Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428791/bmid_vrany-wap-428791.jpeg
4
3707
3707
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?... celý text
Přidat komentář
Ach jo, mě bylo Barči, tak strašně líto :-( Přečteno jedním dechem. Velmi smutné čtení, které asi dlouho nevyženu z hlavy.
Zaujmula mě již samotná obálka knihy. Děj mě naprosto vtáhnul, nedal vydechnout, závěr více jak překvapil, znovu a znovu jsem jej pročítala.
Chirurg mě příliš neoslovil, a tak jsem od knihy neměla velká očekávání. Ve Vránách však Petra Dvořáková dokázala naplno využít svůj literární talent. Na malém prostoru představuje "rodinu", ve které nefunguje vůbec nic, a nutí tak čtenáře prožívat všechny špatné emoce (u mě převládal vztek na matku). Příběh není plochý, přehnaný ani se nesnaží emoční prožitky ze čtenáře "dolovat násilím". Vrány jsou příběhem o tom, že některé věci nemusí být patrné na první pohled - týrání dítěte, psychické nemoci rodičů (protože oni opravdu nebyli normální a řekla bych, že psychiatr by jim určil více než jednu diagnózu). Je to kniha, která ukazuje, že někteří lidé by se opravdu neměli stát rodiči (Vrány bych doporučovala jako edukativní příručku pro všechny, kteří se chtějí rodiči stát).
P.S. Docela bych uvítala, kdyby autorka napsala pokračování o životu rodiny poté.
Při čtení mě bolelo srdce. Dokonce bych řekla, že to byla jedna z nejtěžších knížek co jsem kdy měla v ruce. Protože to pomyšlení, že v tomhle spousta dětí opravdu žije je nesnesitelné.
Jinak napsáno moc dobře, čtivě.
Někdy čteme knihy jako příběhy a říkáme si, že má autor bohatou fantazii. Ale je dobré uvědomit si, že i ty příběhy se dějí ve skutečném životě. Někdy stačí málo, aby člověk zabránil tragédii. Zvláště u mladých lidí černobílé vidění světa nedává možnost úniku...
Přečteno za jedno odpoledne, nedalo se to odložit I přesto, že to bylo většinou velmi smutné až depresivní čtení o tom, co se v jedné obyčejné rodině může dít.
Krátká, ale o to silnější kniha. Bára touží tak moc po uznání, kterého se jí nedostává. Hledá své místo v rodině, ale svým dětským chápáním a dětskýma očima vidí všechno jinak než dospělí. Symbolika s popisem výchovy malých vran je přesně cílená k výchově Báry, taky vylétla z hnízda a rodiče si poletují dál. Nádherná knížka.
Přečteno za jedno odpoledne u vody...nešlo se odtrhnout. Vyprávění z pohledu dítěte/dospívajícího bylo skutečně uvěřitelné a připomnělo mi vlastní emocionální zmatky z období puberty.
Je to stále stejné. Když se někdo nevejde do krabičky, vyčnívá, je rebel.. Ne každý dokáže unést tu tíhu - tíhu být jedinečný, být vyjímečná osobnost, obzvláště když okolí neodpouští. Vždyť proč by měl být někdo lepší, jiný než ostatní. Kolik takových duší bylo v dětství ušlapáno, než mohly roztáhnout křídla..Po téhle knize zůstává v srdci jenom hluboký smutek
Silná, smutná, vysilující kniha. Přečteno za jeden večer. Vztahy v rodině, otázka co je ještě výchova a co už týrání. Přístup školy a učitelů k náznakům, že v rodině k týrání dochází. Závěr bohužel vůbec nepřekvapil.
