jerisno komentáře u knih
Prvýkrát som čítal v slovenčině, ako "Planétu pre Panťanov" (1976, Tatran), lebo Česi vydali Malyša až pred sametom, ako "Špunta" (1989, Albatros).
Příjemná, komorní sci-fi o kontaktu s mimozemskou inteligencí na jejich planetě. Příběh je kraťoučký, ale zajímavý a v určitých pasážích i napínavý. Klasická jednohubka, která vás nasytí, ale nepřesytí.
Poznámka : dle anotace výše je uveden rok vydání originálu 1984, což je zjevně špatně, když to Slováci přeložili už v roce 1976. Myslím, že správně má být rok 1971.
Dobře, svižně a napínavě napsaný příběh. Měl jsem trochu strach, aby nešlo o typické Young Adult postapo, ale Tyrell Johnson to zvládl skvěle. Samozřejmě se zde setkáte s určitými šablonami, které se v takovéto literatuře vyskytují, ale prostředí děje (zima, sníh, mráz, medvědi, vlci, rosomáci a jiná severská havěť ), ústřední hrdinové (zejména mladá Lynn, ale i ostatní z její rodiny) i napínavější dějové rozvinutí v druhé polovině knihy, dělají z tohoto příběhu velmi chutný polárkový dort. Příběh byl psán ještě před Covidem a občas až zamrazí, jak se některé dějové linky přiblížily naší pozdější realitě.
Máte-li v oblibě příběhy, kde má lidstvo na kahánku s lehce střelenou, nevypočitatelnou, ale velmi sympatickou hlavní hrdinkou a kde to nedopadne zase tak úplně blbě, tak neváhejte. Sice Vám bude pořád zima, ale už je topná sezona, takže radiátory na pětku a směle do toho. Stejný stupeň ode mne dostanou i tyto nevšední příhody odvážné Lynn (nebo Gwen, chcete-li jí zvednout mandle ...).
Sleduji, že mnoho čtenářů, či naslouchačů si chce zážitek z knihy doplnit i shlédnutím filmu. Stále se opakuje filmové zpracování s Tomem Hanksem (Muž jménem Otto, USA, 2022), ale je to švédská kniha, švédský autor a švédské reálie, proč tedy neupřednostnit i švédský filmový originál (Muž jménem Ove, 2015) se skvělým Rolfem Lassgårdem v hlavní roli. Stojí to za to (čímž nechci nijak shazovat americký remake, ten je sice také slušný, ale originál je jen jeden a to Made in Sweden).
František Ringo Čech byl, je a doufám ještě nějaký čas i bude, veselý člověk. Jeho kniha "vzpomínek" je čtivá, zábavná a někdy i poučná. Ale stále jsem se za břicho nepopadal. Jsou zde i slabší pasáže a méně přitažlivé eskapády. Nejvíce mě bavily situace, které se točí kolem muziky (zeména zážitky z koncertních šňůr), které hodně připomínají knížečku "Ruský týden" (pro mě asi nejlepší Čechovy literární zážitky). Tato kniha za přečtení určitě stojí a pokud nepociťujete k Ringovi vyslovenou averzi, určitě si ji užijete. Tak, jako já. Čtveřice přidělených hvězd budiž toho důkazem.
Příjemná rerto exkurze do 60. a 70. let minulého století. Kniha stojí na kvalitních černobílých fotografiích Luboše Svátka (mnohdy jinde neuveřejněných), ale dokonalost jednotlivým portrétům našich popových hvězd dodávají i stručné, hudebně odborné a čtenářsky příjemné profily známého publicisty Leo Jehneho, mapující jejich kariéru od počátku až na kraj osmdesátek. Většinu zpěvaček a zpěváků znám již z let šedesátých a i když jsem se postupně věnoval říznějším hudebním žánrům, nedalo se naši pop scénu ignorovat, neboť tyto hvězdy zněly téměř z každého rádia a jejich profily i aktivity se pravidelně objevovaly i na stránkách časopisu Melodie. Aktivně jsem poslouchal jen Neckáře, Rottrovou, Kubišovou, pozdější Hegerovou, začínající Janů a Schelingera. Mé oko však vždy s potěšením spočinulo na Vondráčkové, Zagorové, Urbánkové, nebo Voborníkové, ač se jejich písně s mým vkusem více méně míjely. Někomu mohou někteří umělci chybět (Štědrý, Mayer, Štědroň, Rezek, Bobek, Kratochvílová ...), ale pokud je pan Svátek nefotil, nemohli být zařazeni ani do této velmi povedené publikace. Pro milovníky starší tuzemské populární hudby je tato kniha povinnost. Tak, jako mojí povinností je udělit oběma pánům zasloužené a silné 4 hvězdy.
