Mijagi komentáře u knih

Zajeď v týdnu, kdy tam není tolik lidí, do Žítkové. Auto nech na parkovišti u obecního úřadu a pokračuj dva kilometry směrem ke slovenským hranicím. Cestou po asfaltové silničce se ti začnou otevírat výhledy na hřeben Bílých Karpat, jako útěcha za časté vyhýbání se autům jedoucím k nedaleké salaši Sýr od kapličky a k Muzeu poslední žítkovské bohyně. Až dojdeš za tyto dvě turistické atrakce, sejdi po neznačených cestách do lesů a luk, sejdi do světa kopanic. Černé, Lazy, Koprvasy… Teprve tady budeš opravdu v knize. Teprve tady si dokážeš představit, jaké to tu bývalo v dobách bohování Surmeny, Irmy a dalších. Přečteno podruhé po deseti letech, a to k navození nálady před odjezdem do Bílých Karpat. Zajímavé téma, postup - pátrání v archivech, správné dávkování děje, živé postavy, příroda. Opět na mě zapůsobila jako jedna z nejlepších knih současné české prózy.

30 17.08.2022

Asi nejlepší beletristická kniha poukazující na zrůdnost a zbytečnost válek, jaká se mi kdy dostala do rukou. V jednoduchém příběhu sledujeme partu mladých kamarádů v zákopech 1. světové války. Chvíle v zázemí se střídají s nekonečnými hodinami na frontě. Celé to na mě působilo jako popis práce v pekelné továrně, kde vám ulpívá život podle rozpisu směn. Jenže tahle fabrika není o postávání u výrobního pásu, tady se krčíte s hlavou zabořenou v hlíně a čekáte, až přestanou konečně dunět děla nepřítele, abyste se mohli posunout zase o jednu díru blíž ke střelbě. Šrapnely, zoufale dlouhé minuty v jedovatém plynu, snad ta maska bude fungovat, snad jsem si ji dobře nasadil. Odnášení raněných spolubojovníků, lazarety plné lidí bez končetin, doslova plejáda toho, co všechno vám může strojově řízená válka utrhnout. A pak jste zase v zázemí. Ležíte na louce plné rozkvetlých vlčích máků a vzpomínáte na dobu před tímhle zlým snem, na školu, na spolužáky, z nich už téměř nikdo nežije a na učitele, představitele starší generace, který vám měl být vzorem, měl vás nasměrovat do života a místo toho vás nakazil svojí zapáleností a vy jste díky tomu tady. Jenže teď už na to koukáte úplně jinak, teď už máte úplně jiné pocity než při slavnostním odjezdu. Knihu jsem četl nyní podruhé a musím říct, že mě zasáhla více (možná kvůli aktuálnímu dění) než během povinné četby na střední škole. Doporučuji i výborné divadelní představení Na západní frontě klid / Zelené koridory v divadle X10 v Praze (syrové, temné vizuální ztvárnění a nechybí v něm všechny klíčové pasáže).

24 15.03.2024

Zapomeňte na návštěvu obřího akvária či podmořského světa. Sáhněte po této knize a nechte se unést fantazií. Ponorka Nautilus, kapitán Nemo a cesta světovými moři a oceány. Za okny se mihotají barevné rybičky, roztodivní živočichové různých velikostí, ve vodních proudech vlají rostlinky, tu a tam se zaleskne perla. Místo naučných cedulí encyklopedické poučky vyřčené přírodovědcem profesorem Arronaxem a jeho sluhou Conseilem. Místo zážitků typu „mami, až projdeme expozici s rejnoky, zastavíme se v kiosku, viď?“ opravdové dobrodružství. Rybaření se zkušeným harpunářem Nedem Landem, boj s nenasytnými chapadly chobotnic, hraní na schovku se žraloky, pozorování potopených vraků. Velmi jednoduchý děj, přesto technické a zeměpisné nápady, kterými v této knize pan Verne nešetří, dělají z četby jedinečný zážitek.

