Jak se dělá evoluce – Labyrintem evoluční biologie přehled

14.05.2024

Velmi plasticky a čtivě zpracovaná učebnice s množstvím relevantní grafiky! Jen by do budoucna prospělo vyvětrat přežilý „dawkinsinismus“ (který má blíž k Hobbesovi než k Darwinovi), jenž nebyl nikdy obecně vědou přijímaný, leda úzkým jádrem či kmenem „věřících“; i tam je už znát zřetelný odklon. Tenhle problém pochopitelně nejvíc křičí, když se autoři pouštějí do sféry lidského zvířete.

Podle nich prý například „disociální porucha“ (číslo diagnózy F60.2 – jež je charakterizována bezohledností vůči skupinovým normám, nezájmem o city druhých, neschopností udržovat trvalé vztahy, neschopností pociťovat vinu…) "není žádným narušením optimálního vývoje lidské bytosti, ale využitím možností, které optimální vývoj lidské bytosti skýtá“ (str. 84, vydání 2017, box 2.8.)

Člověk se ale vyvinul adaptací, koevolucí se svojí kulturou, v hypersociálním prostředí, kde je nevyhnutelná obrovská míra spolupráce, a je biologicky vybaven spoustou psychologických adaptací, počínaje rozpoznáváním černých pasažérů, podvodníků, což naprosto typicky jsou právě psychopati podle F60.2.

Vůbec to přitom není záležitost jen novodobé instituce „policie“, ale rozpoznání a eliminování takto narušených parazitů je odedávnou, „biologickou záležitostí“ člověka; hlavně proto – a díky tomu – máme tak chytré mozky. Naši předkové, když je „prokoukli“, s takovými jedinci omezovali spolupráci, vyhnali je nebo dokonce zabili; navíc úlohu institucionální „policie“ dávno v paleolitu měli šamani a kněží všeho druhu. A ne nadarmo je všeobecně uznávaný bio-psycho-sociální model člověka, anebo definice zdraví pod WHO, odkazující správně na stav tělesné, dušení a sociální pohody. To vše v celku je naše „biologie“.

Lidský jedinec potřebuje v různých fázích svého vývoje specifické podmínky, jinak je jeho „optimální vývoj“ skutečně narušen, jak správně popisuje vývojová psychologie (čistě genocentrické pojetí ignoruje vlastnosti nabyté během individ. vývoje a v tom je tu kámen úrazu), bez ohledu na jeho případnou „tělesnou symetrii“. Biologie hypersociálního zvířete zvaného člověk toto všechno zahrnuje; naivní víra v jednoduché modely (G. Williams), stojící na nejasných a nevyřčených předpokladech, často zavádí u pekelně chytrých sociálních bytostí na scestí.

Pět hvězd mínus jedna za „dawkinsinismus“.

21.11.2023

Kniha je písaná zábavnou formou po menších celkoch, ktoré spolu tvoria extrémne zaujímavý celok. Problémy nie sú vysvetľované polopatisticky, ale komplexne a čitateľ sa naučí kriticky myslieť. Celé to prebiehalo nasledovne: „Je to takto. Ale vlastne nie je. Možno je. Ale čo ak A zamysleli ste sa nad? Nezabúdajme však ešte že“ Napodiv ma to nefrustrovalo, ale podnecovalo.
Strašne sa mi páčili nádherné a prehľadné ilustrácie a presne kvôli nim knihu hodnotím oveľa pozitívnejšie ako Flegrov Úvod do evoluční biologie.
Pokiaľ ide o negatíva, pre zbytočne hrubé strany (a tým pádom aj finálnu hmotnosť) by sa kniha dala použiť ako vražedná zbraň na zatvrdilých odporcov evolučnej teórie nie iba metaforicky, ale aj doslovne. Rozkúskovanie textu na hlavný prúd a vedľajšie doplňujúce boxy je na jednej strane dizajnovo pútavé a chápem, že nosný text vďaka tomu nebol preplnený, na druhej strane to pôsobilo pri čítaní rušivo. Keď sa človek začítal do boxu, chvíľu trvalo, kým sa opäť orientoval v texte a naopak. Boxy, na ktoré navyše text odkazoval často neboli priamo pri danom texte, ale až o pár strán, či desiatok strán ďalej/späť. Áno, na jednej strane to krásne ukazuje prepojenosť evolúcie, na strane druhej ma to miatlo a musela som si kvôli prehľadnosti lepiť papieriky na boxy, ktoré som už prečítala
Knihu si určite ešte raz prečítam, ak nie celú, tak aspoň vybrané časti. Odporúčam pre všetkých nadšencov s aspoň malými predošlými znalosťami. Pre ostatných by to bol knižný pôrod.