evismaior
komentáře u knih

(SPOILER) 80% - Knížku jsem půjčila pro dítko v knihovně, protože jsem věděla, že existuje film, který byl podle ní natočený, ale jinak jsem netušila nic. A bylo to tedy vážně překvapení a divím se, že není známější! Nejdřív k filmu - ten je po vizuální stránce dost originálně udělaný, ale ve srovnání s knížkou nás zklamala jeho krátká stopáž a chudý scénář, neboť z knížky by se dalo vytřískat mnohem víc o osudech jednotlivých postaviček. A pak také bylo patrné, že se toho scénáristi báli, protože příběh je mnohem méně drsný - a tak na začátku ve filmu Cuketka způsobí smrt opilé a násilnické matky tím, že ji omylem strčí ze schodů, zatímco v knize ji omylem zastřelí nalezeným revolverem. Což je tedy v knížce pro děti celkem šok...
Pak je ale příběh dost milý - Cuketka se dostane do v podstatě idylického dětského domova, kde se o děti starají milí lidé, potká tam plno kamarádů a svoji lásku Kamilu, vytvoří si blízký vztah s policistou Raymondem, který ho našel po matčině smrti, zažívá spoustu historek z každodenního života v domově i ve škole, i těch jedinečných, jako když jedou na hory nebo na výlet s Raymondem k moři či do lunaparku. A vše je popsáno velmi trefným způsobem z pohledu devítiletého dítěte, které podle mě autor trefil s neskutečnou mírou uvěřitelnosti. Až váhám, jestli bych knížku doporučila pro devítileté děti, neboť například barvité popisy dětským jazykem všech možných sexuálních praktik dospělých sice dospělého čtenáře pobaví, ale... no zkrátka nevím, zda bych to dala číst malému dítěti. Pro mého puberťáka to bylo ale tak akorát a místy se u toho dost nasmál. No a pak také občas ty kruté příběhy, které tím dětským jazykem proniknou o tom, co si jednotlivé děti prožily, než se dostaly do domova - o týrání, zneužívání... Podáno z pohledu dítěte z toho mrazilo tak nějak mnohem víc. Opravdu zajímavá knížka.
- Co je to za blbost? - řekla Rosy. - V nebi není pivo. Tvoje máma tam hraje na harfu.-
- Co je to harfa? -
- To je hudební nástroj. -
- Hm, to bych se divil, že hraje na harfu, jak říkáš, protože máma se kromě piva, blešáku a písniček od Céline Dion o nic nezajímá. -
- Maminka pracovala i v noci? - zeptal se Viktor.
- Jo, neuměla se zastavit, ale v noci to bylo jiný, nešila na stroji, jenom prsty a jazykem. -
- S pánama? -
- Jo, asi ji to uklidňovalo. Něco jako gymnastika. - (...)
- Ale i tak byla tvoje máma šlapka. -
- To jo, často si naříkala, co se u toho stroje přes den našlape. -
A já na to - to moje máma neříkala, ale s tou nemocnou nohou a všemi těmi pivy to taky neměla v životě snadný, mluvila pořád jen s televizí, šaty měla ušmudlaný, občas jí ujela ruka a jednu mi ubalila, jen tak, pro nic za nic, ale vařila dobrou kaši a někdy jsme se u televize docela i nasmáli. -


80% - Po Antikristě, která ve mně žádný velký dojem nezanechala, jsem si Kyselinou sírovou dost spravila chuť. Autorka se zjevně inspirovala pokusy typu Stanfordský vězeňský experiment, kdy je skupina lidí náhodně rozdělena na dozorce a vězně a sleduje se jejich chování. Na příběhu je nicméně originální, že ona jde ještě dál - nejedná se o vědecký pokus, ale o drsnou reality show s náhodně pochytanými nedobrovolnými účastníky napodobující nacistické vyhlazovací tábory - jsou tu kápové týrající vězně, vězni, kteří tvrdě pracují, jsou o hladu a oslovují se jen čísly a přitom jsou klasicky vybíráni každý den ti nejslabší k usmrcení. Kápy v ději zastupuje primitivní dívka Zděna, která je čím dál víc posedlá půvabnou a diváky oblíbenou vězeňkyní Pannonikou (CKZ 114). Ta se se svými pevnými morálními zásadami brzy stává tou, ke které všichni vězni vzhlíží a je jejich nadějí. Ovšem stejně jako jejich vztah autorka rozpracovává to, co je ještě zajímavější a co vlastně celou tuhle akci drží v chodu - diváckou sledovanost. A zcela natvrdo nám ukazuje, že čím brutálnější se show stává, tím víc diváků přitahuje k obrazovkám. Zvlášť když běžní konzumenti televizní zábavy mohou pár stisky ovladače rozhodnout, kdo půjde na smrt jako další. A i když autorka píše se svojí tradiční mírou přehánění, já tomu prostě věřím, že přesně takhle by to klidně mohlo být.
O to víc lituji, i když se mi líbí její úderný strohý styl psaní bez zbytečných keců, že tohle hutné téma víc nerozpracovala a věnovala mu jen svůj tradiční nepatrný objem stránek tak, že to půspbí spíš jen jako krátká novela. Mnohé situace zvlášť, když se příběh chýlí k závěrečné katarzi, pak působí zbytečně zkratkovitě a odbytě.
"Víte, já si myslím, že tu nejsou zavření jen tak pro nic za nic. Říkejte si co chcete, podle mě není náhoda, když se člověk dostane na stranu slabších." (Zděna)
"Politici jsou zrcadlem veřejnosti. A pořadatelé? To jsou dravci, kteří se vecpou všude, kde je nějaké slabé místo. To znamená tam, kde existuje nějaký trh, který jim bude vydělávat. Je vinou diváků, že vytvářejí trh, na němž tihle dravci vydělávají." (Pannonika)


(SPOILER) 45% - Autorka patří mezi moje oblíbené, takže tohle bylo pro mě nepříjemné překvapení. Vím, že píše s nadsázkou a často přehání, ale tohle už zkrátka bylo přestřelené a ujeté takovým trochu pitomým způsobem. Vrtěla jsem hlavou nad hlavní postavou Blanche, která je na jedné straně vykreslená jako celkem nepoužitelná asociální nýmandka, ovšem na druhé straně je až nepříjemným způsobem přechytralá, až si člověk říká, proč si tedy domů Kristu vůbec nasadila. Její rodiče a jejich pobláznění Kristou na úkor vlastní dcery mi nepřišli uvěřitelní. Stejně tak mi nesedělo, že by Krista u Blanche dál zůstávala, když po jejím počátečním poblouznění musela poznat, že si o ní Blanche myslí, že je jen trapná pipka. Trochu fajn moment nastal, když se Blanche vydala pátrat do Kristiny rodné vesnice a odhalila ji, ale pak přišel konec se zázračným odvrácením se studentů univerzity od potupené Kristy, a to už jsem jen vrtěla hlavou. Tohle mě zkrátka příliš neoslovilo.


