HTO komentáře u knih

Ó, Agatha Christieová má štěstí, že se tyto tři knihy, ač se nacházejí pohromadě (je to vůbec první svazek slavné edice 3x), nedají číst všechny tři zaráz, protože to bych zřejmě zesnul rozkoší. Zápletky, postavy, atmosféra, humor, jazyková bravura! Dva porcelánoví pejsci! Když si člověk v takové té zvláštní hodině a náladě, kdy není ani pozdě, ani brzo, spíše tak nějak bezčase, vychutnává páně Poirotovu genialitu a jeho jazyk — zahradničáři, Leč což zabil-li ji přec?, Jsemť — a ten všudypřítomný jemný humor — „Honem jsem daroval jahody nějakému chlapečkovi, který je přijal s velkým překvapením a mírnou nedůvěrou. Poirot mu přidal salát, čímž byl údiv dítěte dovršen.“ — to je pocit, jako když dítě sedí pod stromem ponořeno ve vlastním světě vytvořeném světlem, které stváří slunce svítící skrz listy (Japonci vědí, jak je to výjimečná věc, proto pro to mají samostatné slovo, komorebi); je to nádherné; je to tiché štěstí — vždyť koneckonců detektivka je pohádka pro dospělé. Osobní zážitky: typ písma v tomto svazku se velmi podobá tomu, kterým je vysázena Kniha džunglí, a za půlstoletí v knihovně se obrázek otisku prstu v nakladatelských údajích obtiskl na protější stránku, což je senza http://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka#IMG_0329.jpg.

„I já, já také trpím," řekl Poirot. „Kuchyně madame Summerhayesové, ona se nedá popsat. Není to vůbec kuchyně. A ten průvan, a jak to u nich studeně táhne a jak je kočkám pořád špatně, jaké dlouhé chlupy mají psi a židle ulámané nohy, a ta strašná postel, v které spím" — zavřel oči a znovu prožíval to utrpení — „a vlažná voda v koupelně a díry v koberci na schodech, a ta káva — slovy nelze popsat tekutinu, kterou člověku podávají jako kávu. Je to urážka pro žaludek."
„I propána," řekla paní Oliverová. „Ale na druhou stranu, víte, ona je tak milá!"
„Paní Summerhayesová? Je šarmantní. Je opravdu šarmantní. To dělá všechno ještě těžším.“

15 10.10.2013

Kniha po svém publikování vyvolala skandál. Otokar Březina byl tehdejším nejuznávanějším českým básníkem; byl považován – i díky samotářskému způsobu života a básnickému odmlčení se – za národní symbol a za zřece. Proto bezprostředně po jeho smrti vyšlo mnoho vzpomínkových knih, s jejichž pietou Demlova otevřenost ostře kontrastovala a šokovala nejen veřejnost, ale i kritiku: reagovali například Jaroslav Durych, Emanuel Chalupný, František Chudoba, Emanuel Rádl a F. X. Šalda („Po knize Chalupného působí kniha Demlova jako by ses propadl z prvního patra do smrdutého sklepa. Jsme v páchnoucím ovzduší nejpustší literární malichernosti...", Zápisník F. X. Šaldy). Lidé byli především překvapeni maloměšťáckou nízkostí některých Březinových výroků a jeho antisemitismem. Dílo nejen způsobilo, že Demlovi přibylo mnoho nových nepřátel, ale inspirovalo i vlnu polemických spisů, které napsali například Jan Vrba: Otokar Březina a jiní přátelé v mé paměti, Otto 1932 – „Chci ukázati jenom krásného, vzácného, ušlechtilého a spravedlivého člověka, jehož památka byla hnusně poplivána." (cit. dílo, str. 25) nebo – vzácně pitomá kniha – Jan Rambousek: Básník Otokar Březina a Jakub Deml, vl. nákl., Kežmarok 1931 - „V roku 1913 jsem řekl Otokaru Březinovi, jak na jiném místě této knihy uvádím, že Jakub Deml není člověk normální, ale že je, jak se říká u nás na Mělnicku, „střelený"." (cit. dílo, str. 7) atd. Jedním z mála českých literátů, kteří se Demlovy knihy veřejně zastali, byl Karel Čapek, odvážný a čestný jako vždy, který potvrdil autenticitu Březinových výroků. – – Jedna z knih zásadních pro poznání jak Demlova umění, tak jeho názorů.

(Podotýkám, že jsem opsal a epitetem „pitomá" opepřil heslo z Wikipedie, ale snad na to mám jisté právo, vzhledem k tomu, že jsem je tam sám napsal.)

15 09.04.2012

Nemůžu si pomoct, ale ne a ne se zbavit pocitu, že Sapkowski už chtěl mít ságu o Geraltovi z krku a vzal to tady zkrátka: ano, má to 562 stran, ale buď jich to mělo mít dvakrát tolik, nebo měl napsat ještě jeden díl. Konec je příliš rychlý, některé věci myslím zůstaly když ne nevyřešeny, tak vyřešeny moc bleskově; a proč do Geraltova světa míchal artušovský svět, to nechápu. Povídkové knihy s Geraltem, pečlivě opatrované paperbacky z byvšího Winstona Smithe, pro mne zůstávají jedním z vrcholů fantasy literatury, ale tenhle poslední díl z mého pohledu pokazil něco, co se bývalo bylo mohlo postavit na roveň nejlepším románovým ságám všech dob.

