Ema22 komentáře u knih
(SPOILER) Jak je možné, že se mi tato kniha dostala do rukou až nyní? Měla jsem dojem, že čtu hned několik románů najednou (Mistra a Markétku, Robinsona, Hrozny hněvu, Staříka...). Stránky plynuly a přitahovaly mou pozornost v každé volné chvíli. Hledala jsem souvislosti na internetu, hltala informace.
"Protože žena je krásná...pro muže. Je sladká jeho jazyku a voňavá jeho chřípí. (...) ona mu umí rozechvět duši."
"Jen duch sám přetrvá a pokračuje v budování sebe sama, jak se stále probíjí ke světlu prostřednictvím následných a nekonečných inkarnací. Čím budu, až zase ožiju? To bych rád věděl...Rád bych to věděl..."
(SPOILER) Stále jsem čekala, až se to stane. Naprosto zbytečná tragédie kvůli hysterické matce, která se k uzoufání lituje pro nic. Pokřivená výchova slabošského otce. A nejen to. Ani nechci myslet na to, kolik takových Barun a Katušek kousek ode mě žije. A možná je ani nenapadne, že je něco v nepořádku.
Už ani nepočítám, kolikrát jsem měla Krysaře v ruce. Tentokrát mě velmi zaujal propastný rozdíl mezi ženskými a mužskými postavami. Ženami naoko nevinnými a krásnými, vnitřně však zkaženými, provokujícími. A opět mě potěšil Dykův poetický jazyk.
"Mějte ženy, ale nedopouštějte, aby ženy měly vás."
"Jisté je, že propast lákala krysaře; stál nad ní zamyšlen a sám. Občanům v Hammeln nelíbil by se výraz jeho očí; nebyla tu pouze propast, ale byly tu dvě propasti."
I když je mi tolik, kolik mi je, u věšení prádla se vždycky zasměju. A nejen u něj. Prší. Zmokne nám prádlo. Mám moc ráda knihu i animované pohádky, mohla bych se na ně dívat každý rok bez omrzení.
Tahle útlá knížka si pokaždé získá mou plnou pozornost. Zasním se jako Hammelnští a přitahuje mě krysařova neurčitost a nepolapitelnost. Užívám si krásný jazyk a inverzi slovosledu, nechám se houpat na vlnách v Seppově loďce a naslouchám sladkému zpěvu jeho drozda.
"Čekat Sepp Jörgen uměl jako málokdo. Čekal trpělivě a odevzdaně; dočkal se však málokdy něčeho. Říkají, že se tak děje těm, kdo odevzdaně a trpělivě čekají."
"Prošel sosnovým lesem a holým vrchem, kde se hřáli hadi v poledním slunci. Krysaře to pudilo dál a dále. Stál až na okraji, mnohem dále, než se odvážil kdo z rodáků Hammeln. Stál až na okraji a zdálo se, že mluví s propastí, milenkou sebevrahů."
Mrzí mě, že jsem z médií věděla, jak kniha dopadne. I tak však byla napínavá, syrová a zoufale beznadějná. Ani nemám chuť se k tématu rozepisovat. Temné.
Agathu jsme hltala kolem své dvacítky. Dnes, když jsem mnoho jejích knih viděla zfilmovaných a příběhy znám, mě některé pasáže trochu nudí (proto o jednu hvězdičku méně). Deset malých černoušků je vymyšleno geniálně, falešná motivace, napětí a závěrečné přiznání. Musela být geniální.
Před lety jsem vzala do ruky Žítkovské bohyně, a nemohla se začíst. Zřejmě měla být mou první knihou od Kateřiny Tučkové Bílá voda. Čtivá, nesmírně zajímavá námětem i zpracováním, promyšlenou kompozicí. Pomohla mi mnohem lépe nahlédnout do osudu řádových sester, jejich rutiny, hodnot, pochroumaných osobních osudů, které je mnohdy přivedly na novou životní cestu. Chvílemi jsem četla, chvílemi poslouchala audioknihu. Upřímně doporučuji.
(SPOILER) Děkuji za doporučení, Jasmíno. Kniha mě oslovila zejména velmi zdařilým překladem, krátké kapitoly naprosto vyhovovaly (e-kniha). Sice jsem trochu tápala v kompozici a časových skoků na mě bylo přespříliš, jinak jsem si četbu upřímně užila. Jsem ráda, že jsem po mapě a současných fotografiích města sáhla až po poslední stránce, město vypadalo v mé hlavě trochu jinak. Popisy domů, muzea a měst byly v celé knize velmi podnětné a díky Marii-Laure originální. Potěšil mě pohled obou válčících stran. Třicet let poté? Proč ne. Současnost už ne.
"Občas se přistihnu, že na něj zírám a zapomínám na svoje povinnosti. Zdá se, že je dost velké, aby se do něj vešly pocity všech lidí."
"Otevřete oči a dívejte se jimi, než se zavřou navždy."
(SPOILER) Kniha je velmi čtivá, i když mě dost rušily podivné metafory (prsa jako kopečky vanilkové zmrzliny, která holka takhle uvažuje?) a líbivá klišé. Říkala jsem si, proč autorka líčí dopodrobna osudy všech členů rodiny a zvláštně skáče v čase? Nakonec si říkám, že to nebyl špatný nápad, čtenář tak postupně odhalí pohnutky postav zmíněných očima Miry v první kapitole. Kvituji rovněž Hanin úhel pohledu. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že jsem mnoho situací z Terezína a Osvětimi někde četla, zahlédla ve filmu, jako by ty střípky autorka posbírala a zabalila do příběhu jedné ženy.
