná světotvorba a atmosféričnost. Chlad zimní planety se povedlo na čtenáře přenést docela dobře. Bavila mě i dobrodružná část putování po ledovci. Naopak záporně hodnotím postavy, kdy jsem si ani k jedné z nich nevytvořil žádný vztah a i závěr mě nechal chladným a připadal mi hodně neuspokojivý.
Knihu hodnotím průměrnými třemi. Měla své světlé momenty, ale poměrně dlouhé části nebyly ničím, než nudou. Základním kamenem měl být naprosto rozdílný přístup Getheňanů k genderu, ale i tento aspekt knihy mi přišel slabý a často na sílu procpávaný. V době svého vzniku asi kniha působila jinak, než dnes. Podle mého názoru nezestárla úplně dobře a faktem je, že jsem se u ní nebavil příliš dobře. Nevím, možná mi něco uniklo.
Led, sníh a všude přítomná zima. Docela trvalo než jsem se začetl ale od určité části už to jelo svižně. Jenže začátek a konec v mých očích zklamání.
Když jsem knihu četl poprvé, byl jsem z ní dost zklamaný. Bylo to pro mě takové bloudění odnikud nikam. S věčně nejistými postavami a motivy. Ale asi jsem do té knihy musel dospět. Napodruhé jsem si jí dokonale užil, užil si tu amorfnost a nejednoznačnost. To odcizení hlavního hrdiny. Mám teď za sebou starší Sturgeonovo Venus Plus X i dva díly aktuálně vychvalované tetralogie Ady Palmer Too like lightning, které se obě zaobírají problémem genderu, ale Levá ruka tmy mi přišla nejzajímavější a průkopnická, vizionářská. Zasloužené ceny Hugo, Nebula...
Trvalo mi dlouho, než jsem se do knihy začetla, začínala jsem na několikrát, to přiznávám, ale stálo to za to, a pak jsem se k ní vrátila víckrát. Jestli se chcete bavit a ukrátit si dlouhou chvíli, kupte si radši sbírku kreslených vtipů, nebo nějaké noviny, to jistě. Ale tohle je strhující dokonale propracovaný příběh, kde se dlouho nenápadně sbírají okolnosti, aby nakonec vybuchly se silou tornáda. Příběh, který není o neexistujícím nemožném světě, ale příběh o nás, příběh, ze kterého mrazí, dlouho po přečtení. Třeba příběh o tom, že člověk v hrozném osamění hledá a možná najde spojence na život a na smrt, který ho podrží víc, než si věří on sám sobě. Ten fiktivní svět je jen kreativní kulisou toho vnitřního příběhu - to je podle mě dost smysl sci-fi.
Zklamání. Tohle slovo přesně vystihuje moje čtení Levé ruky tmy. Docela se divím, že tahle kniha vyhrála snad dvě nejprestižnější ceny v oblasti sci-fi literatury (Hugo a Nebula). Myslím, že velmi dobře vystihla negativa knihy Ziriath v příspěvku níže. Přečetl jsem již dost dobrých knih, abych poznal, když je něco fakt špatně napsané. Nejen, že text plynul pomalu a nezáživně, ale navíc mi připadaly některé věci až násilně naroubované, aby "zazněly", i když to nedávalo v danou část textu smysl. Pak byly jen naznačeny a zase opuštěny. Knize chybí gradace, napětí před tím, co přijde a ani jako průvodce po cizím světě není dobrá, právě proto, že příliš pouze naznačuje něco, co pak není v ději nějak dále rozvíjeno a není s tím pracováno. Když hlavní postavu Genlyho Aie oslovují místní lidé jako Genryho, protože neumí vyslovovat písmeno "l", ale jinak v jiných slovech "l" normálně používají, pak to dosti ubírá na schopnosti vůbec jen trochu uvěřit v daný svět. Byla to moje první kniha a asi poslední od Le Guinové. Vím, že na základě jedné knihy by se autor posuzovat neměl, ale je-li to právě kniha, jenž je řazena mezi její nejlepší, pak se nemůžu vyhnout tomu, že jiné nebudou o moc lepší. Radši si přečtu dalšího P. K. Dicka než tohle. Autorka dle mě uměla psát o literatuře (úvod v knize je snad to, co bych ocenil nejvýše), ale samotná tvorba literatury jí, aspoň na základě tohoto románu, nešla, přesto to prosím berte jako mé hodnocení. V zahraničích knižních databázích má vysoké hodnocení a srší se na její tvorbu superlativy. Bohužel pro mě její tvorba není. Je mi líto, že zrovna k takové osobnosti světové sci-fi jsem takto kritický, ale když se mi nějaká kniha opravdu příčí číst (přesto jsem ji dočetl) a vynaložím čas s jejím čtením, nechci zde jen dát hodnocení odpad a nezdůvodnit proč.
A to nejmenší možné hodnocení jsem nedal, protože myslím, že kniha asi alespoň otevřela vrátka k daným tématům (i když sama je pouze nakousla), jedná se o historicky vlivnou spekulativní sci-fi a přece jenom sem tam se objevily pěkné slovní konstrukce, ale bylo jich tak strašně málo, zbytek byl vyplněn literární šedí (prostě jsem před sebou měl jen změť písmenek, ale již ne obrazy, které by vyburcovali moji imaginaci).
