• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 14 knih

Nové komentáře u knih Olga Von Barényiová

Pražský tanec smrti

„Na tohle nebo podobné téma jsem toho myslím přečetl dost(možná až moc).Říkám tomu literatura hnusu(ne z literárního hlediska).Z hlediska faktu.Pohled z německé strany,a i ten je pro objektivnost velmi důležitý.Z literárního hlediska žádný skvost.Beletristickou formou popsán průběh pražského květnového povstání.Doporučuji kombinovat s knihami Jiří Padevět-Krvavé léto 1945,Michal Mareš-Přicházím z periferie republiky.Vyšla až po roce 1989 asi z důvodu toho co popisuje. Na netu je možné narazit na spoustu příběhů s konce války např.o klukovi s andělskou tváří s růží na klopě,který se vyžíval v sadistickém mučení Němců(okolí Králík) nebo o mladých něm.ženách,které nacházeli zavražděné a ..... ve studních vesnic kolem Krnova.Většinou na ně narazíte,když hledáte něco jiného. Pro ty,co čtou o Lidicích a chtějí být objektivní,přečtěte si i tuhle knihu. Josef Urban v doslovu knihy Habermanův mlýn píše,za konkretními zločiny jsou konkrétní lidé-zločinci. Shrnutí:velmi potřebná kniha pro nalétí si čistého vína "rádoby" českého vlastenectví(ne,nemyslím si,že byli všichni takoví).Dokument "Zabíjení po česku" asi spousta z nás viděla.“... celý text
— Abroš

---

Pražský tanec smrti

„Pražský tanec smrti je příběh několika lidí, kteří se snaží v revoluční době přežít a opustit Prahu. Když vypukne pražské povstání a nastane tanec smrti nejen pro německé muže, ženy, děti, ale paradoxně i přeživší židovské občany či ty, kteří se národním gardistům jakkoliv znelíbí. Revoluce si nevybírá a pohlcuje všechny. Nikdo si není jistý svým životem a dostat se z Prahy je nadlidský úkol. Olga Barényiová v této knize vylíčila pražskou revoluci, která propukla v květnových dnech roku 1945 se všemi hrůzami, které v té době zažila a viděla. Po literární stránce není tato kniha zas až tak skvělá, ovšem to nesnižuje její historické svědectví. "Tys tu malou holku nechtěl zabít, tu od toho gestapáka, a oni... " ukáže prstem na dveře. Brali kojence za nohy jako kočky a tak dlouho jim mlátili hlavama o zeď - před očima matek. Nezbylo nic než kaše. Ptám se tě šéfe, co nám udělali německý kojenci? Byli snad taky u gestapa nebo v SS? Můžeme vést spor, zda je tato kniha pravdivým svědectvím té doby, zda autorka tyto své vzpomínky nezveličila. Mě přijde, že český národ se vždy staví do role utiskovaných, vždy pronásledovaných, kterým je vždy ubližováno a oni sami jsou ti nevinní beránci. O tom, že zde němci šest let vraždili české obyvatelstvo nemůže být řeči, ale je nutno si přiznat, že češi po válce se dopouštěli obrovských zvěrstev ať to bylo 31. července 1945 v Ústí nad Labem nebo např. 18. června 1945 na Švédských šancích. A pokud toto spáchali češi, nedělám si iluze o pražském povstání.“... celý text
— n.ezn.amy

---

Janka

„Tu knížku jsem četla, když mi bylo asi 9 a pamatuju se, že jsem z toho byla hrozně špatná, asi to bylo moje první setkání s tím, že jsou dospělí zlí na děti. Dlouho jsem nesnášela jméno Libor kvůli jedné osobě v té knize.“... celý text
— martina9047

