evismaior přečtené 443

Vztek 2023, Tracy Wolff

75% - Podle předsevzetí jsem po lehce rozpačitém, i když čtivém prvním dílu dala šanci dílu druhému a nelituji, protože je opravdu znát posun k lepšímu. Především jsem se dozvěděla mnohem víc informací o tomto univerzu - o vztazích mezi upíry, vlkodlaky, draky a čaroději, o Kruhu vládců, v jehož čele sedí krutí Jaxonovi rodiče, a o celé kauze s jeho bratrem Hudsonem. Právě Hudson se totiž stává jednou z hlavních postav druhého dílu, neboť Grace, která na konci prvního dílu při snaze o záchranu Jaxona v rámci akce Hudsonovy bývalky o jeho znovuoživení zkameněla a proměnila se v domněle vyhynulou bytost - chrliče, se o pár měsíců později odkamení a zjistí, že má Hudsona v hlavě. A jelikož to má být zásadní záporák, tak ho tam rozhodně nechce a udělá pro to všechno - včetně setkání s nebezpečnou upírkou Krvanou nebo nebezpečného získání magických artefaktů, kvůli nimž musí s přáteli podstoupit turnaj v žárobalu, navštívit dračí hřbitov a porazit Neporazitelného netvora. A když se na aljašskou katmerskou akademii dostaví i zástupci Kruhu v čele s Jaxonovým otcem Cyrusem, čeká ji nakonec zápas doslova na život a na smrt. Jenže mezitím se rozvíjí její vztah s Hudsonem, který má v její hlavě přístup ke všem jejím myšlenkám a vzpomínkám a neváhá toho využít. Sledovat jejich slovní přestřelky bylo při čtení téhle obsáhlé knihy k nezaplacení. A přestože Grace ví, že mu nesmí věřit, zjišťuje, že vše nemusí být takové, jak se ji ostatní snažili celou dobu přesvědčit. Jak jsem si po dočtení prvního dílu nebyla úplně jistá, jestli chci ve čtení této série pokračovat, tak nyní se na následující díl těším opravdu hodně.... celý text

Miss AmeriKa 2018, Miřenka Čechová

65% - Miřenka Čechová mě nedávno nadchla knihou Baletky, takže jsem se s chutí vrhla i na česko-anglicky (americky anglicky) psanou knížku Miss Amerika. Když si odmyslím některé ty modře vyvedené fotografie použité jako pozadí, které činily text obtížně čitelným, tak jsem se zpočátku dost příjemně bavila českou dívkou McKenzie žijící osmým rokem v New Yorku a jejími postřehy o tomto městě i USA. Zábavné je střídání českého textu s tím, na kterém je vidět, že ho překládal Čech do angličtiny (a tedy se celkem v pohodě čte tak, že čtenář brzy přestane vnímat, kdy čte česky a kdy anglicky) a rovněž velké množství super fotek a grafických vymazleností (překvapuje mě proto, kolik lidí to poslouchalo jako audioknihu, protože pro mě je například vizuální podoba této knížky hodně podstatná). Neméně je tu pak postav, jejichž prostřednictvím poznáváme prostředí, ve kterém se hlavní hrdinka pohybuje - keep smiling Amíci, kteří nikdy na otázku "jak se máš" neřeknou nic negativního, čas pohybující se nadsvětelnou rychlostí, lidé protloukající se životem, ženy pracující do noci, aby zaplatily chůvy pro své děti, umělci, kteří pracují hlavně na svojí sebeprezentaci na instáči a jejich uměním může být prakticky cokoli (a čím ujetější, tím lepší), ale hlavně to musí být hyperkorektní, přísné vízové předpisy, které z lidí, jež povolení k pobytu ztratí, činí vězně systému (tedy pokud z něj nechtějí odjet domů s následným zákazem se v budoucnu vrátit), peníze a nepřeberné způsoby, jak je vydělat (nebo ušetřit v nepřeberných slevách), sex (tedy hlavně pansex) a seznamky, demonstrace a aktivisti, ranní běžci v Central parku, které za pár hodin vystřídají profesionální venčiči psů. A pak taky otázka bělochů a jejich odpovědnosti vůči lidem černé pleti... Na jedné straně jsem se bavila, ale na druhé straně mi brzy začalo chybět to, čím si mě autorka získala v Baletkách, kde její postava byla silným středobodem celé knihy a její prožitky byly podané s nesmírnou přesvědčivostí. O samotné McKenzie se totiž nedozvíme vůbec nic kromě toho, že prostě ten New York miluje a každý den, který v něm stráví, považuje za životní výhru. Proč to takhle má, mi zůstalo záhadou, protože brzy bylo zřejmé, že je většinou jen pozorovatelkou, která zprostředkovává poznání všech těch newyorských postaviček. Navíc v polovine knihy, kdy jsem se těšila, že mám druhou půlku ještě před sebou, se texty otočily a v opačném pořadí se začaly střídat ty stejné, akorát ty původně české napsané anglicky a naopak. Což tedy bylo celkem zklamání, protože tím to vlastně skončilo. Celkem ale věřím, že nejlépe to bude fungovat jako to divadelní představení.... celý text

Po tvém boku 2017, Kasie West

55% - Neurazí, nenadchne. Jednohubka na pošmourné víkendové odpoledne. Podle obsahu mě to nalákalo na young adult romantiku v zamčené víkendové knihovně se stereotypy slušňácké holčiny (kterou tam zapomenou kamarádi) a problematického drsného kluka (který tam občas chodí spát, protože pěstouni se o něj moc nestarají). Jenže hlavní hrdinové mi moc k srdci nepřirostli a chemii mezi nimi jsem za celou dobu nepocítila. Autumn sice hrozně řeší, že chce začít chodit s Jeffem, ale pak vlastně zjistí, že "to s ním takhle nemá". Přitom ho ale chodí opečovávat do nemocnice, kde skončil po dopravní nehodě, sama vlastně neví proč. Nejspíš kvůli jeho matce a kamarádům, kteří to od ní čekají. Nikoho nechce naštvat, ale zároveň kdovíproč nikomu nechce říct, že trpí úzkostnou poruchou, takže svým nevysvětlitelným chováním stejně řadu lidí štve. Tak to má fakt logiku. A Dax zase za každou cenu ze sebe dělá osamělého vlka, který se nechce s nikým kamarádit. Přitom lidem je kromě pár poznámek celkem ukradený a nezdá se, že by se tam konala nějaká šikana jeho směrem. A to ani když se pak dostane do společného domova, kam za žádnou cenu nechtěl. Úplně nejvíc to na mě působilo tak, že kdyby ti dva s ostatními normálně komunikovali, tak by byli v pohodě. Zkrátka takové drama na sílu, a když si člověk odmyslel jejich záseky, tak ten děj zůstal celkem plytký a vyprázdněný a jejich vztahu jsem zkrátka neuvěřila.... celý text