Moje srdeční záležitost. TT jsem četla už tolikrát a vždy mě osloví znovu. Poprvé jsem trochu tápala, a pointa potvrdila mé tušení.
Hlídejte si svá přání, mohla by se splnit, a nezanedbávejte své vztahy, sny ani city, potřebují živit jako naše tělo, jinak onemocní, zeslábnou a třeba zmizí navždy.
Útlou knížku jsem přečetla doslova jedním dechem. Čekala jsem variaci na Jeden den Ivana Děnisoviče. Jak jsem se mýlila. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem byla dítě a teenager a užívala si Jůhelaky, Magion, Zlatého slavíka a v knize zmíněné filmy. Ani ve snu by mě nenapadlo, že padesátá léta nebyla zdaleka pryč. Příběh je velmi čtivý a rozhodně sáhnu po dalších autorových počinech.
"Šlichta už je na špinavé zemi dávno studená. Prstem hladově vytírám všechny záhyby a praskliny betonové podlahy. Ani kapku omáčky nenechat.
Hostina končí."
Velmi mě těší hra se slovy a kontrast mezi různými vrstvami. Spousta scén byla věrně převedena do filmové podoby a já se nemůžu ubránit úsměvu, když si vybavím domácké prostředí rodiny Bajzových a pečlivou maminku, půtky mezi Peťou a Rampepurdou. Snové epizody jsou trochu chaotické, ale pobavilo mě, jak jeli hoši vlakem a Petr doběhl pro rodiče, aby viděli svatbu.
Zpočátku mi autorčin styl vyprávění trochu neseděl. Neznačená přímá řeč, opakování slov. Ale po takových třiceti stranách jsem se opravdu začetla a zhltla příběh skoro na jeden zátah.
Bylo to pro mě takové smutné déjá vu. Bolestný pohled všech pěti stran na shodnou událost. Současně i překvapení, že uvažuji podobně jako Alice. Mnohdy bohužel.
Po několika letech znovu. Asi to bude věkem, ale když jsem měla Nesnesitelnou lehkost v rukou ve dvaceti, vnímala jsem ji jinak. Hltala jsem stránky. Nyní se spoustou myšlenek v duchu polemizuji. Cynický Tomáš mě provokuje, stejně jako mužské postavy ve Směšných láskách. Lehkost dějin ve smyslu einmal ist keinmal je pro mě nepřijatelná.
Dobový kontext autor zachytil srozumitelně. "Pronesl nad ní projev o básníkově lásce k Sovětskému svazu. Snad chtěl tou nehorázností Hrubína probudit. Ale svět byl tak ošklivý, že se nikomu nechtělo vstávat z mrtvých."
Dost sporné je následující: "Lidský čas se neotáčí v kruhu, ale běží po přímce vpřed. To je důvod, proč člověk nemůže být šťasten, neboť štěstí je touha po opakování."
Vlastně mě četba opět potěšila a příště vyprovokuje a pobaví zase.
Dočteno a ještě dlouho mi bude rezonovat v hlavě. Formánek umí vyprávět opravdu poutavě. Chytl mě a jen tak nepustí. Jako první jsem četla jeho Umřel jsem v sobotu. Byla jsem nadšená. Ale Mluviti pravdu hodnotím o level výš. " ... věci nemusí být takové, jaké se zdají, i když je vidíme na vlastní oči. ...v osamění za skříní, ve tmě a bez domova hynou nejen poustevníci."
Velmi, velmi se mi líbí, jak se postavy ve svých replikách doplňují. Rýmují se tedy jejich slova navzájem. Manon mi je vrcholně nesympatická, naivní Des Grieux skousne všechny její rozmary. Ale notoricky známé verše si přečtu ráda pokaždé:
Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu.
Kafku nekriticky miluju. Proměna je syrová a pravdivá. I když povídky V kárném táboře nebo Umělec v hladovění mě oslovily víc. Ze všech textů čiší beznaděj. Sám se prý při jejich předčítání smál. Já se nesměju. Něco mě uvnitř svírá a hlavním poselstvím je pro mě nebýt pasivní, neobětovat se, nenechat sebou manipulovat.
Po knize jsem sáhla po poslechu titulu Je hlína k snědku? První část jsem četla po chvilkách a užívala si autorčin styl. Nekomplikovaná souvětí a bohatou slovní zásobu. Včera jsem se opravdu začetla a stránky ubývaly jedna za druhou. Velmi mě oslovila stručnost dramatických momentů, spíš popisnost a konstatování než ufňukané litování. Zpětně si říkám, že těch dramat a ztrát bylo v Zuzanině životě přespříliš. Měly vyvážit její život v blahobytu před válkou?
Janovu linku v zahraničí bych vynechala úplně, podle mého stejně vyzněla naprázdno. Zaujal mě však tento moment: ...zatímco Zuzana v Holašovicích cvaká novými zuby, Jan na newyorském hajzlíku pláče.
Leitmotiv dechu ve mně rezonuje se Zuzaninou povahou, silou a odolností. Vzpomínka na matku, životní postoj.
Četbu jsem si opravdu užila, opět voněla, chutnala a hladila mé uši, zkrátka zaměstnala všechny mé smysly, ještě teď cítím sladkou chuť melasy na jazyku.
Zhlédla jsem film a sáhla po knize. Okouzlila mě svou atmosférou. V podhůří jsem strávila přes dvacet let a neskutečně mi chybí. Ty daleké rozhledy a hlavně klid a pokora před jejich silou. Kniha ve mně zanechala mnoho otázek i odpovědí. Rozhodně doporučuji strohý a zároveň čtivý autorův styl. Pokud stojím u toku řeky, kde je vlastně minulost a kde budoucnost?