Pár postřehů k této výborné knize: první verneovka, která varuje – navíc s jistým pesimismem – před zneužitím vědy a techniky. V originále se jmenuje 500 miliónů begumy, a za půlku té sumy postaví doktor Sarrasin město! Čistě pro zajímavost, když jsem se naposledy díval, údržba jedné letadlové lodi stojí USA 2 miliardy $ ročně. Tolik k inflaci. – Ve Franceville bych sice žít nechtěl, protože miluju koberce, ale všimněte si, že už tehdy tam zbavují kouř škodlivých zplodin a odvádějí všechen mimo město!

Ocelové město je napsáno na základě nápadu a rukopisu komunarda Pascala Grousseta, známého např. jako André Laurie, kterému Hetzel a Verne pomáhali právě nákupem rukopisů, dokud nebyl ve Francii amnestován. Nálada odráží situaci po francouzsko-pruské válce a profesor Schultze (ač má i francouzskou krev) je obdařen tradičními – a tedy ne příliš nápaditými – německými zlozvyky a stereotypy. Když ho člověk porovná třeba se staršími, velmi sympatickými postavami z Cesty do středu Země, což jsou taky, až na Hanse, Němci, jde o výrazný posun.

Marcel Bruckmann, který jako Alsasan mluví plynně německy – němčinou podobnou němčině Rogera Federera – a vůbec nechápu, proč sem tahám právě jeho, ledaže protože French Open – je typický Vernův hrdina v tom, že je sice mimořádně schopný, nadaný, vzdělaný atd., ale není to žádný superman. Zatímco Bond, který je právě v televizi, by vzal Býčí věž útokem, zbraně zničil, Schultzeho spektakulárně zabil a oba obry (ano, jsou tam dva obři, a skoro pohádkoví – sláva rytinám!) taky, k čemuž by si jistě v Ocelovém městě našel alespoň jednu odbornici na metalurgii vypadající jako supermodelka a prchnuli by odtud spolu, zanechávajíce město v plamenech, přičemž by utrousil ještě nějaké hlášky, tři dvojsmyslné a jednu nedvojsmyslnou, Marcel nic takového neudělá. Ve zbraních Verne kombinuje svoje vizionářství, v tomto případě děsivé, s nenápadnými vtipy (srozumitelnými jemu a metalurgům).

Jen tak na okraj: Francie se v koloniích chovala stejně příšerně jako by se v nich bylo chovalo Německo. A těžko popsat německý kolonialismus líp než tímhle citátem z Černé zmije:

George k Baldrickovi: Válka začala kvůli tomu, jak mohutně darebáčtí Hunové budovali své impérium.
Edmund: Georgi, naše impérium v současné době pokrývá čtvrtinu zeměkoule, zatímco to německé tvoří továrnička na konzervy v Horní Tanganice. Nemyslím, že co se imperialismu týká, jsme tak docela bez viny.
George: Jistě, pane, máte naprostou pravdu, pane. (Stranou k Baldrickovi): Úplně zešílel.

Skvělá kniha a typický Verne. Problémům se ale nevyhnula – obviněním z antisemitismu kvůli postavě Izáka (Verne ovšem nebyl antisemita) a neuspokojivému konci: Hetzel trval na happyendu, proto ten podivný závěr. Verne počítal s tím, že lidé na kometě Gallii při návratu zahynou – však také tak krásně nezvykle znějící jméno hlavního hrdiny, čtené pozpátku, znamená „mrtvoly" (Servadac – cadavres).

Kongeniální Zemanův film připomene, že u Verna jsou nejdůležitější postavy – to je něco, co v USA doposud nepochopili, proto také v jejich Tajuplném ostrově každý trosečník vyfasoval děvče v plavečkách – včetně Harberta!

Marie Javůrková, text z Tvaru 19/2022, se svolením autorky:

... a pod zemí bylo náhle světlo

V časopise vydávaném Brnem píší o Slunci. Nakladatelství Kazda, jeden z těch osvícených domů, které připravují půdu myceliu a dalším zvěstovatelům nového paradigmatu, přichází tentokrát s knihou samotné objevitelky lesního internetu (Wood Wide Webu), Suzanne Simardové. Tato kanadská lesní ekoložka je nejen autorkou převratného výzkumu stromů, ale i předlohou postavy Patricie Westerfordové v Pulitzerovou cenou odměněném románu Stromy znamenají svět Richarda Powerse (česky 2020); chystá se také biografický film.

