Taťka Hraboš
komentáře u knih
Julie aneb Nová Heloisa
Jean-Jacques Rousseau
1100 stran dopisů, zpočátku převážně milostných. Opravdu výživné sousto, které mi dalo zabrat. Člověku se ani nechce věřit, že je má na svědomí jeden z nejvýznamnějších filozofů historie. Nicméně i proto to nejsou „obyčejné“ dopisy, ale kromě barvitých líčení citů a pocitů ústřední dvojice a několika vedlejších postav a náznaků děje obsahují i spoustu velmi zajímavých úvah na rozličná témata – od obecných otázek dobrého života, lásky, ctnosti, morálky, odvahy či tehdejších poměrů v rodinách a ve společnosti třeba k problematice výchovy dětí, zahradnictví, soubojů či pozitivního vlivu horského prostředí a vůbec přírody na lidskou psychiku. Kniha se dá hypoteticky rozdělit na dvě části, možná skoro poloviny – ta první má blízko k dílům romantiků, je poměrně dramatická a ústřední úlohu tu mají právě dopisy obou hlavních hrdinů. Druhá je poklidná, dopisy se stávají delšími, je v nich podstatně méně citových výlevů a naopak mnohem více úvah na rozličná témata. Navíc je pestřejší i z hlediska pisatelů, kteří zastávají své rozdílné postoje a názory – i proto lze jen stěží odhadovat, kde se jedná o názory autorovy a kde naopak v zájmu objektivity uvádí odlišná hlediska. Je znát, že Rousseau byl fascinován antikou, hrdinové často také různé antické autory citují nebo aspoň zmiňují a samo pojetí knihy odkazuje na jednoho z největších antických myslitelů Sokrata a jeho dialektiku. Pro mě asi nejzajímavější byly v tomto ohledu pokusy odlišit mužský a ženský pohled na různé otázky; nakolik se ale autorovi povedlo vystihnout ženský způsob myšlení, to si musejí dámy posoudit samy.
O želvách, lidech a kamenech - Mýty, legendy a pohádky černé Afriky
Ivana Tomková
Tahle kniha by měla mít na obálce doporučení „Nečíst malým dětem.“ Ono to totiž láká – zajímavá obálka, poměrně jednoduše a velmi srozumitelně psané krátké příběhy. Ale ten obsah malému dítěti těžko vysvětlíte. Všechny pohádky obsahují absurdní prvky a násilí, ale mají jakousi vnitřní logiku, dá se z nich snadno vydestilovat jasné morální ponaučení. Tady nic takového nenajdete, ačkoli co příběh, to zbytečná a nesmyslná smrt – jak chcete třeba vysvětlit dětem, že lidská matka sní vlastní děti nebo děti pro změnu bez jakéhokoli pocitu lítosti zabijí své rodiče? Chybí tu nejen jakékoli náznaky morálky, ale v podstatě i vyšších emocí. Skoro každá postava je jako psychopat, který hledí jen na uspokojení vlastních potřeb a ostatní neváhá kvůli nim třeba i připravit o život. Nicméně rozhodně není na místě tuhle knihu zatracovat – je to sice takové docela zvrácené, ale přesto zábavné čtení, a navíc pohádky a příběhy z mytologie vypovídají hodně o duchovních základech společnosti v daných zemích. Je znát, že starodávní Afričané měli dost starostí s tím, jak se udržet naživu, než aby se zabývali nějakými morálními pravidly a vyššími emocemi.
Moderní sebeobrana
Pavel Houdek
Kniha, která pojímá problematiku sebeobrany velmi zeširoka – v podstatě od reakcí na slova či skutky, které ještě s fyzickým násilím nemají nic společného, ale do budoucna podlamují naši sebedůvěru, čímž z člověka činí daleko pravděpodobnější oběť skutečného násilí. Určena především ženám, které z logiky odlišných fyzických dispozic i historického vývoje lidského druhu tvoří naprostou většinu obětí, ale i pro muže stojí rozhodně za přečtení (ostatně ani jim se násilí vždy nevyhýbá). Je znát, že autoři mají bohaté znalosti i zkušenosti. Někde bych možná uvítal více podrobností, na druhé straně relativní útlost knihy snad přispívá k její větší čtenosti. Kromě toho je stručnost knihy v souladu s jednou z tezí autorů – pokud máme příliš mnoho informací, třeba i o způsobech, jak se bránit, pravděpodobně se nebudeme schopni rychle rozhodnout. Méně je prostě někdy více.