Přečíst tuhle knihu byl dost boj, je to suchopárné, nezábavné, několikrát jsem ji odložil a zase otevřel... Těžko říct něco víc. Jak tu již někdo psal, nejlepší co autorka napsala, byl Čaroděj Zeměmoří, o tom není sporu.
Na druhou stranu zajímavě působí obyvatelé, kteří jsou po většinu času bezpohlavní. Divím se, že si toho v dnešní genderově i jinak vyvážené době nevšiml - až si všimne, má tahle kniha šanci stát se populární.
Planeta s lidmi, kteří po většinu času nemají dané pohlaví? Pecka! To vypadá přesně jako něco pro mě, protože i mně celej život předhazují jakousi bezpohlavnost nebo nenaplňování jejich představ o chování a vzhledu žen. Navíc takový námět byl kontroverzní nejen v době vzniku, ale nejeden konzerváč by z něj sral cihle i dnes.
Autorka na začátku prezentuje svůj myšlenkový experiment, ale obávám se, že tak úplně nenaplňuje jeho podstatu. Androgynita těch lidí totiž nemá moc spojitost s tím, co se v knížce děje, či spíše neděje a hraje roli dost okrajovou, jako místní zajímavost, a je pojednána spíše jen povrchově. Vůbec je obtížné si místní obyvatele představit jako androgynní a ne jako chlapy - překážkou jsou nejen možnosti jak českého, tak anglického jazyka (they/them jako označení jednotlivce se vymyslelo před pár lety) - také používání slov jako syn, lord, král, mladík, otec, stařec tomu vůbec nepomáhá. Dále se mi nelíbí zřejmá tehdejší nenávist autorky k jiným ženám, protože vady charakteru postav zde prezentuje jako ženské nebo zženštilé. Takové poznámky mě dost tentovaly už u díla Karla Čapka, a ten psal o čtyřicet let dřív. Nevím zda je to dáno myšlením autorky samotné, nebo je to přisuzováno hlavní postavě - ale pokud to druhé, proč tam ze všech možných lidí poslali právě konvenčního chlápka, a ne někoho, komu je pohlavně nevyhraněný život vlastní, a na té planetě by si připadal jako doma?
Děj samotný: Vyslanec společenství planet je nejen že zmrzlý, ale ještě si jej dvě mocnosti na planetě (jedna z nich je vyloženě SSSR) přehazují jak horký brambor, či spíše on utíká z jedné do druhé v závislosti na politikaření obou stran. Což je bohužel strhující asi jako záznam jednání poslanecké sněmovny, a když pak přijde útěk z gulagu a nekončící přechod ledové pustiny, jde o tu zajímavější část knihy (Možná měla autorka v úmyslu ukázat, že politika nezná pohlaví?). Místní charaktery jsou vcelku bezkrevné a kartonové - že by tam nikdo ani neměl záliby? Jakou tam vlastně mají hudbu, jaké výtvarné umění, o čem jsou filmy?
V knize nalezneme spoustu zajímavých myšlenek, ale to mezi nimi je suchopár, k autorčiným světům a lidem obecně je těžké si vytvořit vztah, spíše jsou mi jedno.
Ještě bych chtěla dodat, že pro mě např. kotletoviny a tahle knížka (nebo Asimovova Nadace apod.) jsou dva póly nudy ve sci-fi. A mezi nimi je spektrum, ve kterém se, spíše směrem k tomu druhému pólu, najde množství úžasných knih. Podobně jako osobnosti mužů a žen jsou spektrum, ne dvě vyhraněné skupiny.
Putování, sníh, zima, jiný svět, politika a zajímavé myšlenky... to vše a mnohem víc je v tomto příběhu. Ze začátku jsem měla problém se do něj začíst, ale pak už jsem se zorientovala a pak se to rozjelo - u této knihy se vyplatí být trpělivý.
Po více než měsíci a stále ve mně zůstává kus ledové planety Gethenu. Krásná pasáž putování skrze led a sníh, a hlavně pro mě hodně čistý vztah mezi protagonistou a...
Je to celé protkané atmosférou- klidu, mrazu, hledání toho druhého, té "ruky, co se chvěje ve tmě noci".
Jedno z nejlepší děl sci-fi co jsem kdy...
Pro mě - vůbec jedna z nejlepších sci-fi. Svět Gethen je úžasný. V knize nejsou žádné příšery z vesmíru, žádné velké boje, zbraně, rakety... polovina je o politice, druhá o cestě sněhem a ledem. Knihu už jsem četla docela dávno, tak asi budu nepřesná: oslovil mě mj. příběh o lordovi (?), který chtěl znát, kdy zemře... A tak vůbec. Zdá se, že se tam nějak nevyskytuje láska, která okoření každý dobrý román. Ale ona tam je, ve všech svých nepopsatelných, možná snad jen v procítitelných podobách. Díky, paní Ursulo! Škoda, že zrovna teď nenacházím pravá slova, kterými bych vyjádřila, jak je to skvělá inteligentní kniha. (Musím vysvětlit: člověk si prostě čte na drahé DK a narazí na něco, co četl docela dávno, chce se k tomu vyjádřit, paměť je slabá, vjemy překryly jiné skvělé knihy... Tož tak.).