Na začátku autorka brigádničí u dřevařské společnosti a kráčejíc do lesa zkontrolovat novou výsadbu, bere nás zároveň do hvozdu svých vzpomínek, které obsahují momenty až mayovské (je to vnučka lovce medvědů), případně tekumsehovské — a na Indiány také skutečně dojde! (používání francouzských výrazů), dokonce púovské (mj. babička Winnie — tak jímavý text u její fotografie! — a autorka bude ještě ráda, že podědila její „zarputilou neústupnost vzdor těžkostem“). Začátek je skutečně severoamericky silný — u popisku první fotky úplně slyšíte kameny, any se barevně valí z kopce, rozprávějíce o Neptunových měsících — a sílí s každou stranou.

V prvním kvartetu kapitol se dočkáme první zmínky o myceliu, slovu u nás zpopularizovaném jasnozřivou V. Kadlečkovou. Zjistíme, že humus je hrobem hrabošů a že autorka v dětství žvýká prsť, jaká jsou vodítka k objevům a přicházejí otázky: „Co tu chorobu vyvolávalo?“, „Co přesně však byly ty rozvětvené houbové vlásky zač a jakou měly úlohu?“ — a s nimi autorka nachází své poslání, při němž každý objev grygarovsky přinese tři otázky. Během kopání jámy potkáváme množství živočichů: ta krása českých jmen. A připomene to Sternbergovo „Pokud jsem měl kdy pocit odporu k nějakému tvoru, ztratil jsem ho na základě vědomostí“ a autorka poprvé spatří, z čeho je složena půda. Její vzpomínky na dětství jsou podivuhodné jako „lov zapomenutých podkov“; zato její první náraz na to, jakou sílu mají peníze, je srdcervoucí. Potkáme také hlívy zabíjející kvůli bílkovinám brouky, vztah na život a na smrt mezi houbou a rostlinou v podobě obchodu výhodného pro obě strany (připomíná to staré Řeky, kteří jsou ovšem o něco mladší než houby), zjistíme, že houby pomohly rostlinám na souš: před 700 milióny lety. A jak je spolupráce důležitější než soupeření. Ostatně stejně tak k vzájemnému prospěchu pracují obě linky knihy, biografická (párkrát maličko předvídatelná) i odborná.

Chardinovští Pobřežní Sališové nás „učí, že les se skládá ze spousty národů žijících vedle sebe v míru a každý svým dílem přispívá k blahu zeměkoule“ a autorka se rozhodne naučit se, jak v lese pracovat způsobem, který rozumí lesním matkám (ten mateřský strom, ta matka = potřebná lingvistická symbióza). Mají stromy osobnost? Dočkáme se někdy jejich poezie? A poezie zvířat a kamenů, o nichž ve své povídce „Autor akáciových semen a další výňatky z časopisu společnosti pro therolingvistiku“ krásně píše Ursula Le Guinová?

Americká lesní správa měnící své metody díky obavám veřejnosti i vědeckým poznatkům. Okamžiky kanadsky groteskní: pomáhající vězni s mačetami, i kanadsky tragické: církevní školy pro Indiány. Za krátkodobý zisk se platí dlouhodobou ztrátou. Vlákna hub zabíjející chvostoskoky tím, že jim vniknou do břicha. Jak mohou dočasné výnosy uspokojit stratégy? Kvůli holým sečím se oxid uhličitý nebývalým tempem uvolňuje do atmosféry. Sir David Read a důkaz o cestování cukru houbovou sítí provedený pomocí radioaktivního C-14 inspiruje Simardovou k podobným, jen důkladnějším experimentům, které se ukáží být tím, co bylo třeba. Srpnové vydání Nature v roce 1997 jako hlavní článek čísla přináší autorčin výzkum a dává jejímu zjištění jméno „lesní internet“ (Wood Wide Web): v roce 1997 vskutku prorocké. Muži, oslovující ji slečna Bříza (miss Birch; za jejími zády samozřejmě Bitch). Firma, která místo výměny skla k autorčině libosti duchampovsky slepí střepy.

Uznání v podobě slov, že její výzkum „navždy změní, jak lidé nahlížejí na lesy“ je vynikajícím výsledkem víc než třicetileté bitvy o „dogma, že kompetice představuje jedinou významnou interakci mezi rostlinami v lese“ (i L'homme fossile n'existe pas! bylo kdysi dogmatem a kam šla letošní Nobelova cena za chemii?). Autorka si ale zaslouží uznání jako Newton: Bůh řekl Budiž Simardová a pod zemí bylo náhle světlo. Mateřské stromy se o vlastní potomky skutečně starají, jako autorka o své blízké a kniha je tak i děkovnou básní její rodině — a klip k dcerou zmíněné White Winter Hymnal je nejen nádherný, ale také příhodný.

Čtenář bažící po dalších faktech nalezne v češtině mnoho dalších podnětů. Z nejnovějších nelze nejmenovat okamžitou klasiku, knihu Mojenka Olgy Stehlíkové, která k množství faktů přidává i silný, katarzní příběh.