Já Maja 1997, Maja Michajlovna Pliseckaja

85% - "Co člověk potřebuje k životu? Jak kdo. Mohu mluvit jen za sebe. Nechci být otrokyní. Nechci, aby o mém osudu rozhodovali neznámí lidé. Nechci obojek kolem krku. Odmítám klec - třeba i platinovou. Když mě někdo pozve hostovat, chci tam, zajímá mě to, chci odjet, chci odletět. Chci žít mezi sobě rovnými. Když jede mé divadlo na turné, chci u toho být taky. Nechci se cítit odmrštěná, prašivá, ocejchovaná." Nesporně zajímavá autobiografie, a to nejen pro milovníky baletu. Koneckonců kdo z nás strávil dětství na Špicberkách? Otec zastřelen na základě politického procesu ve 30. letech. Matka s novorozeným Majiným bratrem v gulagu. Několik rodin sdílejících jeden moskevský byt. A malá talentovaná dívenka, která se učí tančit. Baletní škola. Angažmá ve Velkém divadle, které prakticky po celý život nadokázala opustit. I když jí házeli klacky pod nohy - a později jí jiní lidé vyčítali, že v SSSR zůstala a nikdy neemigrovala - ne, že by ze začátku mohla, když ji KGB sledovala na každém kroku a znemožňovali jí vycestovat, přestože její talent byl za hranicemi znám a celý nejen západní svět ji zval na turné. Kolik takových talentů je takto každý den promrháváno, protože nedostanou šanci? Protože žijí v nějaké diktatuře? I Plisecká toho určitě mohla dokázat mnohem víc. Koneckonců která balerína tančí ještě v takřka 70 letech věku? Ta videa jsou na internetu dohledatelná, a přestože baletu nerozumím, i já v nich spatřuji nesporné kouzlo. Její biografie často přeskakuje mezi léty a mezi laikovi ne úplně známými jmény - kdo není znalý alespoň historicko-politických reálií, nemusí se moc chytat. Teror za Stalina, Chruščov, Brežněv, Gorbačov, KGB, politika má vliv na všechny a na všechno - jaká představení se budou hrát, kdo v nich bude vystupovat. Ale přesto je věhlas Plisecké takový, že ji nemohou zadržet v SSSR, a tak se v knize postupně začínají objevovat další jména - Aragon, Chagall, Dalí, Coco Chanel, španělská královská rodina, bratři Kennedyové, nechybí fotky s Gagarinem, Michaelem Douglasem, Gregorym Peckem. Vzpomínky na jednotlivé role a tančení vlastních i cizích choreografií (velmi často na hudbu milovaného manžela Ščedrina) jsou však neustále kaleny politickými represemi. Těžko se vcítit, jak to musí být pro umělce na vrcholu sil frustrující. Ale díky téhle knížce o tom člověk získá alespoň dost slušnou představu.... celý text

Tři bonusové kapitoly k sérii Ranhojička 2023, Lynette Noni

70% - Do bonusových kapitol jsem se pustila hned po dočtení série. Přijde mi ale dost zbytečné, že nebyly připojeny vždy na závěr konkrétního dílu, ke kterému se vázaly, tam by totiž odvedly mnohem lepší službu. V Jarenově kapitole se nám totiž autorka pokouší přiblížit princův pohled na první zkoušku utrpením, kterou se Kiva rozhodla podstoupit namísto své nemocné matky Tildy. Jaren samozřejmě v té době ještě neví, kdo přesně je Kiva Meridanová. Jen je jí zcela okouzlený, ví, že je výjimečná a že jí musí pomoci. Když Kiva "zázrakem" přežije svůj skok z věže a Jaren se na chvilku setká s Caldenem a Mirryn, pokouší se autorka vysvětlit ne úplně logické věci, které čtenářům musely vrtat hlavou - proč vůbec Jaren riskoval, když se nechal zavřít do Zalindova (ovšem ten motiv zjistit úmysly rebelů mě zkrátka nepřesvědčil ani při čtení první knihy ani teď - riskovat život ve vězení, no nevím), proč nenaplnil amulet všemi magiemi, které by Kivu ochránily i v dalších zkouškách, proč si ani jeho ani jeho strážkyně Naari nikdo nevšiml a proč ho vlastně Kiva tak zaujala. Nemůžu říct, že by mě autorka přesvědčila, že to měla všechno nějak extra a logicky promyšlené, ale jako připomínka první knížky to bylo docela fajn. Torellova krátká kapitola je zajímavá tím, že nám více přiblíží jeho vztah se sestrou Zuleekou (a i s jeho kamarádkou Rhessindou). Vidíme, jak o Kivě uvažuje jako její milující bratr, který se trápí tím, že musela prožít deset let v Zalindově. A vidíme i to, jak o ní uvažuje Zuleeka, která myslí jen na to, jak se přesvědčit, jestli je Kiva dál věrná jejich rodu a jak by se dala využít. Klidně by tato kapitola mohla fungovat jako prolog ke Zlaté kleci. Takhle zvlášť působí už poněkud zbytečně. Caldonova kapitola nás vrátí do okamžiku, kdy Caldon na Kivinu žádost zůstal s Tippem a Galdricem, zatímco ostatní se vydali vstříc závěrečnému střetu se Zuleekou a Navokem ve Vallenii. Dostane se nám tedy toho okamžiku, kdy rebel Galdric, který celou dobu skupině zdánlivě pomáhal zejména přenášením všech na dlouhé vzdálenosti pomocí vzdušných vírů, vyjeví své pravé úmysly a (málem) smrtelně Caldona zraní. I toto by byl vítaný bonus na konci třetí knihy. Takže ano, bylo to milé. Ale milejší by to bylo připojené k těm třem knihám. Neumím si totiž představit, že by se mi tenhle bonus dostal do ruky až za delší čas po dočtení série, kdy už bych si řadu těch souvislostí těžko vybavovala. Navíc soudě podle počtu hodnocení zde na databázi se k němu řada čtenářů ani nedostane. V tomto směru to pak od autorky působí jako trochu zbytečná práce.... celý text

