Aleen komentáře u knih
Tradičně kotletovské... Děj je "ďábelsky" poskládaný, bez hluchého místa a jsem opravdu ráda, že nedošlo na Peklo, ani na Armagedon! Tradičně se pořád něco dělo, dávalo to smysl a mělo to hlavu a patu. I když... dost hlav padlo. Po přečtení se dostavil pocit čtenářské nasycenosti a spokojenosti. Takže: za mě dobrý!
Velmi rychle přečteno - má málo písmenek :-) Kniha je psaná z pohledu advokátky a ačkoliv mě právnické prostředí až tak nebere, bylo zajímavé sledovat, jak vhodně, ale i nevhodně, použitá slova mění vše: přístup, pocity, názory... Děj je celkem jednoduchý, a při troše snahy by se dal shrnou do jedné, dvou vět.
Ano, četla jsem knihy, které mě zasáhly více, více hovořily o zásadních životních otázkách, ale v téhle knize je tím bodem zlomu kočka! Takže hvězda nahoru. A jak prý psali v Observeru (píší to na přebalu!), je to vřelý román. No, tak na japonské poměry rozhodně. Na japonské poměry také není rozvláčný a neopakuje stále dokola stejný motiv, stejné fráze. Na malém prostoru předal autor přesně to, co chtěl předat a víc se v tom nepatlal. Vlastně je mnohem lepší, než jsem čekala.
Jak já se na Gerdu těšila! A opět jsem dostala všechno, čeho se mi žádalo: barevnou, na mnoha stránkách převážně červenou, vtipně brutální jízdu! V tomto komiksu jsou fenomény, klišé a ikony poskládané a přeskládané k nepoznání. Opět mi Gerdy bylo nejdřív líto, než se do toho obula, aby se probrodila hektolitry krve, hnisu a blitek až k "Happy Endu". No prostě super porochnění.
Nečekala bych, že se mým oblíbencem stane takový hejsek, jako je Vlahoš... Ale dostal se mi pod kůži už v Zaslané poště a zůstal tam, takže celou jeho bankovní kariéru jsem sledovala s napětím a držela mu všechny palce, aby dokázal s bankou stejně podařený kousek, jako s Poštou a Semafory! Jsem tak ráda za ty báječné vygradované konce! Oni jsou to vlastně pohádky. Dlouhé, promyšlené, zamotané, ale pohádky :-) A Vetinary je nakonec sympaťák....
No...ono to není špatné, jen ten humor někdy maličko drhne a vázne. Nápad je fajn... ale jako by jim ten ftip na poslední chvíli protekl mezi prsty. Už vím: je to, jako když malé deti chtějí říct povedenou historku pro zasmání. Taky je to dost často křečovité, ale roztomilé :-) Přesto: chápu a rozumím sdělení, jež autoři chtěli zanechat a párkrát jsem se fakt zasmála, takže velmi slušné tři hvězdy.
Zpětně moc nechápu, proč mi přišla tak skvělá, když si z ní pamatuji tak málo... Přínosné mi to ve chvíli čtení přišlo, hlavně ty dopisy, to je fakt dobrý přístup, jak se s některými věcmi v životě vyrovnat, aniž by člověk musel za někým jít a vystavovat se konfrontaci... Takže ubírám hvězdu a jdu si pro radu někam, kde u toho nebude tolik cirátů :-)
Musím přiznat, že mě předmluva trochu zarazila a bála jsem se samotného vyprávění. Ale ačkoliv je kniha psaná z pohledu a způsobem vyjadřování Inuit, je to vyprávění zajímavé a poutavé. Nám "umanutě civilizovaným" se může místy zdát drsné, až morbidní, ale pokud se člověk vcítí, celkem pochopitelné. Je to poměrně náročné čtení, ale člověk si při něm uvědomí kulturní rozdíly mezi lidmi, které vznikaly přirozeně a vycházely z možností, které v dané chvíli a místě byly. Inuit byly v něčem naprosto čistí a chovali se nekomplikovaně ze svého pohledu, ale z pohledu civilizovaných lidí nepochopitelně. Zajímavá a přínosná kniha.