"Tu noc hodně mluvil jazykem, který jsem neznal. Bylo to zvláštní, v tmavém tichu pustiny slyšet slova v jazyce, který se naučil na jiném světě, než je tento.“
Tato věta vystihuje Levou ruku tmy hned v několika směrech. Nejen, že se týká porozumění mezi rasami a komunikaci vůbec, ale je i zrovna tak atmosférická jako celý román. Ten, navzdory pozvolnému tempu, je atmosférou ledové planety, kde probíhá konfrontace dvou režimů a dvou filozofických přístupů k životu (nepočítaje v to vyslance Gentryho), doslova prodchnut. Navíc autorka nešetřila úvahami na dané téma, které je zde probráno horem spodem. Díky tomu jsem měl občas pocit, že nečtu sci-fi, ale knihu citátů – a to nijak povrchních citátů. Připojuji se tak k těm, co u Le Guinové vidí zdařilý pokus povýšit fantastiku na roveň klasické literatury.
„Postavit se proti vulgárnosti nevyhnutelně znamená být vulgární.“
„Být ateista znamená Boha vlastně podporovat. Jeho existence nebo neexistence, obojí v rovině důkazů, vyjde skoro nastejno.“
„Nechuť k Orgoreynu? Ne, proč? Jak může člověk nějakou zemi nenávidět, a jinou milovat? Tibe o tom sice mluví, ale mně uniká podstata. Já znám lidi, znám města, farmy, hory, řeky a skály, vím, jak se v podzimní podvečer slunce zhoupne za oraniště v horách; jaký má ale smysl tomu všemu stanovovat hranici, pojmenovávat to a přestávat milovat tam, kde přestává jméno platit? Co znamená milovat svou zem? Znamená to nenávidět svou nezem? Pak to není v pořádku. Znamená to milovat svou zem, protože člověk je její součástí? Pak je to v pořádku, ale nesmí se z toho dělat ctnost nebo profese…“
Užasná knížka, sice se ze začátku težce žvýkala, ale pak se to rozjelo... :) zajímavy napad :)
Je to oveľa lepšie ako Rocanonův svět, lepšie ako Planéta exilu a iné ako Svět je les, les je svět. Zostáva mi prečítať už len Vydědenca, na ktorého som fakt zvedavý. Poviedku o tejto planéte už autorka jednu na konte má: Dospívání v Karhide. Narozdieľ od nej ma tento román pohltil.
Román má niekoľko nedostatkov. Technika je tu popisovaná očami zo 60. rokov minulého storočia, teda počítače Ekumeny sú ešte na dierne pásky a pod.. Technický vývoj na planéte napriek jej totálnej izolácii vpodstate kopíruje vývoj na ostatných planétach len je spomalený, jazdí sa tam na autách atď. Opäť tu konfrontuje dva protikladné politické systémy: na jednej strane je monarchia, na druhej strane akýsi kolektivistický systém riadený 33 oligarchami. Autorka to ale dostatočne vyváži treťou silou, čo je akási obdoba taoizmu, dejom, opisom postáv, zvykov, prostredia a zdramatizovaním dlhších pasáží, v ktorých sa naoko nič nedeje. Myslím tým útek z obdoby gulagu a následný pochod smrti cez zľadovatenú pustatinu.
Je to za všetky hviezdy.
Tak nevim co si mam myslet, podle meho jedine Carodej ze zememori.Tahle kniha je jeden velkej zmatenej nesmysl
První kniha žánru sci-fi, kterou jsem četla. Dost dlouho mi trvalo, že jsem se zorientovala v ději a sžila se s tímto druhem literatury. Řekla bych, až moc "politiky" na mě. Nicméně poslední třetinu jsem již hltala...
Štítky knihy
americká literatura feminismus Hugo (literární cena) Nebula (literární cena)
Autorovy další knížky
| 2003 |  Čaroděj Zeměmoří |
| 1995 |  Levá ruka tmy |
| 2022 | Velká kniha Zeměmoří. Svazek první |
| 2003 | Atuánské hrobky |
| 2005 | Nejvzdálenější pobřeží |
Autorka zdařile představuje originální svět způsobem, který vás donutí položit si mnoho otázek a ujasnit si vlastní postoje v otázkách fungování společnosti. Experimentuje s vyprávěním, střídá pohledy dvou protagonistů, vkládá místní mýty. Trochu mi trvalo, než jsem se v tom zorientovala, ale zpětně složitější strukturu ocěňuji. Přestože kniha nemá moc děje, četla se relativně dobře. Hlavní cíl - přimět čtenáře, ať přemýšlí o určitých tématech - se podle mě povedl na výbornou. Zajímavé a podnětné dílo.