Zrádci krve 2023, Lynette Noni

85% - Po obstojném prvním dílu a druhém dílu, který mě příliš nenadchl, mě autorka naprosto uzemnila nesmírně čtivým, informacemi, akcí, emocemi i vývojem postav nabitým závěrečným dílem a jsem opravdu ráda, že jsem vytrvala až do tohoto parádního finále. Po ne úplně úmyslné, ale přesto zradě královského rodu Valentisů, která umožnila Kivině sestře Zuleece převzít moc nad Evalonem, je Kiva odeslána zpět do vězení Zalindov, kam navíc přijede s vybudovanou závislostí na andělském prachu a vzápětí je odeslána mstivým ředitelem Rookem do tunelů, kde vězni umírají do půl roku. Naštěstí je tady stále zavřená Cresta, která Kivu v prvním dílu dost prudila, ale tentokrát ji nenechá padnout, ze závislosti ji dostane a dokáže ji vyburcovat k touze přežít. Načež si pro ni nechá poslat mirravenský král Navok, který má plán na ovládnutí všech království, v němž má Kiva figurovat jako jeho manželka oplývající léčivou mocí. Naštěstí je tu ale její komorná, z níž se vyklube Jarenova sestřenice a Caldenova sestra generálka Ashlyn, která tu byla na výzvědách, a pomůže Kivě uprchnout společně s uvězněným rebelem a přítelem Kiviny mrtvé matky Tildy Galdricem. Ashlyn Kivu odvede za svými dosud věrnými vojsky. A tam se setkají s Caldenem. A naštvaným Kiviným kamarádem chlapcem Tippem. A naprosto nejvíc naštvaným a ublíženým svrženým princem Jarenem (kterého navíc Zuleeka připravila o všechnu magii. A Kiva o všechny sny). A taky s Crestou, která s pomocí Kivina bratra Torella uprchla ze Zalindova a přišla sem Kivu hledat. Takže se všechny stěžejní postavy ocitnou na jednom místě. A autorka ja navíc záhy vyšle na výpravu po čtyřech královstvích, která uchovávají prsteny čtyř magií, které by mohly pomoc vrátit magii Jarenovi. Z téhle výpravy se ovšem stane především Kivina pouť za tím získat si zpět Jarenovu důvěru a lásku. Vypadá to místy úplně nemožně, ale autorka nám ty jejich interakce vyvolané vnějšími okolnostmi dávkuje neúnavně a rovnoměrně tak, že člověk musí číst dál a dál. Ještěže je tu naprosté zlatíčko Calden, který se na Kivu ani nedokázal začít zlobit. A naprosto megaskvělá Cresta, která vždycky všem poskytne všechny informace o Kivě a jejím zalindovském utrpení, které samotná Kiva chce tutlat v sobě. A nakonec musí dojít i na finálový střet se Zuleekou a Navokem, který otestuje Kiviny schopnosti a její věrnost až úplně do dna. Prostě paráda. Ano, musela jsem to brát tak, jak to autorka sevírovala, a nezamýšlet se nad nelogičnostmi typu, že stačí pidiškrábnutí od jisté dýky a přijdete rázem o všechnu magii, ale to jsem tentokrát mileráda udělala.... celý text

Výjezdovka 2021, David Urban

65% - líbilo se mi, že to bylo "ze života" - prostě tak, jak příslušníci kriminálky v praxi fungují, jaký typ případů řeší a jakým způsobem. I pachatelé byli takoví uvěřitelní (tedy snad až na tu proradnou černou vdovu, která si hledala movité oběti v Bohnicích - to by mě zajímalo, jestli se něco takového opravdu stalo). Uvěřitelné je asi i to, jakým způsobem je podáno to, jak policisté (ne vždy korektně) vnímají různé svědky, Romy, bezdomovce, ženy apod. Tři opakovaně se vyskytující postavy výjezdové skupiny byli takoví typičtí obyčejní kriminalističtí veteráni a bylo zajímavé poznat jejich život, každodenní rutinu 24hodinových směn a třeba i to, jak se vyrovnávají s tím, co v práci vidí, tedy zejména se smrtí ve všech jejích (často dost odpudivých) podobách. Nebyli to žádní Sherlockové, kteří by za pomocí elektronového mikroskopu z úlomku kosti odhalili pachatele na druhém konci planety, často jim v povídkách posloužil obyčejný záznam z nejbližší bezpečnostní kamery. Na druhou stranu je poznat, že autor není ve spisovatelském řemesle úplně kovaný, občas to vyprávění a dialogy byly spíš tak na úrovni slohu na druhém stupni základky. Někdy z těch rozhovorů bylo i dost cítit, že jsou tam vepsány spíš jako vysvětlivky pro věci neznalého čtenáře, než že by spolu takovým stylem postavy v praxi opravdu mluvily. Ovšem jelikož jsem se chtěla dozvědět něco o fungování pražské kriminálky, jsem spokojená a klidně bych brala přídavek.... celý text