24 26.03.2021

Stává se vám od přečtení IQ84, že se občas zahledíte na noční oblohu a vidíte dva měsíce? Jestli vás to děsí, tak se nepouštějte do Kroniky ptáčka na klíček. Vžijte se do situace, kdy z nějakého důvodu nemusíte v týdnu do školy nebo do práce a zůstáváte doma. Většina lidí odejela za svými povinnostmi, místo vašeho bydliště tepe zvláštní atmosférou, čas plyne jinak. Těmito pocity a náladami zve Murakami na návštěvu dalších ze svých paralelních světů. Uvedení do něj je natolik blízké běžnému životu, že to zákonitě v mysli čtenáře musí vyvolat otázky: „Co když svět, ve kterém žiji, není jen jeden? Fyzicky existuji v tomto konkrétním místě, ale psychicky mohu být úplně někde jinde?“ A propos: Skvělé vypořádání se s negativními stránkami japonské historie – okupace Mandžuska a krvavá bitva u řeky Chalchyn.

24 01.07.2015

Jedu vlakem domů ze setkání s kamarády. Víkend to byl bujarý, jsem značně unavený a vůbec nemám náladu na ostatní spolucestující. Jeden z nich mě ale přesto zaujme. Starší pán. Cestuje sám. Kouká jakoby skrz ostatní ven do ubíhající sychravé krajiny a přitom recituje nahlas básně. Bez uvedení názvu, bez uvedení jména autora. Tento zážitek a především jedna z básní mi utkví na dlouhé týdny v hlavě. A pak zkusím zapamatované úryvky neopeticky zadat do googlu. Jan Skácel – Malá nádraží. Od té doby mi sbírka Hodina mezi psem a vlkem dělá občasnou společnost na mých cestách. Byla se mnou i na týdenním toulání po Novohradských horách. Žádnou jinou četbu jsem sebou neměl, a přesto přede mnou tato útlá kniha vyjevila živější a barevnější obrazy než lecjaký román. Tohle je čtenářský zážitek do lesů, luk, polí, v týdnu, kdy ostatní jsou v práci, a vy procházíte krajinou, která vám přijde zvláštně osamocená.

22 02.12.2019

Když Petr Čornej přebíral tento týden cenu Magnesia Litera za knihu roku, nadšenost pro husitství z něj doslova vyzařovala. Na pódiu prozradil, že je tématem pohlcen už od dětství, kdy si s bráchou hrávali na husitské války. Jeho sourozenec to vždy schytal, protože byl na straně křižáků :-) V závěru knihy se můžete dočíst, že se tyto hry odehrávaly na svahu pražského Vítkova, v místech jednoho z výrazných husitských vítězství. Od chlapeckých let uplynula delší doba a z Petra Čorneje se stal uznávaný historik. Začal jsem knihu číst kvůli osobě Jana Žižky, abych si obohatil suchá data naučená kdysi ve škole. Čím hlouběji jsem se však do ní nořil, tím více jsem zjišťoval, že mě baví nejen samotné téma, ale možná mnohem více pohled pod pokličku, jak celý tento moderní obraz slavného vojevůdce vznikal. Doslova mravenčí práce, protože z doby, které se to týká, se dochovalo minimum písemností. Bez autorova rozhledu a umění zasadit události do širších souvislostí, by toto dílo nikdy nevzniklo. Pro velký rozsah (je to pořádný špalek) bude muset v sobě čtenář najít stejnou odvahu, jako husita čelící za vozovou hradbou mnohonásobné přesile, tohle je ale kniha, která si to zaslouží. Je to kniha psaná ze srdce, kniha opravující chybné interpretace, nadzvedávající závoj dřívějších ideologií a poctivě nabízející více východisek tam, kde se nelze jednoznačně přiklonit k jednomu. Je to oslava práce historika.

20 03.09.2020

Použiji autorův styl oslovování a říkám: Tohle byl opravdu velký zážitek, bratříčku! Poetický cestopis rumunskými Karpaty let dávno minulých. Od salaše k salaši, od ohně k ohni... Věřím, že tato kniha ovlivnila a stále dokáže ovlivňovat lidské životy. Jen se k vám musí dostat v pravou chvíli. Možná, kdyby mi kdysi padla do očí místo Kerouacových Dharmových tuláků, byla by má cesta čistší, méně trnitá.

