Pražský hřbitov
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/86_/86803/bmid_prazsky-hrbitov-OzM-86803.jpg
4
674
674
V románu-labyrintu proslulého autora se příběh s detektivní zápletkou prolíná s literaturou faktu. Ve svém bytě v nevábné pařížské čtvrti se v březnu 1897 probouzí starší muž a snaží se rozpomenout, kdo vlastně je. Metodou doktora Freuda, se kterým párkrát pojedl, si začíná vybavovat vlastní minulost italského a později francouzského policejního konfidenta, autora fiktivního konspiračního plánu, který pak v rukou jiných začal žít vlastním životem. Téměř všechny postavy (např. Alexandre Dumas) jsou historické, neméně skutečný je i hrdinou sepsaný pamflet.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , ArgoOriginální název:
Il Cimitero Di Praga, 2010
více info...
Přidat komentář
Pražský hřbitov je moje oblíbené Ecovo dílo, ač uznávám, že rozhodně není pro každého. Autor zde dostává své pověsti a opět nás zahlcuje fakty a dává na odiv své neskutečné znalosti z rozličných oborů. Kniha se tak kvůli tomu stává objemnou a nabízí mnoho odboček od hlavního děje, které nejsou vždy relevantní. Ovšem moc mě bavil celkový koncept - hlavní postava falzifikátora a hochštaplera Simoniniho je fascinující, protože nemá takřka žádné kladné vlastnosti, a přesto nás zajímá, jak dopadne. Eco zde rozjíždí neskutečný spletenec konspiračních teorií, na jejichž vytváření se podílí hlavní postava - dostaneme se tu od Garibaldiho tažení, přes Dreyfusovu aféru až po celosvětové spiknutí židovských zednářů, kterého se snaží zneužít tajné služby rozličných mocností. Ve středě všeho pak stojí naše hlavní postava, což je v zásadě bezcharakterní prospěchář, který prostě jenom nemá rád Židy a umí dobře falšovat dokumenty.
„Komunisté rozšířili myšlenku, že náboženství je opium lidstva. Je to pravda, neboť pomáhá udržet na uzdě pokušení poddaných, a kdyby tu náboženství nebylo, na barikádách by bylo dvakrát tolik lidí. Takhle jich za dnů Komuny nebylo dost a mohli být bezodkladně postříleni. Ale poté, co jsem slyšel toho rakouského lékaře mluvit o kolumbijské droze, řekl bych, že náboženství je taky kokain lidstva, neboť podněcovalo a dosud podněcuje války, vraždění nevěřících, a tohle platí jak pro křesťany, tak pro musulmany i ostatní modloslužebníky. A jestliže se afričtí černoši dlouho omezovali na vzájemné masakry, misionáři je obrátili na víru a nadělali z nich koloniální oddíly, mimořádně vhodné k tomu, aby umírali v prvních liniích a po vstupu do města prznili bílé ženy. Lidé se nikdy nedopouštějí zla tak dokonale a s takovým nadšením, jako když to dělají z náboženského přesvědčení.
Nejhorší ze všech jsou nepochybně jezuiti. Mám nejasný dojem, že jsem jim provedl pár pěkných kousků, ale možná mi naopak ublížili oni, ještě si na to dobře nevzpomínám. Nebo to byli jejich pokrevní bratři, zednáři. Jsou jako jezuiti, jen trochu zmatenější. Jezutiti alespoň mají svou teologii a vědí, jak ji používat, zednáři
mají teologií na rozdávání a sami se v tom už nevyznají. O zednářích mi vyprávěl dědeček. Spolu se Židy usekli hlavu králi. A zplodili karbonáře, o něco hloupější sortu zednářů, protože se jednou dávali střílet a podruhé, když omylem vyrobili bombu, si zase dávali useknout hlavu, anebo se z nich stávali socialisti, komunisti a komunardi. Všechny ke zdi! Bravo, Thiersi!
Zednáři a jezuiti. Jezuiti jsou zednáři převlečení za ženské."