K indiánské moudrosti — zahrnující kromě zakládání požárů i skutečně ohromující! péči o lososy v rámci principu sounáležitosti — se sice lze dopracovat i „rigidní západní vědou“, ale proč objevovat už objevené? Je třeba „transformativní myšlení“, o němž píše Gregory Bateson, mluvící o současné ekologické krizi, protože ta je „krizí našeho pohledu na svět, je důsledkem chyby ve způsobu, jakým jsme si navykli přemýšlet.“ Autorčin výzkum je tedy jedním z prvních kroků ve výzkumu složek naší Solaris, našeho homeostatu, kterým možná je Lovelockova — zemřel v letošním létě, o svých sto třetích narozeninách — Gaia, živoucí planeta. Příští revoluce bude etická. A proto čtěte. Učte se. Buďte okouzleni. A milujte. Vždyť víc než kdy předtím platí, že The word for world is forest: svět je les, les je svět.

14 19.12.2022

Natašina knížka Někdo se loudá po psím na mne dopadla jako kamenný novofundlanďan. Nikdo mi ji nehodil na hlavu přivázanou mašlí k paletě cihel, vzal jsem si ji z poštovní schránky; ale z knížek posledních roků mi málokterá tolik připomněla Buhla na Nangá Parbatu. Zhuštění světla, jeho nátlak; proměna. Řezání. Kataraktické řezání – zacelujíc jeden otvor, přináší nový, ale právě proto je kataraktické.

Řeknu to hned na začátku, abych se k tomu mohl pořád vracet: axis mundi básnířčina světa je pro mne na straně 71. Láska, úcta, pokora a trhlina: „otvor v realitě // Tudy lze vystrčit palec / a ucítit // Jiný vítr“. Od autorky debutující knížkou v pětatřiceti (nejen ve stínu, ale i ve slunci), dívky, která založila nadnárodní hnutí Toulky s kaktusem, protože ví, že kaktus na okně není jen rostlina, ale způsob života – stejně jako poesie!! – je možno očekávat, že bude mít svůj slovník. Že se nebude hledat – nakolik je možné se nehledat, protože hledání ovšem neustává nikdy – a že ví, kam sáhnout. Sahá bezpečně za – toto není fotošop, který, jsa software, je z podstaty měkký; tady je to natvrdo, tady vás budou trhat. A zase vás ovšem slepí. Budete mít o dva zuby míň, ale budete ovládat novou kata!

Pokud se výkřik v modrém horku mezi froté prádlem (str. 38) rovná Talovu legendárnímu trolejbusovému tahu (a o tom, potomečkové, těžko pochybovat!), pak se tady hraje partie o mistrovství. Řezavě vítězná partie. Stál jsem s tou básní na poli, v jetelovém hájku – mezi výkřikem bažanta a jen tak přistavší helikoptérou – a byla tam, však víte, trhlina. A tudy mne knížka v té dlani jinovětrné, vonící jako topinka potřená vrcholkem Kilimandžára, přenesla právě kamsi za.

Richard Burton, přítel Dylana Thomase, vynikající recitátor a jako Kelt ovšem s poesií v krvi, mluvil o tom, jak se chtěl upít, protože svět je příliš krásný, příliš na to, aby to mohl vydržet. Znovu: poesie je způsob života. Proto Richard Burton trpěl jako básník, ačkoliv, pokud vím, básně nepsal. Svět dopředu posunul (aniž to tušil?). Natašina fialová knížka, ve spojování zdánlivě nesourodých skutečností obratnější než soudce Ti, do toho jde stejně jako horolozec, který ví, co riskuje, stejně jako baletní tanečník, který se musí tancem vyjádřit až na kost, přestože si tím zničí klouby, stejně jako každý skutečný básník – a to, že v tomto povolání (a povolána autorka byla, a stejně tak je povolaná) člověk v podstatě nemá na vybranou, nehraje zde roli.

V této knize se mnoho napíná a klove a tím bystří. V této knize čas je i předbudoucí – například pro vnoučata doslova magicky zatím ukrytá (str. 48). V této knize je blízkost a něha ženy, podaná způsobem, který se málokdy vidí: troufnu si tu něhu nazvat útlou. Málo se vidí, a i kdyby se vídala mnoho, stejně to nebude dost: něha, která je jen pro partnera, kdy se lidé jeden druhému vzájemně otevírají a nechají se přijímat i se všemi svými chybami, je tam odevzdání a současně touha o toho druhého pečovat; jako když se dvojice vodí za ruku: v těch spojených rukou je něco, co mají jen ti dva.

Básníci – i jejich partneři – trpí. Mnoho se ptá: stojí poesie za to všechno? Tato vynikající, půvabná, pečlivě do světa vypravená knížka zde stojí jako jeden z nejlepších nových důkazů, že to za to vždy stálo, stojí, a vždy taky stát bude.

14 12.03.2017

Nádherná knížka. Už jenom Dášeňka!