---

---

Pražský tanec smrti

„První kniha tak za 20 let, kterou jsem (úmyslně) nedočetl. Vpravdě bída snad po všech stránkách (sic!). Literárně chudé, ba bídné, záměrně útržkovitý "děj-neděj" je fragmentarizován až v podstatě na drť, nestojí zde kámen na kameni. Otázka autenticity? Když čtu úvod, kde se autorka kasá, že všechny postavy jsou reálné, jejich životy a děje též, takže mám pocit, že kniha bude jakýmsi doku-dramatem, avšak následně čtu de facto proněmeckou agitku, kde všichni všehochuťoví Němci jsou beránci a zralí v oběť rukou pekelníků Čechů řezníků, doku-drama se nekoná, naopak přechází v čechobijnou černočerno-bílobílou agitku. Jistě, jaro 45 byl děs, následné měsíce také, ale tato kniha z péra člověka, kterého prasklá struna němectví odsoudila ke klapkám na oči, je pro mě nečitelný paskvil. A ještě poznámka k literárnímu rozměru - zároveň čtu povídky O'Connorové, ježto jsou zcela a diametrálně odlišným literárním vesmírem...“... celý text
— fanous21

---

Pražský tanec smrti

„50% - Kniha, kterou je velmi těžké hodnotit - koneckonců je od autorky, o jejímž životě se toho mnoho neví a občas se jen dovozuje, že i ona si své osudy uměla značně přikrášlit. Jako dětský čtenář jsem milovala její Janku - a i Pražský tanec smrti je psaný tím nezaměnitelným stylem sledu výjevů ohraničených vůněmi, zvuky, rozhovory často bezejmenných účastníků té či oné scény, které vzbuzují až dojem navazujících políček filmu, jenž vtahuje čtenáře do sebe. Tohle autorka bezesporu umí. Ovšem co na mě fungovalo v Jance, to v Pražském tanci smrti nedokážu až tak "prožít" (a chce se říct naštěstí - s ohledem na to, co se tam odehrává) - snad proto, že k žádné z načrtnutých postav si nestihnu udělat vztah natolik hluboký, aby mi záleželo na tom, jaký je dostihne osud. A to ani k Martinovi - "salonnímu komunistovi", který se účastnil příprav květnového povstání, a když pak spatřil jeho průběh, marně se snažil alespoň pár lidí před ním uchránit - dívku Michaelu, její protřelou sestru Helenu, dále pak Židovku, která se dostala z Terezína, jen aby zjistila, že český revolucionář dokáže být větší monstrum než lecjaký důstojník SS, dívenku Lilly, která bloudí Prahou poté, co se celá její rodina v čele s otcem gestapákem raději otrávila, Martu, která skončila s hákovým křížem vypáleným na zádech poté, co se její snoubenec zastal německých žen a dětí... Nedělám si iluze o tom, jakých zvěrstev je člověk obecně schopen, byť autorka se díky svému umění ponořit čtenáře do svých představ neváhá skoro mi přišlo až manipulativně vyžívat v těch popisech otrávených dětí, zmasakrovaných telat a opičích mláďat, střídaných zas a znovu obrazy vražděných německých žen před porodem a dětí zabíjených na všechny možné hrůzné způsoby, jakož i v nepřeberném množství způsobů, jak druhého umučit k smrti. A přesto mi to přišlo jaksi chladné, odosobněné, psané snad jen v touze šokovat, než že bych skutečně cítila, že autorce na těch lidech a jejich osudech skutečně záleží. Ona vlastně nejde hloub než jen k popisu toho, co se podle ní dělo, když pražský rozhlas zavelel - její trýznitelé jsou obyčejní Češi vedení jen touhou po pomstě a odplatě za kolektivní vinu - a vraždění Němci jsou zas jen běžní lidé, kteří stěží chápou, co se s nimi vlastně děje. Žádný historický kontext nečekejte - což mi u knihy, která se odehrává na pozadí převratných historických událostí, zkrátka chybí. Děvčátko zatahá Lilly za mokré vlasy: "Je ten kluk taky mrtvý jako tatínek?" "Jasně," odpoví místo Lilly holčiččin bratr. "A jak to víš?" "To je přece jasné! Mrtví nekřičí a nebrečí, snadno je rozeznáš od ostatních lidí."“... celý text
— evismaior