30% - Zatím nejslabší díl ze série o sourozencích Bridgertonových, který se mi dostal do rukou. Jestli se někdy Netflix dopracuje až ke zfilmování příběhu nejmladšího bratra Gregoryho a lady Lucindy, kterou nejdřív nemiloval a pak nějak zázračně prozřel, tak jsem celkem zvědavá, co z toho navaří. Protože tolik utahaných a naprosto zbytečných dialogů, v nichž nejen čtenář, ale ani postavy často nevěděly, co chtějí říct, jsem už dlouho nečetla. A to nemluvím o postavách - původní Gregoryho objekt zájmu - Hermione Watsonová (autorce už zřejmě dochází inspirace, co se týče jmen, a přiznám se, že jsem po zbytek knížky pořád čekala, kdy se tam taky objeví taky nějaká Emma Grangerová:-)) je totálně plochá vedlejší postava bez nápadu, kromě toho, jak je dokonalá a totálně zmatená, protože nejdřív musíme přetrpět, jak je hrozně zamilovaná do jednoho neurozeného pána, a následně se to zázračně vyřeší, když se zamiluje do jiného. Ani hlavní postava Lucinda mě ovšem nebavila a její myšlenkové pochody jsem sledovala s nedůvěřivě povytaženým obočím (nikdo ji vedle krásné kamarádky nevidí, ale jí to vlastně nevadí, protože je zasnoubená, páni, ale teda teď se jí asi někdo líbí, ale tomu se líbí Hermione, ne tak změna, už se mu líbí Lucinda, jenže ta zas neví, jestli ho může chtít, protože rodina je vydírána, ale tak co, aspoň si před svatbou trochu užít...). Gregory byl taky nemastný neslaný, vlastně nevím, co si o něm myslet. Jediná postava, která mě tam bavila, byl Lucindin gay snoubenec pan Haselby, který měl celkem sympatický smysl po suchý humor. Tak doufám, že ten v seriálu dostane široký prostor a také nějaký pěkný happy end, protože za to, jak velkoryse se ke svojí krátkodobé choti zachoval, si ho fakt zaslouží.


65% - "Mimochodem, navzdory všeobecnému přesvědčení pyramidy žiletky nebrousí. Ony je prostě přenesou nazpět do doby, kdy byly ostré. Pravděpodobně je za tím něco kvantového."
Po letech se vracím zpět ke čtení příběhů ze Zeměplochy a tento mi zatím připadá nejslabší. On začíná hodně nadějně tím, jak faraonský synek Těpic studuje v Ankh-Morporku na vraha a skládá zkoušky - tahle část mě hodně bavila. Jenže pak zemře jeho otec a on se musí ujmout trůnu v království Mžilibaba sevřeném mezi dvěma mocnostmi Efebií a Tsortem. Jenže vše ve skutečnosti ovládá nejvyšší kněz Dios a Těpic nemá žádnou reálnou moc - třeba ani omilostnit Ptraci - jedinou služebnici svého otce, která se odmítla podvolit "dobrovolné" oběti a odchodu na onen svět. A tahle "prostřední polovina" knihy mi přišla dost nezáživná. Autor se tam snažil smíchat dohromady všechny známé historky ze starověku, kdy Mžilibaba nápadně připomíná Egypt s jeho pyramidami, Efebie Řecko včetně "amok-racie" a filozofů, kteří dumají, zda želva může dostihnout zajíce, a Tsort nejspíš Tróju i s tou pověstí o trojském koni. Ale nějak na mě ty snahy o humorné napasování starověkých legend do Zeměplochy moc nefungovaly, a to ani se závanem nejnovějších výzkumů o rozměrech stočených do smyčky v prostoru i čase (což se zjevně stane Těpicovu království následkem příliš energií nevybité pyramidy). Ještěže se to trochu rozjelo ke konci, kde nastoupili bohové stvoření z víry lidí, mumie králů z pyramid a trochu se rozhýbal a největší matematik Zeměplochy velbloud Ty-Mrcha. Jinak je to ale díl, ke kterému se asi už vracet nebudu.
"Hádanka poskytla Sfinze v mnoha rozměrech celkem slušnou zábavu a přiměřený počet jídel. To ovšem Těpic, který vedl Ty-Mrchu hustou mlhou, nevěděl, ale kosti, které mu často skřípaly a praskaly pod nohama, ho alespoň částečně uvedly do obrazu.
Zemřela tady celá řádka lidí. A bylo celkem logické předpokládat, že ti pozdější zahlédli zbytky těch předchozích a dál pokračovali opatrně a s rozvahou. A jak bylo vidět podle novějších kostí, tak to nezabralo."


(SPOILER) 70% - Překvapilo mě, jak moc se děj knížky liší od toho filmového. Východiska jsou stejná - čarodějnice z Pustiny zakleje nenápadnou dívku z kloboučnictví Sofii tak, že se z ní stane stařenka, která opustí městečko a vydá se na pouť krajem, až nakonec skončí jako hospodyně v putujícím zámku mladého čaroděje Howla ovládaném ohnivým skřítkem Kalciferem. Je tam i učedník Michal a je tam i motiv se dveřmi, které se otvírají na čtyři různá místa (královské město, přístaviště, divoké hory, kudy se pohybuje hrad...). Tam ovšem podobnost končí.
Zatímco filmový Howl se černým políčkem dostává do míst, kde zuří krutá válka a film se hodně zaměřuje na ukázání její obludnosti a nechává proti ní Howla zápolit, v knížce se po většinu času řeší záměna Sofiiných sester Aletky a Marty v místech, kam šly do učení, a to, že Howl je prokletý tak, že svádí mladé dívky, o které se přestane zajímat, jakmile mu podlehnou. Je tu také motiv ztraceného prince a královského čaroděje, stejně jako podivného psa a strašáka hopkajícího na tyči, ovšem po většinu času jsem úplně nechápala motivy jednání jednotlivých postav a nakonec mi nebylo jasné ani to, jestli tím hlavním zlem měla být čarodějnice z Pustiny, která se pokoušela trochu morbidně si sestavit jakéhosi ideálního chotě, jehož vrcholem měla být Howlova hlava, nebo její ohnivý skřítek v převleku za učitelku z Walesu, odkud Howl ve skutečnosti pocházel a kam vedlo černé políčko ze zámku. Zkrátka oproti tomu, co dokázal z téhle knížky vytřískat Miyazaki, mi to přišlo poněkud zmatené a plytké. I když ten ústřední motiv s putujícím zámkem, jehož dveře ústí na různá místa, je samozřejmě skvělý.