Zlatá klec 2022, Lynette Noni

55% - Těšila jsem se, až se Kiva dostane za zdi zalindovského vězení, ve kterém strávila deset let života, a dozvím se, jak to vlastně v tomto univerzu funguje, kdo je kdo a o co komu jde. A něco jsem se sice dozvěděla, ale upřímně - nějak jsem se do toho příběhu nedokázala ponořit. Kiva uteče s princem Jarenem, který byl v Zalindově inkognito a ve skutečnosti to byl on, kdo ji s pomocí svojí magie provedl všemi zkouškami utrpením. Ocitá se s ním, jeho sestrou, bratrancem a rodiči v paláci královské rodiny Valentisů, aniž by její okolí tušilo, že si hřejí na prsou příslušnici rebelů z konkurenčního rodu Corentinů. A objeví se její sourozenci Zuleeka a Torren, kteří chtějí využít jejích kontaktů s královskou rodinou k získání informací, s pomocí kterých by mohli převzít moc v Evalonu. A tady jsem prostě měla problém - nedokázala jsem pobrat, že by královská rodina jen tak beze všeho s láskou přijala mezi sebe jakousi drbanku z nejhoršího vězení všech království. Naprosto mi unikaly Kiviny myšlenkové pochody, které ji na jedné straně vedly k lásce k Jarenovi a jeho rodině a na druhé straně k pocitu, že musí pracovat pro zájmy svých sourozenců a vykonat jakousi pomstu, která jí vlastně asi nedává až tak smysl. A nějak jsem nepochopila, co vlastně Kiva čekala, že se stane. Jako kdyby si snad myslela, že se její dilema nějak vyřeší samo. V podstatě celý děj se odehrával v paláci, hlavním městě a jeho bezprostředním okolí, protože všichni aktéři příhodně bydleli do půl hodiny cesty koňmo od hlavní hrdinky. Neminuly nás pasáže, kdy hlavní hrdinka začne cvičit bojová umění nebo kdy ji hlavní hrdina spatří v krásných šatech a je z toho patřičně vyplesklý. Na konci se to naštěstí rozjelo, když se projevily všechny zrady, kterých se dopustila Kiva i ostatní postavy, poměr sil se přeskupil a obrátilo se to zajímavým směrem, který mě přiměl sáhnout okamžitě po dalším dílu. Tak snad bude lepší než tento.... celý text

Nečekaná láska 2010, Julia Quinn

45% - Ano, pořád doplácím na to, že jsem rozmlsaná z košatého děje, který podle této série vytvořili scénáristi nejmenované komerční stanice. Když si pak čtu knížky, připadají mi příběhově nesmírně chudé. A tahle tedy obzvlášť - jde v ní vlastně jen o to, jak ovdovělou Francescu Bridgertonovou - Kilmartinovou svádí Michael Stirling - bratranec jejího zesnulého manžela Johna a nový hrabě Kilmartin, který ji celou dobu zoufale miluje, ale poté, co s Colinovou pomocí zázračně prozře, že na tom není nic špatného, kdyby si ji léta po Johnově srmti vzal za ženu, o tomtéž ještě musí přesvědčit Francescu, která má zásek ještě daleko větší, čemuž příliš nepomáhá ani to, že Michaela nenapadne nic lepšího, než jít na to přes postel a vášeň, které ani ona nedokáže odolat, i když rozumově cítí, že takovýto nátlak není úplně v pohodě. Nakonec to podle očekávání oba nějak vydýchají a to je vlastně celé. O ničem jiném ta knížka není. Budu tedy čekat, co z toho vykřešou scénáristi - zatím v závěru série Colin-Penelope provdali Francescu za Johna a z Michaela udělali ženu:) Inu uvidíme.... celý text

Krajina snů 2005, Neil Gaiman

90% - Krajina snů mě zatím z komiksové sandmanovské série bavila nejvíc. Tvoří ji sice jen čtyři samostatné povídky, kde se Sandman objevuje vlastně jen epizodně, ale byly to ty typické gaimanovské náměty, které mám ráda a o kterých jeden z jeho spolupracovníků v předmluvě napsal, že zatímco my všichni trávíme v krajině snů jen pár vteřin na pomezí spánku a bdění, Gaiman v tomhle světě žije a ty sny do nás valí - vlastně stejně jako Sandman. Sen noci svatojánské je tak příběhem divadelní společnosti Williama Shakespeara, která sehraje představení pro neobvyklé Sandmanovy hosty, kteří díky této hře, v níž se objevují jako postavy, nikdy nebudou v lidském světě zapomenuti. Sen tisíce koček je nezapomenutelný svojí vizí, že stačí, aby určitý počet jedinců snil tentýž sen a ten sen se může stát jedinou existující skutečností. Kdysi obrovské kočky lovily maličké lidi, nyní jim velcí lidé topí koťata - a kdoví, jak to jednou skončí? Fasáda nám pro změnu představuje osamělou ženu, které její superschopnosti znemožňují spáchat sebevraždu, přestože smrt je to jediné, po čem touží. A konečně úvodní povídka Kalliopé o múze vězněné a zneužívané starým spisovatelem, jemuž kdysi přinášela inspiraci a který ji posléze prodá mladšímu kolegovi. Opět je to jedině Sandman, kdo ji může zachránit, protože kdo jiný dokáže zahltit lidskou mysl tolika sny až k zešílení? Tahle povídka mě bavila asi nejvíc, hlavně také proto, že v závěru knihy k ní Gaiman připojil i svůj scénář. Bylo nesmírně zajímavé seznámit se s jedním z mnoha způsobů, jakým může komiks vznikat (tedy když autor píše pouze scénář a kresby, kolorování, lettering a další související činnosti dělají jiní tvůrci, kteří dané umění skvěle ovládají). Přečíst si, jak si autor představuje rozvržení panelů na stránce, jejich ohraničení, podobu písma, bublin, a ocenit i velmi podrobný popis toho, co má být na jednotlivých panelech nakreslené. Je vidět, že autorova vizuální představivost je bohatá, pracuje třeba i s takovými "drobnostmi", jako kde bude v sešitě vložená stránka s reklamou a tomu složení panelů přizpůsobuje. Za mě to byla opravdu působivá ukázka jeho tvorby.... celý text

