evismaior komentáře u knih
65% - líbilo se mi, že to bylo "ze života" - prostě tak, jak příslušníci kriminálky v praxi fungují, jaký typ případů řeší a jakým způsobem. I pachatelé byli takoví uvěřitelní (tedy snad až na tu proradnou černou vdovu, která si hledala movité oběti v Bohnicích - to by mě zajímalo, jestli se něco takového opravdu stalo). Uvěřitelné je asi i to, jakým způsobem je podáno to, jak policisté (ne vždy korektně) vnímají různé svědky, Romy, bezdomovce, ženy apod. Tři opakovaně se vyskytující postavy výjezdové skupiny byli takoví typičtí obyčejní kriminalističtí veteráni a bylo zajímavé poznat jejich život, každodenní rutinu 24hodinových směn a třeba i to, jak se vyrovnávají s tím, co v práci vidí, tedy zejména se smrtí ve všech jejích (často dost odpudivých) podobách. Nebyli to žádní Sherlockové, kteří by za pomocí elektronového mikroskopu z úlomku kosti odhalili pachatele na druhém konci planety, často jim v povídkách posloužil obyčejný záznam z nejbližší bezpečnostní kamery.
Na druhou stranu je poznat, že autor není ve spisovatelském řemesle úplně kovaný, občas to vyprávění a dialogy byly spíš tak na úrovni slohu na druhém stupni základky. Někdy z těch rozhovorů bylo i dost cítit, že jsou tam vepsány spíš jako vysvětlivky pro věci neznalého čtenáře, než že by spolu takovým stylem postavy v praxi opravdu mluvily.
Ovšem jelikož jsem se chtěla dozvědět něco o fungování pražské kriminálky, jsem spokojená a klidně bych brala přídavek.
55% - Těšila jsem se, až se Kiva dostane za zdi zalindovského vězení, ve kterém strávila deset let života, a dozvím se, jak to vlastně v tomto univerzu funguje, kdo je kdo a o co komu jde. A něco jsem se sice dozvěděla, ale upřímně - nějak jsem se do toho příběhu nedokázala ponořit.
Kiva uteče s princem Jarenem, který byl v Zalindově inkognito a ve skutečnosti to byl on, kdo ji s pomocí svojí magie provedl všemi zkouškami utrpením. Ocitá se s ním, jeho sestrou, bratrancem a rodiči v paláci královské rodiny Valentisů, aniž by její okolí tušilo, že si hřejí na prsou příslušnici rebelů z konkurenčního rodu Corentinů. A objeví se její sourozenci Zuleeka a Torren, kteří chtějí využít jejích kontaktů s královskou rodinou k získání informací, s pomocí kterých by mohli převzít moc v Evalonu.
A tady jsem prostě měla problém - nedokázala jsem pobrat, že by královská rodina jen tak beze všeho s láskou přijala mezi sebe jakousi drbanku z nejhoršího vězení všech království. Naprosto mi unikaly Kiviny myšlenkové pochody, které ji na jedné straně vedly k lásce k Jarenovi a jeho rodině a na druhé straně k pocitu, že musí pracovat pro zájmy svých sourozenců a vykonat jakousi pomstu, která jí vlastně asi nedává až tak smysl. A nějak jsem nepochopila, co vlastně Kiva čekala, že se stane. Jako kdyby si snad myslela, že se její dilema nějak vyřeší samo.
V podstatě celý děj se odehrával v paláci, hlavním městě a jeho bezprostředním okolí, protože všichni aktéři příhodně bydleli do půl hodiny cesty koňmo od hlavní hrdinky. Neminuly nás pasáže, kdy hlavní hrdinka začne cvičit bojová umění nebo kdy ji hlavní hrdina spatří v krásných šatech a je z toho patřičně vyplesklý.
Na konci se to naštěstí rozjelo, když se projevily všechny zrady, kterých se dopustila Kiva i ostatní postavy, poměr sil se přeskupil a obrátilo se to zajímavým směrem, který mě přiměl sáhnout okamžitě po dalším dílu. Tak snad bude lepší než tento.
(SPOILER) 45% - Ano, pořád doplácím na to, že jsem rozmlsaná z košatého děje, který podle této série vytvořili scénáristi nejmenované komerční stanice. Když si pak čtu knížky, připadají mi příběhově nesmírně chudé. A tahle tedy obzvlášť - jde v ní vlastně jen o to, jak ovdovělou Francescu Bridgertonovou - Kilmartinovou svádí Michael Stirling - bratranec jejího zesnulého manžela Johna a nový hrabě Kilmartin, který ji celou dobu zoufale miluje, ale poté, co s Colinovou pomocí zázračně prozře, že na tom není nic špatného, kdyby si ji léta po Johnově srmti vzal za ženu, o tomtéž ještě musí přesvědčit Francescu, která má zásek ještě daleko větší, čemuž příliš nepomáhá ani to, že Michaela nenapadne nic lepšího, než jít na to přes postel a vášeň, které ani ona nedokáže odolat, i když rozumově cítí, že takovýto nátlak není úplně v pohodě. Nakonec to podle očekávání oba nějak vydýchají a to je vlastně celé. O ničem jiném ta knížka není. Budu tedy čekat, co z toho vykřešou scénáristi - zatím v závěru série Colin-Penelope provdali Francescu za Johna a z Michaela udělali ženu:) Inu uvidíme.
(SPOILER) 90% - Krajina snů mě zatím z komiksové sandmanovské série bavila nejvíc. Tvoří ji sice jen čtyři samostatné povídky, kde se Sandman objevuje vlastně jen epizodně, ale byly to ty typické gaimanovské náměty, které mám ráda a o kterých jeden z jeho spolupracovníků v předmluvě napsal, že zatímco my všichni trávíme v krajině snů jen pár vteřin na pomezí spánku a bdění, Gaiman v tomhle světě žije a ty sny do nás valí - vlastně stejně jako Sandman.