Dopamin: Molekula, která určuje osud lidstva
Michael Long
Problémem u publikací tohoto typu od zahraničních autorů, kteří nejsou i u nás už dobře známí, je, nakolik se dá věřit, že je to publikace napsaná opravdu erudovanými odborníky, kteří oboru skutečně rozumí a nevytvářejí jen chabě podložené teorie (protože empiricky jsou dané závěry za současného stavu vědy jen velmi omezeně ověřitelné). V tomto případě mám pocit, že autoři v zájmu větší zajímavosti knihy poměrně dost zjednodušují a některé jejich závěry jsou docela hodně spekulativní, což do určité míry sami připouštějí. Kniha mi připadá trochu jednostranně zaměřená – autoři dělají z dopaminu hlavního viníka téměř všeho důležitého v psychickém ustrojení člověka – na úkor velkého množství dalších nervových přenašečů a chemických látek v naší nervové soustavě. Myslím, že spíše půjde o jakousi dynamickou rovnováhu mezi všemi těmito látkami, záležející i na momentální situaci člověka, jeho zdravotním stavu, únavě, možná i počasí a řadě dalších faktorů. Příliš se mi nechce věřit teorii autorů o tzv. dopaminergních osobnostech, u kterých výrazně převažuje vliv dopaminu nad vlivem tzv. TaT přenašečů (pro „tady a teď“), mezi které řadí třeba i umělce a vědce (a vůbec všechny kreativní lidi) – není ovšem psaní knihy, malování obrazu, skládání hudební skladby, hudební produkce či vědecký pokus typickou činností, která se odehrává tady a teď a její autor si ji nepochybně užívá a nepřemýšlí v tuto chvíli nad budoucností? Nicméně v každém případě je to kniha zajímavě napsaná a nutící k přemýšlení, v níž se určitě řada platných poznatků najde; které to jsou, o tom si asi každý musí učinit názor sám i na základě vlastní životní zkušenosti.
Jaroslav Beneš
Josef Chuchma
I když asi každý výborný fotograf je univerzál, který dokáže dobře vyfotit v zásadě jakýkoli motiv, většina z nich si najde to své téma, díky kterému se stane více či méně známým. Ono to asi v té velké konkurenci ani jinak nejde; je třeba mít něco svého, čím člověk zaujme a prosadí se. U Jaroslava Beneše je to téma velice zvláštní (aspoň soudě podle tohoto souboru) - interiéry moderních budov (moderních v době svého vzniku - většina z nich byla zjevně postavena už za socialismu) - různé průchody, haly, nádraží. Místa, kde by člověk žádnou krásu nehledal, ale Beneš ji i tam dovede vyhmátnout, patřičně zarámovat a naservírovat divákovi. Netvrdím, že se jeho fotografie musejí nutně každému líbit, ale určitě přinejmenším zaujmou svou neotřelostí.
Božský imperátor Duny
Frank Herbert
I když i tenhle díl si Herbert evidentně dobře promyslel a ani co do kvality psaní se mu nedá nic vytknout, přece jen už mě tolik nebavil. Měl jsem hlavně problém vytvořit si pozitivní vztah k Letovi v té jeho monstrózní podobě. Zdánlivá drobnost, ale nic naplat, sympatie k postavám u většiny čtenářů – a já nejsem výjimkou – hodně ovlivňují požitek z četby. Vlastně tu – hlavně na rozdíl od prvního dílu série - nebyla žádná postava, kterou by si člověk mohl oblíbit, ať už jde o recyklovaného Duncana Idaha, rebelující Sionu, službě oddaného Monea či nerealistickou Hwi Nori. Nevím, jestli se ještě pustím do nějakého dalšího dílu, už jsem světem Duny trochu přesycen.
Pražské podhradí
Stanislav Tůma
Tak jsem pro sebe objevil dalšího skvělého fotografa. Tůma se zhlédl v Malé Straně, která je plná historických památek. Ty ale autor nevyhledává, a pokud se na jeho snímcích objevují, tak z té druhé, odvrácené strany, nikoli z té dokonale vyfintěné pro turisty. Tůmovy černobílé snímky zachycují krásu obyčejných zákoutí, zpravidla lehce zanedbaných, ale o to zajímavějších. Střechy a komíny, okapy a oprýskané zdi, schody a lucerny a hlavně hra stínů a světla. Občas snímek oživí osamělá postava nebo jiný vybočující prvek – popelnice, nápis na zdi, dopravní značka. Více než u jiných fotografů u Tůmy platí, že pro ostatní nalézá a ukazuje jim krásu, kterou oni sami nejsou schopni vidět nebo ji v běžném životním provozu bez povšimnutí míjejí.