Odvážná a smrtící přísaha 2022, Brigid Kemmerer

55% - Po velmi dobrém prvním dílu a velmi průměrném druhém dílu jsem byla zvědavá, jak se moje jinak oblíbená autorka popere se závěrem, a po dočtení jsem dospěla k vlastnímu závěru - a sice, že měla zůstat u té první knížky. Do hry se nám sice po pauze vyplněné příběhem Greye a Lii Mary vrací i Rhen a Harper (a zlovolná čarodějka Lilith), ale už to není ono. Především jsem za celou dobu nepochopila, o co vlastně nevlastním bratrům Rhenovi a Greyovi šlo, když pořád vykládali věci jako "já nechci válku, to ty chceš válku" a přitom si dávali ultimata, shromažďovali vojáky, provokovali se na hranicích, ale přitom Grey pořád tvrdil, že se jenom schovával, království nechtěl (a válku nechtěl), ovšem vlastně králem být nakonec chtěl a válku taky chystal. Rhenovy motivy (strach z čarodějnice, která ho opětovně mučila a vydírala skrze to, že zabije Harper nebo ji aspoň odnese zpět do pravého Washingtonu "Dýsí"), byly o něco pochopitelnější, ale zas to mezi ním a Harper bylo takové nějaké nemastné neslané. Já budu vděčná, pokud se autorka vrátí ke contemporary psaní a nenapadne ji, že by třeba mohla k tomuto napsat nějaký další zbytečný díl, když my čtenáři čekáme na další příděl toho pravého, v čem je nedostižná.... celý text

Hlava plná lásky 2023, Ali Hazelwood

75% - Můj první román od autorky Hypotéza lásky mě zaujal zejména barvitým popisem peripetií života mladých doktorandů a to vědecké prostředí mě moc bavilo, i když jinak jsem měla k věrohodnosti děje a jednání postav dost výhrady. Ale zkusila jsem vytrvat a začetla se do Hlavy plné lásky a zdá se mi, že to bylo o dost lepší. Přece jen už to není prvotina převzatá z internetové publikace a přitom ta atraktivnost vědeckého prostředí (tentokrát neurověda, NASA atd.) tam zůstává. Bee mi byla docela sympatická, trochu problém jsem měla s Levim, zejména s tou jeho nasvalenou atraktivností a schopností po letech sexuální neaktivity předvádět erotické výkony hodné slušně placeného pornoherce či gigola - zkrátka to bylo tak trochu podobné postavě Adama z Hypotézy lásky. Erotické scény byly napsány opět trochu, já nevím, až nechutně, ale to je také přetrvávající problém. Aspoň že na pojmosloví už autorka trochu zapracovala, nehemžilo se to tam číčami a označení č**ák bylo vyhrazeno spíš pro namyšlené mužské vědce neuznávající své ženské kolegyně. Pak mi ještě moc nesedlo to Beeino svěřování se s internetovým kamarádem Shmacem, u kterého bylo čtenáři okamžitě jasné, kdože to asi bude, čímž ovšem autorka (nechtěně?) dost spoilerovala, protože jsme pak až příliš rychle zjistili, jak je to s tou domnělou Leviho přezíravostí až nenávistí. Jak jsem již ale napsala, to vědecké prostředí jako zásadní pozadí romantické linky je prostě super. Je poznat na první pohled, že autorka je vědkyně, v tom světě žije a zažívá všechna ta příkoří od politiky sporů o patenty, přes obtíže se získáváním grantů až po znevýhodňování žen a obecně slabších sociálních skupin, které zkrátka nemají dost finančních prostředků, aby se např. řádně připravily na přijímačky na postgraduál. Trochu mi to připomnělo tolik diskutované přijímačky na střední školy, kde jsou také zpravidla úspěšnější ti, kteří mají příležitost zaplatit si odpovídající přípravný kurz. Autorka zkrátka chytře navázala na úspěch projektů typu Teorie velkého třesku a já se těším, až si od ní zase něco přečtu.... celý text

