Píseň L.
Veronika Opatřilová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532029/bmid_pisen-l-65c957ecc61db.jpg
5
53
53
Šlechtický sirotek na anglickém středověkém hrabství má život předem nalinkovaný: Odejde do kláštera, vrátí se, ožení a zaujme své místo po boku pána hradu, svého staršího bratra. Jenže mladý Laurenc je zkrátka jiný. Má rád nekonečné projížďky na koni, toulky lesem a byť je věrný svému bratru, nedokáže být dost silný, aby se stal jeho pobočníkem. Ve světě svázaném pravidly a křesťanskou morálkou hledá sám sebe a nachází nezvyklou podobu lásky poté, co se v jeho okolí objeví mladík se šedýma očima. O několik století později přijíždí do laponských lesů mladý novinář. Má zde psát knihu o kdysi slavné stárnoucí spisovatelce, která se stala jeho velkým idolem. Jejich soužití ve srubu daleko od civilizace ale není takové, jaké si představoval, přesto k sobě brzy začnou nacházet nečekanou cestu, posílenou netušeným spirituálním spojením. Co mělo být jen několikadenním pracovním setkáním, postupně se ukazuje být společně stráveným časem doslova osudovým. Píseň L. vypráví dva paralelní a vzájemně propletené příběhy, které s nesmírnou citlivostí ohledávají podoby samoty, neměnnost lidské povahy a hranice touhy či zakázané lásky.... celý text
Přidat komentář
Jednoduše skvělé. Knihy Opatřilové jsou báječně psané. Nejvíc mě bavila historická část. Kniha má prostě své kouzlo. A hromadu emocí.
Příběh šlechtického sirotka odehrávající se ve středověku, jehož život je nalinkovaný, on však touží po něčem jiném. Po čem? To sám ještě pořádně neví. Možná po mladíkovi se šedýma očima.
V současnosti přijíždí novinář do laponských lesů, aby zde napsal životopisnou knihu o úspěšné autorce. Ona je však úplně jiná, než si představoval a jejich vztah se mění na jiný než na pracovní.
Od autorky jsem četla knihu Počkej na moře, která se pro mě stala tou nejlepší za rok 2022. Od Písně L. jsem tak měla velká očekávání a ty se mnohdy nenaplní. Naštěstí se tomu tak tentokrát nestalo. Kniha si mě získala a já si v ní užila každé písmenko, každou stránku a na celý příběh budu myslet ještě dlouho po dočtení.
Autorka dokáže kouzlit se slovy! Od prvních řádků mi text přijde jako báseň, jako obraz. Tak poetické, kouzelné, nádherné. Já se v něm doslova ztrácím, byla jsem ponořená do příběhu a vychutnávala si každičké slovo.
Kniha je o samotě, o lese, o hledání sama sebe. Je tu příroda, láska i poznání. Když jsme v příběhu poprvé přešli z historie do současnosti, tak jsem si nejdřív říkala proč? Jak tohle spolu může souviset? A pak to uvidíte a ucítíte. Ty jednotlivé spojitosti a podrobnosti a já nakonec chtěla víc, chtěla jsem, aby ani jeden z příběhů nikdy neskončil.
Miluji Laurence! Miluji ho jako syna. V příběhu jsem s ním chtěla být a chránit ho, a ještě několik dní po dočtení knížky jsem na něj často myslela a říkala si, co asi právě teď dělá…
Kniha mi dala přesně to, co od knih očekávám. Nejen, že to byl krásný příběh, ale byly v něm emoce. Tolik emocí! Které se na mě přenesly a já žila s postavami každý den, prožívala jejich životy, až mě z toho mnohdy bolelo u srdce.
Nádherná kniha, která mě zasáhla. Myslím, že ani slovy nedokážu vyjádřit to, jak moc mě oslovila. Rozhodně bude figurovat v mých TOP 10 za letošní rok. Běžte na chvíli od lesa, prožijte v něm chvíli ticha, buďte tam jen vy a vaše myšlenky….
Já jsem si čtení maximálně užila. Líbila se mi atmosféra lesa s jeho oběma příběhy. Líbil se mi literární jazyk, kterým autorka vyprávěla.
