milanříský komentáře u knih

Bird Box byl v době vydání oprávněnou senzací. Všudypřítomné nebezpečí vrhlo hlavní hrdiny do chaotického světa, ve kterém se svobodně dívat kolem sebe znamenalo téměř jistě zemřít. Intenzivní říční úprk do zdánlivého bezpečí autor prokládal retrospektivou do doby, kdy Malorie přežívala s dalšími lidmi zabedněná v domě, a i když od začátku bylo jasné, že se věci zvrtnou, čekání na právě ten rozhodující okamžik bylo největší premisou knihy. Malerman navíc skvěle těžil z tenzí uvnitř skupiny nucené společně fungovat, zatímco za okny se zhroutil svět.

Tuhle výhodu nová kniha ztratila. Pobytu ve slepecké škole je věnováno až žalostně málo času, jako by úvod sloužil jen k divoké akční scéně, která opět uvrhne Maloriin svět do chaosu. A pak následuje desetiletý střih, z dětí jsou teenageři, skupina v poklidu přežívá a vnitřní konflikty symbolizuje především vztah vynalézavého syna Toma a stále paranoidnější Malorie. Tam, kde Bird Box sázel na nervy drásající napětí a střídání časových rovin, se z pokračování stala lineární post apokalyptická road movie, na kterou se rodinka celkem překvapivě vypraví. Tedy přesně ve stylu The Walking Dead pracující s již klasickými rytmy - bezpečí, katastrofa, hledání nového útočiště.

Výhodou Malermanova světa je absence útočících monster, ty vás doženou k šílenství a smrti pouze ve chvíli, kdy je spatříte. Páska přes oči, kradmý postup i nedůvěra k přeživším společně sice vytváří napínavý mix, ale už okoukaný. Ačkoliv autor píše čtivě a Malorie má v sobě několik nervy drásajících scén, slabších momentů, vycpávek i nelogičností je v ní až až. Autor navíc v závěru zbytečně žene k naprosto neuspokojivému finále, které podráží velké části knihy nekompromisně nohy.

2 17.10.2021

Obavy, že se bude jednat o variaci na nepřekonatelnou Cestu, kvůli kterým jsem čtení odkládal, rozptýlila hned úvodní část, šmrncnutá kingovskou náladou a citem pro detail, byť klidně bezvýznamný. Paradoxně mi přímočarý úvod sedl nejvíc, Druhá šance je totiž hůře zařaditelný slepenec událostí, postav a časových rovin, ve kterém, přiznám, jsem se chvílemi lehce ztrácel.

Nevadilo, že svět a jeho zákonitosti nejsou komplexně vysvětlené a postupně se z detailů čtenář dozvídá fragmenty a vše si skládá dohromady sám, ale některé odbočky moji pozornost táhly jinam. Což nemusí být nutně negativum a jen osobně preferuji přímočařejší zápletky a semknutější obsah. Na druhou stranu jsem se několikrát přistihl, že o některých postavách (primárně Miles) bych chtěl číst mnohem víc, stejně jako o místech, kde na povrch probublávala syrová post apokalyptická atmosféra. Právě onu skokovitost, střídání míst a postav, beru jako minus, protože když jsem se do něčeho naplno ponořil, děj poskočil jinam. Přesto je Druhá šance chytře vymyšlenou knihou, která je sice chvílemi překombinovaná, ale v závěru ji zvládl autor ukočírovat a vše do sebe zapadlo. Pokud jste ovšem po cestě zásadní detaily nezapomněli.

2 17.10.2021

Vztahy mezi dítětem a rodiči si americká spisovatelka Zoje Stage obmotala čtenáře už předchozí knihou Dětské zoubky, aktuální Země divů nabízí vhled do umělecké rodiny Bennetových, byť tentokrát úplně jinak, než prostřednictvím lstivého a zlého dítěte. Naopak, dívka Eleanor Queen je citlivou a vnímavou, krátce po přestěhování z New Yorku na samotu uprostřed Adirondackého pohoří cítí, že na pozemku nejsou tak úplně sami.

Země divů není klasický horor, v příběhu se o něj spíš otírá, aby uprostřed rodinného dramatu kříženého s psychologickým thrillerem pracovala s tématy stárnutí, duševního zdraví, vztahu s přírodou a rodičovstvím. Zlověstných momentů je v knize minimum, hrůza je spíš tichá a plíživá a celých téměř čtyři sta stran plyne pomalejším tempem, postupně odhaluje vztahy uvnitř čtveřice. Všichni byli doposud zvyklí na zcela jiné prostředí a život, matka Orla byla profesionální baletkou a kvůli přibývajícím rokům pódia opustila, naopak její manžel Shaw se rozhodl nakopnout svou uměleckou kariéru a začít tvořit uprostřed hlubokých lesů. Jenže vzrostlá borovice na pozemku není tím, čím se zdá a v okolí domu se začnou dít divné věci.