(SPOILER) 70% - Oheň osvětloval tři nahrbené postavy. Do bublání kotle zaskřípal tajemný hlas: "Kdy my tři se zas sejdem ve vichřici, v hromobití a plískanici?"
Zavládlo ticho. Po chvíli se ozval jiný hlas, který pojal roli mnohem civilněji: "No, mně by se to docela hodilo příští úterý."
Je to docela milé, ale na druhou stranu i před odkazy na Macbetha to není díl, ke kterému bych se ještě někdy měla potřebu vracet.
Bábi Zlopočasná, která se v Čaroprávnosti starala o dívku-mága Esk, se ocitá v centru dění společně s čarodějkami Stařenkou Oggovou a Magrátou Česnekovou, když tak nějak omylem zachrání malého dědice trůnu, jehož královský otec Verence z království Lancre je zákeřně zavražděn vévodou Felmetem (z popudu jeho ženy vévodkyně). Malého Tomjana ukryjí u kočující herecké společnosti, a jelikož je Felmet celkem krutovládce, začnou hledat způsob, jak chlapce dostat zpět na trůn. Třeba i za cenu toho, že posunou v čase celé království. A co na to smutná postava šaška, jehož podoba vzbuzuje nejeden podezřívavý pohled?
Tentokrát mi autorův humor přišel místy už trochu nucený, a třebaže potěšilo například i objevení se Smrtě, přišly už mi dialogy postav mnohdy natahované. Samozřejmě je to ale stále Terry Pratchett, takže se to čte téměř samo.
Dali si záležet, pomyslel si Smrť, aby dovnitř toho malého světa vložili všechno, čemu by měli chtít uniknout - nenávist, strach, tyranii a tak dál. Lidé toužili po tom odpoutat se sami od sebe, a přitom každé umění, které stvořili, je jen zavádělo hlouběji do nich samých. Smrť tím byl fascinován.


80% - Po prvním úspěšném Inferiu, kde nechal démony z pekla bojovat proti německým SS, se autor rozepsal a na téměř sedmi set stranách tentokrát přináší střet démonů s nebeskými anděly, jejichž světy od sebe odděluje pouze stará dobrá lidská Země. Ať už vyhraje kterákoli strana, mohlo by to povážlivě rozkolísat rovnováhu světů, které potřebují jak hříšníky na maso v Inferiu, tak hodné opičky k výrobě elektřiny v Edenu (čerpané skrz svatozář:-)) A středobodem příběhu se opět stává dlouhověký Rónan a dospívající dívka Amálka, kterou si démoni vychovali jako překladačku, jež jim zajišťuje informace o lidských vynálezech od technicky zdatných hříšníků.
Musím říct, že mě autorem stvořený svět nesmírně baví a přijde mi jako jeden z nejoriginálnějších fantasy univers. V téhle knížce k systému "péče" o hříšníky přidal ještě svoji představu o tom, jak to s hodnými lidmi posmrtně probíhá v ráji, kde je andělé používají jako nevyčerpatelný zdroj energie a na oplátku je udržují šťastné, i když jen v jakýchsi rezervacích a často za pomoci drog. Tak nějak si čtenář říká, že být klaďasem v důsledku zas není kdovíjaká výhra, protože i mezi anděly nejsou jenom slušní týpci. Například takový anděl Azrael si nezadá se svojí touhou po moci skrze ovládnutí pekelníků v krvavé válce s lecjakým lidským diktátorem.
A to je v důsledku jedna věc, která mi v autorově světě nesedí - vážně jsou za své činy souzeni jenom lidé? Člověk týrající zvířata se dostane do pekla, ale démoni, kteří z něj zaživa odřezávají maso a nebo si ho rovnou napíchnou na rožeň, jsou v pohodě a ani je nenapadne, kde oni sami po smrti skončí? A andělé mohou klidně lidi zneužívat k výrobě elektřiny? Co jim zabrání, aby emoci štěstí nevyměnili třeba za bolest? Jako ano, ono by to fungovalo, kdyby jak andělé tak démoni věděli o tom, jak to s lidmi je a co si po smrti zaslouží, ovšem autor jak anděle, tak démony důsledně staví do role poněkud zabedněných bytostí, které nechápou, že mají co do činění s inteligentním druhem (až na výjimky, kteří se od lidí snaží jejich vynálezy naopak získat), což mě prostě během čtení nepřestávalo zarážet. Ale i tak je to super fantasy, která se čte sama.
---
Místo odpovědi k nim zevnitř dolehl Isidin sten rozkoše - extázi během porodu se žádná soulož nevyrovná - a novináři se opět uklidnili.
"Úplně mi zničí trávník," postěžoval si Rafael. Vzhlédl a kriticky se zadíval na mračno trylkujících ptáčků. "A tihle tady všechno zeserou..."
---
Prvním výrazným rekordmanem byl Cézar - Cézarův salát stále servírují v hospodách po celém Inferiu. Před pár lety se stal rekordmanem sameček Áda. Ale jeho rekord nevydržel ani deset let, velmi těsně jej překonal tenhle Pepa. Tenhle kus bude mít jemné maso i po tisíciletích.
"Prsa a packy jsou skvělé na grilu, kýty mají tmavší maso a hodí se do guláše. A játra? Ta už jsou legendární. Doporučil bych vám kompletní zabíjačku, má jemné střívko a jitrnice a jelítka se rozplývají na jazyku. A i když ho ořežete na kost, za dva dny je zase celý, tak rychle dorůstá!"
...Pak ho jeden z lidí poznal a to, co mu rychle pošeptal, ho vyděsilo víc než všechny potoky krve nebo vyhřezlá střeva: "Teď ti teprve začne peklo, soudruhu."
---
Jo, a "věnování" Putinovi na začátku knihy z konce února 2022 je pěkně mrazivé.


70% - Svět Termiťanů je zničen, Ender a jeho sestra Valentina cestují k dalekým planetám a ostatní děti z Bitevní školy se vracejí ke svým rodinám. Mohla by to být idyla. Jenže není.
Nejen, že absolventi Bitevní školy, kteří se podíleli na vyhlazení mimozemské civilizace, už vnitřně dávno nejsou dětmi, i když tak vypadají. Ale zjevně se stali i žádaným zbožím. A tak se Fazolek u svých znovunalezených rodičů v Řecku moc neohřeje a už aby se dal na útěk, když se na scéně objeví jeho věčná Nemesis - chlapec Achilles, který mu nedává spát už od útlého dětství na ulicích Rotterdamu. A tentokrát si usmyslel, že bude vládnout světu. Neváhá k tomu zneužít Petru a některé další děti z Bitevní školy. Pak je možná načase zamyslet se, jestli by lepším vládcem světa nebyl Enderův bratr Petr Wiggin aka mocný influencer Locke.
Začátek se mi líbil moc - zejména to, jak Petra a Fazolek vnímali návrat k rodinám a jak se pokoušeli začlenit do života normálních dětí. Přišlo mi to psychologicky moc dobře podané. Ovšem pak do toho autor začal míchat geopolitickou situaci, Rusko, Čínu, Indii, Thajsko, a i když (jak bylo patrné i z jeho doslovu) má o historii těchto zemí hodně načteno a jeho postřehy jsou trefné (ruská touha po expanzi versus americké tendence přestat řešit globální věci a jet si jen na svém písečku), mně ta schopnost pár geniálních dětí předvídat a ovládat světové dění prostě nějak neseděla. Ono to mohlo fungovat na kosmické základně, když se mladí hrdinové strategicky rozhodovali o svém dalším kroku proti jiným dětem, které byly zvyklé uvažovat víceméně stejným způsobem (a především logicky). Ale pokoušet se manipulovat reálnými politiky a vojáky z různých koutů světa a předpokládat, že odhadnu každý jejich další krok? Nemyslím, že takhle politika funguje, protože ty motivace nejsou nutně jen logické a v daném případě nejvýhodnější.
A především jsem měla pocit, že čtu v podstatě soudobou literaturu. Jak jsme se dostali z kosmu na Zemi a začaly se řešit pozemské tahanice, nějak to úplně ztratilo jakoukoli sci-fi atmosféru.