Výpisek (s myšlenkou Tak už i tehdy?!): „To tedy je to nejhorší na houbařích: že jdou do lesa, který není jejich a není jen pro ně, a že s ním zacházejí s takovou hloupou nenávistí. Vidět v letošním na houby požehnaném roce lesy, — nebylo by se co divit, kdyby v dohledné době byl vstup do všech lesů lidem zakázán. Copak víme vše o tajemné symbióze lesa, copak víme, jak spolu souvisí život hub a život stromů? Ale i kdyby toho nebylo: je hřích brát lesu skřítkovitý život hub, tak jako brát loukám a mezím elfí život květů; a lidé, kteří nedovolí, aby tam, kudy prošli, zůstal kousek nedotčené přírodní poezie, nenáleží do lesa a zaslouží si, aby z něho byli honěni hajnými s jazyky plamennými a holí sukovitou. Snad by v tom směru trochu pomohlo kázání ve škole; a hlavně — i to je, řekl bych, věc demokratického citu: co nejmíň upírat právo na život čemukoliv, co je mimo nás, i když jsou to jenom skřítkové lesa.“

14 08.01.2014

Když moje kamarádka bydlela v Portugalsku, na dveřích měly s kolegyní vizitku „Vandemar & Croup“. Musím říct, že ke každému, kdo „Lugar Nenhum“ četl a přesto zazvonil, chovám hluboký obdiv. Tak dobrá je to kniha. – Svůj výtisk jsem s mimořádnou mazaností uložil na anglického Průvodce londýnským metrem.

Italsky se mimochodem jmenuje také krásně, přímo operně: Nessun dove.

Úžasné, úžasné povídky.


„Nemusíš se omlouvat. Znám tě.“
„To se ti jen zdá, že mě znáš. Nezapomínej, že jsem dost složitý charakter.“
„Marigolde,“ povzdechl Geralt, kterému se už opravdu chtělo spát. „Ty jsi cynik, prasák, kurevník a lhář. A na tom, to mi můžeš věřit, není nic složitého. Dobrou noc.“
„Dobrou, Geralte.“

*

Marigold neustále mluvil, bez přestávky, skákal z tématu na téma a prakticky nic nedořekl. Vyprávěl o zemi Barsa, kde hloupý zvyk dívkám přikazuje střežit panenství až do svatby, o železných ptácích z ostrova Inis Porhoet, o živé a mrtvé vodě, o chuti a prapodivných vlastnostech safírového vína, zvaného cill, o královských čtyřčatech z Ebbingu, hrozných a rozmazlených spratcích zvaných Putzi, Gritzi, Mitzi a Juan Pablo Vassermiller.

14 29.04.2013

Jan Zábrana, Celý život: 1974 – „Pražská parola těchto dní: Zbabělci nasrali celej Náchod, Mirákl celej národ!“

1982 – „Jak se v našem století posílají pozdravy a vzkazy… Když jsem v první půlce 70. let četl Errolův román Mirákl a poslouchal zdejší pražský cvrkot, jímž na něj tuzemci rozhořčeně – a dotčeně – reagovali, napsal jsem mu v jednom dopise (tehdy jsme si psali ještě dost často): „Víš, co se tu říká? ‚Zbabělcema nasral celej Náchod, Miráklem nasral celej národ!‘ Myslím, že po příslušném umravnění můžeš tenhle slogan klidně využít reklamně.“ Teprve tenhle týden (dneska je 2. května 1982), tedy po nějakých sedmi, možná osmi letech, se mi dostaly do rukou memoáry generála Františka Moravce Špión, jemuž nevěřili, vydané v Torontu. Errol ke knize napsal třístránkový dovětek, podepsaný J. Š., ve kterém vysvětluje, jak hledal pro generálovu knihu titul, poněvadž „někteří jeho osobní přátelé projevili obavy, zda název Špión, jemuž nevěřili, je pro autora knihy důstojný, zdaje dost vážný“. (Rozuměj: osobní přátelé zemřelého generála, autora pamětí.) V další argumentaci, proč tenhle titul pokládá za únosný, Errol píše: „Pořád jsem uvažoval o svém titulu. Nejdřív mě napadlo, není-li to prostě jen výraz mého sklonu k provokaci, jenž mě provází už od Zbabělců, s jejich hrdiny vítajícími Rudou armádu swingem, kteří, jak mi v krásně českém wisecracku napsal jeden čtenář, pobouřili Náchod (on ovšem nenapsal ‚pobouřili‘), až po Mirákl, který dubčekovské hnutí nevylíčil jako ikonu, a vzato dle rýmujícího se wisecracku mého čtenáře „pobouřil národ.“ Takže tu větu z dávného dopisu mi potvrdil… že ji četl… zmínkou v doslovu, jak v láhvi hozené do moře. Doplula zpátky ke mně po sedmi nebo osmi letech. Takhle si lidé posílali pozdravy ve 20. století.“

Dva výpisky, jeden z, druhý o: „Sedmiletý kluk je napjat, když slyší, že Honza otevřel dveře a spatřil draka. Tříletého chlapečka vzruší už to, že Honza otevřel dveře. (...) Vše, co nazýváme duchem a uměním a extází, znamená jenom, že se v jediném hrozném okamžiku rozpomínáme, že jsme zapomněli.“ (GKCh)

„Smím-li být velmi osobní: Asi není náhoda, že jsem své první „ano" vůči křesťanství řekl v mládí při četbě oné kapitoly Chestertonovy Ortodoxie, která líčí křesťanství jako náboženství paradoxu, držící pohromadě protichůdné ctnosti, které by se staly, kdyby se odpoutaly od svého protikladu, ničivými neřestmi; celý život jsem se totiž bál vlastně jen jedné neřesti, totiž jednostrannosti.“ (T. Halík)

14 27.10.2012

Skvělá, skvělá kniha! Moudrá, vtipná i smutná. Mimochodem pro milovníky pana Kaplana: potkáte tu pár povědomých příjmení...