Že nebouchají hrnce v kuchyni, nepadají skleničky a nevznáší se příbory vinou zlovolného ducha snažícího se rodinu zlikvidovat, nevadí, pokud nepřistupujete k dílu, jak praví úryvek jedné recenze na deskách, tedy mixu toho nejlepšího z Shirley Jacksonové a Kingova Osvícení. Tady si s rodinou hraje prostředí - nečekané bouře, rychlé změny počasí, jak se s nimi tajemná entita snaží komunikovat a demonstrovat svou sílu. Což knize překvapivě přidává nenásilné zamyšlení nad změnami klimatu, které přichází, pokud neposloucháme svět kolem nás.

17.10.2021

Na jedné straně klasický mrazivý a plíživý lovecraftovský horor se starodávnými božstvy, mystickými silami a tajemnými knihami, na druhé niterný příběh dvou mužů vyrovnávajících se s životní ztrátou a jejich snahou zaplnit prázdné místo v životě. Oba přišli o své blízké, Abemu vzala manželku rakovina, Danovi rodinu dopravní nehoda a společná vášeň, rybaření, jim pomůže překlenout depresivní období. John Langan se jejich prostřednictvím zabývá otázkou ztráty milovaných osob a vyrovnáním se s ní a na pozadí přitom rozjíždí příběh přesahující veškerou pozemskou existenci.

V duchu H. P. Lovecrafta nechá Abeho děj uvést, načrtnout, kam se bude ubírat, aby pak vložil příběh do příběhu a vrátil se na počátek dvacátého století. Chytrá klička, díky níž se příběh z počátečního melancholického rozjímání a utužování chlapského kamarádství přesune do vod temného folkloru, prastarých legend a prvotního setkání s Rybářem, nakonec zavede čtenáře k očekávanému prolnutí se současností. A ve chvíli, kdy nadpozemské síly konfrontují obyčejné lidské tužby, vám dojde, že Langan je sakra dobrý vypravěč.

12 17.10.2021

Příběh starý čtyřicet let, přesto převyšující vše, co kolem strašidelných domů v současnosti vychází. Klasika ze zlatého věku hororů ze sedmdesátek a osmdesátek je zářným úkazem, že plíživé zlo, postupně se obnažující a ze stínů vylézající, je zaručeným a fungujícím receptem. Který sice není originální, ale v tomto případě umně napsaný.

Elementálové totiž nejsou vyloženě hrůzostrašnou knihou, McDowell pracuje s rodinným tajemstvím, podivnými letitými zkazky, aby ono zlo postupně zbavoval tajemství a dával mu čím dál jasnější kontury. Vše ve společnosti dobře napsaných postav, kde snad zarazí jen stereotypní postava černošské služebnice, zcela naplňující škatulku „magical negro“, tolik typickou literární šablonu vědoucího mystického černocha proplétající se napříč americkou literaturou.

Naopak pozitivní je, že McDowell neodhaluje v příběhu víc, než je nutné. Kdo jsou oni tajemní elementálové a jaký je jejich původ se v podstatě nedozvíme, což pro vyznění není podstatné. A super je, že tohle polo zapadlé dílo nezůstalo zaváté pískem, jako jeden z domů v příběhu, a konečně u nás vyšlo.

4 17.10.2021

„Děsí mě a frustruje, když se lidé z měst snaží antropomorfizovat přírodu,“ prohlásil před vydáním knihy v jednom z rozhovorů americký spisovatel Max Brooks. V Devoluci proto proti sobě staví dva extrémy - mýtické seskveče, americkou obdobu himalájského yettiho a naivní komunitu lidí žijících ve vesnici uprostřed nedotčené přírody. Druhá skupina přesně naplňuje autorovy obavy - lidé s vizí žít mimo město, v domcích napěchovaných moderními technologiemi a s pocitem neohrožení a bez záložního plánu. A tak Brooks nechá vybuchnout sopku, vesnici odřízne od světa a tlupu seskvečů nechá prchat před nezkrotným živlem přímo k vesnici.

Střet civilizovaného světa a brutálních tvorů, kdy jedni ve své neohrožené vizi zapomněli na bezpečí, zbraně, satelitní telefony a zásoby a druzí jsou animální silou lačnící po krvi a mase, odhaluje Brooks prostřednictvím deníků jedné z obyvatelek komunity. Opět pracuje s více pohledy, prostor dostává bratr pohřešované autorky zápisků, či strážkyně parku a jejich prostřednictvím do příběhu promítá reálné kauzy - údajné pozorování a natočení seskveče v roce 1967 v Kalifornii a další.

