Návod k použití železnice
Jaroslav Rudiš
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520130/navod-k-pouziti-zelezniceBUqdFx-VQl-.jpg
4
104
104
Literární cesta po kolejích celé Evropy. Autor, od dětství fascinovaný světem železnice, své poutavé vyprávění o dějinách prokládá brilantními historkami z mnoha cest - z Palerma na Sicílii až do finského Laponska, nočním vlakem z Kyjeva do Lvova, lokálkou z Českého ráje do Jedlové. Přes Německo, Švýcarsko a Rakousko překolejí Alpy a dostane se až do italského Terstu a Benátek. Už nikdy vám nebude vadit, že zmeškáte vlak, protože vždycky pojede další. Nejrychlejší trasy vyměníte za ty pomalejší a hezčí, naučíte se vnímat krásu nádražních katedrál, rozumět "zpívajícím" lokomotivám a pochopíte, proč nad našimi osudy bdí železniční bohyně. Osobní a poetický průvodce pro všechny železniční lidi. Původní německá edice Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen (Piper Verlag, 2021) se stala v Německu bestsellerem a dočkala se deseti vydání. "Je to hodně osobní kniha, píšu v ní, jak jsem se nestal železničářem a o mé nádražácké rodině: dědečkovi a strýci, který sloužil na stanici Jedlová v severních Čechách, v Tanvaldu, Liberci a v Lomnici nad Popelkou, odkud pocházím. () Železniční systém v Evropě je živý organismus, který nás všechny spojuje. Tahle knížka by měla čtenáře motivovat, aby sedli do vlaku a někam jeli." - Jaroslav Rudiš... celý text
Literatura česká Cestopisy a místopisy Příběhy
Vydáno: 2023 , LabyrintOriginální název:
Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen , 2021
více info...
Přidat komentář
Přesně to, co jsem čekal. Pozvolné (asi tak, jako je pozvolná jízda vlakem), příjemné počteníčko.
V této své knize Jaroslav Rudiš "vybaleně" přiznává slastnou bezbrannost vůči celoživotní fatalitě zasaženosti železnicí. A činí tak velice vytříbenou literární cestou.
Už předcházející Winterbergova cesta je hodně železniční kniha a přitom podobně vydatně beletristická. Čtenářsky si tedy i tuto knihu náležitě vychutnáváte a přitom máte zároveň neklamný dojem, že je vám to bezprostředně vyprávěno u piva v nádražce nebo v jídelním voze. Jste "jatí touhou" číst a poslouchat zároveň jako se to děje u superpoctivého vnímání Hrabala. Sám autor i v této knize zmiňuje své jiné "krásnoliterární" předchůdce a cítím z těch zmínek, jak bytostně touží se k nim poctivě vřadit. Apoteóza železnice gradovaná opakovanými úvody odstavců
"dívám se ve Faenze na železniční mapu Evropy a ...",
za kterými pokračuje ta veškerá láskyplná fascinace vším kolikrát až nemyslitelně s dráhou spojeným. Přitom v té velkoleposti autorova vyprávění právě vše souvisí se vším a sluší se tak zmínit všechno, což nám sepisuje měrou vrchovatou! Tím je to zároveň opravdový bedekr. Zhuštěná podstata všeho cestování a soužití se světem kolejí, konkrétní zmínky o krásných místech, restauracích, tratích, atmosférách všech těch míst, lidech s kterými je spolunažívá.
Sám z železničního prostředí pocházím, jsem na dráze zaměstnán a přece si udržuju jakýsi odstup, abych nebyl až tolik "železniční člověk", jelikož jsou podstatnější a osudovější lásky na tomto světě a stejně vás Rudiš dostane a všimnete si díky němu, že i tu dráhu vlastně máte rád. Zvlášť, když vámi autor silně emočně pohne pasáží z dopravy noční, kteroužto profesně vykonávám. Autor krz uvedené nepřifouklé příběhy vlastně konstatuje až příjemné nevyhnutelno(že se nelze jen tak minout a nebýt přitom zasažen!), které je vkomponováno v každé opravdovosti blízkého vztahu k někomu a něčemu skutečnému. Výše zmíněnou výsostně literární gradací vyprávění se mi knížka jeví jako sympatické volné pokračování mého veleoblíbeného díla "Pokušení být štastní" od úplně jiného autora: tentokráte tedy s dráhou.