Sen noci svatojánské je tak příběhem divadelní společnosti Williama Shakespeara, která sehraje představení pro neobvyklé Sandmanovy hosty, kteří díky této hře, v níž se objevují jako postavy, nikdy nebudou v lidském světě zapomenuti.
Sen tisíce koček je nezapomenutelný svojí vizí, že stačí, aby určitý počet jedinců snil tentýž sen a ten sen se může stát jedinou existující skutečností. Kdysi obrovské kočky lovily maličké lidi, nyní jim velcí lidé topí koťata - a kdoví, jak to jednou skončí?
Fasáda nám pro změnu představuje osamělou ženu, které její superschopnosti znemožňují spáchat sebevraždu, přestože smrt je to jediné, po čem touží.
A konečně úvodní povídka Kalliopé o múze vězněné a zneužívané starým spisovatelem, jemuž kdysi přinášela inspiraci a který ji posléze prodá mladšímu kolegovi. Opět je to jedině Sandman, kdo ji může zachránit, protože kdo jiný dokáže zahltit lidskou mysl tolika sny až k zešílení?
Tahle povídka mě bavila asi nejvíc, hlavně také proto, že v závěru knihy k ní Gaiman připojil i svůj scénář. Bylo nesmírně zajímavé seznámit se s jedním z mnoha způsobů, jakým může komiks vznikat (tedy když autor píše pouze scénář a kresby, kolorování, lettering a další související činnosti dělají jiní tvůrci, kteří dané umění skvěle ovládají). Přečíst si, jak si autor představuje rozvržení panelů na stránce, jejich ohraničení, podobu písma, bublin, a ocenit i velmi podrobný popis toho, co má být na jednotlivých panelech nakreslené. Je vidět, že autorova vizuální představivost je bohatá, pracuje třeba i s takovými "drobnostmi", jako kde bude v sešitě vložená stránka s reklamou a tomu složení panelů přizpůsobuje. Za mě to byla opravdu působivá ukázka jeho tvorby.
55% - Po velmi dobrém prvním dílu a velmi průměrném druhém dílu jsem byla zvědavá, jak se moje jinak oblíbená autorka popere se závěrem, a po dočtení jsem dospěla k vlastnímu závěru - a sice, že měla zůstat u té první knížky.
Do hry se nám sice po pauze vyplněné příběhem Greye a Lii Mary vrací i Rhen a Harper (a zlovolná čarodějka Lilith), ale už to není ono. Především jsem za celou dobu nepochopila, o co vlastně nevlastním bratrům Rhenovi a Greyovi šlo, když pořád vykládali věci jako "já nechci válku, to ty chceš válku" a přitom si dávali ultimata, shromažďovali vojáky, provokovali se na hranicích, ale přitom Grey pořád tvrdil, že se jenom schovával, království nechtěl (a válku nechtěl), ovšem vlastně králem být nakonec chtěl a válku taky chystal. Rhenovy motivy (strach z čarodějnice, která ho opětovně mučila a vydírala skrze to, že zabije Harper nebo ji aspoň odnese zpět do pravého Washingtonu "Dýsí"), byly o něco pochopitelnější, ale zas to mezi ním a Harper bylo takové nějaké nemastné neslané.
Já budu vděčná, pokud se autorka vrátí ke contemporary psaní a nenapadne ji, že by třeba mohla k tomuto napsat nějaký další zbytečný díl, když my čtenáři čekáme na další příděl toho pravého, v čem je nedostižná.
75% - Můj první román od autorky Hypotéza lásky mě zaujal zejména barvitým popisem peripetií života mladých doktorandů a to vědecké prostředí mě moc bavilo, i když jinak jsem měla k věrohodnosti děje a jednání postav dost výhrady. Ale zkusila jsem vytrvat a začetla se do Hlavy plné lásky a zdá se mi, že to bylo o dost lepší. Přece jen už to není prvotina převzatá z internetové publikace a přitom ta atraktivnost vědeckého prostředí (tentokrát neurověda, NASA atd.) tam zůstává. Bee mi byla docela sympatická, trochu problém jsem měla s Levim, zejména s tou jeho nasvalenou atraktivností a schopností po letech sexuální neaktivity předvádět erotické výkony hodné slušně placeného pornoherce či gigola - zkrátka to bylo tak trochu podobné postavě Adama z Hypotézy lásky. Erotické scény byly napsány opět trochu, já nevím, až nechutně, ale to je také přetrvávající problém. Aspoň že na pojmosloví už autorka trochu zapracovala, nehemžilo se to tam číčami a označení č**ák bylo vyhrazeno spíš pro namyšlené mužské vědce neuznávající své ženské kolegyně. Pak mi ještě moc nesedlo to Beeino svěřování se s internetovým kamarádem Shmacem, u kterého bylo čtenáři okamžitě jasné, kdože to asi bude, čímž ovšem autorka (nechtěně?) dost spoilerovala, protože jsme pak až příliš rychle zjistili, jak je to s tou domnělou Leviho přezíravostí až nenávistí.
Jak jsem již ale napsala, to vědecké prostředí jako zásadní pozadí romantické linky je prostě super. Je poznat na první pohled, že autorka je vědkyně, v tom světě žije a zažívá všechna ta příkoří od politiky sporů o patenty, přes obtíže se získáváním grantů až po znevýhodňování žen a obecně slabších sociálních skupin, které zkrátka nemají dost finančních prostředků, aby se např. řádně připravily na přijímačky na postgraduál. Trochu mi to připomnělo tolik diskutované přijímačky na střední školy, kde jsou také zpravidla úspěšnější ti, kteří mají příležitost zaplatit si odpovídající přípravný kurz.