Kniha mě zaujala podle anotace, ale když se stala knihou měsíce ve Čtenářském klubu na Martinusu, pustila jsem se do ní dříve, než jsem původně plánovala. A neprohloupila jsem.
Příběh L. je zvláštně magický, něžný, jemně romantický v obou rovinách. Řeší vztahy ve své podstatě jednoduché, ale to by jedinec nesměl být součástí společnosti... Dlouho jsem nečetla tak empatickou knihu. A dlouho jsem při čtení neprožívala takové emoce.
Rozporuplné pocity. Předchozí Počkej na moře řadím ke svým nejoblíbenějším knihám vůbec, takže autorky styl mám velmi ráda, ovšem Píseň L. je pro mě zbytečně rozvleklá a hlavně veprostřed ztrácí dech. Nejvíce prostoru je věnováno postavě, která mi přišla nejméně zajímavá a sympatická. Byla bych ráda za více propojení obou příběhů. Příběh ze současnosti působil useknutě, na konci příliš stručný. Motiv minulých/budoucích životů je ale nádherný a krásně zpracovaný. Veroniku Opatřilovou budu stále sledovat a znovu si ji najdu :-)
Řadím se k těm, kteří Prostorem ohlášenou novinku Veroniky Opatřilové napjatě očekávali. Po zkušenosti s Počkej na moře jsem si byla jistá, že mi autorčina novinka určitě sedne. Domněnku posílila už zveřejněná obálka knihy a po přečtení už bylo jasno, že jsem se nemýlila!
Píseň L. jsou vlastně dva nádherné příběhy v jednom, ale najdete mezi nimi pevné a jasné paralely, ač se každý odehrává v naprosto jiné době a s naprosto odlišnými postavami. Oscilace mezi anglickým středověkem a současností v Laponsku stvrzuje, že všechny příběhy jsou nakonec o lásce, ač nikoli nutně vždy o té mezi dvěma lidmi.
Miluju, jak je tu láska představená ve své živelnosti. Jako když na sebe působí dva magnety – musejí se jeden k druhému správně postavit, aby mezi nimi vzplála taková touha, že už se nebudou chtít jeden druhého pustit. Ale předtím je nutné vzájemné osahávání, objevování…
Já nejsem zrovna cílovka na vztahové romány (nebo jimi snad nechci být?), ale když se to pojme správně, dokážou mě nadchnout. Přidejte naprosto dokonalý jazyk a trochu toho dramatu a jsem jasný fanoušek!
Co se skrývá za tím L. v názvu? Že by iniciála hlavních postav obou linek? Nebo ta láska? Či snad les, který může nabídnou úkryt, tajemství, klid pro duši…? Najděte si v tom, co je vašemu srdci blízké, a určitě to bude ta správná odpověď! =)
Kdyby se mě dnes někdo zeptal na moje nejoblíbenější české autor(k)y, Veroniku Opatřilovou bych určitě jmenovala mezi prvními, ne-li rovnou jako první. Jako jsem byla nadšená z Počkej na moře, jsem unešená i jejím posledním románem, který vám moc a moc doporučuji! A já už si objednala i Ostrov žije.
Ach.
Tohle bylo tak strašně krásně napsané, každá věta hladila do po duši, příběh vystavěný tak, že jsem hltala každé slovo. Obzvlášť historická část byla naprosto fenomenální. Musím říct, že obdivuju, jak výborně umí autorka stupňovat napětí a přitom tak strašně nenápadným způsobem. Jak brilantně umí vykreslit atmosféru, nemohu se prostě od knihy odtrhnout dokud ji nepřečtu. Četla jsem i předchozí "Počkej na moře" a jediné co chci vědět je, kdy Veronika napíše další knihu!
Bez scén v současnosti bych se klidně obešla. Ani mě moc nebavily. Ale chápu, že bez nich by to tak nevyznělo.
A to je jediná drobná výtka. Jinak... po dlouhé době kniha, která se dotkla něčeho hluboko uvnitř. Jazyk V. Opatřilové je sladkobolně melancholický a vyvolává tak silnou vůni podzimu, až to zalyká.
Právě jsem knihu dočetla a rezonují ve mně emoce. Kniha je napsána tak nádherným slohem, se kterým jsem se ještě nesetkala. Čte se sama.