Forma deníkových záznamů, které samozřejmě podobně jako svědectví ze Světové války Z (zde se jednalo o rozhovory), vydává Brooks za autentické a neučesané, trochu pokulhává. Těžko si představit, že je autorka podrobně sepisuje v pauzách mezi četnými útoky seskvečů, včetně přímých řečí a bravurně vystavěných souvětí. To je však jediná opravdu výrazný kaňka na jinak zábavném mixu satiry a hororu, což Brooks prostě umí. I když celek může na první pohled působit jako absolutní béčko.

2 17.10.2021

Inspiroval Thomase Harrise při psaní Červeného draka a Mlčení jehňátek, vyslýchal nechvalně proslulé zabijáky jako byl Ed Kemper či Ted Bundy, snažil se pochopit pohnutky Charlese Mansona či pátral po některých z nejznámějších a nejsadističtějších zločinců naší doby - po vrazích, kteří se neslavně proslavili jako „Trailside Killer“ nebo „Atlantský vrah dětí“. Kniha Johna Douglase, mapující jeho čtvrtstoletí u FBI je úctyhodné shrnutí profesní kariéry chlapíka, co se rozhodl své analytické schopnosti přetavit ve zcela novou metodu - kriminální profilování.

Vzpomínky jsou to hutné, žádné odpočinkové čtení na dva večery. Douglas popisuje mraky případů, často jde do podrobností, poodhaluje postupný vznik oddělení a samozřejmě nejzajímavější jsou momenty, kdy se setkává tváří v tvář s vrahy. Rekonstruuje s nimi jejich dětství, rozebírá vliv rodiny a výchovy a ze všech rozhovorů skládá mozaiku klíčových faktorů, ze kterých se „rodí“ vrazi. Úchvatné je pak samotné profilování, kdy Douglas v mnoha případech byl schopen odvodit z důkazů na místě činu, zda je vrah dělník, trpí vadou řeči, je stydlivý či extrovert a klidně jak daleko od oběti může bydlet. Metoda, která se zpočátku jevila jeho kolegům jako šarlatánství stála později za dopadením mnoha sériových vrahů a zachránila další potencionální oběti.

Takže místo převyprávěných Opravdových zločinů, co teď tak strašně frčí, doporučuji sáhnout po vzpomínkách opravdového experta z FBI. Nejedná se o snadné čtení, ale Douglas je skvělý vypravěč, nechybí mu nadhled a občas i vtip.

5 17.10.2021

Špionážní thriller z nacistického Německa zní sám o sobě už lákavě, série točící se kolem profesora historie Toma Wildea má navíc dost kladných ohlasů ze zahraničí. V tuhle chvíli je třeba říct, že v ní nedochází ke vtipným scénám, jako když jiný univerzitní profesor a archeolog stane tváří v tvář Adolfu Hitlerovi a nechá si podepsat deník, po kterém zrovna pátrá půlka Německa. Rory Clements se veze jen na vážné notě a pracuje i s reálnými postavami a jejich protivníky nekompromisně likviduje.

Vůdce nacistů zde ostatně hraje podstatnou roli, spekulativně se zde řeší jeho pokrevní linie, stejně jako jeho pravá ruka Martin Bormann, ultimátní zlo, které se nezastaví před ničím. Ona zápletka, kdy Wilde má inkognito „něco“ vyzvednout z území nepřítele, vypadá jednoduše, než se z ní stane nebezpečný road trip plný tajných sledovaček, vražd a všudypřítomného nebezpečí. Neprozradím mnoho, když napíšu, že onou „tajnou zásilkou“ je dívka, kterou chtějí lidé kolem Bormanna zabít, zatímco americké tajné služby ji chtějí mít na svém území a využít ji pro propagandu.

První polovina knihy, kdy kolem sebe všichni opatrně našlapují, proklepávají své potencionální spojence a neustále si hlídají záda, je báječná. Postupně začne být příběh akčnější a plný mnoha zvratů. Osobně nejsem velkým příznivcem tohohle stylu vyprávění, ke cti autora je třeba zmínit, že závěrečná pointa, diskuze nad původem oné holčičky, je opravdu kouzelná a málokdy knížku o nacistech zavřete s úsměvem na tváři.

