Hordubal přehled

dnes

O Karlovi Čapkovi sme sa učili v škole/ to bolo teda dávno.../. Doteraz som však od neho nič nečítala a to bola chyba. Príbeh Hordubala je nadčasový.

12.05.2024

Jedno z páně Čapkových děl, do kterých se mi chtělo nejméně, a pak jsem Hordubala přečetla během jednoho večera. Je podivuhodné, jak se čtenář, ač třeba časově a místně od hrdiny odlehlý, dokáže s Hordubalem ztotožnit, protože ten ztělesňuje jednu z univerzálních lidských obav: že přijdeme domů nevítáni.

Juraj Hordubal se vrací do vesničky na Zakarpatské Rusi po osmi letech v amerických dolech. Přichází uprostřed července a Karel Čapek popisuje jeho kout země takovým způsobem, s tak vemlouvavou evokací smyslových vzpomínek, že v něm člověk poznává nějaký kout svůj.
V hospodářství, které zatím spravovala Jurajova žena Polana s maďarským čeledínem Štěpánem, snad ani nemůže nedojít k tragédii. S Hordubalem by bylo těžko nesoucítit; k jeho mírnosti a pokoře autor přidává dobrotivost vůči dobytku, vlastnost, která tu jaksi obecně ručí za ryzost charakteru. Štěpánovi, z nějž by prostřední autoři udělali postavu čistě zápornou (a který prosazuje zásadu nemluvit na koně, aby nezměkli), pak čapkovsky připisuje alespoň lásku k dětem, jelikož nikdo přece není do kořene zlý.

A tak se u soudu neprojednává "zločin, ale hřích", věc vypadající prostě, a přitom jsoucí příliš složitá pro lidskou spravedlnost. Ostatně se tu setkáváme s některými motivy z autorových detektivních próz: třeba že jsou to ženy, kdo nejtvrději soudí ženy, ale především že boží ortel tu musí být nahrazen rozsudkem omezenějším, ortelem smrtelníků, protože Vševědoucí tíhne k relativismu. Z Hordubala je člověku od první stránky do poslední smutno a v závěru se jeho úzkost prohlubuje v cosi metafyzičtějšího než soucit s jedincem; totiž v uvědomění lidské nemohoucnosti dotápat se pravdy.