"Třetího večera jsem za tmy sešel z pastvin a přespal pod stromem. Ráno po třech slunečných dnech mlha a déšť. Otlačená záda, nevlídno, chlad. Štiplavý oheň, únava předchozích dnů, vlhký a lepkavý oděv. Pocit zuboženosti, byl bych nad sebou plakal. Náhle na mne padla smrtelná únava, víc duševní než tělesná - další den se vláčet dál pro nicotné a jalové cíle! S rozpolceností ale nelze pokračovat v cestě, nerozhodnost zabíjí. Tupě jsem stál. Bytostně se mi nechtělo odejít, třásl jsem se chladem a nemohoucností. Tehdy jsem spatřil v mlžné pastvině černou chatrč. Večer splynula s tmou. Nebo jí přes noc postavil duch? Jako Mohamed při svých viděních, ani já jsem nevěděl, kdo mne pokouší: dobrý, nebo zlý duch? Přišel jsem blíž, seník byl otevřený. Pocítil jsem úlevu, bylo rozhodnuto. Spěch, lstivý druh, zmizel, labuť zakroužila nad horami. Znovu jsem se převlékl do suchých nočních hadrů a zalezl se spacím pytlem do nejtmavšího kouta. Na střeše šuměl déšť, pradéšť, nejsladší věc je slyšet déšť v suchém seně. První okamžik štěstí - a kolik jich toho dne na mne ještě čekalo! ... Řeka času sladce plynula, její vody dostávaly nový rozměr. Ležel jsem minuty, hodiny, bez pohnutí, déšť šuměl, klesal jsem do vonné, zelené propasti. Kéž by i smrt byla tak bytostná - přechod do jiného stavu vědomí. Síla zmizela, pociťoval jsem jen nekonečnou touhu ležet. Tělo se poddalo podkladu... Nad horami přecházel den, seník byl tichý, i já byl tichý a nehybný, ale v obou vířil život, byli jsme součástí vesmírného dění, lásky, zániku..."

Pokud mě někdy v ruchu uspěchaného velkoměsta potkáte s pohledem jakoby mimo, nechte mě být. To jen sním Nevrlého Karpatskou hru "Na zelenou propast času" a jsem sám daleko v horách, v opuštěné chatrči skrápěné deštěm.

19 23.03.2020

Úpadek mezilidských vztahů a morálky, postupná destrukce politického systému, zkrachovalými průmyslovými fabrikami zatížené město, vysoká nezaměstnanost, nekvalitní životní prostředí, kriminalita, drogová závislost… Od Jo Nesba jsem doteď nic nečetl a Macbeth mě nalákal pouze ze zvědavosti, jak se tomuto bestsellerovému autorovi podařilo převést staré shakespearovské téma do současnosti. Zatímco skalní fanoušci skandinávských kriminálek jsou v hodnocení spíše rozpačití, musím říct, že mě kniha potěšila. Když přimhouřím oko nad občasnou naivitou postav a závěru hnaného zbytečně moc za hranici uvěřitelnosti (ale takové mi to přišlo i u Shakespeara), čte se tahle zběsilá, sobecká honba za mocí jedním dechem. Kdo zná původní anglickou předlohu z roku 1606, nebude zklamán.

17 10.12.2018

Někdy dokáže osud s člověkem zatřást tak, že mu doslova vyrve život z vlastních rukou a nechá jej topit v pocitu ztráty kontroly nad vším, nechá jej zkrátka vláčet okolním světem. Cheryl Strayed líčí svoji cestu na dno a následné šplhání se z temných hlubin zpět mezi lidi skrz poznání sebe sama na dlouhém výletu divokou horskou přírodou. Velmi čtivé a díky tomu, že autorem je žena, jenž se spíše dokáže citově otevřít, také emocionálně silné. Během čekání na filmové zpracování doporučuji ke shlédnutí tématicky podobnou Pouť od režiséra Emilia Esteveze.

"Neměla jsem takový strach, jako když jsem se během dne nemohla zbavit pocitu, že na mě něco číhá. Teď jsem byla hrůzou bez sebe. Nebyl to pocit. Byl to fakt: byla jsem na míle daleko od zdroje vody ve čtyřicetistupňovém vedru. Věděla jsem, že tohle je nejvážnější situace, v jaké jsem se od začátku cesty nacházela - nebezpečnější než býk, trýznivější než sníh. Potřebovala jsem vodu. Potřebovala jsem ji brzy. Potřebovala jsem ji teď. Cítila jsem tu potřebu v každém póru."