Kniha naprosto narvaná děním. Jedna bitva střídá druhou, neustále se do bitvy někdo chystá, řeže se, nebo se z ní léčí, vylizuje si rány... a chystá se na další bitvu. Zfilmování v reálné filmařině by bylo neskutečně drahé. Pán prstenů mi lezl na nervy svými předlouhými bitvami se spoustou a spoustou aktérů. Tady byly také a přesto čtu a čtu. Co Tolkien nemá a French ano?
První část válečná řež, druhá putování, což bylo občerstvující a umožnilo mi lépe poznat povahy.
Hlavní roli v tomto vyprávění měl Kaňour, třetí "hlavní" Bastard. Ze všech tří mi přišel jako největší charakter, protože dokázal přiznat i slabost. Šikula naprosto překvapil. Celou dobu jsem přemýšlela, jestli tedy je, nebo není hajzl. A pak poslední třetina knihy, ta měla největší spád, s naprosto skvělým závěrem! Vzhledem k ukončení jsou asi Praví ti nejvíc povedení Bastardi!
Další v řadě vlídných a vtipných knížek, které zbožňuje celá naše rodina. A to ani jeden z nás není dítě!
Vždycky si moc užívám všeho, co si ti dva spolu vymýšlejí, studuji ilustrace do podrobností, aby mi nic neuteklo a navýsost se bavím. Třeba kadibudkou, coby nové bydlení pro Fiškuse... Myslím, že tyto příběhy děti prostě musí milovat!
On když se Fiškus pro něco rozhodne, nedá pokoj, dokud k tomu všemožnými kejklemi Pettsona nedonutí... Je zabavný, vtipný, ale také pěkně otravný ten kocourek! Ale protože se s dědou mají moc rádi a mají hromady nápadů, vždy všechno společně zvládnou. I toho ukokrhaného frajera kohouta....
Vlídná atmosféra hotelu a vstřícný personál. Hlavní postava je sympaťanda od začátku. Z chudinky se vyloupla poměrně schopná vedoucí pracovnice, jen je tradičně až schématicky slabá a potřebuje ochránce. A toho, POZOR PŘEKVAPENÍ!, najde. A on není, za koho se vydává a ona má také tajemství. To jsou ingredience, ze kterých Caplinová peče ty svoje dezertní příběhy. Fajn, očekávané mi bylo naservírováno. A všechna zadostiučinění byla provedena, takže závěr chutnal po karamelce :-)
V komentáři k jedné z předešlých knížek o Pettsonovi a Fiškusovi jsem psala, že je mi líto, že v této době nemám kolem sebe děti, se kterými bych se mohla podělit o lásku k těmto dvěma postavám. Tak jsem to vyřešila jinak: za poukázku k narozkám jsem si pořídila VŠECHNY dostupné příběhy. Pak jsem zkoukla ještě film a teď jsem na vrcholu blaha!
Tohle je TAK skvělá kniha, že to ani nejsem schopná popsat...
Obrázky bych mohla zkoumat pořád dokola a vždy bych našla něco nového, co mě pobaví!
Napadá mě několik přídavných jmen, která vystihují tento příběh: poklidný, milý, jemný, vlídný a lidský. Kdybych ji ale měla popsat jedním slovem, bylo by to podstatné jméno VZTAHY. Matka a dítě, stará matka a dospělé dítě, manželé, přítelkyně i vztahy v komunitě. A všechny ty vztahy jsou tak nějak trpělivé, pokorné. Jak by měly být i v ideální skutečnosti! Děj je velice příjemně zasazený do irského přímořského městečka vystaveného všem možným přírodním vlivům. Není to světoborný román, ale je nadějeplný!