Autorka zkrátka chytře navázala na úspěch projektů typu Teorie velkého třesku a já se těším, až si od ní zase něco přečtu.
(SPOILER) 70% - Na povídky svého oblíbeného autora jsem se těšila, zvlášť s vidinou že budou o hudbě, hudebnících a lidech milujících hudbu, ale sbírka mě zas tak moc neoslovila. A ani vlastně nemyslím, že by to bylo tím, že hlavní protagonisté se jen tak potácejí životem, ač často mají hudební talent, není mu popřáno řádného sluchu od okolního světa, a často se jen stávají vedlejšími postavami v příběhu někoho jiného. Ony ty povídky povětšinou mají jeden či dva naprosto skvostné momenty, až zdrcující svojí absurdností, že jsem se často nahlas smála, ale když jsem pak čekala nějaké vyvrcholení, rozuzlení, závěr, autor povídku náhle utnul a zkrátka vždy mi tam chybělo pár stránek navíc, kde bych strávila to nakousnuté.
V Serenádě v E moll se tak polský kytarista Janek pokoušející se uplatnit v Benátkách stává svědkem bolestivého rozchodu postarší hudební hvězdy (kterou za železnou oponou Jankova matka poslouchala pořád dokola, až ho i Janek začal považovat za slavnějšího, než asi objektivně byl) s manželkou, která ho kdysi jako jedna z těch nájezdnic na LA hvězdy polapila, ale nyní je třeba znovu nastartovat kariéru a k tomu patří i změna image s novou mladší ženou. Podle autora to zjevně v showbusinessu takhle chodí, že nehledě na vzájemné city lidé přinášejí oběti modle úspěchu a slávy - líbezný zpěv a kytara se nesly nad benátským kanálem a nad ním se nesl i pláč. Moc smutné.
V Come rain or come shine se zase manželský pár snaží vyřešit své problémy tím, že se soustředí na svého kamaráda, kterého silou nacpou do škatulky neúspěšného ztroskotance, přestože on sám se cítí být celkem spokojený. Manžel odjíždí na služební cestu a uděluje mu telefonicky spoustu rad, manželka se chystá si od manžela odpočinout s tím, že se o kamaráda postará a přehrají si všechny staré desky (protože on jediný má vkus, pročež také od manžela dostane přísný zákaz se k hudbě jen přiblížit). Scénám kdy Raymond v rozrušení nad obsahem nalezeného diáře, kde se o něm píše dost pohrdavě, tento poškodí a na manželovu radu se pokouší narafičit všechno v bytě tak, aby to vypadalo, že ty stránky rozcupoval nenáviděný sousedův pes (a ano, dojde i na takové detaily, jako je vaření staré boty, aby se bytu dodal ten správný psí odér:-)), je naprosto k popukání, o to víc pak zamrzí, že když se ve dveřích objeví Emily, zahraje se to všechno opět jaksi do ztracena.
V Malvern hills pro změnu sledujeme nepříliš úspěšného kytaristu a písničkáře, který tráví léto na anglickém venkově v kavárně své sestry a jejího manžela. K jejich nelibosti jim ale příliš nepomáhá, raději se vytrácí do okolních kopců a tam hraje a skládá. Až se potká se švýcarským manželským párem hudebníků živících se celkem úspěšně hraním na různých akcích, ovšem podobně jako v předešlých povídkách, ani jejich vztah není růžový. A to je tak asi vše.
Nokturno je další z příběhů, který nepostrádal neuvěřitelnou situační komiku, ale na druhou stranu i další ukázku povrchního života celebrit. Odcházející manželka přesvědčí svého manžela, aby si od jejího nového partnera nechal zaplatit plastiku obličeje, a všichni ho do toho takřka násilím uvrtají, protože talent ve hře na saxofon on má přece neskutečný, ale nikdy nemůže prorazit, když není dostatečně přitažlivý. V hotelu, se se zafačovanou hlavou setkává se stejně zafačovanou průměrnou hvězdičkou Lindy, což ho uvrhne do ještě větší deprese a pocitu, že podlehl a zaprodal se. Než se Lindy rozhodne čmajznout pro něj cenu pro nejlepšího jazzmana, která se má v hotelu předávat. Následující pokus cenu vrátit (nebo alespoň schovat) je opravdu luxusní, škoda že se pak ti dva tak trochu nemastně neslaně rozejdou a o dalších osudech se nedozvíme nic ani v náznaku.
A konečně Violoncellisté představují další postavu ze světa za železnou oponou, tentokrát pro změnu Maďara Tibora, a vypráví krátké letní intermezzo jeho setkání se záhadnou Američankou Eloise, která mu v jeho hře na violoncello otevře zcela nové obzory. Tedy alespoň v jeho představách, protože povídka opět vyznívá ztraceně, neukončeně. Asi tak jako samotný život.
(SPOILER) 55% - Nevěřila bych, že u své oblíbené autorky někdy půjdu s hodnocením takhle nízko, ale po nadějném prvním dílu fantasy série byl pro mě druhý díl celkem zklamáním.