Nokturna 2021, Kazuo Ishiguro

70% - Na povídky svého oblíbeného autora jsem se těšila, zvlášť s vidinou že budou o hudbě, hudebnících a lidech milujících hudbu, ale sbírka mě zas tak moc neoslovila. A ani vlastně nemyslím, že by to bylo tím, že hlavní protagonisté se jen tak potácejí životem, ač často mají hudební talent, není mu popřáno řádného sluchu od okolního světa, a často se jen stávají vedlejšími postavami v příběhu někoho jiného. Ony ty povídky povětšinou mají jeden či dva naprosto skvostné momenty, až zdrcující svojí absurdností, že jsem se často nahlas smála, ale když jsem pak čekala nějaké vyvrcholení, rozuzlení, závěr, autor povídku náhle utnul a zkrátka vždy mi tam chybělo pár stránek navíc, kde bych strávila to nakousnuté. V Serenádě v E moll se tak polský kytarista Janek pokoušející se uplatnit v Benátkách stává svědkem bolestivého rozchodu postarší hudební hvězdy (kterou za železnou oponou Jankova matka poslouchala pořád dokola, až ho i Janek začal považovat za slavnějšího, než asi objektivně byl) s manželkou, která ho kdysi jako jedna z těch nájezdnic na LA hvězdy polapila, ale nyní je třeba znovu nastartovat kariéru a k tomu patří i změna image s novou mladší ženou. Podle autora to zjevně v showbusinessu takhle chodí, že nehledě na vzájemné city lidé přinášejí oběti modle úspěchu a slávy - líbezný zpěv a kytara se nesly nad benátským kanálem a nad ním se nesl i pláč. Moc smutné. V Come rain or come shine se zase manželský pár snaží vyřešit své problémy tím, že se soustředí na svého kamaráda, kterého silou nacpou do škatulky neúspěšného ztroskotance, přestože on sám se cítí být celkem spokojený. Manžel odjíždí na služební cestu a uděluje mu telefonicky spoustu rad, manželka se chystá si od manžela odpočinout s tím, že se o kamaráda postará a přehrají si všechny staré desky (protože on jediný má vkus, pročež také od manžela dostane přísný zákaz se k hudbě jen přiblížit). Scénám kdy Raymond v rozrušení nad obsahem nalezeného diáře, kde se o něm píše dost pohrdavě, tento poškodí a na manželovu radu se pokouší narafičit všechno v bytě tak, aby to vypadalo, že ty stránky rozcupoval nenáviděný sousedův pes (a ano, dojde i na takové detaily, jako je vaření staré boty, aby se bytu dodal ten správný psí odér:-)), je naprosto k popukání, o to víc pak zamrzí, že když se ve dveřích objeví Emily, zahraje se to všechno opět jaksi do ztracena. V Malvern hills pro změnu sledujeme nepříliš úspěšného kytaristu a písničkáře, který tráví léto na anglickém venkově v kavárně své sestry a jejího manžela. K jejich nelibosti jim ale příliš nepomáhá, raději se vytrácí do okolních kopců a tam hraje a skládá. Až se potká se švýcarským manželským párem hudebníků živících se celkem úspěšně hraním na různých akcích, ovšem podobně jako v předešlých povídkách, ani jejich vztah není růžový. A to je tak asi vše. Nokturno je další z příběhů, který nepostrádal neuvěřitelnou situační komiku, ale na druhou stranu i další ukázku povrchního života celebrit. Odcházející manželka přesvědčí svého manžela, aby si od jejího nového partnera nechal zaplatit plastiku obličeje, a všichni ho do toho takřka násilím uvrtají, protože talent ve hře na saxofon on má přece neskutečný, ale nikdy nemůže prorazit, když není dostatečně přitažlivý. V hotelu, se se zafačovanou hlavou setkává se stejně zafačovanou průměrnou hvězdičkou Lindy, což ho uvrhne do ještě větší deprese a pocitu, že podlehl a zaprodal se. Než se Lindy rozhodne čmajznout pro něj cenu pro nejlepšího jazzmana, která se má v hotelu předávat. Následující pokus cenu vrátit (nebo alespoň schovat) je opravdu luxusní, škoda že se pak ti dva tak trochu nemastně neslaně rozejdou a o dalších osudech se nedozvíme nic ani v náznaku. A konečně Violoncellisté představují další postavu ze světa za železnou oponou, tentokrát pro změnu Maďara Tibora, a vypráví krátké letní intermezzo jeho setkání se záhadnou Američankou Eloise, která mu v jeho hře na violoncello otevře zcela nové obzory. Tedy alespoň v jeho představách, protože povídka opět vyznívá ztraceně, neukončeně. Asi tak jako samotný život.... celý text

Statečné a zlomené srdce 2020, Brigid Kemmerer

55% - Nevěřila bych, že u své oblíbené autorky někdy půjdu s hodnocením takhle nízko, ale po nadějném prvním dílu fantasy série byl pro mě druhý díl celkem zklamáním. V první řadě už to není o Harper a Rhenovi, ale knížka je psaná až na výjimku v úvodu a v závěru pouze z pohledu Greye a nové postavy, jíž je dcera královny Karis Luran Lia Mara. Ne, že by to byly špatné postavy, bývalého Rhenova osobního strážce mám naopak v oblibě, ale zejména Harper považuji za hlavní hrdinku příběhu (už tím, že je z našeho světa) a její pohled na to, co se v úvodní třetině knihy stane, mi nesmírně chyběl, jakož i Rhenovy motivy. Nahlédla jsem už do třetího dílu psaného z pohledu všech čtyř protagonistů a pochopila, že oni se k těm událostem celkem dost vrací, ale takhle po několika měsících událostí to prostě už není potřebně bezprostřední. Přitom ten motiv, kdy se Rhen odhodlá z Greye vymlátit informace o totožnosti svého staršího bratra (zřejmě právoplatného následníka a kouzelníka k tomu) doslova násilím (a to páchaným nejen na něm) je fakt megasilný na to, abych okamžitou reakci Harper nepostrádala. A navíc jsem fakt nedokázala pochopit, co Grey sledoval tím, že Rhenovi nechtěl ty informace říct, ani to, proč pravda Rhenovi a Harper nedošla úplně stejně snadno jako Lie Mare (a 9 z 10 čtenářů). Jakože když jim čarodějka řekla, že informace o následníkovi má pouze Grey, tak jim vážně neseplo, PROČ je asi má pouze on? Navíc pak nastala poměrně nudnější pasáž cesty do království Lii Mary a intrik její matky a mladší sestry, stejně jako historek s Harpeřiným bratrem Jakem a jeho přítelem Noahem, kterou se musel člověk pročíst, pokud chtěl dojít ke konci, který stál za to. Závěr trilogie si nepochybně přečtu, ale co se týče tohoto dílu, jsem ráda, že ho mám za sebou. Poznámka k překladu: Je sice fajn, že nás překladatelka naučí výrazům typu žuchva a treláž, ale občas by mohla zapojit hlavu a zamyslet se, o kom zrovna daný úsek textu je. Těch míst, kdy se o ženě používají slova v mužském tvaru a naopak, je tam nepočítaně. Místy jsem pochybovala, že to překládal člověk a ne význam nechápající robot.... celý text