17 23.09.2014

V posledních letech mi přijde, že začínám čím dál tím víc vytěsňovat jakékoliv názory lidí stojících myšlenkově proti současné západní společnosti, globalizaci, Evropské unii atd., neplánovaně, automaticky. Pak se ale objeví na knižních pultech Serotonin Michela Houellebecqa a znovu se otevírá prostor pro nekonečná dumání. Možná proto, že celý ten příběh není ani tak kritikou, jako spíše popisem stavu, byť popisem z velmi pesimistického pohledu. Vypravěč Florent opouští práci kariérně vysoce postaveného zemědělského úředníka a vydává se na jakýsi road-trip po své minulosti, po francouzském venkově i unifikovaných pařížských hotelových pokojích. Znuděný, osamocený, prázdný a pod vlivem silných dávek antidepresiv. Stejně jako kolem něj proudí po dálnici kamiony s nevyspalými řidiči z východní Evropy, se před čtenářem míhají obrazy současného globalizovaného světa, kdy výrobky z jedné země ničí životy živnostníků v jiné zemi, ruku v ruce s politickými kvótami, kdy svoboda, neomezené možnosti a nekonečná spotřeba vysávají lidský život i mezilidské vtahy, láska je zúžená na pouhý sex, pojem rodina se stává přebytečným. Není to vůbec veselé čtení, je to depresivní bahno, ve kterém se ale budete chtít rochnit až do poslední strany.

16 08.08.2019

Ve svých nejnovějších knihách ztrácí John Irving ten správný tah, tahle starší ho ještě má. Nejlepší román, který jsem v poslední době četl a rozhodně nejsilnější Irvingova kniha. Myslím, že postavu Owena Meanyho jen tak z hlavy nevypustím. A nejde jen o něj, ale také o přátelství s vypravěčem Johnem a spoustu dalších roztodivných lidí, jimž dává autor tolik prostoru a dokáže je tak dobře popsat, že si v polovině četby připadáte, jako kdybyste žili mezi nimi. Tohle je opravdu velký román a vše v něm zahrnuté má nějaký smysl, na jehož postupném odhalování stojí posledních sto stran a emocionálně silný závěr. Do toho skvěle rozpracovaná témata víry a nesmyslnosti válek. Možná by stálo za to zkrátit méně záživnou dějovou linku z Toronta, která tu a tam protká hlavní osu příběhu, ale v rámci celého díla jde o odpustitelnou maličkost. Parádní čtení.

16 07.07.2016

Rok 1963, atentát na francouzského prezidenta Charlese de Gauella. Mezinárodní pátrání po potencionálním pachateli v době, kdy nejrychlejším spojením s druhou osobou byl telefonický hovor zprostředkovaný přes ústředny, v době před internetem a před ulicemi osázenými kamerami, v době evidence hostů v hotelích pouze v písemné podobě v sešitech a knihách. Na jedné straně mravenčí práce komisaře Lebela s minimem informací, na druhé straně důmyslná Šakalova příprava sázejícího vše na jednu kartu. Závěrečné stránky mi přišly již poněkud zrychlené, ale možná to byl autorův úmysl - pomalé pátrání, pečlivá příprava, rychlá akce. Nicméně kniha je tak napínavá, že jsem se od ní nemohl odtrhnout. A teď si ještě někdy pustit (prý také povedený) film z roku 1973.

14 13.04.2023

Příběh Alice, Richarda a jejich dětí Káji a Loly, ničím nevybočující průměrné rodiny, která se vlivem postupného vyprchání počátečního poblouznění a s tím pak spojené neupřímnosti, neřešení konfliktů včas, nerespektování tužeb a přání druhého, myšlení jen na sebe a své koníčky, ale také kvůli semletí zaměstnáním (kolotoč práce, domů spát, práce, domů spát) či stereotypnímu zápřahu a vytržení od ostatní společnosti během rodičovské dovolené pomalu propadá do hluboké krize. Úvodní třetinu knihy jsem byl naprosto vykolejený tím, jak je to obyčejné, jak se tam vlastně nic pořádného neděje. Seznamování, první hádky, menší i větší. Pak to ale začalo dávat smysl. Není to horor, krimi ani žádná podobná krvavá řežba, přesto jde o děsivé čtení způsobující až fyzickou bolest. Je totiž snadné podobný příběh osobně prožít. Petra Soukupová ukázala, že po dobrém námětu, který udrží pozornost čtenáře od začátku až do konce, není třeba sahat někam daleko, stačí jej vylovit z běžného života. Výborné gradování děje, uvěřitelné dialogy a povedený závěr s výstižně zvolenou poslední větou.