V první řadě už to není o Harper a Rhenovi, ale knížka je psaná až na výjimku v úvodu a v závěru pouze z pohledu Greye a nové postavy, jíž je dcera královny Karis Luran Lia Mara. Ne, že by to byly špatné postavy, bývalého Rhenova osobního strážce mám naopak v oblibě, ale zejména Harper považuji za hlavní hrdinku příběhu (už tím, že je z našeho světa) a její pohled na to, co se v úvodní třetině knihy stane, mi nesmírně chyběl, jakož i Rhenovy motivy. Nahlédla jsem už do třetího dílu psaného z pohledu všech čtyř protagonistů a pochopila, že oni se k těm událostem celkem dost vrací, ale takhle po několika měsících událostí to prostě už není potřebně bezprostřední. Přitom ten motiv, kdy se Rhen odhodlá z Greye vymlátit informace o totožnosti svého staršího bratra (zřejmě právoplatného následníka a kouzelníka k tomu) doslova násilím (a to páchaným nejen na něm) je fakt megasilný na to, abych okamžitou reakci Harper nepostrádala. A navíc jsem fakt nedokázala pochopit, co Grey sledoval tím, že Rhenovi nechtěl ty informace říct, ani to, proč pravda Rhenovi a Harper nedošla úplně stejně snadno jako Lie Mare (a 9 z 10 čtenářů). Jakože když jim čarodějka řekla, že informace o následníkovi má pouze Grey, tak jim vážně neseplo, PROČ je asi má pouze on?
Navíc pak nastala poměrně nudnější pasáž cesty do království Lii Mary a intrik její matky a mladší sestry, stejně jako historek s Harpeřiným bratrem Jakem a jeho přítelem Noahem, kterou se musel člověk pročíst, pokud chtěl dojít ke konci, který stál za to. Závěr trilogie si nepochybně přečtu, ale co se týče tohoto dílu, jsem ráda, že ho mám za sebou.
Poznámka k překladu: Je sice fajn, že nás překladatelka naučí výrazům typu žuchva a treláž, ale občas by mohla zapojit hlavu a zamyslet se, o kom zrovna daný úsek textu je. Těch míst, kdy se o ženě používají slova v mužském tvaru a naopak, je tam nepočítaně. Místy jsem pochybovala, že to překládal člověk a ne význam nechápající robot.
(SPOILER) 75% - Když jsem zjistila, že moje nová oblíbená autorka napsala také fantasy sérii, musela jsem si ji hned opatřit. Po přečtení prvního dílu je můj dojem takový, že jejím contemporary knížkám se sice tahle fantasy nevyrovná, ale přesto se čte moc dobře.
Není to žádný extra propracovaný fantasy svět. Nečekejte Zeměplochu, Západozemí ani Středozem. Děj se omezuje pouze na drobné řídce osídlené království Uhlíkov, které navíc řada obyvatel opustila, protože to tam moc nefunguje. Čarodějnice Lilith totiž proklela místního korunního prince Rhena tak trochu ve stylu Krásky a zvířete - dokud se do něj nezamiluje nějaká dívka, bude se v pravidelných intervalech měnit v bestii a vyvražďovat vše kolem.
A tak se jeho poslední zbývající strážce Grey vydává co pár týdnů do našeho světa vybrat odsud dívku, která nikomu nebude chybět. Jenže tentokrát narazí na Harper, která se pokusí unášenou dívku osvobodit. A skončí místo ní v Uhlíkově sama. Kulhající po mozkové obrně, doma s vydíraným bratrem a umírající matkou, se ocitá v neznámém světě, kde se od ní čeká, že se zamiluje do svého únosce. To se zdá být naprosto nemožné. Jenže i Harper vidí, že to království potřebuje pomoc...
Těch variací na Krásku a zvíře existuje dost, viz třeba Dvůr trnů a růží, nalézt se dá i hodně příběhů, kde se do fantasy světa dostane hlavní hrdina pocházející z toho našeho světa obyčejného. V tomto mi tedy autorka příliš originální nepřišla. Jinak je ovšem knížka pro její psaní naprosto typická - střídají se pohledy dvou hlavních hrdinů, postavy jsou velmi lidsky uvěřitelné, děj se posunuje vpřed za přispění kvalitně napsaných dialogů, kde se jen prázdně neplká, ale dochází s jejich pomocí k vývoji příběhu i postav - však také délka knížky mi přišla úměrná tomu, co chtěla autorka napsat (a ne že je tam dalších 300 stran zbytečné omáčky). Brigid Kemmerer prostě umí a těším se na další díly.
(SPOILER) 45% - Celkem se mi líbily Kroniky prachu a osudy šlechtické dívky Animant zamilované do knih a do nevrlého knihovníka pana Reeda. Tak jsem sáhla i po tomto příběhu, jehož hlavními postavami jsou Animantina studující kamarádka Elisa a Jamie Lennox, tvůrce stroje na vyhledávání knih (a dále mj. vážný majordomus Benjamin Green, kterého Elisa miluje). Tak především o Animant a Thomasovi tam není prakticky vůbec nic, protože děj se odehrává v době, kdy mezi těmi dvěma momentálně došlo k roztržce a Animant odjela z Londýna. Autorka se pokusila navařit děj z jedné historky Kronik prachu, kdy skleněným stropem knihovny propadl kufr zřejmě vypadlý z přelétající vzducholodě. Uvnitř se najdou nákresy neznámého vynálezu, jenž Jamieho okamžitě zaujme. Jenže není jediný, a tak postavy čeká i pár celkem akčních scén. Zvlášť poté, co se tělo majitele kufru najde v Temži a oni se na vlastní pěst pustí do vyšetřování jeho vraždy...
Na rovinu - ta zápletka není tak nosná, aby vydala na 400 stran. Ani vztahy hlavních postav na tento rozsah nestačí, zvlášť když čtenář už jen trpně čeká na to, kdy zas budou hlavní hrdince létat v břiše motýli (jakože to se děje fakt často). Nezachraňuje to ani styl románu v ich-formě, o kterém autorka ústy Elisy tvrdí, že to je zpráva pro policii, přestože tam Elisa rozebírá vše od rodinných vztahů až po svoje milostné city. Možná určitý potenciál měly ty glosy Jamieho a Elisy psané po okrajích, jenže to by to muselo být pojato jinak - např. hlavní text by byl pouze strohá zpráva pro policii a všechny vztahy a další věci by byly v těch glosách, což by mohlo být i graficky zajímavé, ne jako teď, kdy je tam na okraji občas nějaký výkřik, ale celá kniha je psaná s pozadím jakože starého papíru, což se fakt na té flekaté šedé ten text čte hodně nepříjemně. A když to čtenáře navíc ani moc nebaví, tak z toho nevychází román, ke kterému bych se ještě někdy chtěla vracet. Od autorky jsem četla i fantasy Limea, které taky nebyla žádná sláva, takže toto od ní asi byla moje poslední kniha.