(SPOILER) 80% - "Přesto jsme všichni různou měrou věřili, že když uvidíme osobu, ze které jsme vznikli, tak aspoň trochu porozumíme tomu, jací jsme hluboko uvnitř, a možná pochopíme i něco z toho, co pro nás život chystá."
Jakmile jsem se do knihy začetla, uvědomila jsem si, že jsem před určitou dobou viděla film s Carey Mulligan a Keirou Knightley, který byl podle ní natočen, a že i ten byl hodně depresívní a bezvýchodný. Dystopii odehrávající se v jakési paralelní verzi Anglie, kde se pěstují naklonovaní lidé jako dárci orgánů, prostě člověk hned tak z hlavy nedostane.
I když je to celé pojato víceméně komorním způsobem s pár postavami a na pár místech. Vypravěčkou je Kathy, jejíž role opatrovnice pomalu končí, i ona se stane dárcem - a tak vzpomíná na svůj život a své nejbližší nyní již "dokonané" přátele Ruth a Tommyho, s nimiž strávila dětství ve výchovném ústavu Hailsham, dospívání na farmě a nedlouhý dospělý život jako jejich opatrovnice.
Ač se to podle lákavé anotace tváří hrozně nejasně a že jsou v knize prý jen tajemné narážky, tak i kdyby nebylo filmu, tak už od prvních náznaků mi bylo jasné, o co se tam jedná, protože ty zmínky jsou řečené dost otevřeně. Což mi vlastně asi docela vadilo, neboť bylo zřejmé, kam příběh směřuje, podle mě ani autor neměl v úmyslu chystat nějaká šokující odhalení, spíš si prostě vymyslel takovouto podobu světa a snažil se zpracovat, jak by asi mohl fungovat a jaký život by prožívali ti, kteří jsou odsouzení k tak krátkému bytí.
Což se mu na jednu stranu daří s typickou Ishigurovskou přesností a hloubkou, ale na druhou stranu, jako kdyby mi tam pořád spousta věcí chyběla - proč se tito lidé účinněji nebrání svému osudu? Jak vůbec dokážou žít takový život? Osobně si neumím představit, že bych čekala, až mě postupně rozeberou, bez pokusu o útěk, vzpouru nebo v horším případě o sebevraždu. Nejsou to přece žádní vězni a styl výchovy těchto dětí také není podaný zas tak přesvědčivě, abych uvěřila, že měly nějakým způsobem vymyté mozky, aby se svému osudu nebránily (třeba nějakými řečmi o poslání a vyšším dobru jejich oběti atd.) A ani motivace ředitelky, která chtěla dokázat, že jsou něco víc skrz jejich umění, mi nebyla příliš jasná.
Místo toho sledujeme Kathy, která se doslova pitvá v každé drobné příhodě a rozhovoru, který se jí v životě přihodil. Což je sice pochopitelné (a velmi silné), protože tyto střípky jsou koneckonců to jediné, co kdy bude mít, ale přesto a i přes obdiv, který k autorovi chovám (nebo možná právě proto) jsem přece jen čekala trochu víc.


80% - "Když neproměníš svůj život ve vlastní příběh, staneš se prostě součástí příběhu někoho jiného."
Tak trochu pohádkový příběh ze Zeměplochy o krysách, které zmoudřely následkem požírání odpadků z Neviditelné univerzity (přičemž se pojmenovaly po tom, co si jako první na těch odpadcích přečetly), a o kocourovi, který zmoudřel, když sežral jednu z těchto krys. Pak ještě splašili jednoho nepříliš důvtipného chlapce Karlíka a vybudovali si slušné živobytí na základě obcházení vesnic, kde vždy nejdřív vyděsí obyvatele domnělou krysí pohromou a pak si nechají zaplatit za to, že Karlík zahraje na píšťalku a vyvede všechny krysy pryč. Tahle praxe ovšem narazí v městečku Bad Spritz, kde žádné krysy nejsou, zato jsou tam moc podezřelí krysaři, domněle sežrané zásoby jídla a cosi, co podezřele promlouvá rovnou v myšlenkách svých obětí. A také milovnice pohádek Zlomyslena, která je připravená dopídit se podstaty věci společně s nepříliš ochotným Mauricem a hrdinnými krysami v čele se Sardinkou, Černým přelivem, Ďábelským gulášem, Koktejlovou směsí a Nutriční hodnotou.
Loni jsme viděli film s poměrně děsivě ztvárněným Krysím králem a asi nám připadal zábavnější. Knížka je klasická Pratchettovina, byť mi občas ten humor přišel už trochu nucený. Kdyby nebylo těch pár zmínek o univerzitě a krátké účasti Smrtě, ani by mě asi nenapadlo, že se knížka odehrává na Zeměploše.


50% - Nebyla to vysloveně urážka mého literárního vkusu, ale také mi to nepřišlo jako nic převratného. Po dočtení téhle doplňkové novely o Elisabeth a Nathanielovi je můj převládající pocit takový, že ta knížka byla v podstatě zbytečná. Sice se něco málo dozvíme o Nathanielových předcích a magii, kterou opředli dům, zejména o v předchozím dílu často skloňované tetě Clothildě, já ale spíš doufala, že se dozvím něco víc o původu Elisabeth, zejména s ohledem na její schopnosti, co se týče jednání s grimoáry, ale nedozvěděla jsem se bohužel nic.
Příběh je dost plytký - dům uvězní čaroděje Nathaniela, jeho zpětvyvolaného démona Silase, Elisabeth a služebnou Mercy v magické sněhové bouři. A jak se zdá, jediným způsobem, jak dům uklidnit, je uspořádat řádné námluvy Nathaniela a Elisabeth zahrnující i splnění tří nesplnitelných přání. Nic překvapivého nenastane, a tak se obávám, že na tuhle knížku zapomenu ještě rychleji než na Kouzla rodu Thornů, kterou jsem si musela i po těch pár týdnech od jejího přečtení dost obtížně vybavovat a autorka mi s tím těmi nemnohými náznaky příliš nepomohla.