Charakteristický (a pro mne hodně důležitý) výpisek: „Pokládám historku, anekdotu a vtip za pedagogický nástroj jedinečné účinnosti. Vtip je vnitřně uspořádaná kompaktní výpověď, jejíž význam, pointa, se dostaví s mohutnou silou, většinou jako překvapení; a na dobrou historku je velice nesnadné zapomenout. Mají tudíž značný výchovný dopad. Ti, kdož nepoužívají historku, když chtějí něco vysvětlit, nebo prostě jenom komunikovat, jsou buď naprosto neschopni si ji vymyslet, anebo tento užitečný nástroj slepě zavrhují.

Svůj speciální buket má anekdota židovská. Velká část židovského humoru je intelektuální povahy, je to, podle Šoloma Alejchema, „darebný rozum", anebo podle Groucho Marxe „rozum, který se zbláznil". První hádanku v mém životě mi dal můj otec; je to hádanka, s níž se každé židovské dítě dříve či později seznámí:

„Co je to? Visí to na stěně, je to zelené a mokré a hvízdá to!"
Lámal jsem si hlavu a nakonec jsem se poddal.
„Je to slaneček," řekl otec.
„Slaneček?" opakoval jsem nedůvěřivě. „Slaneček přece nevisí na stěně!"
„Tak ho tam pověsíš."
„Ale slaneček není zelený."
„Natřeš ho na zeleno.“
„Ale slaneček není mokrý!"
„Když bude čerstvé natřený, bude mokrý."
„Ale," vyprskl jsem zuřivě, „SLANEČEK NEHVÍZDÁ!"
„Máš pravdu," usmíval se můj otec, „to jsem tam přidal, aby ta hádanka nebyla tak lehká."

Asi nás nepřekvapí, když zjistíme, že bezpočet židovských vtipů zesměšňuje Židy samé. Vlastní analýza vede k sebepoznání. A humor slouží mimo jiné jako kompenzace za utrpení; je vítězstvím mozku nad strachem. Židovský aforismus praví: „Máš-li hlad, zpívej; máš-li bolest, směj se." Dánský spisovatel Isak Dinesen napsal: „Všechny útrapy lze snést, když z nich uděláš historku."

14 29.09.2012

Ještě dodatek k této stylově (i jinak) dosti hysterické knížce: jako malého mě nejvíc zaujala věta na str. 32 našeho vydání (1969): „ – na stejném místě [v Tepe Asiabu] byly nalezeny zkamenělé exkrementy, které patrně nejsou lidského původu" – ani teď mi nedělalo potíže ji v knížce najít. Nechci být sprostý, natož lacině vtipný a říct, že je to o hovně (s odpuštěním), a navíc hodně podivně, už proto, že jak vidno, velmi to na mne zapůsobilo (to myslím vážně, je to věta velmi sugestivní), ale nabízím von Dänikenovi text z Wernischovy Pekařovy noční nůše, který mi u toho dnes naskočil: „Jsou věci mezi nebem a zemí, říká Z., o kterých je snad lepší ani nemluvit. Jdu jednou takhle cestou v polích, nikde strom, nic, jen oraniště vpravo, oraniště vlevo, přede mnou, za mnou oraniště, jdu, no a najednou plác, na hlavu mi spadne hovno. Pořádný, smradlavý hovno. – Lidský? ptám se. – No to je právě to, že ne. Spíš kravský. Řek bych, že kravský."

Chesterton se divil, jaký ohlas tato knížka vzbudila, což je mu ke cti. Já se nedivím. Zda je mi to ke cti, to nevím.

Výpisek: „Plný význam sv. Františka z Assisi tkví v tom, že byl určitě asketický a že určitě nebyl škarohlíd. Kdykoli byl vyhozen ze sedla slavným ponížením své vize závislosti na Boží lásce, vrhl se do postů a bdění přesně tak, jako se divoce vrhal do bitvy. Vyrazil s válečným koněm plnou silou a nebylo zastávky nebo ohlédnutí ve hřmícím útoku jeho výpadu. Nebylo v tom nic negativního; nebyla to strnulost nebo stoická prostota života. Nebyl to sebezápor pouze ve smyslu sebekontroly. Bylo to pozitivní jako vášeň; bylo to kladné jako rozkoš. Hltal posty jako člověk hltá jídlo. Vrhal se do chudoby jako lidé horečně kopali zlato. A právě pozitivní a vášnivá stránka jeho osobnosti je výzvou moderní povaze v celém problému honby za požitkem. V tom spočívá nepopiratelně historická skutečnost a k ní se pojí další morální skutečnost, která je téměř stejně nepopiratelná. Jistě setrvával ve svém hrdinném a neobvyklém směru od okamžiku, kdy kráčel v žíněné košili zimním lesem, až k okamžiku, kdy si přál při umírání ležet na holé zemi, aby dokázal, že nemá nic a není nic. A můžeme říci téměř se stejně hlubokou jistotou, že hvězdy sunoucí se nad vychrtlým a zpustošeným tělem, ztuhlým na kamenné podlaze, shlížely ze svých zářivých drah kolem světa plného pachtícího se lidstva na šťastného člověka."