Příběhy dračích císařů
Ču Wej-chua
Poměrně jednoduše, ale docela poutavě odvyprávěné příběhy z nesmírně bohaté a pro běžného českého čtenáře neznámé čínské mytologie. To vše je okořeněno pěknými velkoformátovými ilustracemi k příběhům na každé straně. Knížka, která je i díky nim atraktivní hlavně pro děti, ale ani dospělý čtenář nebude zklamaný. Ten zřejmě – jako já - ocení i závěrečné poznámky a vysvětlivky k různým jménům a pojmům z čínské historie a filozofie, z nichž se dozví více než ze všech hodin dějepisu, které kdy absolvoval ve škole (tedy pokud zrovna historii nestudoval i na VŠ).
Ti, kteří raději kopřivy
Džuničiró Tanizaki
Působivá studie rozpadu jednoho manželství. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního, takových knih (a také povedených) byla napsána už spousta. Tahle je ale specifická prostředím a dobou, ve které se odehrává - Japonsko už pomalu opouštějící své staré tradice pod sílícím vlivem západních hodnot. I proto je pro hlavní dvojici tak složité učinit nutné kroky k rozchodu a nepřešlapovat na místě. Tradice a zažité způsoby myšlení velí setrvat i v neuspokojivém svazku, odvaha ke svobodě a samostatnému jednání po západním vzoru je zatím příliš slabá. Tanizaki je mistr ve zpodobnění svých postav, jejich charakterů, myšlení a chování jen za pomoci jemných náznaků.
Dům na rozhraní
William Hope Hodgson
Velmi zajímavá kniha, která - pokud jde o hodnocení - doplácí zřejmě na svou nejednoznačnost. Dnešní čtenář si žádá jasné rozuzlení příběhu a ne výzvu k přemýšlení, "jak to vlastně ten autor myslel". Pokud by tuhle látku vzal do rukou současný mistr hororu Stephen King, tak by zřejmě hodnocení poskočilo o dvacet procent výše. Přitom je to kniha svědčící o mimořádně bohaté fantazii autora, napsaná na svou dobu velmi poutavě, zvláštním poetickým způsobem, kladoucím nároky hlavně na čtenářovu vizuální představivost.
Bledý oheň
Vladimir Nabokov
Po doslovu Václava Jamka na konci knihy jsem upustil od jakéhokoli pokusu o nějaký výklad knihy – jen bych se při něm ve srovnání s Jamkem ztrapnil. Takže jen povím, že jsem zpočátku pochyboval, do čeho jsem se to pustil, protože to vypadalo na nějaký nudný výklad dlouhé básně (byť ta sama o sobě je určitě také zajímavá). Nicméně brzy se z toho vyklubalo velmi poutavé a vtipné vyprávění, které (jak si čtenář sám uvědomí či se nejpozději dozví z výše zmíněného Jamkova výkladu) lze pojímat mnoha různými způsoby. I tato kniha potvrzuje, že Nabokov je jedním z nejlepších spisovatelů, které kdy tato planeta zrodila.
Jaromír Roller
Pavlína Vogelová
Soubor černobílých fotografií, které zaujmou spíše tematikou než originalitou pojetí a kvalitou provedení. Najdou se ovšem i výjimky svědčící o schopnostech autora, paradoxně – z mého pohledu – spíše tam, kde opustil své oblíbené téma jazzu a vytvořil obyčejný portrét nebo momentku z ulice. Celá publikace je příjemné pokoukání a zvláště pro milovníky jazzu, kteří na rozdíl ode mne možná i dokáží identifikovat na fotkách některé známé osobnosti tohoto hudebního žánru.