Kdysi jsem kvůli maturitě přečetla Jméno růže a byl to můj nejméně oblíbený maturitní kus. Od té doby příležitostně poslouchám o tom, jak je potřeba k Ecovi dozrát časem, tedy jsem si řekla, že po 30 už bych mohla být dozrálá na další pokus. No nelíbilo se mi to. Forma, námět, kulisy... dobré, nemám co vytknout. Nevadí mi ani, že hlavní hrdina je naprosto záporná osoba. Ale přesto mě to nedokázalo doopravdy zaujmout. Nesedí mi autorův styl. Tip top promyšlený děj je v jeho podání suchopárný jako brožura z výstavy v muzeu. Kdyby to nebyl Eco a nečetla bych knihu s nějakou zvědavostí na to, co na ni budu říkat, odložila bych ji zhruba po 100 stranách. Tím jsem s Ecem skončila a už k němu v budoucnu zrát nemíním.
Upřímně řečeno nevím, jak mám knihu hodnotit, tak zůstanu na čistém průměru. Eco je ten typ spisovatele, který toho hodně ví a nebojí se to dát čtenáři najevo, jelikož jej zasypává kvanty různých faktů, jen aby ukázal, že to má celé strašně moc promyšlené. Kniha je jinak něco mezi Jménem růže a Foucaultovým kyvadlem, skoro takový spojovací článek, který nenapsal mezi nimi, ale učinil tak až o několik let později. Máme tu totiž historickou detektivku, která se točí kolem konspiračních teorií... ale tentokrát to bohužel není natolik zábavné. Víceméně jsem si ze čtení neodnesl skoro nic, škoda.
Antisemita a vlastně neví proč. Falešné dokumenty a falešná svědectví, tomu kdo víc zaplatí. Není to záporný hrdina se špatnou vizí, není špatný z přesvědčení. Ono to tak vyplývá samo z toho, jak chce zbohatnout, zaujmout svým podvrhem, jak chce manipulovat. Pohled do duše sociopata.
Nevzpomínám si, že bych četl jinou knihu, kde hlavní protagonista je taková s...ě, jako v této knize. Přičemž nelze plně říci, že by byl tím, čím v naprosté většině knihy je, zcela od začátku. Prostě přijal určité názory, nějak se zapletl a začal se vézt na něčem, co se stále rozjíždělo a jen obtížně se to dalo zastavit. Problém byl ten, že se to zpočátku zastavit dalo, ale on zjistil, že mu to tak vyhovuje, že se z toho dá hmotně těžit, a tak je z něho postupně čím dál tím větší bestie. Je zde náznak, že nějaké svědomí tam přece jen bylo a je otázkou, zda jeho osud (který si z posledních dvou až tří stránek musí čtenář domyslet sám) byl či nebyl více či méně vědomý.
Měl jsem při čtení dva smíšené spolu související pocity, které bohužel ve svém důsledku nebyly vůbec veselé. Na jedné straně mi kniha potvrdila některé názory, ke kterým jsem v průběhu života dospěl, a sice, že se musím stavět s maximální možnou obezřetností ke všem konspiracím, radikalismům, jednoduchým řešením složitých problémů, poukazování na viníky (To jsou ti, kteří za všechno můžou!!!) a podobně. Na druhé straně bohužel vidím, kolik prostých lidí je těmito způsoby individui podobnými hlavní postavě této knihy manipulováno, jak rádi a ochotně přijímají nabízená rádoby jednoduchá řešení, a jak to vede k osobním a následně přispívá i k celospolečenským tragédiím. Za všechny si dovolím upozornit v této knize na postavy Bronteho a Diany a jejich osudy. Přičemž právě s pomocí podobných jednodušších lidí (a je jich opravdu hodně), kteří jsou zmanipulovaní šiřitelé i oběti uvedených demagogií, dochází k děsivým důsledkům, jako byl např. holocaust.
Hlavní postava je sice smyšlená, ale autor ji vytvořil jako jakýsi jednotící prvek mezi událostmi které se opravdu staly lidem, kteří skutečně žili. (Viz doslov knihy Jiřího Pelána)
Citace (hovoří o francouzském císaři Napoleonovi III.) ze strany 176:
"Rozumíte? Uskutečnit despotismus díky všeobecnému hlasovacímu právu! Ten ubožák provedl autoritářský státní převrat s podporou blbého lidu! Dává nám na vědomí, jak bude vypadat zítřejší demokracie." (Konec citace.)
