Zapomenutý král
Ludmila Vaňková
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/213729/bmid_zapomenuty-kral-I74-213729.jpg
4
44
44
Zrození království série
< 5. díl
Zapomenutý král (1231 - 1246) Nový román Ludmily Vaňkové otevírá čtenářům pozoruhodné období v dějinách Českého království, kdy se mu vyhýbaly válečné pohromy a bylo ušetřeno krvavých vnitřních rozbrojů. Zásluhu na tom měl král Václav I., který se ale v kronikářských análech mezi svým otcem Přemyslem I. a svým synem Přemyslem II. jeví jako zapomenutý král. Václav I. byl král rytířů, ale nikdy se nepouštěl do zbytečného válčení. Žil ve složité době. Císař a papež spolu soupeřili o ovládnutí světa. Po dobytí Konstantinopole křižáky a rozdrobení Byzantské říše jim už nestáli v cestě pravoslavní křesťané, ale z východu utočily hordy mongolských válečníků. Synové a vnuci Džingizchána smetli ruská knížectví, Halič, Polsko a teprve před vojskem českého krále couvli, vyplenili Uhersko a zmizeli navždy do svých nových říší. Jako skvělá vypravěčka dokázala autorka všechny tyto události skloubit se zřetelem na české prostředí. Václav zbožňoval svou sestru Anežku Českou, potupenou intrikami rakouského vévody a zrazenou před svatbou císařovým synem. I když vstoupila do kláštera, Václav na její ponížení nikdy nezapomněl. Přesto zůstal oporou císaře Fridricha II. a vyhověl papeži i Anežce, když ho žádali o usmíření s věrolomným rakouským vévodou. Václav byl dobrý stratég a diplomat a upevnil postavení Českého království sňatkem svého syna Vladislava s Gertrudou Rakouskou v roce 1246, kdy Babenberkové vymřeli po meči a spojení Českého království s alpskými zeměmi a Rakouskem se přiblížilo na dosah.... celý text
Přidat komentář
Kapitoly týkající se Václava byly perfektní, ale v rusko-mongolských osobách jsem se příliš neorientoval.
Tak já souhlasím se vším, co zde už bylo napsáno, přesto u mě (zejména od stránek, kdy se Mongolové připravovali k vpádu do Evropy a zničili postupně povolžské Bulhary, Maďary a Kijevskou Rus) převládala spokojenost, samozřejmě nikoli nad osudem těchto ubohých lidí, ale nad četbou, která mě (docela nečekaně) dokázala velmi dojmout. V kontrastu s těmito událostmi a rovněž dalším postupem mongolských tumenů do Evropy, včetně jejich řádění v oblastech Rusi, Polska, Uher, Moravy a i Míšně, mně ale byl lhostejný nejen osud titulní postavy tohoto románu (krále Václava I.) ale dokonce i dědečka mé nejoblíbenější historické postavy (prince Konradina) císaře Fridricha.
Romantické linie v českém království (týkající se sourozenců ze Světlice) se mi tentokrát zdály slabší (aspoň oproti jiným autorčiným románům), přičemž ta první dopadla vskutku blbě a skončila podobně jako vztah Jindřicha VII. a Anežky (viz Dítě z Apulie - u mě zatím čeká na přečtení, ale vyplývá to z kontextu) tj. vstupem dámy do kláštera; tu druhou týkající se Smila (později z Lichtemburka) považuji sice za zajímavou, ale jednak se trochu podobá té Přemyslově s Palcéříkem a jednak jsem ji čekala o trochu delší a podrobnější. Dojem pro mě napravovaly (romantické) linie v Uhrách a Jitčin hrad s Vasilkem, skřítky a odražení Mongolů u Olomouce (jen teda Záviš ze Sepekova a Nechanic nebyl olomoucký purkrabí ale český podkomoří...). Složité rodinné vztahy na Rusi, Halíči, Volyňi, Uhrách a Konstantinopoli atd. mě děsily a po čase jsem vzdala snahu se v nich nějak vyznat (a to se ještě docela orientuji ve Štaufech, rodině českého krále, české šlechtě a Bavorech; na východ od nás jsem znala akorát Bélu, Marii Laskaris, jejich dceru Annu, Rostislava a Michaila Halíčské či Ruské, zbytek byl pro mě konžská vesnice), přesto jsem Juliánova putování sledovala ráda. Mám vůbec v odpočinkové četbě raději dobrodružství s trochou romantiky (ano Smilovy cesty za představiteli západní křesťanské moci - císařem a papežem, včetně vulkanické činnosti pozorované kolem břehů Itálie, i Velikonoce v Římě byly zcela podle mého gusta) než spletité vztahy.