3,5 :)

1 17.10.2021

(SPOILER) Kněz, zhýralá rocková hvězda, zostuzený vědec, mladá fotografka a vůdce rasistické domobrany. Zkrácený výčet postav, se kterými autor Chuck Wendig rozehraje šachovou partii plnou přesahů do problematiky globálního oteplování, rasového napětí i politiky. Navíc kniha vyšla v zahraničí v roce 2019, nedlouho před světovou pandemií. A vir, devastující lidskou populaci, v knize přenášejí netopýři.

Dystopický apokalyptický román přitom začíná pozvolna. Sedmnáctiletá Shana, se probudí a zjistí, že její mladší sestra se chová divně. Bosá kráčí po silnici jako náměsíčná, nereaguje na žádné podněty a není možné ji zastavit. Když ji zkusí zbrzdit silou, nastoupí nekontrolovatelný záchvat. A tak ji nechají jít. A postupně se k ní přidávají další a další lidé se skelným pohledem mašírující společně k neznámému cíli.

Stádo putuje napříč Amerikou, mezitím se rozjíždí vyšetřování příčiny fenoménu a právě v tu chvíli Wendig naplno rozjede svůj vypravěčský um a na současné Americe nenechává nit suchou. Brojí proti netoleranci, náboženskému fanatismu, konspiračním teoriím, destrukci životního prostředí a situaci kolem šinoucího se davu sleduje z perspektiv několika osob různých ras, vyznání i světonázorů.

Decentralizace vlád, zmobilizování civilních domobran, prezident, který svou rétorikou připomíná Donalda Trumpa, jsou jen začátkem víru událostí, nesmírně napínavého a v závěru i neuvěřitelně dojemného. Zatímco parta vědátorů bojuje s časem, Wendig s figurkami v ději posouvá, nechává je vzájemně protínat osudy a celou situaci kolem náměsíčných představuje z různých úhlů. Svou roli zde má však i naděje. Wendig ji několikrát zadupe, protáhne blátem, rozseká na kousky, ale její byť minimální náznak se táhne celým dějem. Skrze teror, destabilizaci a absolutní rozvrat společnosti.

1 17.10.2021

Sci-fi dystopie potkává Motýlka. Na jednu stranu nadsázka, na druhou je Klec duší koncipována trochu jako depresivní a bezútěšná kronika odsouzeného vězně Stefana Advaniho, který míří na místo, odkud se muklové nikdy nevrací. Navíc v době, kdy se svět řítí pomalu ale jistě do záhuby.

Vězeňská kolonie uprostřed džungle je dle očekávání plná roztodivných figurek - od primitivních násilníků po vzdělance zatracené režimem. Právě momenty z podivného ostrovního vězení táhnou celou knihu, tempo zpomaluje jen během relativně dlouhých a trochu zbytečných flashbacků odhalující minulost ústřední postavy. A popravdě právě Advani, který dějem proplouvá a nechá sebou většinu času jen zmítat okolnostmi, je nejslabším článkem.

Vnitřní monology a dialogy o smyslu života a jeho ceně (naprostý favorit je „sním o světě, v němž nemusím být vrah, poněvadž nezbyl nikdo, kdo by se dal zabít“) jsou konfrontovány s realitou místa, kde dozorci občas zabíjejí jen z rozmaru a útěk nedává smysl, protože okolní džungle je plná podivných netvorů. Příběh funguje nejlépe za mřížemi vězení, jakmile se autor vrací do minulosti a opouští prostory zatuchlých cel, kouzlo místa se vytrácí a načrtává linky, které často vyzní do prázdna. Což je škoda, neboť Tchaikovsky je po většinu knihy sakra dobrý vypravěč.

2 17.10.2021

Nejdřív kanadský spisovatel s egyptskými kořeny Omar El Akkad pošle na Ameriku živelnou pohromu a pak ji ve svém debutovém románu uvrhne na více než dvacet let do krvavé občanské války Severu proti Jihu. Strhující prvotina víc než s popisem válečného konfliktu pracuje s dopadem na jedince a sleduje osud mladé dívky Sarat. Té je v úvodu šest let, žije s rodiči a dvěma sourozenci v zpola zatopené Louisianě a snahu rodiny dostat se na Sever zhatí teroristický útok, během kterého jí zemře otec. Zbytek rodiny se dostává do uprchlického tábora, ve kterém stráví několik dalších let. Všudypřítomná smrt, strach a obavy z budoucnosti v dívce probudí touhu po pomstě a místo poklidného dospívání se z ní stává elitní zabiják s touhou napáchat co nejvíce škod a politické ideály nechává stranou.