Smutné, smutné...
Odkládám po 120ti stránkách. Nepřehledná, nezáživná politicko-válečná situace Itálie před stopadesáti lety mě ničím neupoutala.
Sakra práce, ještě nejsem ani v půlce, ale už mi to prostě nedá... Copak nechápete, že to celé je spiknutí pseudointošů (možná trochu líznutých komunisty, Židáky, karbonáři etc)? Když autor píše např. o tom, jak chce někdo něco vyhodit do povětří, a na několika stranách popisuje, jak má být dlouhá zápalná šňůra a jak si ji má ten "zbojník" (před akcí) ovázat okolo pasu, a že místo těchto šňůr se kdysi používaly tzv. lunty, a jak se tyto lunty plnily střelným prachem... je to skutečně báječná četbička, ale jen pro vyvolené, vy ostatní se předem omluvte "elitě" za své komentáře... anebo když už autor neví, coby, tak dostane "ten svůj hlad" a kniha se zase na několik stran promění na kuchařku, a to je ono! To je přece pošušňání!! Pak nastoupí Garibaldi a kulky (ne jeho!) začnou lítat: sem... a tam... a tam... a sem... atd... A co teprve ty úchvatné červené košile! Autor by jim evidentně nejraději věnoval aspoň 15 kapitol, aby jeho vyvolení řádně pochopili z čeho se vlastně vyrábí a jestli jsou to vůbec košile, a ne náhodou nějaká oděvní konspirace...
Jestli tohle dočtu (ne slovo za slovem, protože to by se musel zbláznit i robot!!), tak se ještě, bohdá, vrátím... ať žije republika!
Z Foucaltova kyvadla jsem byl nadšen. Hřbitov je čtení dost podobné, schéma vyprávění je zachováno. Opět jde o pečlivé propojení historických faktů a osobností s fikcí. Opět zde máme konspirace všeho druhu, tajné služby, prapodivné historické postavičky. Rozdíl je zejména v tom, že hlavní hrdina si moc sympatií nezaslouží a čtenář si k němu jen těžko vybuduje nějaký vztah. Kvůli jisté repetetivnosti a kvůli ne tak zajímavému hrdinovi dávám jen 4 hvězdy. Čtivo je to ale opět kvalitní a dechberoucí. Jen ta představa, kolik práce muselo dát sestavit všechna ta historická fakta dohromady do jednoho smysluplného celku...
Prostě Eco: falsa ovlivňující skutečnost, konspirační teorie, tajné služby, rozdvojená osobnost, a do toho ještě magická scéna na magickém místě... Co víc si může čtenář přát!
Jenže, přiznávám, ten Ecův profesorský tón vyprávění mi tentokrát nesedl. Ne a ne se začíst.
Ke kniham i jejim autorum mam uctu a snazim se vzdy knihu docist, i kdyz me nebavi. Prazsky hrbitov je pro me prvni kniha v zivote, kde jsem sve premahani po 150 strankach vzdala a knihu nedocetla. Pevne doufam, ze nekdy v budoucnu najdu odvahu knihu docist, prolouskat se kvetnatymi vetami, recepty na jidlo, vsemi dlouhymi rozhovory, uvahami a popisy udalosti, ale asi nejsem v te spravne zivotni/ctenarske fazi a pro tentokrat to zbabele vzdavam :)
Zjevně jsem “přespříliš komisní čtenář s trochu delším vedením”, ale jelikož cituji až ze závěru, dokazuji, že jsem dočetl. S přemáháním. Eco měl enormně načteno a enormně rozepsáno. Takže v ilustracemi vyzdobeném svazku mele páté přes deváté, živě, ironicky, s nadhledem, jenže ústřední nit se mlžně klikatí ba kamsi vytrácí. Pokud vůbec existuje a má nějak fungovat. Po památném Jménu růže a užvaněném Baudolinovi tudíž s Ecem beletristickým končím (s vědeckým jsem vlastně ani nezačal). 20/21
Chvíli to trvá se začíst, pak další chvíli, než pomaličku začnu chápat, a pak nádhera až do konce. Prostě další Ecův skvost.