(SPOILER) 50% - Děj, který by mohl mít velikou sílu, ale přitom mi naprosto nesedl svojí formou.
Při čtení téhle knížky jsem si okamžitě vzpomněla na film Sextánka, kde se mladičká dívka rovněž zamiluje do svého učitele, ostatně i zde příběh začíná na konci 30. let 20. století a hlavními hrdiny jsou studentka Magdalena a Werner, její profesor. Ovšem tam, kde Sextánka končí happyendem, zde příběh svatbou teprve začíná a hned na svatební cestě se projeví, jaký je mezi hlavními hrdiny rozdíl, a to nejen věkový a vzhledový. Magdalena jako citově intenzivní, prudká mladá žena začne brzy srovnávat svého upjatého intelektuálního rozumem se řídícího manžela se svými vrstevníky. Záhy je jasné, že život po boku skromného vzdělaného muže napomáhajícího manželce na cestě k využití vlastního intelektu, který si pro ni vysnil před smrtí její milovaný otec, se neslučuje s Magdaleninými představami, a tam, kde ji Werner dřív okouzloval svými znalostmi latinských veršů a antických dějin, ji teď jen ubíjí a unavuje. A odtud už je krátká cesta k nevěře a citovému i fyzickému odloučení.
Samotný děj a citové pohnutky a jednání hlavních aktérů mi připadaly velmi uvěřitelné. Werner sám hned na počátku odhadne, jak nerovný by jejich vztah byl, ale i tak si nedokáže pomoci a do dívky se zamiluje, přestože pak působí jako slaboch, protože o její lásku později nedokáže bojovat. Na druhou stranu mi byl i sympatický svojí určitou hrdostí, s jakou přijímal Magdaleniny výstřelky, a pak především tím, jak krásný vztah si (na rozdíl od Magdaleny) vybudoval ke své nemanželské dceři, kterou jeho žena měla s jeho dalším studentem a oblíbencem Antoniem.
Přišlo mi ale jako veliká škoda, že styl psaní je tak nesmírně popisný, jako by ani nešlo o vyprávění, ale skutečně jen o popis toho, co se v manželském svazku dělo. Dialogů pomálu, vedlejší postavy dobře zvolené, ale literárně nenapsané tak, aby mě zajímaly. Asi nejvíc mě pak zklamalo nepropracování doby, ve které se román odehrával - vždyť příběh začíná před druhou světovou válkou, odehrává se za války a pak po roce 1948, kdy zásadový intelektuál Werner musí tváří v tvář dělnickému vzdělávání definitivně zapomenout na svoji kariéru vysokoškolského filologa. Můžeme tušit i to, jaký vliv na život jeho a jeho nemanželské dcerky měl Magdalenin útěk na Západ - a přesto je tohle všechno jen jakýmsi nezužitkovaným pozadím, jako by to ani nebylo zas tak důležité. Mám zkrátka neodbytný dojem, že vzhledem k psychologické hloubce Wernerova a Magdalenina vztahu a s ohledem na okolnosti, které jejich život ovlivňovaly, se z toho dalo dostat mnohem, mnohem víc.


80% - "Existuje tolik věcí, které nikdy nezkusím. Nebudu na ně dokonce ani mít chuť, ani je nebudu chtít zkusit. Tolik věcí, které jsem brala jako samozřejmost - první společné bydlení, první tanec na svatbě, děti. Nebudu mít nikoho, kdo se o mě postará, až budu nemocná, kdo se bude se mnou po večerech dívat na televizi, kdo se mnou pojede na párovou dovolenou. (...) Jako bych truchlila. Truchlila kvůli falešnému životu, bájné budoucnosti, kterou ale nikdy neprožiju. Neměla jsem tušení, co se mnou teď bude. A to mě děsilo. Panebože. Hrozně jsem se bála."
Georgia nastoupí na univerzitu, ovšem mnohem víc než učení řeší to, že ač je nadšená čtenářka romantických fanfikcí, ještě nikdy s nikým nic neměla. A co víc - za (ne vždy úplně konstruktivního) přispění svojí kolejní spolubydlící pařmenky Rooney zjišťuje, že zřejmě ani s nikým nic mít nechce. S klukem, s holkou, prostě s nikým.
Už pochopit to je pro ni obtížné (a kdyby neměla staršího spolužáka Sunila a jeho pride partu bylo by to asi nepravděpodobné), ale vyrovnat se s tím se zdá být úplně mimo její možnosti. Je sice introvertka, ale dokáže žít bez vztahu? Bez lásky? Mohou jí to všechno, o co přijde, když přijme svoji orientaci (kterou neuznávají ani někteří gayové), nahradit dobří přátelé? Zvlášť když svým dvěma nejbližším přátelům Pip a Jasonovi při pátrání po vlastní sexualitě velmi ublížila?
Příběh je čtivý a hlavní hrdinky mi bylo místy líto, jak se tak zmateně potácela životem a neveselými představami o svojí budoucnosti. Ovšem někde mi přišlo, že to autorka moc nevychytala - že je někdo zmatený v osmnácti, to chápu, ale že pojem asexualita musí vysvětlovat svojí zjevně rovněž asexuální 30+ sestřenici, tomu se mi nechtělo věřit - OK, je to kniha určená pro mládež a asi je jejím cílem mladé v tomto směru trochu vzdělat, ale někdy mi to přišlo až moc okaté, jako učebnice zabalená do trochy děje. Stejně jako když autorka mnohokrát zmiňovala, jak Georgia pořád čte romantickou fanfiction, a přitom potřebovala drahnou dobu a pomoc několika přátel na to, aby šokovaně rozklíčovala, že tyjo, běžní lidé si při představách o sexu představují sami sebe a touží po někom konkrétním! To tedy fakt nevím, jakou romantickou Drarry FF to vlastně četla, že ji tohle poznání netrklo dřív:-)