Popisy jsou neskutečně něžné, emotivní a poetické. Les je symbol svobody, klidu, možnosti být sami sebou.
Několik pasáží jsem si musela přečíst opakovaně jak na mě zapůsobily.
Hlavní postavy Laurence mi bylo že začátku líto. Hledal se, nenacházel nikoho, kdo by ho skutečně viděl a často se na hradě svého bratra trapil. Jediné útočiště pro něj byl les.
Knihu moc ráda doporučuji. Je to opravdu zážitek.
Krásné.Dojemné.Poetické.
Kniha o duši.
V té mojí bude rezonovat navždy.
Děkuji
Opravdu krásná lyrická kniha. Historická část příběhu je rozhodně tahounem této knihy. Ta současná je ze začátku trochu matoucí ( zřejmě záměrně, protože příběhy spolu souvisí ) a tak trochu jsem se těšila, až se dostanu zase na tu historickou. Jednu hvězdičku přidávám za nádherný motiv na obálce.
Veronika Opatřilová je mým objevem roku 2024!
V lednu jsem si přečetla její román Počkej na moře, který mě natolik okouzlil, že jsem doslova s otevřenou náručí vyhlížela její novinku Píseň L.
Ta je v mnohém podobná, ale v mnohém naprosto odlišná.
Píseň L. je knihou, ve které najdete dva příběhy, které dělí mnoho staletí, ale oba vám ukazují sílu lásky a její možné podoby.
Opět zde máme LGBT prvek, opět zde máme kouzelně (až poeticky) vykreslenou přírodu, v tomto případě les.
Už jen ze stylu autorčina psaní jsem byla opět naprosto paf, ale pak ty příběhy... Jeden ze středověku o dvou mužích, jeden o spisovatelce a o mnoho let mladším novináři.
Všechny postavy mi přirostly k srdci a byť kniha není útlá (ani tolik akční), tak jsem hltla slovo za slovem.
Autorka si mě umí omotat kolem prstu a nepustit.
Její příběhy jsou něžné, emotivní, kouzelné...
Prostě si tuto knihu přečtěte, stejně tak Počkej na moře - stojí to prostě za to!
Tohle bylo tak...děkuju, Veroniko, za ten zážitek...ten pocit z knihy mě bude pronásledovat ještě dlouho, doufám v to!
"Je to znepokojivě příjemný pocit sdílené samoty. Jako bych sám sebe dokázal vnímat víc, když mám u sebe jeho..."
Oproti knize Počkej na moře v textu ubylo všudypřítomných otázek vypravěče ke čtenáři, čímž se text zklidnil. Lyriky na mě občas bylo až příliš, pokrácení či vynechání jistých (repetitivních) pasáží by knihu odlehčilo. Prolínání dvou příběhů vzdalených od sebe několik staletí vytváří celkem příjemnou dynamiku a kontrast, přestože si příběhy nejsou rovnocenné, mnohem větší prostor je věnován historické lince. Knihu bych doporučila pro její atmosféru, má to jisté rozervané, ale něžné kouzlo. Na své si přijdou i eso nadšenci a milovníci romantických pasáží, umím si ale představit, že konzervativněji laděné čtenáře queer tematika úplně za srdce nechytne :)
Poněkud netradičně nezačnu chválou, ani kritikou, ale vyjádřením obav. Obav z toho, aby příští kniha Veroniky Opatřilové, která píše jazykem, který je dokonale sladěn s vlnovou délkou mého Já, a prostě se při čtení nesu na stejných vibracích pramenících z jejích vět, nebyla opět tak podobná těm předchozím knihám. Nevím, zda bych to i pak byl ještě schopen vnímat nekriticky.
Píseň L. je totiž velmi podobná předchozí knize Počkej na moře, ačkoliv zasazena v jiných dobových kulisách. Je zde příliš mnoho shod, od velmi podobných až totožných charakterů postav, přes některé motivy prostředí, základních principů děje - např.upřednostnění toho, co se odehrává v myslích postav, před tím jak komunikují navenek, po podobné vzorce vývoje děje.
Ale...