Poprvé jsem tuhle (formátem) nezvyklou publikaci měl v ruce před 50 lety, v prváku na střední, kdy jsem ji objevil ve školní knihovně. Bylo mě patnáct, probíhala první půlka sedmdesátek, o muziku jsem se už začal zajímat celkem intenzivně a tak jsem do ní se zájmem nahlížel. Bohužel, v tom věku mi spousta jmen nic neříkala a u většiny popisovaných interpretů jsem si pod (rádoby) fousy brumlal ohrané : "To je pro starý"! Chytal jsem se jen u Elvise, Chucka Berryho, Jerry Lee Lewise, Billa Haleyho a Buddy Hollyho. Tedy spíše klasický Rock´n´Roll.
Teď, kdy stojím na prahu 65+ jsem si publikaci konečně pořídil do vlastnictví (antikvariát) a to ve velmi dobrém, až výborném stavu. Mezitím jsem se zájmem přelouskal i pozdější druhý díl "Hvězdy tehdejších hitparád", který mi byl žánrově mnohem bližší (výrazně větší podíl rockových interpretů) a tak jsem s chutí otevřel a kompletně přečetl i tuto hudební archeologii. Většinu jmen jsem již znal, ať už jen podle jména, nebo i z aktivního poslechu a tak bylo čtení velmi příjemným požitkem. Každého umělce, kterého jsem zrovna pročítal jsem si vyhledal na internetu a k četbě poslouchal popisované písně.
Myslím, že v době kdy tato útlá publikace vyšla, šlo o mimořádný vydavatelský počin a je věčná škoda, že léta kulturního i společenského soumraku, která poté nastala, smetla podobné počiny do normalizačního kanálu. Tehdy ještě sehrané dvojici manželů Černých, náleží zaslouženě plná hrst hvězdiček.
V době vydání, koupě a následné četby (1985-1986) byla pro mne tato Šefnerova sbírka nečekaně radostným překvapením. Neskutečně mi jeho psaní sedlo a považoval jsem tuto knihu za jednu z nejkvalitnějších sci-fi sbírek, které se tehdy na našem trhu potulovaly. Opakovaně jsem si ji řadil na přední místa mých nejoblíbenějších fantasmagorií (jen Ráma a Trifidi skálopevně odolávali).
Po mnoha letech mohu konstatovat, že je to stále výborná, i když trochu specifická fantastika (jako většina z tehdejšího Sojuzu).
A hvězdičky ? Počítejte se mnou (ale bez zájčika) : Odin, dva, tri, četyre, ... pjať !
John Lennon byl slušně rozporuplná osobnost a vyjít s ním v jedné kapele dalo ostatním asi zabrat. To, že kromě skládání (téměř) geniální hudby, se věnoval i psaní (nebo spíš písání) jsem věděl již dávno. Přesto je Nanebepění první jím psanou knihou, kterou jsem se pokusil čtenářsky zkrotit. Nepovedlo se. Kromě úvodní části jsem se chytal jen málokdy. A to mám absurdno celkem rád (například u filmů si v něm přímo libuji).
Je mi líto, pane Lennone, ale nanebepět s Vámi nemohu. Rozdali nám každému jiné partitury.
Tři hvězdičky za to, že je to John a také za jeho vztah k Yoko, ač mu to okolí dávalo řádně "sežrat".
Že je Lydia Lunch "Drsoň" jsem pochopil už z poslechu její hudby, ať už sólové, nebo realizované ve spolupráci se jmény jako Nick Cave, Michael Gira, Rowland S. Howard, Sonic Youth, Henry Rollins, Foetus, Alan Vega, X a dalšími, většinou punkovými, nebo silně avantgardními jednotlivci, či bandami.
S její literární tvorbou jsem se však setkal až nyní, prostřednictvím této skromné "autobiografie". Pár drsnějších knih jsem již v životě přelouskal, ale Lydia (snad ji tak mohu oslovovat, je přesně o měsíc starší, než moje maličkost) mě občas slušně rozhodila. Ať už popisovanými situacemi, nebo zvoleným slovníkem. "Červená se, červená ..." zpívá se v jednom pradávném šlágru a myslím, že i moje tvář občas splývala s výrazně rudou obálkou této knížky. Mimochodem obálkou velmi povedenou.