14 10.04.2012

Vyhnu se srovnání s filmem, ale nevyhnu se srovnání se Študáky a kantory, kteří tuto knihu předchází. Čekal jsem pokračování ve stejném duchu – to jest, vynikající legraci. Dočkal jsem se nečekaného: tato rovněž vynikající kniha je jiná. Ano, je taky legrační, ale co se za ten rok změnilo! Tahle kniha je totiž místy velmi vážná – to, co se tam píše o způsobu vzdělávání mladých lidí, platí dodnes, a možná víc než tehdy (totéž se týká učitelských platů), a překvapí například postojem vůči dobyvatelskou válku oslavujícím Zápiskům o válce galské; je místy smutná, a místy je dokonce tragická ve světle toho, co přišlo. Zatímco ve Študácích a kantorech je študák ještě tvor apolitický, tady už tomu tak rozhodně není. A tak ty krátké úseky mezi skvělými „přírodopisnými“ kapitolami – například o slangu – vytvářejí mrazivou nit, která nekončí ani posledními slovy tiráže: „Dopsáno v srpnu 1938.“

14 13.11.2011

Ivan Diviš, bítovská přednáška: „Gilgameš – co nejstručněji – s největší pravděpodobností byla historická osobnost, pán jihomezopotamského města Uruk, silák, tak trochu rváč, dnes bychom řekli haur, který se domnívá, že všechno a všechny ustojí, pojme rozhodnutí: hledat a najít recept na věčný život. Jaká šance ne pro jednoho, ale celý štáb básníků, což bude asi taky správné, neboť v eposu přistihujeme místa asyrsko-babylonská, chetitská a obecně mezopotamská. Dřív byla tendence připisovat Epos o Gilgamešovi jednomu básníkovi, ale to je neudržitelné. Gilgameš si dá vykovat obří zbraně a vyrazí. Potká soupeře, Enkidua, s kterým začne zápolit. Boj však dopadne nerozhodně a z nepřátel se stanou partneři na život a na smrt. Je to jedno z nejkrásnějších míst. Ale Enkidu náhle zemře a jeho kadáver leží před Gilgamešem, který upadne do naprosté paniky a řekne: „Enkidu zde leží mrtvý. Vždyť totéž se může stát mně za deset minut, mně, který se vydal z domova na bludnou pouť a s takovým cílem...“ Finále Gilgameše je, řekl bych, civilní. Již jednou se dostalo Gilgamešovi varování, a to od Šamaše. Otřesen Enkiduovou smrtí strhá ze sebe dosavadní oděv, přistrojí se jen pásem ze lví kůže. Vydá se za extrémním cílem: k Utanapištimu, který sídlí za Mrtvým mořem v zámku, postaveném na neslezitelné skále. Na břehu onoho moře bydlí Siduri, šenkýřka. Ta varuje Gilgameše podruhé, doslova: „Kam běžíš / Gilgameši? Život, který hledáš, nenalezneš. / Když bozi stvořili lidstvo / smrt lidem dali v úděl. / Život však do vlastních rukou si dali. / Ty, Gilgameši, žaludek si naplň, / ve dne v noci buď stále vesel! / Denně pořádej slavnosti a dítko zři, jež držíš na své ruce, ať manželka se raduje na tvém klíně! To je počínání lidí.“ Je s podivem, že v ultrapatriarchální společnosti má poslední, rozhodující slovo žena. Ale taky je pravda, že poněkud laciný Siduřin návod jak požitkářsky a hédonisticky žít nebyl pojat do starobabylonského kánonu. A přízračný Utanapištim je podle podání jediným člověkem, který přežil potopu světa. V eposu, jakkoli se to zdá podivné, nejsou hlavními postavami Gilgameš, Enkidu, Siduri nebo Utanapištim, ale strhující atmosféra mezinárodní poezie. Pozorný čtenář může – podobně jako Kafkův Proces nebo Dostojevského Zločin a trest – číst desetkrát a dvacetkrát a pokaždé nanovo a jinak meditovat o smyslu života.