(SPOILER) 75% - Pořád je to skvělý Terry Pratchett a jeho Zeměplocha, je tam můj oblíbenec Mrakoplaš a knihovník Neviditelné univerzity, kterému se nejvíc zavděčíte banánem - takže bych čekala, že budu číst se stoprocentním nadšením, ale to se úplně nepotvrdilo.
Příběh se točí kolem malého chlapce Peníze - osmého syna osmého syna, takže člověka s nadpřirozeně silným magickým potenciálem - magického prazdroje, vyzbrojeného navíc mocnou holí, kam se mu po svojí smrti nastěhoval jeho otec, kterého kdysi mágové vykázali z Neviditelné univerzity pro vztah se ženou. A on se chce pomstít.
A proti němu stojí nedostudovaný mág Mrakoplaš, na němž je asi nejmagičtější to, že vlastní Zavazadlo ze dřeva myslícího hruškovníku (které mu kdysi zanechal první zeměplošský turista Dvoukvítek). Jinak je spíš ve vleku událostí a mocného arcikancléřského klobouku spojující moc všech dosavadních arcikancléřů. A tyhle dvě magie se střetnou, Mrakoplaš se v tom jako vždy plácá, po boku mu stojí Conina - dcera barbara Cohena - a rádoby hrdina Nijel a proti nim Peníz a druhdy neškodní mágové z univerzity v čele s Mykadlem a Pozinklem, jejichž magie je najednou velmi mocná. Mohla by stačit na Patricije, mohla by stačit na zničení knihovny, mohla by stačit i na samotné zeměplošské bohy. Ale v jejím centru je pořád jen malý chlapec. Bylo to fajn ale ne úplně top. Otevřený konec pro Mrakoplaše. I když podroušení jezdci Jakokalypsy stáli za to:-)
"No dobře. Ale teď mi řekni, jak jsi dokázal přinutit koberec k letu? Opravdu dělá opak toho, co mu řekneš?"
"Ne, pouze jsem věnoval pozornost určitým základním detailům struktury vláken a prostorového uspořádání."
"Tak teď ti opravdu nerozumím," přiznala Conina.
"Mám ti to přeložit do obecné řeči?"
"Ano."
"Rozvinuli jste ho na zemi rubem nahoru," řekl Mrakoplaš.


90% - O Severní Koreji mám leccos načteno, takže nemohu úplně říct, že by mě rozhovory se sedmi uprchlými Severokorejci něčím šokovaly. Spíš tam bylo hodně věcí, které mi přišly zajímavé, vykreslující atmosféru v této šílené diktatuře. Často zamrzelo, že autorka některé části rozhovorů musela v knížce záměrně vynechat z bezpečnostních důvodů - lidí ze Severní Koreje utíkají desetitísíce, tak si říkám, jestli by důsledná anonymizace nepostačila. Ale za život těch lidí nebo jejich rodin to nestojí...
Profesorka: "Tak jste si psala do kalendáře cyklus a plodné dny?" ptá se Nina Špitálníková severokorejské učitelky, která se z prominentních poměrů dostala do chudé oblasti na severu země. "To jste mě rozesmála. Co bych dělala v Severní Koreji s kalendářem? Nepotřebujete kalendář. Vše vám připomene strana," odpovídá učitelka, která také mluví o systému vzdělávání, povinných darech škole, šikaně, když student dar nepřinesl, protože na něj rodiče neměli, o povolení studovat cizí jazyk... "Pokud patříte k vyšší třídě, kam jsem patřila já, severokorejský režim vám dodá pocit výjimečnosti, nadřazenosti. A každý den vás v něm utvrzuje. Připadáte si lepší než ostatní, podvědomě opovrhujete lidmi, kteří jsou pod vámi. Tak nějak zapomenete na lidskost."
Dělník-šmelinář: byl obyčejný člověk z nižší vrstvy, který mluvil hlavně o tom, jak přežít vojnu a jak si tam vydělat šmelinou. Ale i o svém dětství, své babičce. "Velkého vůdce měla ráda. Kim Čong-ila už moc ne. Vždycky se na jeho obraz dost mračila a jen ho opucovala, aby se neřeklo. Nedala si záležet. Rozhlédla se, a když si myslela, že se na ni nikdo nekouká, tak něco zamručela." Čtenář se dozví o domovních důvěrnicích sledujících každý krok lidí v domě. O vojně, která trvá deset let. O práci v továrně a pašování zboží z Číny.
Převaděč: prožil život poblíž hranic s Čínou a překračovat je za úplatky pohraničním strážím pro něj bylo zcela běžné. Mluvil o nuzném životě na vesnici, práci na poli, pašování léků a dalšího zboží z Číny. O převádění lidí. A o ženách, které skončí v Číně na trhu s lidmi, protože v Číně je žen málo. "Ale i když má člověk přátele, tak je opatrný. Pořád se spoléhá jen sám na sebe, protože nemůže nikomu stoprocentně věřit." Zajímavé byly informace o modernizaci - člověk si říká, jak v zemi, kde elektřina jde jen někdy, dobíjí lidé mobily. Jak silný je signál. Kdo všechno je odposlouchává.
Vysokoškolačka: byla asi největším překvapením - dívka z vysoce prominentní rodiny, která si žila skorem jak my na Západě, řešila maximálně to, aby si zakázaný jihokorejský seriál stáhla nenápadně na USB a neměla doma snadno vypátratelná DVDčka. Oblékání, zakázané účesy, účast na megalomanské severokorejské "spartakiádě", šikana chudších spolužáků, kteří nepřinesli dary do školy... Ta asi po "útěku", který jí proti její vůli zařídili rodiče, prošla největší sebereflexí. "Není úplně lehké něco takového přijmout. Když jsem slyšela nebo četla, co všechno se lidem dělo, jak se s nimi zacházelo, vždycky jsem se zamyslela: Dělal to i táta? Věděl o tom? A co máma? A co si budu nalhávat, stát jsem podporovala i já."
Feministka byla nejmrazivější. Žena, které v dětství popravili kamaráda, protože i malé děti jsou trestány za činy svých rodičů, žena, která zažila sexuální násilí na léta trvající vojně, aby následně musela vstoupit do domluveného manželství se všemi důsledky včetně nechtěného těhotenství. Muži se jí zprotivili asi už navždy... A přitom jako dítě byla stejná jako každý z nás. "Já jsem předtím bonbón nikdy neměla, a tak pro mě představoval poklad. Každý den jsem si jednou lízla, aby mi vystačil i na další dny."
Řidič: představil čtenáři svět severokorejských prominentů, nočních klubů, prostitutek, drog, ale i povinného sledování těch, které vozil, a jejich udávání. Zajímavosti typu jak získat řidičský průkaz a že ženy řídit nesmějí. "Když jsem poprvé po útěku přijel na benzinku, byl jsem u vytržení. Natankoval jsem a ještě jsem si koupil pití a jídlo. Za to ten útěk prostě stál."
Důchodkyně: utekla, i když Koreu miluje a na Velkého vůdce nedá dopustit. Zažila druhou světovou válku, Korejskou válku, celý ten přechod od relativně normální země k diktatuře. Američané byli ti špatní. A pak v 90. letech nastal hladomor. "Jednoho dne se začala objevovat tvrzení, že třetí denní jídlo je nezdravé. Ulice byly polepené propagandistickými plakáty, v televizi dokonce běžel takový edukativní pořad nebo spíše reklama, kde jeden muž jedl oběd a náhle kvůli tomu zemřel." Smrt manžela a syna, útěk s dcerou. Přesto je pro ni Kim Il-Song bůh.
Celkově mě překvapilo, jak adaptovaně lidé, s nimiž dělala rozhovor, působili. Jak až na výjimky chápali rozdíly mezi Severní Koreou a demokratickým světem. Ráda jsem četla vysvětlivky, které autorka přidávala do poznámek pod čarou. Určitě si od ní ještě něco přečtu. A ilustrace od Myokard jsou top.