Přesto nejsem nijak pohoršen. K příběhu, popisovaným situacím i prostředí, ve kterém se autorka pohybuje, se snad jiný slovník ani použít nedá. Je-li však některý ze čtenářů, či čtenářek příliš stydlivý, měl by se této knize i autorce raději vyhnout.
Pokud Vás při četbě neruší zvuková kulisa, doporučuji nějaké hudební album Lydie Lunch. Třeba lehce kompilační "The War is Never Over" z roku 2021.
I přes drsnost, neučesanost a surovost příběhu, neváhám udělit plné hodnocení. Zaslouží si to.
Jeden příspěvek jsem již pod tuto knihu napsal. Chtěl jsem ho rozšířit, ale když je tady tolik prázdného místa, tak napíši nový.
Dcera, která si knihu zakoupila, ji slušně vynachválila a když se později zalíbila i manželce (četla do čtvrté hodiny ranní, takový nerozum, ale prý se nemohla odtrhnout), začal jsem uvažovat, že bych to také zkusil.
Včera v neděli, po dobrém obědě, jsem si v televizi naladil finále MS ženské kopané a pustil si k tomu Madonnino album "Ray of Light" (jediné, které od ní můžu). Na stole bábovka, vůkol vůně čerstvé kávy a snad, že těch dívčích a ženských okolních podnětů bylo najednou tolik, knihu jsem váhavě otevřel. Četl jsem do dvou do rána, nedalo se odtrhnout :-). A v pět jsem vstával do práce. Je pondělí ráno a je to brutální. Tak takhle ne, paní autorko, to by nešlo. Jsem "Pra-se" (pracující senior) a jako důchodce potřebuji spánek zdravý, nepřerušovaný, ale hlavně dlouhý. Dlouhý, paní Šárko. Jestli mě nechcete mít na svědomí, tak snad už raději nic nepište.
Ve výše zmiňovaném fotbalovém utkání vstřelila děvčata nakonec jen jednu branku. To já nastřeluji pod tuto knihu hvězdiček pět. Pětka, jako vyšitá.
A pište klidně dál. Ten spánkový deficit už nějak doženu. Třeba až přestanu s pracovním procesem laškovat úplně. Těším se.
Knihu Karin Krajčo Babinské mi doporučila manželka, které se docela líbila. Protože jsem zrovna neměl ke čtení nic svého, nechal jsem se v letních vedrech i já spláchnout vlnou Tsunami.
Příběh je napsán poutavě a napínavě. Paní Karin umí děj dramaticky zhustit, ale i odpočinkově popustit otěže. Je s podivem, jak zašmodrchané, zauzlované, spletité a složité mohou být někdy vztahy v jedné rodině. Dramatická cizokrajná koncovka jenom celé napětí a dusno spolehlivě odšpuntovala. Konec lehce překvapivý, ale ledacos jsem tušil již během četby.
Jde o mé první setkání s dramatickou tvorbou Karin Babinské a musím uznat, že tato pohledná mladá dáma "umí".
Pochválit musím i napohled příjemnou a graficky jednoduchou a čistou knižní obálku.
Přiděluji 4 hvězdné vlny.
Zakoupila si dcera. Co zaujalo mě, je velmi hezká knižní obálka. Já už jsem na příběh starý, ale co se za ta léta nezměnilo je to, že holky (dívky, ženy) jsou skutečně to nejhezčí, co se Pánbíčkovi v té naší kotlině povedlo. A samotný příběh je prý také pěkný (říkala dcera).
Moje premiérové setkání s Hartlovou literaturou. Příběh má celkem originální a zajímavou zápletku a zpočátku jsem hlavního hrdinu docela uznával, protože samovýchova dvou malých dětí (a navíc dívek) by asi dala řádně zabrat. Já mám za sebou sice děti tři, takže to dokáži ocenit, ale být na ně sám, asi bych toho měl také plné trencle.
Některé vedlejší postavy jsem si rád oblíbil (empatická švagrová, obětavá sousedka, svérázný děda z jihu), ale jiné mě sra.. (neměl jsem je rád) od samého začátku (buranský bratr, studený Němec). A nakonec se mě lehce zprotivil i hlavní hrdina. Ale na "své" holky mohl být, myslím, pyšný.