Temné a osamělé prokletí 2019, Brigid Kemmerer

75% - Když jsem zjistila, že moje nová oblíbená autorka napsala také fantasy sérii, musela jsem si ji hned opatřit. Po přečtení prvního dílu je můj dojem takový, že jejím contemporary knížkám se sice tahle fantasy nevyrovná, ale přesto se čte moc dobře. Není to žádný extra propracovaný fantasy svět. Nečekejte Zeměplochu, Západozemí ani Středozem. Děj se omezuje pouze na drobné řídce osídlené království Uhlíkov, které navíc řada obyvatel opustila, protože to tam moc nefunguje. Čarodějnice Lilith totiž proklela místního korunního prince Rhena tak trochu ve stylu Krásky a zvířete - dokud se do něj nezamiluje nějaká dívka, bude se v pravidelných intervalech měnit v bestii a vyvražďovat vše kolem. A tak se jeho poslední zbývající strážce Grey vydává co pár týdnů do našeho světa vybrat odsud dívku, která nikomu nebude chybět. Jenže tentokrát narazí na Harper, která se pokusí unášenou dívku osvobodit. A skončí místo ní v Uhlíkově sama. Kulhající po mozkové obrně, doma s vydíraným bratrem a umírající matkou, se ocitá v neznámém světě, kde se od ní čeká, že se zamiluje do svého únosce. To se zdá být naprosto nemožné. Jenže i Harper vidí, že to království potřebuje pomoc... Těch variací na Krásku a zvíře existuje dost, viz třeba Dvůr trnů a růží, nalézt se dá i hodně příběhů, kde se do fantasy světa dostane hlavní hrdina pocházející z toho našeho světa obyčejného. V tomto mi tedy autorka příliš originální nepřišla. Jinak je ovšem knížka pro její psaní naprosto typická - střídají se pohledy dvou hlavních hrdinů, postavy jsou velmi lidsky uvěřitelné, děj se posunuje vpřed za přispění kvalitně napsaných dialogů, kde se jen prázdně neplká, ale dochází s jejich pomocí k vývoji příběhu i postav - však také délka knížky mi přišla úměrná tomu, co chtěla autorka napsat (a ne že je tam dalších 300 stran zbytečné omáčky). Brigid Kemmerer prostě umí a těším se na další díly.... celý text

Kufr z nebe 2022, Lin Rina

45% - Celkem se mi líbily Kroniky prachu a osudy šlechtické dívky Animant zamilované do knih a do nevrlého knihovníka pana Reeda. Tak jsem sáhla i po tomto příběhu, jehož hlavními postavami jsou Animantina studující kamarádka Elisa a Jamie Lennox, tvůrce stroje na vyhledávání knih (a dále mj. vážný majordomus Benjamin Green, kterého Elisa miluje). Tak především o Animant a Thomasovi tam není prakticky vůbec nic, protože děj se odehrává v době, kdy mezi těmi dvěma momentálně došlo k roztržce a Animant odjela z Londýna. Autorka se pokusila navařit děj z jedné historky Kronik prachu, kdy skleněným stropem knihovny propadl kufr zřejmě vypadlý z přelétající vzducholodě. Uvnitř se najdou nákresy neznámého vynálezu, jenž Jamieho okamžitě zaujme. Jenže není jediný, a tak postavy čeká i pár celkem akčních scén. Zvlášť poté, co se tělo majitele kufru najde v Temži a oni se na vlastní pěst pustí do vyšetřování jeho vraždy... Na rovinu - ta zápletka není tak nosná, aby vydala na 400 stran. Ani vztahy hlavních postav na tento rozsah nestačí, zvlášť když čtenář už jen trpně čeká na to, kdy zas budou hlavní hrdince létat v břiše motýli (jakože to se děje fakt často). Nezachraňuje to ani styl románu v ich-formě, o kterém autorka ústy Elisy tvrdí, že to je zpráva pro policii, přestože tam Elisa rozebírá vše od rodinných vztahů až po svoje milostné city. Možná určitý potenciál měly ty glosy Jamieho a Elisy psané po okrajích, jenže to by to muselo být pojato jinak - např. hlavní text by byl pouze strohá zpráva pro policii a všechny vztahy a další věci by byly v těch glosách, což by mohlo být i graficky zajímavé, ne jako teď, kdy je tam na okraji občas nějaký výkřik, ale celá kniha je psaná s pozadím jakože starého papíru, což se fakt na té flekaté šedé ten text čte hodně nepříjemně. A když to čtenáře navíc ani moc nebaví, tak z toho nevychází román, ke kterému bych se ještě někdy chtěla vracet. Od autorky jsem četla i fantasy Limea, které taky nebyla žádná sláva, takže toto od ní asi byla moje poslední kniha.... celý text

Baletky 2020, Miřenka Čechová

90% - Podotýkám, že jsem člověk, který se s baletem potkal doslova jen okrajově jako divák Louskáčka, Labutího jezera, animáku Balerína a Černé labutě s Natalií Portman. Ale tahle knížka mě po všech stránkách nesmírně bavila - už ten styl, kdy autorka využívá psaní ve druhé osobě jednotného čísla, a to ještě velmi osobitým drsně sarkastickým sebeironickým stylem (a často i s využitím deníčkových zápisků), takže i čtenář o několik desítek let starší (a kilogramů těžší:-)) má pocit absolutního vtažení do děje a autorčiných myšlenek a pocitů, až ho z toho bolí prsty u nohou, celé tělo, ve snové náladě se potácí s hlavní hrdinkou pražskými ulicemi a podchody a nechává se unášet rytmem hudby od Čajkovského až po klubový housík. Za mě fakt bravo a doufám, že si brzy zas od autorky něco přečtu. Vlastně jedinou výtku mám k poslední části knihy, kdy naladěná tím, jak nás autorka provedla prvními lety života na taneční konzervatoři, náhle až příliš rychle přeskočila do plnoletosti, k maturitě a následnému rozhodnutí opustit balet, kde jsem dost litovala, že nám nenabídla stejně podrobný vhled do svých myšlenek jako předtím, kdy popisovala všechny ty tvrdé tréninky, ponižování od vyučujících, nutnost přizpůsobení se životu v partě na intru, odříkání v jídlu i touze po klasickém vzdělání, odloučení od rodiny, hledání a nalezení bratra (budoucí sestry) a zároveň neutuchající touhu tančit, prosadit si jako dívenka tohle umění i proti názoru rodičů, stát na jevišti, projevit své pravé já a rozdat se (a ve třiceti skončit jako vrásčitá a vyhořelá prodavačka vstupenek). Jednoznačně jedna z nejlepších knížek inspirovaných skutečnými životními osudy, jaké jsem kdy četla. Dcerka se mi doma natřásí v sukýnce jakože baletka... no pokud se vyučujícím ještě pořád hlásí výška a váha rodičů, jak píše autorka, tak má naštěstí stejně smůlu:-) "Fakt nechceš bejt v třídnici napsaná úplně nahoře, že máš nejvíc kilo ze všech, a slyšet od všech učitelů, že jsi přibrala. A zrovna je tvoje oblíbená svíčková. Máma a děda tě kontrolujou. Musíš tam sedět tak dlouho, dokud to nesníš. Děda už zase opakuje něco o koncentráku, máma zase, že jsi podvyživená, že vypadáš jak stín, jsi úplně průsvitná, máš anémii a další kecy, který samozřejmě nejsou pravda, protože máš příšerně tlustý stehna a nedá se na tebe na klasice koukat."... celý text