První kniha, co jsem od tohoto autora četla a myslím, že to nebyl krok vedle. Železnicí jsem také postižená, jen asi ne v až takové míře jako autor. Ale chápu, že to zřejmě i hodně pramení z toho, že si nemohl splnit sen, na železnici pracovat. Proto se mu jízdy vlakem neomrzí a dívá se na železnici jen pozitivně. Kniha je až romantická a poetická a dokáže strhnout k touze sednout do vlaku a jet daleko, občerstvit se v jídelním voze. Někde vystoupit a pokračovat zase dalším vlakem…
Nevzpomínám si, jestli pan Rudiš řekl vůbec v knize něco negativního. I mimořádnosti pojal jako úžasné dobrodružství, které jeho cesty nijak nekazí. Knihu jsem naposlouchala v audio verzi a dost mě to bavilo. Autor knihu načetl sám, což je přidaná hodnota, akorát si na ten způsob interpretace člověk musí trochu zvyknout, vzhledem k tomu, že v tomto oboru není autor profesionál. Nevím jestli to dokážu posoudit dostatečně objektivně, ale myslím, že by si čtení (a především tu audio verzi) mohl užít i člověk, který není praštěný kolejnicí, obzvlášť pokud má rád cestování samo o sobě.
Poetické cestování vlakem po mapě Evropy. Tohle je vrchol Rudišovy dosavadní tvorby. Je to trochu filosofické, trochu cestopis, trochu dějepis a hodně gastronomie. Miluju vlaky. Při čtení jsem se chtěl jen zavřít do jidelniho vozu, objednat parky a pivo a nechat se unášet na nějaké no name nadrazi třeba ve Finsku, Itálii nebo Slovensku. Pro mě je to takový prequel nebo sequel Winterbergovy poslední cesty.
V knize jsem se opět projel po známých a oblíbených trasách. Tratě, vlaky a nadraží. Vlastně můj život.
Kniha plná příjemných setkání a barevných obrazů z různých koutů Evropské železné dráhy, a taky plná vůní a chutí z nádražních restaurací a jídelních vozů. Knihu mi věnovala dlouholetá výborná známá. Strefila se!
Jaroslav Rudiš je pro mne již taková stálice v tom, co ráda čtu. Pustila jsem se samozřejmě i do jeho nové knihy, byť to v tomto případě není klasický román, ale biograficky laděné vyprávění o životě na železnici a se železnicí v srdci a v duši.
V této knize spolu s autorem nasedáme do vlaku, procestujeme s ním značnou část Evropy a cestou se dozvíme leccos zajímavého. Hodně času strávíme v jídelním voze nad dobrotami, které zde cestující může ochutnat. Z okna pozorujeme krásy krajiny, která se s jednotlivými státy a regiony proměňuje. Navštívíme četná nádraží, prozkoumáme jejich zákoutí a v řadě z nich oceníme dobovou architekturu, abychom se pak v nádražkách nechali pozvat na pivo či kávu.
Cesta vlakem nás tu vrací i do historie, kdy tu autor připomíná různé dějinné události, které jsou se železnicí nějak spjaté. Vzpomíná se tu i na řadu uměleckých děl, hlavně literárních, do nichž více či méně zasáhl železniční ruch. Především tu ale autor vypráví příběhy lidí. Skutečných lidí. O životě a tom, že někdy cesta může znamenat daleko víc než samotný cíl. A že vůbec nevadí, když se do cíle nedostanete hned, protože i pomalá cesta - cesta vašeho života - vás může přivést do krásných, netušených životních stanic.
Přiznávám, že jsem se občas ztratila v technických popisech, které se železničním životem neodmyslitelně patří. Proto nedávám v hodnocení plný počet. Ale 4 hvězdy jsou určitě na místě, protože jinak to prostě bylo opět strašně krásný čtení.
Hodně specifická knížka (spíše tedy průvodce) určená pro to cca 1% (a to asi ještě přeháním) čtenářů, které autor nazývá "Železniční lidé". Pro ty, pro které cesta vlakem není prostředkem, nutností, ale cílem. Autor popisuje, vše co souvisí s cestováním vlakem po Evropě, nádraží, vlaky a lidi: právě popis zvláštních osůbek a jejich osudů je ve vyprávění nejzajímavější. Knihu jsem naposlouchal (načteno přímo autorem) při běhání, dlouhých cest (autem) - jako klasickou knihu bych to upřímně asi nedal...
Moje čtenářská zkušenost se zásadně rozchází s anotací. Průvodce není na můj vkus tak "poetický" a historky nejsou tak "brilantní", jak je avizováno nakladatelem.
Text na mě působil, jako když na hlavním nádraží vyhlásí výčet všech odjezdů v příští půlhodině. Spousta, spousta informací, dat, výčtů, kuriozit. Itineráře a jídelní lístky. Odkazy na písňové texty a cizí i vlastní literární díla. Trasy dálkových linek a všechny lokomotivy světa od samého úsvitu železnice až po ty úplně nejmodernější.
Vlastě mi ta forma textu evokovala jízdní řád, což byl možná i záměr.
Ale já jsem taky železniční člověk (i když mnohem slabší odvar než autor, navíc ani nemám žádnou specializaci :) ), takže mě ty seznamy bavily a inspirovaly. Pro čtenáře, kteří nejsou zrovna železniční nerdi, to ale nejspíš úplně nebude.