... ale Píseň L. je vážně skvělá kniha, je to balada o sblížení, skutečném poutu, přijetí sebe sama, věčnosti a nezávislosti lásky na těle. I zde je precizně zvolena forma vypravování pro důraz na citlivost a emoce. Líbilo se mi, že autorka vcelku věrohodně dokázala zasadit děj do specifické historické doby, aniž by se musela dotýkat a popřípadě i chybovat ohledně historických faktů, což by absolutní většině čtenářů vůbec nevadilo, ale u mě by to mohl být problém. I přesto, že se autorka reáliím prakticky nevěnuje (a kniha hlavně nemá být o tom), i tak jsem na pár sporných detailů narazil, ale dalo se to přehlédnout. To jsem ale vůbec psát nechtěl. Důležité je, že celý příběh je tak citlivě napsán a tak krásně se to čte, že nebýt nutnosti věnovat se i jiným činnostem, knihu bych neodložil, dokud by nebyla přečtena na jeden zátah. Propojení linek je famózní a určitě nejsem sám, kdo nad linkou Vincenta a Laily bude ještě dlouho přemýšlet. :)
Skvělé ******
Pokud v autorčině minulé knize hrálo hlavní roli moře, tentokrát je to les. Ovšem nebojte, na vodu, Anglii i Skandinávii dojde i tentokrát, to už jsou autorčiny trademarky. Nádherně napsaný, lyrický příběh ve dvou dějových a časových liniích, který ukazuje, že láska se nemusí omezovat na jeden život. Líbilo se mi romantické jiskření, popisy a atmosféra středověkého příběhu, naopak zápletka se spisovatelkou mi přijde matoucí i po dočtení.
Píseň L. je román, který je vlastně jako les. Člověk do něj vstoupí a myslí si, že ví všechno, a zezačátku si možná trochu moc sebevědomě vykračuje po dobře známém území. Potom, tak nějak nenápadně a plíživě, se začnou dít věci, les prosakuje pod kůži, znejišťuje, překvapuje tím, že mi nepatří a že mě bude překvapovat a ukáže mi věci jinak, než je čekám. V momentě, kdy se kniha dostane do druhé vyprávěcí linky, definitivně se potvrdí, že nezbývá, než se podvolit. Sledovat, dávat pozor, vnímat, vdechovat vůně a situace. Dva příběhy, které k sobě mají daleko, se přibližují nevtíravým způsobem a ke konci se točí rychle kolem sebe, a nevím, jestli to tak uvidí každý, ale mě to dojalo k takovým příjemným, hořkosladkým slzám. Nádhera!
Štítky knihy
Anglie romantika středověká Anglie Laponsko sokolnictví LGBT, queer, LGBT+
Od autorky jsem již četl knihu POČKEJ NA MOŘE, která se mi líbila.
Román Píseň L. má 2 dějové linie. První linka se odehrává v Anglii ve středověku. Hlavní postavou je mladý muž LAURENC, který má rád projížďky na koni, toulky lesem a chce zůstat věrný svému staršímu bratrovi, který je pánem hradu. Laurenc se setkává s mladíkem se šedýma očima. Druhá linka se odehrává v současnosti ve Švédsku, kdy mladý novinář přijíždí do laponských lesů a má se zde setkat se slavnou spisovatelkou, které má pokládat otázky.
Román se zabývá samotou, touhou a zakázanou láskou.
Autorka píše dobře, má vytříbený styl a celkově se mi kniha líbila. Kniha byla čtivá a knihu jsem přečetl za jeden den, přestože je to bichle. Kniha obsahuje také prvky LGBT.
Líbily se mi popisy lesa v různých ročních obdobích a popisy jezera. Procházky lesem mám rád.
Kniha má pěknou obálku.
Citáty:
Les mě přijímá takového, jaký jsem. Nic po mně nevyžaduje. Nic neočekává. Žádné nároky, ale taky žádná zklamání. Les nemůžu zklamat, protože ode mě nic nechce. A on nemůže zklamat mě. Když se ocitnu v lese, les je domov.
Les si na nic nehraje. Mýlíš se, když si myslíš, že je zrádný. Nikdy ti nic nesliboval. Les prostě jen je. To jen lidé si do něj promítají své představy.
Čas neplyne, čas prostě jen je. V každé chvíli. Neustále přítomný. Nikam nemizí, neutíká, stojí na místě, existuje jako my. Neustále a nikdy. Ve stejnou chvíli. Věčnost je teď.