90% - Podotýkám, že jsem člověk, který se s baletem potkal doslova jen okrajově jako divák Louskáčka, Labutího jezera, animáku Balerína a Černé labutě s Natalií Portman. Ale tahle knížka mě po všech stránkách nesmírně bavila - už ten styl, kdy autorka využívá psaní ve druhé osobě jednotného čísla, a to ještě velmi osobitým drsně sarkastickým sebeironickým stylem (a často i s využitím deníčkových zápisků), takže i čtenář o několik desítek let starší (a kilogramů těžší:-)) má pocit absolutního vtažení do děje a autorčiných myšlenek a pocitů, až ho z toho bolí prsty u nohou, celé tělo, ve snové náladě se potácí s hlavní hrdinkou pražskými ulicemi a podchody a nechává se unášet rytmem hudby od Čajkovského až po klubový housík. Za mě fakt bravo a doufám, že si brzy zas od autorky něco přečtu. Vlastně jedinou výtku mám k poslední části knihy, kdy naladěná tím, jak nás autorka provedla prvními lety života na taneční konzervatoři, náhle až příliš rychle přeskočila do plnoletosti, k maturitě a následnému rozhodnutí opustit balet, kde jsem dost litovala, že nám nenabídla stejně podrobný vhled do svých myšlenek jako předtím, kdy popisovala všechny ty tvrdé tréninky, ponižování od vyučujících, nutnost přizpůsobení se životu v partě na intru, odříkání v jídlu i touze po klasickém vzdělání, odloučení od rodiny, hledání a nalezení bratra (budoucí sestry) a zároveň neutuchající touhu tančit, prosadit si jako dívenka tohle umění i proti názoru rodičů, stát na jevišti, projevit své pravé já a rozdat se (a ve třiceti skončit jako vrásčitá a vyhořelá prodavačka vstupenek).
Jednoznačně jedna z nejlepších knížek inspirovaných skutečnými životními osudy, jaké jsem kdy četla. Dcerka se mi doma natřásí v sukýnce jakože baletka... no pokud se vyučujícím ještě pořád hlásí výška a váha rodičů, jak píše autorka, tak má naštěstí stejně smůlu:-)
"Fakt nechceš bejt v třídnici napsaná úplně nahoře, že máš nejvíc kilo ze všech, a slyšet od všech učitelů, že jsi přibrala. A zrovna je tvoje oblíbená svíčková. Máma a děda tě kontrolujou. Musíš tam sedět tak dlouho, dokud to nesníš. Děda už zase opakuje něco o koncentráku, máma zase, že jsi podvyživená, že vypadáš jak stín, jsi úplně průsvitná, máš anémii a další kecy, který samozřejmě nejsou pravda, protože máš příšerně tlustý stehna a nedá se na tebe na klasice koukat."
70% - Příběh Arina a Kestrel - zotročeného Herrana a valoriánské generálské dcerky, která ho z náhlého popudu vydraží a přivede do tatínkova sídla, čehož Arin okamžitě využije k osnování plánů na vzbouření proti utlačitelům...
Autorka v závěru píše, že se inspirovala antickou historií, a to jsem tam opravdu cítila - ty motivy Spartakova povstání, zotročeného Řecka, honosné římské říše na zdánlivě nedobytném poloostrově, kterou napadnou barbaři skrz horský průsmyk... Tyhle motivy nebyly špatné, stejně jako ten rozměr vojenských a politických, ostatně i lidských intrik. Nečetlo se to špatně, bylo to trochu něco jiného než klasická středověká fantasy, ale bohužel úplně pod kůži se mi autorka nedostala. Kestrel i Arinovi to pálí, potýkají se s rodícími se city mezi sebou a na druhé straně potřebou podpořit svůj lid, což je všechno fajn, ale ten styl psaní mi přišel takový nevyvážený - povětšinou autorka nechala Kestrel bloumat tatínkovým sídlem a hrát na klavír a pak se strašně rychle seběhla nějaká akce a došlo k dalšímu útlumu. Často navíc nastavení pravidel mezi postavami nedávalo moc smysl - Arin byl sice utlačovaný otrok, ale v podstatě si dělal a říkal, co chtěl, Kestrel by asi nikdo nebránil, kdyby za něj položila život - no nevím.
Ale ten motiv "kletby vítězů", kdy každý vítěz automaticky prohraje, neboť zaplatil za předmět své touhy větší cenu, než jakou to podle mínění ostatních nejspíš mělo, ten je zajímavý.
85% - Tentokrát se Jirka a Anička budou muset vypořádat s neznámým zloduchem, který podle všeho dokázal sestrojit kvantový počítač, nabourat se s jeho pomocí přes šifrování do celosvětové počítačové sítě a během pár hodin zcela rozložit fungování celé společnosti. Peníze lítají z bankomatů, jejich hodnota padá a není, co si za ně koupit, lidé šílí a rabují obchody i domovy ostatních, přehrady volně pouštějí nahromaděnou vodu a svět postihne totální výpadek elektřiny. A na oběžné dráze Jirka náhodou vyfotí záhadný objekt...
Na rozdíl od předchozích dílů byl tenhle atraktivní svým apokalyptickým až dystopickým nádechem a pro mého syna - počítačového nadšence - nabitý doprovodnými informacemi o šifrách včetně Enigmy, vývoji počítačů, Turingova stroje, kvantových počítačů a třeba i o evoluci a teorii vývoje života.