Neřekl bych, že Návod k použití železnice byl pro mě zklamáním, ale měl jsem pocit, že většinu toho, zejména v úvodu, jsem už od Rudiše někdy předtím četl nebo slyšel, nápady jako železniční maraton mi zase přišly nedotažené. Jako větší lákadlo k cestování mi už tedy přišla Winterbergova cesta a skoro to vypadalo, jako by Návod vznikl jen jako jeho vedlejší produkt.
Asi by to narušilo poetiku, ale vadilo mi, že sice existuje mnoho způsobů, jak vám železnice může cestování znechutit, ovšem Rudiš je obvykle taktně zamlčuje, což je vůči méně zkušeným železničním cestovatelům nefér. Stačí například porucha topení a bude vám upřímně jedno, co se děje za okny...
Jsem železniční člověk, moje objektivita je tedy v tomhle případě diskutabilní. Myslím ale, že si knihu vychutná i „normální“ čtenář. Fakt doporučuju. Je to moc příjemné, pohodové čtení, takové pohlazení, a zároveň se člověk hodně dozví jak o železnici, tak o cestování samotném. Je to psané tak, že vás to přenese na sedadlo, kde za oknem ubíhá krajina, a povídání je proložené pěknými obrázky. Mě kniha nalákala projet si některé tratě, podívat se někam nebo vyzkoušet restaurační vagón. Anebo si zase zajet do Jedlové do té nejlepší nádražní hospody. Jo, a Der Bundesbahnblues je úžasná píseň a taky se těším, až zůstanu někde trčet na opuštěném nádraží, to je totiž nejlepší situace k poslechu Pieksämäki Railway Station Blues.
Je to přesně tak, jak tu už někteří psali. Člověk by po přečtení nejraději sedl na nějaký vlak a hned cestoval, pokud má aspoň trochu toulavé boty. Láska k železnici a cestování vlaky z té knížky ční, pro nadšence do vláčků a cestovatele je tohle prostě moc fajn čtení. Za sebe bych dopsala, že mi to v něčem připomínalo Bohumila Hrabala a taky Jindřišku Smetanovou. Takové milé pábení a povídání železniční prodchnuté i trochou osobních vzpomínek a zážitků. Hvězdičku ubérám jen za určitou repetitivnost, ale ono to k té železnici nakonec nějak i patří. Vlaky taky jezdí tam a zpátky a zase tam a zpátky a jen ta krajina kolem se mění.
Není to čtení pro každého, ale každého turistu, trampa, šotouše a modrého blázna potěší. Člověk by nejraději hned teď začal hledat kdekoliv jakékoliv BahnBlues a kupoval si kilometrické banky a těšil se na kulinářské a kulturní zážitky. A říká si v duchu: Tam jsem byl, tam ne, tam mne to láká, tam ne.
Určitě je to méně náročné než Winterbergova cesta, ale hodnotné je to také. Jen ne pro každého.
Už chápu tu spřízněnost s Hrabalem, ale připomněl i Branalda, sice občas poplatného době, ale vůči železnici příznivě naladěného.
Jediné, co mi tam chybělo, byla právě ten trampský rozměr, ta romantika dálek, báglů a ohníčků, která začíná a končí na nádražích. Jaroslave, za chybějící Tempo di vlak, hvězda dolů!
Čekal jsem od této knihy trochu něco jiného. Působila na mě trochu roztříštěně. Přesto jsem se dozvěděl spoustu zajímavostí a našel jsem zde i nejednu inspiraci.
Jaroslav Rudiš je chodící reklama na cestování po železnici. Důkazem budiž, že již při čtení Návodu k použití železnice jsem začala studovat v jízdních řádech, jak moc je dostupná ta která trať a prodloužený víkend vlakem je již naplánován. Takže Návod splnil účel, po stránce literární jsem si užila více jiné jeho knihy, ale i tak to bylo fajn čtení.
Na tuhle knihu jsem narazil náhodou a od tohoto autora jsem nikdy nic nečetl, nicméně se stejně jako on považuji za železničního člověka, který vyrost doslova na nádraží. Je to skutečně "návod" a autor je v tomto případě právnickou mluvou "návodce", protože jakmile se začtete, je to "jízda", zastavíte maximálně na nádraží, kde se občerstvíte, shlédnete zajímavosti nádraží a jedete dál. Pokud budete mít hlad a žízeň a náhodou nezastavíte, nezoufejte, zajdete si do jídelního vozu a tam to napravíte. Podíváte se do zajímavých zákoutí Evropy a setkáte se i se zajímavými železničními lidmi. Jedna z věcí, co se mi na knize nelíbilo je to, že skončila. Ale my můžeme jet dál, což je výhoda! Stačí si koupit lístek, sednout na vlak a jet. Škoda grafického provedení fotek v knize, zasloužily by lepší provedení, nebo je rovnou vyhodit a nahradit je např. mapkami, nebo ilustracemi, jinak za mě SUPER!