(SPOILER) 90% - Deset povídek z pera čínského autora předlohy známého seriálu Problém tří těles, při jejichž čtení jsem často měla pocit, že se vracím do dětství, kdy jsem hltala vědecko-fantastické nápady Julese Vernea (autor ho ostatně sám několikrát zmiňuje) - i zde čtenáře nemine množství popisných pasáží, kde autor představuje nejrůznější vize budoucnosti Země a lidstva, a to včetně popisů ryze technických. A postavy mu často slouží jen jako prostředek, jak své nápady předat čtenářům, protože nějaký psychický vývoj či snad projevování emocí se u nich najde jen pomálu. Možná to je ovšem tím čínským pozadím, kde se na jedince a jeho preference nehledí a přednost má vždy ten pracant z venkova nebo z nějakého hodně neekologického průmyslového odvětví.
Toulavá Země - první povídka v knize a hned z těch nejpopisnějších. Z důvodu předpokládaného slunečního výbuchu je nutné zastavit rotaci Země a vyslat ji na pouť studeným vesmírem vstříc nové hvězdné soustavě. Samozřejmě to ničí celou planetu i lidi na ní a vše spěje sice k nadějnému, leč dosti depresivnímu závěru.
Hora - aneb jak si bývalý nadšený horolezec na nejvyšší hoře světa tvořené vzedmutou vlnou oceánu přitahovanou gravitací k prolétající mimozemské lodi pokecal s mimozemšťany. Velice zajímavé představení civilizace žijící nikoli na povrchu, ale v jádru planety - i se všemi potížemi, které přinesly jejich snahy o výzkum za hranicemi jejich světa (aneb když se vykopaný materiál vrší všude kolem a zmenšuje už tak omezený životní prostor). A co když je i celý vesmír jenom bublinou ve větším prostoru? "Evoluce obdařila inteligentní bytosti potřebou zdolávat hory... Neexistuje místo, kde by nebylo hor, všichni se právě nacházíme na úpatí nějaké hory." Tyhle autorovy vize mě hodně bavily.
Čínské slunce - Šuej Wa se vydá z chudé čínské vesničky do světa a nakonec se dostane až do vesmíru - i když "jen" jako myč oken, který musí očistit zrcadla obrovitého umělého slunce. "Dokázali, že pro nejnižší posty podílející se na objevování vesmíru nehrají nejdůležitější roli vědomosti a tvořivost, nýbrž dovednosti, zkušenosti a schopnost přizpůsobit se těžkostem, že prostí lidé tyto nároky dokonale splňují." Povídka s výrazně čínskou atmosférou.
Pro dobro lidstva - povídka volně navazuje na povídku Vejminek boží, která je z neznámého důvodu uvedena až dál v knize. Hlavní postavou je Hlaďák, který dostane za úkol zlikvidovat tři zřejmě největší chudáky v Číně. Blíží se totiž kosmická loď Velkých bratrů ze Země č. 1, která zavede pro lidi na naší Zemi č. 4 rovnostářské podmínky nastavené právě podle nejchudších lidí. A tak se bohatí snaží tu největší chudobu vymýtit rozdáváním peněz a nelibě nesou, že někteří si je nechtějí vzít. Hlaďák a jeho životní cesta k tomu, jak se stal nájemným vrahem, byl v knize jednou z nejzajímavějších postav. Představení civilizace jediného kapitalisty, jemuž patří vše na planetě a lidé mu musí platit i za vzduch, kterého se nadýchají, když vyjdou ze svých hermeticky uzavřených obydlí, bylo vskutku hodně silné a tísnivé.
Láska z Tchaj-Jüanu je vtipná hříčka s drsným koncem, v níž se autor se svým kamarádem po neúspěchu knihy Problém tří těles stane tulákem bez internetu a přežije tak světovou apokalypsu způsobenou původně neškodným virem Kletba, který se postupně vyvine ve smrtící umělou inteligenci.
Mikroéra je dalším z autorových nápadů ve stylu Zemi se přihodí katastrofa a co na to lidé. Zde lidstvo na sluneční záblesk, který krátce leč účinně a definitivně sežehne planetu, zareaguje včasnou genovou mutací, která lidi zmenší na úroveň bakterií. S minimální potřebou zdrojů jich tak mohou přežít miliardy v opět nesmírně zajímavě podaném mikrosvětě.
Požírač je povídka, která opět směřuje ke zkáze Země, tentokrát ze strany obří prstencové kosmické lodě dinosauří rasy, která planetu "obejme" a vše z ní vysaje. Lidé jsou sice varováni a pokusí se o lest, ovšem je otázkou, zda má ve vesmíru vůbec šanci přežít větší organismus než mravenec. "Jestliže je vlastní přežití založeno na pokoření a vyhlazení ostatních, dokud to bude platit jako železné pravidlo přežití a existence civilizace v tomto vesmíru, každého, kdo se jím nebude řídit, stihne bez sebemenších pochyb jistá smrt."
Vejminek boží - na Zemi přistanou dvě miliardy "bohů", kteří kdysi stvořili lidstvo a nyní na sklonku své civilizace přicházejí, aby se o ně lidé postarali. Lidé se zprvu radují ze slíbených technologií, jenže ty jsou natolik napřed, že je nedokážou využít, a tak nastane brzy rozčarování z toho, že mají bohy živit. Ti je ale varují, před příchodem bratrů z ostatních jimi stvořených zemí (povídka Pro dobro lidstva). "Jestli ty můžeš vykopnout z domu předky předků našich předků, zas takový hřích nespáchám, když se o tebe ve stáří nepostarám."
Oči v batohu - Mladík vezme do přírody "oči" (speciální brýle přenášející vjemy) neznámé dívky, kterou považuje za vesmírnou cestovatelku, jež si chce užít trochy scenérie. Dívka je ovšem navždy uvězněna v lodi, která klesla do samého nitra planety. Svíravé, děsivé, silné vyprávění.
Zemdělo - navazuje na povídku Oči v batohu. Šen Chua-pej se probudí po mnoha letech v hibernaci, kdy mu byla vyléčena smrtelná nemoc. Ovšem samo lidstvo se zmítá ve smrtelných křečích zničeného znečištěného světa. Vinou projektu jeho syna - tunelu nitrem planety do Antarktidy, ze kterého se stal projekt, jenž zruinoval ekonomiku země. Možná ne navždy, je ovšem otázkou, zda se toho hlavní hrdina dožije anebo skončí usmažený po pádu do středu Země, kde možná pořád kdesi přežívá jeho vnučka...
Povídky sice často působily dost nereálně (motory ukotvené v zemské kůře zastavující rotaci Země?), ale rozhodně mě navnadily k tomu, abych si od autora přečetla další tvorbu. A už se na to těším.