(SPOILER) Po knize Mornštajnové Les v domě, jsem sáhla po Vránách nevědouc, do čeho jdu. Ti, co četli vědí... Vrány jsem přečetla za jeden večer. Příběh mě vrátil i do mého dětství, kdy s nepatrnými rozdíly a naštěstí s jiným koncem, jsem prožila to samé. Jako dítěti a nevlastní dceři mi to vlastně přišlo normální, vždyť to samé měla doma i Popelka a musela to vydržet... Ovšem s věkem jsem citlivá na tato témata. Na knize mě nejvíc drásala ta oddanost dítěte k bytostem, které o něj vůbec nestojí. Neváží si toho, že ho mají a soustavně ničí malou citlivou duši. Pokládám si otázku, proč ta máma tak strašně svou dceru nenáviděla, z čeho to pramenilo? Jsou případy, kdy žena nespokojená s mužem se vybíjí na dětech, ale tady byly děti dvě, jedno milované a druhé ne. Copak lásku matky určuje to, jak je dítě pořádné??!! Otec je zde jednoduchý tvor, ale zas kdo by vydržel doma s neustále ječící megerou a fungoval normálně. Stále jsem čekala, kdy dostane rozum, zvedne se a s tou malou odejdou pryč. Bohužel. Jen malé náznaky toho, že s tím nesouhlasí, toť vše. Mírný náznak sexuálního obtěžování z jeho strany mi přišlo v knize úplně zbytečné. Jinak kniha se opravdu hezky četla, příběh je syrový, jasný a rázný, bez příkras o tom, co život prostě přináší.
Vynikající, leč také vysilující novela. Při čtení jsem si mnohokrát vzpomněl na Josefa Karla Šlejhara. Nepovrchní, a vypravěčsky suverénní sonda do jedné talentované duše, která je týraná neláskou rodinných příslušníků, a nakonec i explicitním domácím násilím. Palec zdvihám i za baladické vyústění. Síla.
(SPOILER) Jeden příběh očima matky a dcery. Matky, která jako by vylezla z příručky "jak nevychovávat dítě", a citlivé dcery, která na to doplácí. Barunky mi bylo strašně líto, celou dobu jsem jí držela palce, ať všechno dobře dopadne. Učitelky mě doháněly k šílenství (opět jak z příručky, tentokráte na téma, jak neřešit problémy s dětmi). Tak mě to vzalo, že jsem knížku přečetla tak za tři hodiny... Ale ten konec? Jako vážně? Trošku to na mě působilo, jako školní slohová práce, děcko píše, píše, najednou učitel řekne, dopište odstavec, a tak děcko musí holt něco napsat, aby to uzavřelo a zároveň to bylo rychle napsané... (Nemyslím tím, že tam nutně musí být happy end, ale v celé té bravurně napsané knize to bylo prostě takové... nedodělané...)
Příběh o dospívající dívce, která není v očích svých rodičů a především matky běžnou puberťačkou, ale "problémové" dítě. Což dostává nevhodným způsobem najevo, ačkoliv věřím, že ji rodiče přesto mají rádi.
Promítání vlastních přání, ambicí a snů do dětí nemusí každý jedinec zvládnout a nemělo by se to s ním přehánět. Vedení je podle mě v dnešní (přiznejme si) až příliš ultrakorektní době s přehnaným důrazem na ojedinělost a nezdravé chválení důležité, ale zase všeho s mírou.
Děti trpí kvůli sociálním sítím a nátlaku společnosti ještě více úzkostmi a depresemi a nesmíme jim na tom přidávat. Naopak je umět tím vést, aby si ve stále složitějším světě našly své místo a byly v něm spokojené. A nelpět na všem, co si myslíme, že je pro ně dobré.
Najít mezi správnou výchovou a dostatečnou podporou vyváženost není lehké a nemusí se to vždy každému úspěšně dařit, ale tahle kniha je zdvižený prst, abychom nezapomínali, že naše chování a přístup je obrazem i pro naše děti a že si z něj mnohdy odnáší daleko víc, než si jsme sami schopni připustit.
Knihu nepovažuji za veledílo, ale za krátký příběh, který zadrnká na tu správnou strunu a odhalí, co má. Každý by si měl přečíst a přemýšlet. Děkuji za zpracování takového tématu a doporučuji všem.
Kéž by takové rodiny neexistovaly......
Víc asi není třeba říkat, stačí si to prostě přečíst a zamyslet se nad tím.
Štítky knihy
česká literatura zneužívání dospívání rodinné vztahy pro dívky domácí násilí týrání vrány matky a dcery syndrom CAN
Vrány
Myslela jsem jaká to bude super knížka do vlaku, ale velký omyl. Je neuvěřitelný jak všechny ty emoce přejdou na čtenáře