Děti Duny
Frank Herbert
(SPOILER) Ani trojka není srovnatelná s prvním dílem, ale to plyne už z prostého faktu, že se jedná o „pouhé“ pokračování, nástavbu, něco, co autor zřejmě neměl v plánu od prvopočátku, ale rozhodl se napsat teprve dodatečně. Mé hodnocení pak snížil ještě závěr – autor tradičně shromáždil na jednom místě všechny důležité postavy, vypadalo to, že směřuje k rafinovanému řešení ve stylu úskoku v úskoku, ale nakonec v podstatě zvítězila nelidská, hrubá síla. Přesto je to velmi dobrá kniha. Oproti dvojce totiž – podle mého názoru ku prospěchu díla – Herbert ubral na složitosti, byť se stále jedná (a to platí i o jedničce a dvojce) ve své podstatě nejen o klasické scifi, ale také do značné míry i o svérázné filozofické dílo. Z každého dílu je patrno, že Herbert byl velmi inteligentní a přemýšlivý člověk, jehož úmyslem nebylo ve svých knihách čtenáře jen pobavit, ale také přimět k rozmanitým úvahám – o ekologii, politice, moci, významu informací, morálce, tradicích a svobodě, rodinných vztazích a kdoví, o čem všem ještě. Takže každá z jeho knih má řadu vrstev, z nichž některé si čtenář možná ani neuvědomí.
Vladimír Birgus - Fotografie 1981-2004
Vladimír Birgus
Fotografie Vladimíra Birguse v uvedeném výběru jsou - eufemisticky vyjádřeno - zvláštní; zaujmou především svou okázalou barevností, ale také častým porušováním základních pravidel fotografické kompozice - lidé přeseknutí v půli (ať už horizontálně nebo vertikálně), čouhající končetiny, chybějící hlavní motivy a tak dále. Někdy jsem z nich měl pocit, jako by autor jen od boku střílel náhodné záběry. Nicméně platí, že čím lepší fotograf, tím spíše si může dovolit základní pravidla fotografie porušovat - a Birgus je výborný fotograf. Fascinující jsou na jeho snímcích lidé - působí jako autisté zahledění do svého vnitřního světa a nevnímající dokonce ani samotného fotografa (je umění někoho zblízka vyfotit tak, aby si toho nevšiml a nereagoval). A pak ty všudypřítomné stíny - jako duchové, které místy na snímcích plnohodnotně nahrazují osoby, které je vrhají (včetně autora). Určitě je to publikace, která si zaslouží pozornost - jen škoda, že těch snímků je tak málo.
Kokain
M. Agejev
Kniha obestřená tajemstvím okolo osoby autora. Pokud jím skutečně nebyl Nabokov, jak se někteří odborníci domnívají, je škoda, že zůstalo jen u tohoto skromného počinu, protože vypovídá o velikém potenciálu autora. I sama o sobě však tahle útlá kniha relativně samostatných epizod ze života hlavního hrdiny stojí za přečtení. Kromě vybroušeného stylu a zajímavého pokusu o vhled do psychiky teenagera mě zaujala hlavně syrová upřímnost vypravěče i některá překvapivá fakta z ruské reality v meziválečné době - především neskrývaná sexualita středoškolské mládeže, dokonce už v době, kdy u nás děti teprve dostávají první občanku.
Svět hor
Jan Štursa
Hory mě vždycky přitahovaly. Jen tam – v našich podmínkách – ještě člověk může zažít relativní ticho, klid, jen málo člověkem poznamenanou přírodu. Kromě toho mám rád fotografie – jako konzument i jako amatérský producent. Tahle kniha ideálně propojuje obě zmíněná témata. Z hlediska informační bohatosti (pro laickou veřejnost) k ní nelze mít žádných výtek. Ještě více to pak platí o kráse a kvalitě fotografií, pocházejících z bohaté tvorby jednoho z našich nejznámějších krajinářů (jediné, co mi občas vadilo, byla nutnost provést ořez některých fotografií, což narušilo jejich kompozici a výsledný dojem, ale tomu se v podobných publikacích zřejmě nelze vyhnout). Krásná kniha, která je ozdobou každé knihovny.
Panský dům
Hermann Hesse
(SPOILER) Anotace u knih čtu obvykle až po jejich přečtení, ale že se jedná o autobiografii, je v této knize patrno od začátku. Je zřejmé, že pro Hesseho to byla jakási autoterapie – snaha vyrovnat se s nevydařeným prvním manželstvím a faktickou ztrátou jednoho syna a odcizením druhého. Je to vlastně hlavně kniha na téma týkající se řady velkých tvůrčích osobností – ať už v umění, vědě, medicíně či v jiných oborech, jak skloubit jejich tvůrčí činnost s osobním životem a vztahy k blízkým; nezřídka, jako právě Hessův hrdina v tomto románu, dají přednost své práci před rodinou a jinými vztahy. Je ostatně otázka, bez kolika velkých děl, objevů a vynálezů by se lidstvo muselo obejít, kdyby tomuto specifickému typu sobectví (vůči nejbližším) takové osobnosti nepodlehly. Hessův poměrně jednoduchý a přitom čistý styl mi sedí, takže i přes velmi smutný příběh to bylo příjemné čtení.