Kletba vítězů 2018, Marie Rutkoski

70% - Příběh Arina a Kestrel - zotročeného Herrana a valoriánské generálské dcerky, která ho z náhlého popudu vydraží a přivede do tatínkova sídla, čehož Arin okamžitě využije k osnování plánů na vzbouření proti utlačitelům... Autorka v závěru píše, že se inspirovala antickou historií, a to jsem tam opravdu cítila - ty motivy Spartakova povstání, zotročeného Řecka, honosné římské říše na zdánlivě nedobytném poloostrově, kterou napadnou barbaři skrz horský průsmyk... Tyhle motivy nebyly špatné, stejně jako ten rozměr vojenských a politických, ostatně i lidských intrik. Nečetlo se to špatně, bylo to trochu něco jiného než klasická středověká fantasy, ale bohužel úplně pod kůži se mi autorka nedostala. Kestrel i Arinovi to pálí, potýkají se s rodícími se city mezi sebou a na druhé straně potřebou podpořit svůj lid, což je všechno fajn, ale ten styl psaní mi přišel takový nevyvážený - povětšinou autorka nechala Kestrel bloumat tatínkovým sídlem a hrát na klavír a pak se strašně rychle seběhla nějaká akce a došlo k dalšímu útlumu. Často navíc nastavení pravidel mezi postavami nedávalo moc smysl - Arin byl sice utlačovaný otrok, ale v podstatě si dělal a říkal, co chtěl, Kestrel by asi nikdo nebránil, kdyby za něj položila život - no nevím. Ale ten motiv "kletby vítězů", kdy každý vítěz automaticky prohraje, neboť zaplatil za předmět své touhy větší cenu, než jakou to podle mínění ostatních nejspíš mělo, ten je zajímavý.... celý text

Jirka a neprolomitelná šifra 2016, Stephen William Hawking

85% - Tentokrát se Jirka a Anička budou muset vypořádat s neznámým zloduchem, který podle všeho dokázal sestrojit kvantový počítač, nabourat se s jeho pomocí přes šifrování do celosvětové počítačové sítě a během pár hodin zcela rozložit fungování celé společnosti. Peníze lítají z bankomatů, jejich hodnota padá a není, co si za ně koupit, lidé šílí a rabují obchody i domovy ostatních, přehrady volně pouštějí nahromaděnou vodu a svět postihne totální výpadek elektřiny. A na oběžné dráze Jirka náhodou vyfotí záhadný objekt... Na rozdíl od předchozích dílů byl tenhle atraktivní svým apokalyptickým až dystopickým nádechem a pro mého syna - počítačového nadšence - nabitý doprovodnými informacemi o šifrách včetně Enigmy, vývoji počítačů, Turingova stroje, kvantových počítačů a třeba i o evoluci a teorii vývoje života. Za mě jednoznačné negativum tohoto pokračování je nicméně fakt, že tentokrát není doprovodná fotografická galerie v barvách na křídovém papíře tak, jak jsme byli zvyklí a užívali si to v předchozích dílech, ale zřejmě z úsporných důvodů jsou fotky vyvedeny jenom běžným černobílým tiskem, což podle mého názoru kvalitu knihy zbytečně snižuje.... celý text

Ve správný čas na správném místě 2022, Peter Freestone

65% - Peter Freestone je známý především jako dlouholetý osobní asistent Freddieho Mercuryho, přičemž v České republice je o to známější, že se sem před dvaceti lety přistěhoval a do naší zemičky se zamiloval natolik, že se nakonec stal i jejím občanem. Vím, že o svém životě po boku slavného zpěváka napsal zvláštní knihu, přesto mě ale zklamalo, že ve své autobiografii věnuje Mercurymu pouze jednu poměrně kusou kapitolu, protože jsem čekala, že nás tak trochu zasype vzpomínkami, které se do původní knížky nedostaly. Koneckonců právě Freddie Mercury je ten důvod, proč vůbec někdo Freestonea zná natolik, aby si o jeho životě chtěl číst. Jistě, jeho život byl pestřejší než život většiny lidí, málokdo prožil útlé dětství na indické internátní škole několik tisíc kilometrů od domova nebo se stýkal s uměleckými hvězdami při práci v kostymérně velkých londýnských divadel (na druhou stranu dům na Mallorce a v Česku má celá řada Čechů a necítí potřebu psát autobiografie o jejich zařizování:-)) Pro mě byl nejzajímavější a vlastně asi nejsmutnější moment knížky ten, kde popisuje, jak se našel po Freddieho smrti v práci ošetřovatele v jedné nemocnici a jak tam pak musel skončit, protože začaly vycházet knížky o Freddiem a pacienti se báli, že i Freestone má AIDS a nakazí je. A práce, kterou dělá v osvětě ohledně této nemoci je chvályhodná. Přesto mě ten nedostatek většího vhledu do života s Mercurym mrzí. Vlastně největší informací pro mě tak bylo asi to, že se svými vzpomínkami účastnil natáčení filmu Bohemian rhapsody. Filmu, který považuji za výtečný, je zarytými fanoušky Queen vyčítána řada nepřesností a úprav toho, "jak to skutečně bylo". Když tak skutečný pamětník Freestone řekne, jak byl po zhlédnutí filmu totálně dojatý (i když si je sám těch úprav vědom - viz jeho poznámka o tom že postava Paula Prentera ve filmu byly tři osoby spojené do jedné), představuje to pro mě mnohem větší vypovídací hodnotu, než nespokojené komentáře lecjakého znalce kapely Queen.... celý text