Příběh je psán celkem svižně a přitažlivě, některé fabulace a zápletky jsem však autorovi čtenářsky nevěřil. Proto ode mě přilétnou jen 3 hvězdy. V budoucnu se ale poohlédnu i po jiných knihách Patrika Hartla, neboť ...
Tuto knihu Radky Třeštíkové jsem již dříve zakoupil pro manželku k nějaké události (asi Ježíšek s r.o.). Dlouho jsem kolem ní brousil v naší knihovně (přehlížeje ji) a vlastně ani neplánoval, že bych s ní mohl vejít v jakýkoliv styk. Neboť tento druh příběhů není zrovna mým šálkem. Až letošní začátek léta mě zaskočil absencí něčeho zajímavého ke čtení a tak jsem nakonec dostal na bábovku (y) chuť. Nedávno jsem navíc zhlédl i filmové zpracování, které mě sice nijak nenadchlo, ale ani ho nezatracuji.
Musím s pokorou přiznat, že příběh, ale zejména styl kterým je psán, mě nečekaně sedl. Paní Radka umí psát sarkasticky, vtipně a čtenářsky přitažlivě. V postavách jsem se nijak neztrácel a moc se mi líbilo jejich postupné dějové propojení. Jen ten konec jsem nečekal. Příběh mě solidně zaujal, což mě překvapilo a zároveň navnadilo i na jiné knihy Radky Třeštíkové. Na nočním stolku již v pohotovosti leží (ještě teplá) novinka "Kde jsi, když nejsi". Na pět to není, ale čtyřka zcela určitě a zaslouženě.
Při četbě třetí části série Naslouchače jsem si říkal, jestli by jí nesvědčil spíše název "Do prasečí řitě!". Autorka si toto expresivní slovní spojení evidentně oblíbila a hlavní hrdince ho vkládala do úst až nezdravě často. Nic to naštěstí nemění na tom, že Petra Stehlíková stvořila opravdu originální fantasy svět, kde není problém si mnoho postav oblíbit a čtenářsky si doslova "rochnit" při rozplétání jejich příběhů a osudů. Během četby prvních tří dílů jsem několikrát musel smeknout pomyslný klobouk a zcela živě jsem si uměl představit kvalitní převedení celé ságy na filmový pás. Někdo by měl nenápadně propašovat tyto knihy na noční stolek režiséra Petera Jacksona. Nepoletí paní Petra na Nový Zéland ? :-)
Tento díl jsem četl velmi pomalu a zvolna, doufaje, že zatím vyjde čtvrté pokračování a já se zaujetím v četbě ihned navážu. No nevyšlo to. Teď musím čekat a doufat, že autorka je čiperka a dalším dílem ("Urla" ?) nás obdaruje co nevidět. Jsem nedočkavý a čtenářsky hladový, do prasečí řitě!
Pro mě jedno z nejoriginálnějších pojetí cizích světů ve sci-fi, které jsem měl tu čest číst. Už neokoukanost nápadu založeném na rostlinné zmutované "civilizaci" je nedostižný. Přesně takovéto pojetí fantastiky mám rád. Neznámo, tajemno, možnost čehokoliv, kdekoliv a kdykoliv. Mám doma 1. vydání z roku 1992 od tehdy vzmáhajícího se Laseru s výtvarným doprovodem Martina Zhoufa. Toto vydání má jen 214 stran, pozdější jsou lehce objemnější (možná to bude problém ne příliš vstřícných recenzí zde na webu. Nemohu ale posoudit, novější vydání jsem nečetl). Autorovo pojetí, samotný děj, téměř bezbřehá fantazie i výborný překlad Jana Vaňka, dělají z této útlé knihy zasloužený čtenářský zážitek i požitek. Pětice přidělených hvězdiček je jen skromným oceněním tohoto dílka.
Osm žen z Hradu jsem zakoupil po revoluci, hned jak vyšla a daroval své mamce pod tehdejší stromeček (1993). Hned jak ji máti zkonzumovala, přečetl jsem si ji také. Jméno Pavla Kosatíka jsem znal jen z oblasti sci-fi, kde se občas potulovalo a i to asi o koupi rozhodlo. Osm portrétů našich prvních dam (celkem je jich ale deset) je psáno zajímavě, svižně a zbytečně nekomplikovaně. O manželkách a partnerkách našich prezidentů se moc nemluvilo, ani nepsalo a jejich životní osudy, postoje, názory i stupně ovlivňování svých manželských protějšků byly velmi zajímavé i poučné.