Za mě jednoznačné negativum tohoto pokračování je nicméně fakt, že tentokrát není doprovodná fotografická galerie v barvách na křídovém papíře tak, jak jsme byli zvyklí a užívali si to v předchozích dílech, ale zřejmě z úsporných důvodů jsou fotky vyvedeny jenom běžným černobílým tiskem, což podle mého názoru kvalitu knihy zbytečně snižuje.
65% - Peter Freestone je známý především jako dlouholetý osobní asistent Freddieho Mercuryho, přičemž v České republice je o to známější, že se sem před dvaceti lety přistěhoval a do naší zemičky se zamiloval natolik, že se nakonec stal i jejím občanem.
Vím, že o svém životě po boku slavného zpěváka napsal zvláštní knihu, přesto mě ale zklamalo, že ve své autobiografii věnuje Mercurymu pouze jednu poměrně kusou kapitolu, protože jsem čekala, že nás tak trochu zasype vzpomínkami, které se do původní knížky nedostaly. Koneckonců právě Freddie Mercury je ten důvod, proč vůbec někdo Freestonea zná natolik, aby si o jeho životě chtěl číst. Jistě, jeho život byl pestřejší než život většiny lidí, málokdo prožil útlé dětství na indické internátní škole několik tisíc kilometrů od domova nebo se stýkal s uměleckými hvězdami při práci v kostymérně velkých londýnských divadel (na druhou stranu dům na Mallorce a v Česku má celá řada Čechů a necítí potřebu psát autobiografie o jejich zařizování:-))
Pro mě byl nejzajímavější a vlastně asi nejsmutnější moment knížky ten, kde popisuje, jak se našel po Freddieho smrti v práci ošetřovatele v jedné nemocnici a jak tam pak musel skončit, protože začaly vycházet knížky o Freddiem a pacienti se báli, že i Freestone má AIDS a nakazí je. A práce, kterou dělá v osvětě ohledně této nemoci je chvályhodná.
Přesto mě ten nedostatek většího vhledu do života s Mercurym mrzí. Vlastně největší informací pro mě tak bylo asi to, že se svými vzpomínkami účastnil natáčení filmu Bohemian rhapsody. Filmu, který považuji za výtečný, je zarytými fanoušky Queen vyčítána řada nepřesností a úprav toho, "jak to skutečně bylo". Když tak skutečný pamětník Freestone řekne, jak byl po zhlédnutí filmu totálně dojatý (i když si je sám těch úprav vědom - viz jeho poznámka o tom že postava Paula Prentera ve filmu byly tři osoby spojené do jedné), představuje to pro mě mnohem větší vypovídací hodnotu, než nespokojené komentáře lecjakého znalce kapely Queen.
60% - "I když ho po celém světě milovaly tisíce fanoušků, kteří se s ním ani nesetkali, potřeboval vědět, že ho miluji zrovna já. Díky jeho lásce jsem si připadal výjimečný."
Knížka vzpomínek Jima Huttona na Freddieho Mercuryho, s nímž strávil posledních několik let jeho života (až do smutného konce) jako osoba, kterou lze označit slovem "manžel" víc než kohokoli jiného ve Freddieho životě. Jako člověk natolik blízký slavnému zpěvákovi toho měl určitě co říct (a ne, úplně jsem nepotřebovala znát všechny podrobnosti Mercuryho umírání a smrti včetně těch, které už jsou podle mě za hranou lidské důstojnosti), působivé je třeba to, že z jeho vyprávění není ani v náznaku cítit jakákoli hořkost z toho, že to byl nejspíš právě Mercury, kdo ho nakazil virem HIV (i když Hutton nakonec zemřel na rakovinu plic).
Tím spíš mě překvapuje, že se jeho vzpomínek nechopil nějaký šikovnější sepisovatel memoárů než T. Wapshott. Nečekám, že holič/zahradník bude literární eso, ale novinář by měl být. A přitom kniha je po většinu času opravdu jen kompilací střípků vzpomínek, které na sebe nijak nenavazují a jejich téma se mění doslova v každém odstavci. A tak náhodně přeskakujeme mezi turné s kapelou, nákupy, krátkými záblesky ostatních členů kapely a dalších lidí z Mercuryho blízkosti, kočkami, úpravami Freddieho domu Garden Lodge, cestami, dárky, které Freddie rozdával svým blízkým, prací na zahradě, opulentními večeřemi, dárky, které Freddiemu dal Jim Hutton, jezírky s koi kapříky, dovolenou v Japonsku, večírky, výrobou nábytku pro Freddieho, Mnichovem, drogami, Montreux, poměry v holičství hotelu Savoy, Monsterrat Caballé, obrazy a vyznáními lásky, až přijdou poslední kapitoly, kde Freddie umírá s davem novinářů za zdí svého sídla, a následuje smutné probuzení do reality bez jeho přítomnosti, kdy jsou jeho nejbližší přátelé Jim Hutton, Joe Fannelli a Peter Freestone celkem nemilosrdně vypoklonkováni z domu, a Freddieho nejbližší přítelkyně Mary Austinová z tohoto vyprávění nevychází právě lichotivě.
Ty vzpomínky jsou zajímavé a nesmírně cenné, tím spíš lituji toho stylu, který mě při čtení nedokázal vtáhnout a stránky jsem přelétávala podobně, jako spoluautor bez snahy o udání směru či hlubší pochopení přelétal při zachycování toho, co se mezi Jimem a Freddiem odehrálo.
90% - Ale Gigs zavrtěl hlavou. "Není to jen kvůli tradici. Nebo možná částečně ano. Ale povím ti, chlapče, proč to dělám já. Protože to nedělá nikdo jiný na celém světě. Jenom my."