14 03.01.2023

Asi budu za uměleckého barbara, co se týče vážné hudby, ale na osobu slavné české skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové jsem narazil teprve před několika týdny, navíc úplnou náhodou. S partou lidí jsme se poflakovali na Vysočině v okolí kempu u rybníka Sykovce. Celý víkend byl dost neorganizovaný, nikdo nic neřešil, nikdo si nezjišťoval, jaké se v okolí nachází zajímavosti, kam bychom mohli vyrazit na výlet. Po celonočním dešti z pátku na sobotu nás tedy napadl plán, který se nabízel ze všech nejvíc – obejít rybník. Díky tomu jsme se dostali ke studánce Vitulce, nádhernému, klidnému místu schovanému uprostřed lesů kousek nad letoviskem Tři Studně, kde měli Vitky rodiče rekreační chalupu. Ke studánce, kam Vitka chodila na letní procházky se svým slavným milencem Bohuslavem Martinů. Nachází se u ní naučná cedule, která návštěvníka krátce seznámí s Vitky životem. Zatímco ostatní z party odpočívali na lavičkách a děti si hrály v potoce, zhltal jsem těch pár vět a pak už zbytek dne nemyslel na nic jiného. Osud, který na mě silně zapůsobil. Vědě, že za měsíc se do tohoto kraje budu vracet (do nedaleké Fryšavy), začal jsem pak doma pátrat po dalších informacích. Nechtěl jsem ale výčet suchých dat, chtěl jsem umělecky podaný příběh o velké, české umělkyni, již čas nedal příliš prostoru k uplatnění, přesto ten krátký úsek dokázala využít naplno. Divadelní hra od Kateřiny Tučkové toto splnila dokonale. Ač se jedná o pár stránek, Vitka na nich ožívá v podobě, jak jsem si ji představoval. Nejen Vitka, ale i atmosféra umělecké Francie té doby, a hlavně letní bezstarostná pohoda okolí Tří Studní. Po přečtení knihy, v týdnu na začátku září, kdy ve zdejších lesích narazíte spíš jen na pár houbařů než davy turistů, jsem na tomto místě usedl znovu. Na mobilu si pustil Otvírání studánek od Bohuslava Martinů a pokusil se tu bezstarostnost na pár okamžiků ve své fantazii znovu vyvolat.

14 21.09.2022

Pokud jste v minulých letech vnímali konflikt na Ukrajině jako něco hodně vzdáleného, něco, co svými obrázky ve večerních zprávách na chvíli vstoupí mezi novinky z české politiky a ze světa sportu, tak tato kniha vás vytrhne z matných představ a vhodí rovnou do ulic vybombardovaných předměstí Doněcku či Luhansku. Do míst, kde padly veškeré záruky státu, kde místo policie vládne chaos, anarchie a zákon silnějšího. Ke stanovištím raketových odpališť zřízených přímo uprostřed obydlených panelákových sídlišť. Na chechpointy obsazené nejhorší lidskou pakáží, outsidery, kteří se v normální době ve společnosti nechytali a teď jsou na vrcholu. Pustí vás dál? Znásilní vás? Zastřelí vás? Projdete se místy, kam spadlo sestřelené letadlo s 298 nevinnými civilisty na palubě. Nahlédnete do životů žoldáků, kteří si prošli již více válečnými konflikty. Nahlédnete do nuzných poměrů obyčejných obyvatel Donbasu, jejichž strach a poddání se manipulaci a dezinformační kampani stály na začátku všeho. Tohle ve mně bude rezonovat ještě hodně dlouho. Přečteno ve slovenštině, ale pokud si chcete počkat na češtinu, nakladatelství Paseka má knihu zařazenou v aktuálním edičním plánu.

14 04.03.2020

Rád v horách běhám, jako Pietrův otec. Rád po jejich hřebenech i kráčím pomalu a celou tu krásu na sebe nechávám působit delší dobu, ať už sám či v doprovodu dalších, jako Pietro. A láká mě i život v nich, jako Bruna, byť v duchu vím, že si jej idealizuji a spíše než horalem jsem turistou z města. Dva kamarádi, jejich rodiny a v hlavní roli hory, na které budete mít chuť během četby vyrazit! Aniž by to autor v textu přeháněl s emocemi, vytvořil silný emocionální příběh zachycující lidský život od dětství až po dospělost, proměnu času v přírodě, vztah otce a syna. Nádhera.