Takhle zpětně bych asi jednu hvězdu ubrala. Scénář je velmi podobný jiným fantasy ságám. Připomíná mi starší japonské bojovky, které jsou taky plné zbytečně do detailu vykreslené brutality.
Vymyšlené to bylo pěkně, děj se střídal, měnily se kulisy, ale na mě tam bylo příliš válčení. Na mě!! Vyhledávám Kinga, Deavra, Miniera! Ale v tomto románu bylo násilí popsané tak hnusně, že se mu nevyrovnají ani knihy o holokaustu a tím mě dost odradila.
Možná kdyby Rin, našla ve škole trochu vyrovnanosti, přišla o to otravné frackovství, bylo by všechno ostatní přijatelnější....
Je až dojemné, kolik z nás, čtenářů, pociťuje jako "NAŠE Three Pines" a "NÁŠ Gamache"! Louise Pennyová vytvořila svět, který je naprosto uvěřitelný a přitom poeticky přitažlivý pro většinu lidí, kteří někdy přečetli alespoň jednu její knihu.
A přitom je každá trošku jiná, tato de facto špionážní a ještě navíc se zapojí celá rodina Gamachových. Armand vyšetřuje jako o život a vlastně mu o jeho život i životy jeho bližních jde. Ačkoliv je mimo svůj revír a vlastně ani není ve sboru, přistupuje ke všemu profesionálně a s genialitou sobě vlastní. Cítila jsem spolu s ním úzkost, když nebylo vůbec jasné, komu je možné věřit a komu ne.
Naplňuje mě spokojeností, že její knihy dopadají většinou dobře a končí, když ne happy endem, tak alespoň nadějí!
Zjistila jsem, že takováto literatura mi na poslouchání po cestě do práce přesně vyhovuje. Není tak strhující, abych při řízení nedávala pozor, ale také to není nuda. Sedmý hřích má přesně tolik z ženského románu a detektivky, kolik mi sedělo. Oblíbila jsem si postavy, které k tomu byly určeny a na nervy mi lezly také ty správné. Takže tři a tři čtvrtě hvězdy, zaokrouhleno na čtyři.
Čím delší doba ulynula od přečtení, tím mám silnější pocit, že jsem to s těmi hvězdami přehnala... Nějak si z četby nic moc neodnáším. Byla místa, která mě chytla, ale bylo jich málo... Co se dá dělat? Vyloženě špatné mi tohle téměř poskomunistické vyprávění nepřijde, ale... Vždyť jsem si za celou dobu nenapsala ani jedinou poznámečku, ani jedinou... prostě NIC. Nemám žádné pocity a zážitky, které bych si nesla dál životem. Škoda. Snad příště u nějaké Kotletky...
Nějak se nemohu rozhoupat. Nevím, jestli jsem z ní nadšená, nebo i trošku zklamaná. Takhle s odstupem bych možná ubrala hvězdičku, ale neudělám to, budu si stát za svým... Kdybych nebyla požádaná, abych si ji přečetla a zhodnotila, asi bych do ní vůbec nešla, ale naštěstí má krátké kapitoly, a to samo o sobě je pozitivum, protože děj pak nějak rychleji odsýpá. Není to špatně napsaná detektivka, ale nový Bryndza nám tu asi neroste... Ani postavy nejsou 100% sympaťáci, ale jakous takous plastičnost a uvěřitelnost nepostrádají. Trošku mi vadily ty nápovědy, které směřovaly děj k vyvrcholení s pár závěrečnými překvápky.
Petra Špalková mi moc hezky přečetla tento zajímavý román. Od začátku mě chytil: tři ženy, tři životy, každý jiný. Temná atmosféra a zádumčivost, mě vedly vyprávěním, které bylo zajímavé postupným provázáním příběhů postav a vyprávěním z pohledu každé z nich.
I dlouho po dočtení se mi myšlenky vracely k příběhu, zanechal stopu a to je vždy dobré znamení a jedna hvězdička pro knihu navíc.