Co se týče popisovaných historicky doložitelných událostí, v tomhle ohledu mě oslovil spíše pan Merle se svými promluvami ke spanilým čtenářkám a čtenářům, když chtěl vysvětlovat fakta a dějinné souvislosti, případně řešení paní Vaňkové použité v sérii o Lucemburcích (historické události na počátku kapitol psané kurzívou), než zdejší začlenění přímo do textu bez jakéhokoli odlišení.
Kdybych měla porovnat knihy pana Merla a paní Vaňkové, bylo by to pro mě nesmírně složité, neboť oba píšou výborně, aspoň z mého pohledu, ale každý úplně jinak. První část románové série o náboženských (vlastně občanských) válkách ve Francii, vyprávěná Petrem ze Sioraku byla asi přesvědčivější, její hrdinové civilizovanější a uhlazenější. Třeba to další díl české ságy - Král železný a zlatý - zvrátí ve prospěch paní Vaňkové, neboť píše o mému srdci bližších Moravanech, Slezanech, Němcích, Češích, Polácích, Uhřích, ale pochybuji o tom, navíc z mnoha důvodů váhám i nad tím, mám-li se do jeho čtení vůbec pustit ...
No, taky jsem chtěla na malém prostoru popsat příliš mnoho věcí a takhle to dopadlo a to se ještě chystám připojit úryvky, které mě oslovily, jak jsem si zvykla u adorované Merlovy ságy...
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
A nakonec jsem avizované úryvky napsala do diskuse. Tady by už obtěžovaly a nový komentář jsem nechtěla přidávat.
Mňo ... mám toto období rád a musím uznat, že Ludmila Vaňková poskytuje o druhé čtvrtině 13. století skutečně plastický, rozvětvený a bohatý obraz. Bohužel někdy až moc - na to, že jde o román, nikoli o striktně historickou publikaci. Už jsem předtím o období Václava I. něco přečetl, ale musím říct, že některé pasáže jsou téměř k nepřežití a uvědomění si všech souvislostí, zvláště když královny se svým fraucimorem (Václavem výstižně zvaným babinec) řeší nekonečně rozvlekle příbuzenské vztahy napříč celou Evropou... Když se k tomu přidá neexistence poznámkového aparátu na konci knihy (kam by se člověk, vzhledem k výše popsanému, rád podíval) a občasné faktické chyby (např. uherský král Béla označuje - budoucí českou královnu - Kunhutu za svoji první vnučku a o kousek dál zase za druhou), nu, tak je to pořádná zabíračka pro mozkové závity, o potřebě naprostého soustředění ani nemluvě.
Že jste se v mém komentáři lehce ztratili? No, to je jedině dobře. Aspoň budete maličko připraveni na zašmodrchance paní Ludmily, trvající řadu dlooouhých stran.
Přesto si ale knížku přečtěte - zapomenutý král si zaslouží nějaké to připomenutí.
Bohužel, zapomenutý král byl tak trochu zapomenut i v této knize. Nevím, jestli je to způsobeno nedostatkem historických faktů o Václavu I., nebo spíš tím, že kniha se snaží postihnout příliš mnoho příběhů velké spousty postav. Vzhledem k tomu, že od paní Vaňkové jsem četla řadu knih a vím, že její schopnost fabulace je skvělá, nemyslím si, že by ji nedostatek faktů o tomto králi mohl nějak limitovat. Takže pravdou je asi spíš to druhé. Zkratkovité líčení příběhů jednotlivých postav by tomu nasvědčovalo. Jako by autorka toho chtěla vypovědět mnohem víc, ale byla omezena prostorem. Jde pravděpodobně o jedno z jejích nejrozsáhlejších děl, ale v podstatě vypovídá hrozně málo - ne o událostech té doby, ale o životech hrdinů. Do těch nahlédneme spíš jen skrze krátké epizody a když někdo z nich třeba zemře, dozvíme se to pak jen jakoby mimochodem z vyprávění o někom jiném. Výsledkem toho všeho je, že čtenář odkládá knížku s rozporuplným pocitem - nebylo to špatné, ale nezanechalo to ani žádný hlubší dojem. A to je malá odměna pro někoho, kdo se prokousal tuhou kaší první třetiny knihy, která tak nepřehledně rozebírá jen příbuzenské vztahy tehdejších představitelů moci (jeho sestra byla manželkou tamtoho a zároveň matkou té, co se provdala za tamtoho a porodila mu syna, pozdějšího manžela tamté, jež…).
