První parta přehled

06.10.2023

Novelu o skupině horníků, kteří se jako první přihlásili, aby zachránili zasypané druhy, psal Karel Čapek v inspiraci skutečným horníkem. Jmenoval se - nomen omen - Pronobis a v dole nakonec ztratil život. Jeho příběh vedl autora k výroku, že se vždycky najde někdo ochotný k oběti; a že „tento okamžik stačí, aby člověk začal bezhraničně milovat lidstvo“.

„První parta“ je o hrdinství (jež Karel Čapek celoživotně chápe spíš jako tvrdou práci než jako spektakulární činy) a o mužnosti, mužském společenství - skoro až ve smyslu antické hetairie. Při čtení jsem si vzpomněla na knížku prof. Komárka (Muž jako evoluční inovace), v níž tento biolog a filosof představuje tezi, že tmelem pánských societ a důvodem jejich neobyčejné semknutosti je přirozená homoerotická přitažlivost, předčící pouto muže k ženě. Vždycky mi ta myšlenka přišla upřílišněná, ale nutno uznat, že „první parta“ jí nahrává. Třeba ten - nádherný - popis platonické „zamilovanosti“ mladého Standy do inženýra Hansena...

Tahle knížka patří k posledním, které mi od K. Čapka zbývaly přečíst, a dlouho jsem se vyhýbala jejím klaustrofobním hlubinám. Zbytečně, jelikož v dole se odehrává jen malý výsek děje. Zbytek voní letními lesy, kde rukopis vznikal. (Mimochodem všechny tyhle informace kradu z autorovy biografie od Fr. Buriánka, kterou tímto doporučuji. :D) Do důlních reálií se spisovatel ponořil tak důkladně, že jsem tu a tam ve větách rozuměla jenom spojkám, ale krása zbytku (drobnomalba charakterů pomocí dvou tří sloves!) mi to vynahradila.

Sledujeme sice hornickou komunitu, a hlavně „první partu“, ale zarámované v ostatních společenských vztazích, předně k rodinám jednotlivých postav. Na tomto pozadí se postupně vyjevují charaktery - lidsky hluboké a vzájemně odlišné až kontrastní. Páně Čapkův humanismus ve všech, i těch v brutálně primitivních (Matula), nachází něco dobrého, nebo alespoň vyžadujícího soucit, pochopení, citlivé semknutí rtů. Všichni, od dobráka Martínka přes vojáckého dozorce Andrese (kterého zbožňuji) až po neklišovitě humánního majitele dolů, zpochybňují stereotypy „sociálně kritické“ literatury, pročež vyvolávají soptění Julia Fučíka v doslovu. Je to umění, ne agitační kýč, byť se zřetelnou politickou notou.

A ještě momentka. Nakonec jsem se ke čtení „První party“ odhodlala proto, že čas od času potřebuji tenké a brožované knihy na cestování. V jednom nepatrném městečku v Severní Makedonii mi ji z ruky vzala místní stařenka a bez problémů přečetla anotaci v latince; mírné obtíže jí působilo jen ř. Pokusila jsem se vysvětlit, kdo Karel Čapek byl, ale makedonská babička do toho vpadla prohlášením „Toho znám, aby ne, však jsme se o něm učili ve škole.“ ... Mám z toho radost, protože on si to prostě zaslouží.