Přeměna hlavní hrdinky ve stroj na zabíjení je na knize asi nejmrazivější. Sarat formují okolnosti - smrt blízkých a všudypřítomná beznaděj, ze které spousta jejích vrstevníků volí dobrovolný odchod v podobě sebevražedných atentátů. Z utečeneckého kempu si radikální odnož jižanské armády vybírá zlomené jedince, kteří následně opásáni výbušninami páchají masakry, při kterých přišel o život i její otec. Sarat se rozhodne bojovat se Severem diverzními akcemi a atentáty na představitele státu a od začátku knihy je víceméně jasné, jak její soukromá křížová výprava skončí.

Ameriku v rozmezí let 2074 až 2095 vykresluje jako rozdělený národ, jehož konflikt týkající se používání fosilních paliv vyeskaloval do obludných rozměrů, z nichž každá strana bez skrupulí páchá válečné zločiny. El Akkad varuje před zaslepeným terorismem bujícím v tristních podmínkách a snaží se poukázat na fakt, že v konfliktu si jedinec osvojuje jiné hodnoty, než v době míru. A demonstrovat to na dospívající dívce, které válka vzala vše včetně rodiny, je opravdu silnou četbou.

17.10.2021

Srovnání se Žhářkou je na místě tématicky, ačkoliv mě Ústav bavil trochu víc. Kniha není top v Kingově tvorbě, na druhou stranu i jeho nadprůměrné věci jsou pořád bezkonkurenční. To je tak když autor sám sobě zvedne neúměrně laťku.

Ústav spojuje vše co je u Kinga typické - bezvadně napsané charaktery, totálně šponované napětí a prolínající se dějové linky o kterých už od prvních stran víte že svedou postavy dohromady a jen napjatě čekáte na ten moment. Stejně jako na chvíli, kdy se vše zvrtne.

Narozdíl od Outsidera, který vyšel předtím, tady naprosto dokonale šlape druhá polovina a od zásadního dějového zvratu nejde kniha absolutně odložit (vyzkoušeno).

Právě tohle vypravěčské umění dokáže z možná už trochu, minimálně po seriálu Stranger Things, omšelého tématu nadaných vězněných dětí vykřesat maximum. King tentokrát jde na hranu snesitelnosti, děti vystavuje trýznivým momentům a čtenář doufá ve finální zúčtování.

Ačkoliv většina Kingových knih není nositelem zásadních myšlenek, tentokrát otevírá otázku ceny lidského života v rámci zachránění mnoha dalších. V tomhle duchu rezonuje samotný závěr, který také překvapivě, není úplně černobílý.

7 17.10.2021

Více jak dva roky po zfilmování knihy Netflixem dorazila po mnoho odkladech předloha i na tuzemský trh. Nevill, známý u nás především rozvláčným post apokalyptickým románem Ztracená, se v Rituálu ukazuje ve vybroušenější formě. Mezi aktuálními horory, mezi nimiž v posledních letech kromě repetetivních duchařin dominuje stále Stephen King, Dan Simmons a pár jeho následovníků, sice zásadní revoluci nepřinesl, ale minimálně blair witchovského ducha vzkřísil na jedničku. Putování čtyř přátel, kteří velmi rychle zjistí, že roky kdy budovali kariéry a rozpadaly se jim vztahy, se nenávratně podepsaly i na dříve neotřesitelném přátelství, startuje na okraji nepřístupného skandinávského lesa.

Frustrovaná a pochodem unavená parta se po menší roztržce rozhodne zkrátit si cestu staletími nedotčeným temným lesem a v tu chvíli se Nevill ukazuje v brilantní formě. Každé křupnutí větvičky, zakvílení větru a tísnivou atmosféru přenáší na papír bravurně. Nález prastarých modlitebních pohanských předmětů pak odstartuje očekávanou, ale intenzivní honičku s prastarým monstrem, která také funguje. A pak autor všechno zmuchlá a hodí do koše. Za polovinou knihy přijde zásadní zvrat, který ve filmové podobě, kde jej tvůrci zásadně překopali, ještě funguje, ale v knižní předloze působí jako pěst na oko. I proto je složité hodnotit Rituál jako celek, neboť první polovina je opravdu hutná atmosférická honička s netvorem šmrncnutá našponovanými vztahy mezi ústřední čtveřicí, kdy čekáte zda dřív udeří příšera, nebo vybouchne natlakovaný emoční kotel vně skupiny.

Druhá, aniž bych spoileroval, ztratí tempo, babrá se v nesmyslných dialozích a nenabídne ani uspokojivý závěr. Nevill proto uspěl jen napůl. Sice ukázal, že umí čtenáře přenést do tísnivých zákoutí panenského lesa a vyvolat v něm dojem, že je neustále mezi větvičkami něčím sledován, ale příběh neukočíroval jako celek.

2 17.10.2021