Gilgamešem startuje světová poezie jako raketoplán.“

Vynikající kniha. Výpisek z kapitoly o pokonstantinovské (zapamatujte si to slovo) církvi (tedy době, kdy se křesťanství stalo v Římské říši legálním a posléze jediným náboženstvím), který má ale obecnou platnost: „Jen povrchní pozorovatel a zaujatý kritik, jemuž zcela chybí historické chápání, může tvrdit, že se církev v této epoše zpronevěřila svému původnímu určení; že vykonávala moc bez příkazu, neboť Kristus jí nesvěřil politickou světskou funkci ve společnosti, naopak Nový zákon jakékoli používání světské moci k prosazování křesťanské zvěsti vylučuje (Hernegger).

Jestliže se vtělení chápe vážně a uznává se, že církev je pokračováním Ježíšova života k naplnění jeho vykupitelského díla u lidí všech dob, národů a kultur, pak nelze vidět ideál ve strnulém lpění na původně daných formách, ale musí se ponechávat prostor pro skutečný historický vývoj. Církvi je vlastní pravá dějinnost; nežije odděleně od času, jakoby vedle něho, nýbrž vstupuje do času. Ale nečiní to tak, že by se mísila nebo ztotožňovala s určitou dobou. Nemůže se zastavit v žádné době, ani v prvokřesťanské ani v dobách pronásledování, ani při konstantinovském obratu nebo v řecko-helénistické kultuře. Sama o sobě je neutrální vůči jednotlivým kulturám; ale to neznamená lhostejnost, nýbrž otevřenost a blízkost ke každé z nich. Má vnášet Krista do každé doby a do každé kultury, aby v nich nabyl nové podoby.

Církev musí zachovávat správný střed mezi útěkem před světem a příklonem ke světu. Uskutečňuje se pouze nepřestávajícím plněním příkazu, který jí na počátku dal na cestu Kristus. Ten je měřítkem při posuzování evangelijně křesťanského charakteru určité doby. Velká šíře rozmanitých postojů mezi přibližováním a vzdalováním světu přitom poskytuje v lůně církve prostor pro svaté i hříšníky, pro porážky i vítězství. Popírat nebo přehlížet negativní stránky některého období by bylo nevědecké a neteologické, ale právě tak by bylo nehistorické a nevědecké popírat, co je na té době pozitivního.“

Nádherný fakt: skener převedl toto písmo do fontu Constantia, o němž jsem ani nevěděl, že ho v počítači mám.

13 31.03.2014

Je to nějakých šestnáct let, co jsem až v jakémsi omámení přečetl Dvojí tvář. Před pár týdny jsem ji v tomtéž omámení – přesto, nebo spíš proto, že jsem si tu knihu pořád dobře pamatoval – přečetl znovu. Mezi kratičké Předehru a Dohru autorka napsala děsivý příběh duševně ztraceného spisovatele, který se ztratí ještě mnohem, mnohem hlouběji, když potká jistou dívku. Některé popisy jeho stavu si pamatuju celá ta léta doslova. Kromě toho je tam několik skutečně půvabných vtipů, takto například hlavní hrdina reaguje na informaci, že jeho knihu bude číst starosta jednoho města: „Gray dobře věděl, že nárok bajonského starosty na literární odbornost se zakládá na skutečnosti, že jeho prateta sloužila u Baudelairova bratrance“, které atmosféru ještě podtrhují.

Tohle opravdu není svazek 3x, který by byl odpočinkový. První věta prvního románu (Pochmurný dům, podle kritiky jednoho z autorčiných nejlepších), a tím tedy i celého svazku, zní: „Eunice Parchmanová vyvraždila rodinu Coverdalových, protože neuměla číst ani psát.“

13 28.09.2013

Knížka je napsaná skvěle tak samozřejmým způsobem, až člověk vrtí hlavou – jako když kytarový virtuos předvádí něco neuvěřitelného. Starý Mistr prostě umí; v době napsání téhle knihy mu bylo přes osmdesát. Věta „Cítil jsem prudkou radost při pomyšlení, že jsem ty květiny zasadil tam, kde předtím, než jsem vystavěl zídky a navezl dobrou zeminu, nebylo nic než vyprahlý svah, neživý kámen, plocha k ničemu.“ mě minulé noci nejen rozechvěla prudkou touhou po lese, ale také touhou sázet a oživovat neživou krajinu...

Potěšilo mne i: „Naproti tomu mi vždycky byly naprosto lhostejné pocty, tituly a vyznamenání. A jsem samozřejmě v tomto ohledu domýšlivý na svůj nedostatek domýšlivosti.“

Jediné, co mě mrzelo – ačkoliv autor na to výslovně upozorňuje už v předmluvě – že na rozdíl od románu Až delfín promluví nenechal tuto knihu vyústit až do science fiction. K problematice, o níž píše, je i v češtině přeložena bohatá literatura (Goodallová, Terrace atd.) a bylo by fascinující sledovat, kam by fantazie Merleho zavedla. V románu totiž k tomu, co kolega eraserhead cituje z předmluvy, zmiňuje Vercorse, jehož skvělá kniha na toto téma, Nepřirozená zvířata, rovněž vyšla dvakrát česky, a Vercors tu dělící čáru prostřednictvím svých hrdinů ve svém románu našel. Nebudu ale prozrazovat kde, to si přečtěte!

13 21.03.2013