A díky tomu jsme "my" byli výjimeční, jak jsem předpokládal. Jedineční. Pohlédl jsem na haldu mrtvých ptáků na skále a říkal si, zda třeba neexistuje nějaký lepší způsob, jak dosáhnout výjimečnosti.
Po Čínských thrillerech a Aktech Enzo jsem nečekala, že by mě autor ještě něčím překvapil, ale trilogie z ostrova Lewis po prvním dílu zatím působí jako úplně jiná liga. Především proto, že to není klasický detektivní příběh, ale spíš plnokrevný román, kde nakonec vražda místního nenáviděného rváče Angela Macritchieho je jen jedním ze střípků soužití téhle odloučené komunity a právě pochopení vzájemných vztahů a provětrání nejednoho kostlivce z minulosti je podmínkou k vyřešení tohoto případu.
A v centru toho všeho se ocitá místní rodák Fin Macleod (s Enzem Macleodem má podle všeho společné jen typické skotské příjmení), který se s ohledem na nápadnou podobnost s jinou vraždou vrací na ostrov, kde strávil dětství a mládí, z toho většinu času jako osiřelé dítě žijící se svojí tetou. Zlomený nedávnou smrtí svého syna se musí postavit tváří v tvář spolužákům, z nichž se mezitím stali značně semletí dospělí, a to včetně svého kdysi nejlepšího kamaráda Artaira a jeho manželky a své bývalé lásky Marsaili. Vzpomínky ho dostihnou, a to nejen k tomu, co se stalo při lovu mláďat guga na An Sgeir. Přitom však stále tak, jako dlouhá staletí platí, že co se stane na Skále, to tam i zůstane.
Vlastně jediné, co mi vadilo, byl zvolený styl vyprávění, kdy vzpomínky malého Fina byly sugestivně podány v první osobě, kdežto přítomná linka dospělého Fina pro mě vždy trochu šokově přeskočila do odosobněné třetí osoby. Ovšem na další díly se opravdu těším.
(SPOILER) 70% - Chvíli jsem musela rozdýchávat ten tradiční kamenný hrad uprostřed aljašské divočiny s perfektním pokrytím mobilním signálem, a to včetně tunelů pod hradem. Také strýčka Fostera - ředitele Katmerské akademie pro děti s genovými mutacemi, které z nich dělají upíry, draky, měniče-vlkodlaky nebo čarodějky, který do probíhající války mezi nimi přivede svoji osiřelou bezbrannou lidskou neteř, a tak nějak věří, že se jí nic nestane. A také temného, nedostupného a nejvíc sexy kluka Jaxona, který nově příchozí Grace okamžitě propadne.
No ale je to young adult, takže jsem zvyklá překousnout leccos a poddat se příběhu. A ten tady vcelku byl, i když se čtenář nemůže zbavit pocitu, že autorka vzala to, co ji nejvíc zaujalo z Harryho Pottera (hradní internátní škola v pustině pro děti s nadpřirozenými schopnostmi) a ze Stmívání (upíři coby romantičtí hrdinové, zvlášť ti, kteří dokáží odolat touze po lidské krvi a své milované lidské dívky okamžitě nevysát na dřeň).
Nečetlo se to špatně, i když odkrývání pravé podstaty téhle podivné školy mi přišlo k uzoufání pomalé a logicky tak spousta otázek zůstala pouze (ehm:-)) nakousnutých - jak se to přesně stalo se smrtí Graceiných rodičů, i o tom sporu mezi upíry, měniči a draky jsme se dozvěděli jen tak povrchně skrz historku s Jaxonovým bratrem Hudsonem bažícím po moci a roli Grace v tom všem jsem také úplně nepochopila, protože kniha končí v tom nejzajímavějším okamžiku. A čarodějové jsou vysloveně odbytí, kromě pár triků, které Grace předvede sestřenka Macy. Takže dám šanci druhému dílu a uvidím.
Pousmání nakonec - při čtení jsem se bavila, že autorka scénu s kámošem drakem opékajícím maršmelouny obšlehla z posledního dílu Hotelu Transylvánie, kde totéž dělá přeměněný Johnny, ale ten film je až z roku 2022, takže to dost možná bylo právě naopak:)
(SPOILER) 60% - Po přečtení autorovy povídkové sbírky Toulavá Země jsem měla velká očekávání, z tématu dystopické budoucnosti obývané pouze dětmi po smrti všech dospělých mrazilo, ale samotné čtení až tak záživné nebylo.
Spíš než o sci-fi román se totiž jedná o autorův myšlenkový experiment, kdy i všechny zúčastněné postavy slouží pouze k jeho demonstraci a naprosto tedy nehrozí, že by si čtenář k některé z nich vybudoval jakýkoli vztah nebo mu záleželo na jejím osudu. Navíc jsem musela překousnout řadu stěží uvěřitelných záležitostí (daleká supernova ozáří Zemi tak, že uplyne celá řádka měsíců a poté v rozmezí několika málo dní zemřou všichni starší 13 let - pochybuji, že by nepřežil opravdu nikdo starší (tedy pokud přijmu fakt, že by vůbec někdo přežil), že by ta věková hranice byla tak ostrá a stejně tak, že by to vymření dospělé populace, která kupodivu bez větších emocí předá dětem vládu nad Zemí a ponechá je jejich osudu, nastalo během tak krátkého časového úseku) a vrtět hlavou nad jinými (např. za celou dobu není zmíněno, zda a jak děti při tom bezuzdném hýření řeší odpady a tím rozhodně nemyslím jen antarktickou část knihy).