Přibližně do strany 100 jsem absolutně nechápal, o čem tahle kniha má být, ale pak se všechno spojilo a zapadlo do sebe jako geniálně propracovaná skládačka. Nenechte se odradit nejasným začátkem. Opravdu to stojí za to.
Hodně zajímavá kniha plná spiknutí, falzifikátů vytvářených na zakázku a agentů různých tajných služeb. Ale pro mě taky hodně náročná, jelikož jsem v historických souvislostech i množství různorodých postav neskutečně tápala.
Skvělá kniha. Šíření konspiračních teorií, terorismus, ruští agenti. Nějak se stírá rozdíl mezi tehdy a dnes.
Kniha rozhodně stojí za přečtení, máte-li rádi tajemno, zapeklité zápletky, soustředěnost a - Eca.
No, s tímto příběhem mi dal autor docela zabrat. Složité čtení, které mě donutilo doplnit si i další vědomosti o této době a tématu. Ale nelituji, ztráta času to rozhodně nebyla.
Naprosto fantastická kniha. To je první myšlenka, která mě napadá čerstvě po dočtení. Proč?
Inu, nejdříve si vezměme literární styl. Eco v této knize píše jednoduchým, příjemně čtivým jazykem, který používá složitější věty pouze výjimečně. Opravdu se kniha čte velice příjemně a jedna stránka za druhou vám uteče až podezřele rychle.
Hlavní hrdina knihy je sympatický asi jako vřed, ale stejně čtenáře zajímá, jak to s ním vlastně dopadne. Rozdvojená osobnost byl velice zajímavý nápad, který přinesl spoustu prostoru pro velice vtipné situace a stejně tak dobře umožňuje velice zajímavý vypravěčský styl.
Když píši o „vtipných“ situacích, musím upozornit, že Pražský hřbitov má v sobě spoustu milého, vlídného humoru, možná s lehkým nádechem sarkasmu.
Bylo obtížné se zorientovat v dějinných událostech, které nám pan Eco představoval a věřím, že pro někoho kdo o těchto událostech nemá nejmenší tušení, musí tato kniha opravdu být náročnou. Já měl to štěstí, že jsem se před nedávnem rozhodl „nastudovat“ si něco málo o papežích. A pokud se zajímáte o toto téma, Piu IX. se prostě nevyhnete, což vede i ke Garibaldimu a tak dále a tak dále. Opravdu neprobádané pro mě byly dny Prusko-francouzské války a komuny, i tyto informace jsem si však byl schopen doplnit za pochodu.
Antisemitismus, kterým je celá kniha prosáklá v té nejčistší podobě, je odporný a krutý, ukazuje však dokonalý dobový obraz, stejně jako téma zednářských lóží a podobně. Když si člověk čte o masivním prezentování falzifikátů a konspiračních teorií bez důkazů, musí si říct: To snad není možné! To by se nikdy u rozumných lidí nestalo! A ejhle, potom se podíváte na internet…
No, každopádně jsem si knihu užil, dozvěděl jsem se až nepříjemné množství zajímavých informací a hlavně jsem se ještě jednou ujistil, jak skvělým autorem Eco je. Plně doporučuji.
Štítky knihy
detektivní a krimi romány 19. století italská literatura fiktivní korespondence fiktivní knihy Sigmund Freud, 1856-1939 mystifikace
Autorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Čtvrtino-fikční (cca) analýza fenoménu konspiračních teorií (a psyché jejich tvůrců) a jejich relativně snadné aplikace na ovlivňování chodu dějin. Do toho tuna humoru (není-li čtenář na straně oněch konspirátorů a desinformátorů). Skoro plnej počet. Kdo se více vyzná v historii 19. století a libuje si v dějinných faktech, nechť přičte i tu poslední hvězdu.