Pan Kosatík zde potvrdil to, že umí psát literárně přitažlivě, historicky poučeně a ideologicky nezkresleně. Později byla kniha doplněna o Dagmar Havlovou (Devět žen z Hradu) a ještě později, jiné vydání i o Lívii Klausovou (Manželky prezidentů : Deset žen z Hradu). Tato nová, rozšířená vydání jsem ale již nečetl. Obě ženy jsem dostatečně znal z tehdejší přítomnosti a knižní profily by můj pohled asi nijak významně nerozšířily.
Historicky přínosná publikace. A líbila se i mé mamince.
Teď už zbývá jen vydání i s paní Zemanovou. No a po lednu 2023 i s panem Nerudou / paní Babišovou / nebo paní Pavlovou (nehodící se škrtněte). Je se na co těšit ?
Pan Otčenášek (zpětně) promine, ale toto je kniha, kterou upřímně nemám rád !
Ve třeťáku na střední nám češtinářka přidělovala knihy k blížící se maturitě, které jsme měli nastudovat a poté s nimi seznámit celou třídu. A na mě vyšla právě tato. V mladické rebelii jsem si ji dovolil veřejně odmítnout, že takové příběhy nečtu a číst nechci. Soudružka češtinářka byla, bohužel, kovaná a začala po mně docela důsledně cválat, až jsem podlehl a dílo "zkonzumoval" (probíhaly normalizační sedmdesátky a já chtěl odmaturovat). Naštěstí nás soudružka do čtvrťáku už nenásledovala a všechno se v dobré obrátilo. Občan Brych ale už nikdy nebude můj kamarád.
Po této knize jsem kdysi sáhnout musel. Ne, že by mě tehdy nějak oslovovala drogová témata, ale David S., jehož pohnutý příběh zde jeho matka vypráví, je přesně o 1 den mladší, než já. Jsem upřímně rád, že moje matka byla takovéto zkušenosti ušetřena. Neveselé čtení.
K tomuto románu usměvavé Sary Raasch, jsem se dostal čirou náhodou, když mně byl přiložen k jiné objednané knize, jako prémie.
Autorku, ani její předchozí díla, jsem neznal a tak jsem si řekl, proč ne a knihu si zabalil na slanou a slušně horkou dovolenou.
Předně musím vyzdvihnout originalitu námětu. Fantasy svět (ne nepodobný našemu středověku) založený na rostlinné a bylinné magii (agromagie ?) je celkem neotřelý a zajímavý. Také existence různých společenských vrstev, klanů, cechů a skupin je nadmíru uspokojivá. Máme zde vládnoucí královskou kliku a církev, které magii zakazují, silně potlačují a neváhají používat i exemplárních trestů (krutá vězení a popravy upálením), dále cechy pirátů, které s rostlinami a bylinami tajně obchodují a nakonec klan rebelů, který magii používá k prospěchu svému i druhých.
Hlavních postav je nakonec povícero : rebelka Lu, akční dcera vysoce postavených radních, pirát Vex se svoji neohroženou dívčí družinou a nakonec i královský následník Benat, snažící se vymanit z přílišného vlivu silného otce (krále).
Není problém si po pár stranách oblíbit jak magickou a odvážnou Lu, tak záhadného piráta Vexe. Potíže jsem měl s princem Benatem, nejenom pro jeho orientaci (v takto krutém a násilnickém světě až nepřirozenou), ale zejména pro osobní slabost, nerozhodnost, nevyzrálost. Mám pocit, že by princ brzy skončil. Třeba jako kacířské polínko nějaké hezky hořící hranice.
Určitým problémem je nepřílišná hloubka postav a mělkost jejich příběhů. Během četby je mnoho situací dějově odhadnutelných a čtenářsky předpokládatelných.
Přesto tento román nezatracuji, u mladších čtenářů a čtenářek bude mít jistě své zastání. Konec konců, na každé další shledání s knihou jsem se docela těšil.
Konec knihy silně navozuje nutnost pokračování, k čemuž asi dojde, ale nevím, nevím zda tomu budu přítomen.
Při čtení prvních stránek, lehce zmatených, jsem si v duchu maloval maximálně 2 hvězdy, po rozvinutí celého děje a jeho zakčnění jsem neváhal nad čtyřkou, ale závěrečné stránky vrátily můj optimismus o něco zpět. Tři hvězdičky, zejména za originalitu nápadu a vkusně se vyvíjející vztahy mezi některými hrdiny.
Romantické duše, lačnící po dobrodružství v neokoukaných kulisách, by neměly váhat.