závidím Rudišovi tři věci: dar psát (česky i německy), schopnost pozorovat svět a čas cestovat vlakem po Evropě, hned bych s Návodem v batohu vyrazil na nádraží a jel v Rudišových kolejích
lásku k cestování po železnici, myslím si, lidé sdílí podobně jako pravěkou potřebu sedět u ohně a dívat se do plamenů, ach jak mi chybí ta stará ukolébavka "t-dn t-dn ... t-dn t-dn", když ještě nestály koridory a za oknem vlaku utíkala česká krajina...
"Vídeň je hlavní město střední Evropy", souhlas
Díky, že kniha vznikla. Vláčkařům a šotoušům prohloubí jejich závislost a zvýší krevní tlak. Ostatní se dozví mnoho zajímavých detailů z železničního světa. Ale že by to bylo literárně něco světoborného, to tedy bohužel ne. Chtělo to mnohem přísnější ruku redaktora. Házet autorovi na hlavu jeho nahodile během jízd psané kousky, které byly jen nekonzistentně poslepovány. A pokud to mělo být citové vyznání, také jsem již četl mnohem poetičtější.
Dočteno dnes. Drahý pane autore knihy, děkuji vám z celého srdce, že jste mi takto něžně, po hrabalovsku, připomněl, že jsem vlastně železniční člověk. Mí přátelé také kdysi s úžasem sledovali, kterak sedím hodiny v hospodě u piva zahloubán do tajuplných příběhů ukrytých pod, navenek banálním, povrchem jízdních řádů. Jsem totiž podobně, jako vy, "postižen" nevyléčitelnou (n)emocí, totiž patologickou láskou k železnici. A poslední kapitola dojala téměř celou hospodu, protože my čecho-seveřané, my nádraží v Jedlové milujeme. S dojetím čtenář.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2021 |  Winterbergova poslední cesta |
| 2002 |  Nebe pod Berlínem |
| 2013 | Národní třída |
| 2010 | Konec punku v Helsinkách |
| 2018 | Český ráj |
Cestu vlakmi (tobôž tými slovenskými) som vždy považovala skôr za dobrodružno-filozofický zážitok, až na druhom mieste ako spôsob prepravy. Boli časy, keď som kvôli nepriazni osudu vstávala každé ráno o štvrtej a o štvrť na päť som už šliapala k vlakovej stanici. Nasledovala dva a polhodinová cesta vlakom s jedným prestupom. To isté poobede/ku večeru, iba opačným smerom. Dalo mi to veľa. Napríklad som spoznala chlapíka, čo celý vagón vždy pekne pozdravil: „Dobré ránko, bratia a sestry,“ ďalšieho, čo sa vo vlaku zásadne prezúval do papučiek, ale zažila som aj poruchu osobáku, keď sme zastali kdesi v poli, všetky dvere sa zasekli a zatiaľ čo sme traja čakali na mašinku, ktorá nás mala odtlačiť, naši spoluobčania tmavšej pleti si svoj čas vážili viac a povyskakovali z okien.
A napriek týmto šialeným železničným mesiacom, ktoré vlastne v zredukovanej podobe pokračujú doteraz, nie som ani z 1 % taká závislá ako tuto autor.
Trochu zaujímavé to bolo, podnetné ešte viac a určite v najbližších rokoch plánujem veľkú vlakovú cestu. Ale bolo to aj nezáživné a zdĺhavé. Miesto návodu na použitie železnice čitateľ obdrží kýblik informácií, ako si Rudiš cestuje tu i tam, toto je taký typ vlaku, hento onaký, jedno je stanica tuto z takého roku, druhô iná z onakého… Nehovoriac o tom, že má buď z pekla šťastie alebo krátku pamäť. Fascinuje ma totiž totálna absencia negatívnych skúseností. Zas taká stará nie som, rozhodne necestujem ani zďaleka tak často ako on a aj tak som už v českom vlaku zažila bitku s nožmi, v dánsko-švédskom hádzanie taniermi, v slovenskom zablokovanie WC, aby cestujúci nemusel platiť pokutu a v poľskom (resp. skôr pred poľským vlakom) samovraha…
Až neprimeraná časť bola venovaná reštauračným vozňom. S nimi mám jedinú skúsenosť, keď sa istý za mnou sediaci pánko sťažoval sprievodcovi, že piť nealko je ako lízať nanuk cez obal. Rovnako by sa dala charakterizovať táto kniha. Je skrátka určená extrémne úzkej skupinke fanatikov a autorovi sa bohužiaľ nepodarilo pootvoriť dvere aj tým ostatným.