Paní Vaňková předpokládá,že jsme už my všichni,co čteme její romány,velice dobře trénováni.Také se mi Mongolové pletou.Rusové ne,jejich jména jsou přece jen odvoditelná.Jména sem,jména tam,já nedám na Vaňkovou dopustit.Píše skvěle.Četla jsem od ní všechno.Jen se modlím,aby ještě psala dál.A je jen dobře,že se dívá na historii jako žena.Její hrdinové žijí.Není to jen vyprávění.Píše o jejich životech.Proto jsou její knihy tak čtivé.Proto si přeji,aby ještě psala a psala a psala-). Víte jak báječné by musely být její knihy z doby pohanských Čech?
Dlouho jsem váhal jestli a co napsat, ale nešť, napíšu...
Knížky paní Vaňkové jsem objevil už jako kluk v knihovně a protože jsem vždycky měl rád dějepis a potažmo historii, líbily se mi. Líbí se mi pořád i přes pár postřehů, které popíšu níže...
Paní Vaňková je žena a jako žena se i dívá na historii a podle toho tvoří své příběhy - vedle nespornýách historickýách faktů ve svých knihách dává velký prostor vztahům a lásce. Proto má možná více čtenářek, než čtenářů (je to jen můj subjektivní pocit a třeba naprosto klamný ;-)). Nicméně i nám mužům mají co říci! ;-)
Ale zpět - čím je paní Vaňková starší, nebo abychom byli gentlemany - čím více napsala knih, začíná převažovat stránka historická a popisná.. Celá sága "Zrození království" je velice dobře napsaná (ostatně jako vždy) a nechybí ani vztahy a láska, ale... Ano, ale. A to ale je u poslední části pentalogie největší.
Již dříve mohl mít čtenář problém se jmény. Jednotliví šlechtici se během knihy jmenují různě. Respektiva mají různá přízviska. Ale to bylo v té době normální. Pán ze Žitavy si založil svůj hrad a začal se psát podle něj - z Lichtemburka (např.). To bych chápal, ale mám se jmény daleko větší problém. Zvlášť v Zapomenutém králi. Jej jich prostě moc. NA malé ploše se paní Vaňková snaží popsat co nejlépe danou situaci, ale čtenář se začne ztrácet.... Tedy aspoň já.
Mluvím konkrétně o částech popisující mongolský vpád do Rusi. Spousta mongolských jmen ve vzájemně propletených rodiných vztazích ve kterých se prostě chca nechca ztratíte. Aby toho nebylo málo vyrazí na nás všichni ti Vladimírové, Jaroslavové a podobní, jen s různými přízvisky. Je jich tolik, že za chvilku nevíte který je který...
Ale abych byl upřímný - tohle jsou jediné věci, které knize můžu vytknout. Vše ostatní jako vždy precizní a já jem se bavil. Jen díky těm zatraceným Rusům a Mongolům dávám "jen" čtyři hvězdičky.
Paní Vaňkové přeji do dalších let mnoho zdraví a invence a doufám, že to nebyla poslední kniha z jejího pera...
Autorovy další knížky
| 1997 |  Cval rytířských koní |
| 1994 | Král železný, král zlatý |
| 2004 | První muž království |
| 1995 | Žebrák se stříbrnou holí |
| 2008 |  Příběh mladšího bratra |
Příběh krále Václava se v knize trochu ztrácel a vlastně dění v českých zemích bylo trochu upozaděné . Jednu hvězdičku jsem ubrala, protože mně moc nechytla historie mongolského vpádu do Evropy. Ale na druhé straně mně donutila trochu googlit a seznámit se s ní blíže. Jak píší čtenáři níže, vadilo mi množství postav a neustálé vysvětlování jejich příbuzenství. Možná by neuškodily historické vysvětlivky, které autorka používala v dílech o Karlovi IV. a Václavu IV. Ale stejně je pro mně p. Vaňková nejlepší autorka historických knih u nás.