Něco se muselo stát: Nová kniha proměn
Václav Cílek
Nevýhodou těchto Cílkem organizovaných „sběrných spisů“ je velmi rozmanitá kvalita příspěvků. U některých má člověk pocit, že autor vůbec nevěděl, co napsat, tak prostě něco sesmolil, aby se neřeklo. Jiné jsou sice informačně poměrně hodnotné, ale s vyjadřovacími schopnostmi autora už je to horší. Pak jsou tu naopak jazykově vytříbené příspěvky o ničem, resp. na téma, které může zajímat tak autora a pár nadšenců z oboru. Lze tu ale naštěstí najít i příspěvky, které se nejen dobře čtou, ale člověk se z nich opravdu i leccos zajímavého dozví, a těch je naštěstí většina. Žádný příspěvek není přehnaně dlouhý, takže i těmi méně zajímavými se člověk rychle prokouše a výsledný dojem (tedy alespoň můj) je takový, že to rozhodně nebyla ztráta času (koneckonců lze číst jen to, co čtenáře opravdu zajímá). Bonusem a příjemným osvěžením jsou vsuvky v podobě fotografií, kreseb a citátů (ať už z pera G. K. Chestertona, převážně bulvárního tisku nebo anonymních autorů z MHD). Samozřejmě je nutno mít na mysli, že příspěvky pocházejí z doby před deseti lety, což pro někoho může znamenat mínus; mně se naopak líbilo srovnávat tehdejší představy autorů o budoucnosti s dnešní realitou.
Město a psi
Mario Vargas Llosa
Mario Vargas Llosa se řadí k autorům, jejichž prvotina patří k tomu nejlepšímu, co v životě napsali (tím nechci shazovat jeho pozdější tvorbu, zatím všechno, co jsem od něj četl, se mi hodně líbilo). Tady se ostatně asi ani není čemu divit, protože nejlepší školou je praxe a prvopis téhle knihy (jak se člověk dozví v krátkém, ale na informace bohatém, i když socialisticky tendenčním doslovu – vzhledem k době vydání) vydal na 1200 stran, než je autor důkladně seškrtal. Je to kniha velice působivá – v prvé části sice vypadá jen jako takové zajímavé vyprávění o nelehkém životě studentů vojenského gymnázia, druhá část je ovšem napínavá jako nejlepší detektivky (ostatně část odborné veřejnosti knihu jako detektivní román také označuje, byť se tomu autor vehementně bránil). Přinejmenším zčásti je to v použité metodě, kdy čtenář kousek po kousku odhaluje, co se stalo a proč, hlavně z vnitřních monologů hlavních hrdinů, přičemž až do postupného odhalení jednotlivých mluvčích může pouze hádat jejich totožnost. Možná trochu škoda těch radikálních zásahů do knihy ze strany autora – osobně si myslím, že konec původně autor zamýšlel trochu jiný – nikoli z hlediska toho, kdo je pachatelem činu určujícího děj druhé poloviny knihy, ale z hlediska jeho motivace. V každém případě je to ale kniha, kterou vřele doporučuji k přečtení.
Spasitel Duny
Frank Herbert
Docela by mě zajímalo, co Herberta k napsání druhého dílu ponouklo – jestli jeho vlastní puzení vrátit se do tohoto působivého světa, nebo přání fanoušků nebo snad vidina výdělku ... Každopádně na sebe vzal velmi nelehký úkol, který podle mého názoru dost dobře nezvládl. Pokud vytvoříme skoro dokonalé hrdiny, jakými jsou Paul Atreides a jeho sestra, stěží se pak pro ně hledá rovnocenný protivník. Pak nezbývá, než – jak to udělal Herbert – v podstatě vybočit z mezí žánru scifi a vytvořit postavy vlastně už z oblasti fantasy, protože jak jinak schopnosti Tleilaxanů označit. To je jedna věc, která mi vadila. Tou druhou je zbytečná složitost (hraničící až s nesrozumitelností) knihy a téměř absence akce, kterou je jednička přímo prostoupená a kterou Herbert umí.