Neříkám, že autorovy úvahy nejsou zajímavé, zjevně vše velmi dlouho promýšlel a bral v potaz velké množství faktorů od ne/schopnosti dětí pečovat o miminka až po ne/schopnost řídit státy a celou společnost. Divím se, že tam podle něj vůbec někdo chodil pracovat (ale to spíš bude záležitost asijské povahy), nejsem si jistá, jestli by se zvlášť ty starší děti nechaly takto kosit ve válečných olympijských hrách bez tendence se vzbouřit nebo zběhnout. Smysl závěrečné výměny území jsem nepochopila. Celou dobu to ale byla spíš únavná esej opatřená mnoha jmény smyšlených aktérů, snad jen čínský myslitel Brejloun a jeho americký protějšek Vaughan mě svojí schopností vidět věci do hloubky zaujali a říkala jsem si, že kdyby s těmito dvěma postavami autor uměl pracovat tak jako O.S. Card s Enderem, Fazolkem, Petrem a spol., byl by z toho skvělý počin.
(SPOILER) 65% - Když jsem si tak četla o vězeňském táboře Zalindov, ani mě vlastně nepřekvapilo, že autorka je velká fanynka Skleněného trůnu a kamarádka S.J. Maasové, čtenář si na Celaenu hned vzpomene. Sedmnáctiletá Kiva však na první pohled působí mnohem obyčejněji a tím i uvěřitelněji, prostě jako dívka, která se v dětském věku se svým otcem ocitla v nejhorším vězení tohoto universa a snaží se tam jako ranhojička nějak přežít (byť tedy s ohledem na ten středověký svět s poněkud nepochopitelně nabytými informacemi ze světa bakterií a virů).
Jinak mi ale ta knížka přišla spíš kvalitativně nevyrovnaná. Autorka má zjevně celkem dost nápadů, ale utápí je v často zbytečně natahovaných rozhovorech mezi hlavními postavami, které mě nebavilo číst tak moc, jak by mě bavilo pochopit víc svět, do kterého své čtenáře zavedla. Nedozvíme se vlastně nic kromě pár střípků informací o jednom královském rodu a partě rebelů s konkurenčním nárokem na trůn. Pak je tu jedna epidemie, která nakonec taky nemá žádné wow pozadí. Slušivý vězeň Jaren, u kterého dopředu tušíme, že to nebude obyčejný vidlák, ale chemii mezi ním a Kivou jsem nějak nepocítila, i když tam zjevně asi měla být. A královna rebelů Tilda, za kterou se Kiva uvolí vykonat zkoušky utrpením s předpokládatelným výsledkem (ale zase je plus, že z ní horem dolem netryská magie, a vlastně je celkem milé, jak tím v podstatě bez jakýchkoli schopností propluje). Autorka si pak úzkostlivě syslí to největší překvapení nakonec, jenže bohužel je to ten typ překvápka, který mrhá potenciálem - jakože celou knihu sledujeme Kiviny myšlenkové pochody, pak se před ní po deseti letech odloučení od rodiny ocitne pro ni takhle důležitá osoba a ona to citově nijak zvlášť neprožívá? A autorka nechá tu postavu jen párkrát zasípat, aniž by došlo k jakékoli katarzi? Připadala jsem si po dočtení zkrátka tak nějak ošizená. Ale asi dám dalšímu dílu šanci, minimálně abych se mrkla za zdi Zalindova...
75% - Dostávám se k autorčině prvotině až po několika jejích pozdějších knihách a musím říct, že ten začátek, kdy obludný spisovatel Prétextat Tach, laureát Nobelovy ceny za literaturu, otylý nemohoucí na smrt nemocný stařec a hejtr dospělých žen sarkasticky a s požitkem vyhání ze svého sídla jednoho novináře za druhým po rozhovorech, které mi nepřišly ničím zvlášť zajímavé či pobuřující, mě celkem vyděsil. Opravdu bude celá kniha takováto?
Ale pak se objevila neohrožená novinářka Nina, která, jak se ukázalo, jako jediná všechny jeho knihy doopravdy četla, a tento román psaný formou dialogu okamžitě nabral rychlý a celkem nečekaný spád. Autorka nakousla mnoho otázek ať už o ženách a mužském pohledu na ně, o kráse a pomíjivosti dětství nebo třeba o čtení a zejména o čtenářích, z nichž některé byly celkem provokativní - kolik lidí čte? A kolik z těch, kteří čtou, doopravdy čte? A vnímá a chápe? A nepídí se v literatuře jen po líbivých symbolech, ale dokáže pochopit příběh tak, jak ho autor napsal? Proč se Nina zaměřila na poslední autorův nedokončený román Vrahova hygiena a co v něm odhalila? Je dívenka Leopoldina pouze románovou postavou? Lze dojít k poznání skrz strach z umírání? A jak tento rozhovor nakonec oba protagonisty poznamená?
Knížka je ještě taková neotesaná a autorka dává s mladickou pýchou až příliš najevo svoji převzdělanost, na druhou stranu napsat něco takového v pětadvaceti, všechna čest.
"Co vám mám povídat? Opravdu inteligentní lidé s hlavou otevřenou by o vysvětlení neprosili. Charakteristickou vlastností podprůměrných je chtít všechno vysvětlovat, včetně toho, co se nevysvětluje. Takže proč podávat vysvětlení, které idioti nepochopí a o něž ti chytřejší nestojí?"
"Tach že je chudák? To je vrchol. My jsme k politování, ano, my!" (...)
"Proč sis teda, vole, vybral žurnalistiku?"
"Protože jsem se nemohl stát Prétextatem Tachem."
"Tobě by se líbilo být tlustý grafomanský eunuch?"
Ano, líbilo, a nebyl sám toho názoru. Takové už je lidské pokolení, že bytosti duševně zcela normální by bez váhání položily své mládí, tělo, lásky, přátele, své štěstí a ještě mnohem víc na oltář vidiny zvané nesmrtelnost.