14 20.12.2017

Verbování do první světové války, marné očekávání návratu odvedených synů a otců, vítání zmrzačených veteránů, Hitlerovy štvavé projevy v rádiu, jimž je v chudých horách snadné uvěřit, běsy druhé světové války, násilný odsun jako splacení válečných křivd, přistěhování nových obyvatel, zabírání statků ve prospěch družstev, vytyčení železné opony, zánik celých obcí, prorůstání domů přírodou. Na Bachu, v lesích nad Nejdkem, již nikdy nebude zdvihnuta májka, prohnaly se tudy všechny ideologie 20. století a nemilosrdný tok dějin zasáhl nejprve duše obyvatel, aby sebou vzápětí vzal i prastará stavení. Nic není jednoznačné, dobro a zlo se neřídí státními hranicemi, na obou stranách, mezi Čechy a Němci, najdete ty, co neustoupili z morálních zásad a ty, kteří naopak neváhali morálně poklesnout, jen aby ze změny poměrů vytěžili pro sebe, byť pouhou radost z ponížení někoho, kdo se na ně dříve křivě usmál či jim při zábavě v hospodě přebral holku apod. Doporučuji studentům probírajícím ve škole téma Sudet, zaryje se do mysli mnohem více, než učebnice dějepisu.

14 29.12.2015

Napínavá postapokalyptická kultovka, ve které byly roztomilým květinkám přidány nohy (pohyblivé kořeny) a sebedestruktivnímu lidstvu odebrány oči. Četl jsem týden a během tří nocí se ve snu přenesl do role hlavního hrdiny – celý svět oslepl, já vidím. To se mi už dlouho s žádnou knihou nestalo. Je obdivuhodné, jaké se podařilo Johnu Wyndhamovi rozjet napětí a navodit ponurou atmosféru i při úsporném stylu psaní. Žádné sáhodlouhé popisy, žádné zbytečné vysvětlování a přesto tady nic z toho nechybí. Tuhle sci-fi chuťovku budete mít v sobě dřív, než si na vás stihne smlsnout nenechavým žahadlem chřestící Trifid.

14 16.12.2015

Roadtrip po středověkém Polsku. Nacházíme se kousek za našim Broumovskem. Z kamenné kostelní věže vzlétá tajemný šedý pták zedníček, kterému se ve Slezsku říká pomurnik, a na kraj snáší temnou atmosféru intrik, církevních sporů, hrůz inkvizice. Už v úvodní milostné scéně mezi hlavním hrdinou a Adélou von Sterza je patrná vybroušenost autorova stylu. A hned v další pasáži nelze přehlédnout jeho smysl pro gradování děje. Do toho skvěle vyprofilované postavy, které svým vtipem odlehčují vážnější chvíle příběhu. A pak samozřejmě také výborné namixování fantasy prvků do žánru historického románu. Tahle cesta Reinmara z Bělavy (zvaného také jako Reynevan) a jeho druhů Šarleje a Samsona Medáka hodně bavila. Příběhem jsem se nechal unést prostřednictvím audioknihy s přednesem (asi nejlepším, co jsem zatím slyšel) v podání pana Ernesta Čekana.

13 07.11.2023

Mladý manželský pár, filosof a učitelka, se rozhodnout utéct z ruchu velkoměsta na Šumavu. Několikaleté čekání v pořadníku na byt v paneláku vymění za polorozpadlý bývalý mlýn v odlehlém horském údolí, intelektuální debaty s kamarády z Prahy za rozhovory se svéráznými obyvateli malé vesničky uprostřed lesů, večery v divadlech za návštěvu malého místního kina či sledování západu slunce z okna ložnice. Přečkají v objektu, do kterého byla již před delším časem přerušena dodávka elektřiny i vody, nemilosrdnou horskou zimu? Zprovozní v něm nakonec vytoužený penzion s restaurací? Jan Otčenášek rozehrává formou deníkových záznamů hru o člověku stojícímu tváří v tvář přírodě a zároveň podává uměleckou analýzu páru vystaveného životním překážkám a sobě samotným. Dlouhé zimní večery, kdy není pořádně co dělat a kolem sebe máte pouze jediného člověka – svého partnera. Neustálé střídání hádek s pohodovou atmosférou. Kniha, při které mi byla zima (ulehat do zimou zvlhlé peřiny v promrzlé ložnici, brrr…), avšak zahřála i nakažlivým optimismem.

13 09.02.2021