(SPOILER) 60% - Čtvrtý díl téhle ságy mě celkem navnadil, první dva naopak dost zklamaly. Ale postava drsňačky Sawyer mi ve všech knihách série přišla skorem nejzábavnější, a tak jsem dílu věnovanému jejímu vztahu s nesmělým a zakomplexovaným Isaacem chtěla dát šanci.
Četlo se to vcelku plynule a nenásilně a jsem zvědavá, jestli alespoň tuhle story udržím v hlavě, protože příběh Ally a Kadena a Dawn se Spencerem se mi z paměti zcela vykouřil. Přijde mi škoda, že autorka sice se všemi těmi postavami v knihách pracuje, ale tak nějak okrajově, že jsem si ani nedokázala vzpomenout, o čem jejich vztahy vlastně byly. Bavilo by mě to celé o dost víc, kdyby se v každé knize sice soustředila na ústřední dvojici, ale víc se věnovala právě i těm ostatním (třeba jak jsme toho teď svědky v provařeném seriálu Bridgertonovi).
Jinak Sawyer celkem nezklamala, i když Isaacovi, kterého měla jakože zbavit stydlivosti a pomoci mu nabrnknout si holku výměnou za to, že on pod jejím vedením projde proměnou v neodolatelného chlapíka, jsem tu jeho zaseklost nějak moc nevěřila. Spor s jeho rodiči, kteří ho chtěli místo vysoké školy raději upíchnout u farmaření, mi přišel takový umělý. A naprosto jsem nedávala tu zápletku se Sawyeřinou tetou Melissou, která se o ni a její sestru Riley "starala" po smrti rodičů tím stylem, že si na Sawer vylévala vlastní komplexy a zhrzenou lásku, z malé holčičky vyrobila v podstatě životní trosku, ale když se proti tomu Sawyer vymezila na svatbě, kam Riley tetku pozvala (?!), tak ji ještě všichni odsoudili a ona aby se pomalu ještě omlouvala, načež tuhle dějovou linku autorka celou zahrála do autu a tetička už se v ději neobjevila. Slibovala jsem si od toho víc, ale na léto celkem ucházející oddychovka.


90% - od toho dát 100% mě dělí jen fakt, že při čtení téhle knížky mi jako už tolikrát předtím v případě této autorky přišlo na mysl, jaká je škoda, že je kniha tak krátká. Já bych si totiž o jejím životě v Japonsku četla v rozsahu klidně pětkrát tak velkém.
To, s jakým nadhledem a sebeironií dokáže psát o belgické dívce, která si splní svůj sen a nastupuje na roční stáž ve firmě ve svém rodném Japonsku, aby záhy zjistila, že jí její západní přímá, otevřená a netrpělivá povaha neschopná podřídit se zaběhlým úzkoprsým pravidlům přivede z nepříliš prestižní pozice servírovačky kávy přes trhačku kalendářů, kontrolorku cesťáků až na záchodky na 44. patře s krásným výhledem, je pro mě prostě neodolatelné. Někdy se směju, často vrtím hlavou, ale nakonec je v tom vždy i kousek zamyšlení, když člověk ví, že tento rigidní systém pomalého postupu po firemním žebříčku a obrovský nápor práce japonské prosperitě spíš pomáhá, než že by ji brzdil v rozletu. A autorčiny úvahy nad osudem japonských žen reprezentovaných její krásnou leč pomstychtivou nadřízenou slečnou Mori jsou rozhodně zajímavé. Určitě od autorky zapátrám i po knihách, které jsem ještě nečetla.
"Obsah byl neuvěřitelně urážlivý. Panu Tenšimu i mně se dostalo všemožných jmen: byli jsme zrádci, hadi, podvodníci - a vrchol všeho - individualisti. Ve formě se odrazily četné aspekty japonských dějin: aby ten hanebný křik ustal, byla bych bývala schopna toho nejhoršího - vtrhnout do Mandžuska, perzekvovat tisíce Číňanů, ve jménu císaře spáchat sebevraždu, vrhnout se se svým letadlem na americkou pancéřovou loď, a možná i pracovat pro dvě společnosti Jumimoto."
Amélie: "Jisté je, že když se o problému nemluví, není naděje, že se vyřeší."
Pan Tenši: "Mně připadá daleko jistější, že když se o něm mluví, je velké riziko, že to situaci ještě zhorší."
"Tvou povinností je být krásná. Dosáhneš-li toho, krása ti nepřinese žádné potěšení. Jediné poklony, kterých by se ti dostalo, by byly od západních lidí, a my víme, že nemají dobrý vkus. (...) Tvou povinností je obětovat se pro bližního. Přesto si nepředstavuj, že tvá obětavost učiní šťastnými ty, pro než to uděláš. Umožní jim to nerdít se za tebe."
"Muž, který i nadále navštěvoval toalety ve čtyřiačtyřicátém, tím naznačoval: Mé podřízení vrchnosti je absolutní a je mi jedno, že ponižujeme cizince. Ti ostatně nemají v podniku Jumimoto co dělat.
Ten, kdo tam odmítal chodit, projevoval následující názor: Své nadřízené respektuji, ale nebrání mi to zachovat si vůči některým jejich rozhodnutím kritický postoj. Na druhé straně se domnívám, že pro Jumimoto by bylo výhodné zaměstnávat cizince na některých odpovědných místech, kde by nám mohli být prospěšní."


65% - Anotace vypadala slibně, ale po dočtení mám spíš dojem, že toho autorka chtěla nacpat do knihy víc, než dokázala zvládnout. Obě časové linky mají něco do sebe, jenže bohužel spousta nakousnutých příběhů byla ve finále odbytá. A prolínání několika časových rovin bylo velmi často kouskované nepříjemně na sílu.
Asi nejhlouběji se autorka ponořila do příběhu dcery německého pekaře Elsie, který se odehrává za druhé světové války, kdy je byť jako poslušná dcera uvědomělých rodičů okolnostmi donucena ukrýt doma židovského chlapce Tobiase. Jsou tu Elsiini poctiví rodiče, kteří věří ve velikost německého národa. Je tu její sestra Hazel, jejíž osud dívky, která se po smrti snoubence dobrovolně přihlásí do programu Lebensborn určenému k plození árijských dětí, by vydal na celou knihu - přetrhání citových pout se starším synem Juliusem, jeho chladná výchova v Hitlerjugend, dvojčata, o která jako matka v rámci filozofie programu hned přišla, neduživost mladšího synka a konečný osud všech zúčastněných je za mě něco, co se mělo mnohem víc rozepsat.
Je tu Josef, nacistický důstojník, který rodině pomáhá a jemuž se Elsie zaslíbí s vidinou většího bezpečí. Ani jeho minulost, pochybnosti o jeho úloze v SS a konečný osud podle mě nemusel být tak ošizen. A snad úplně nejméně jsem se dozvěděla o malém Tobiasovi, víceméně až z dopisů, které se všechny nějak opozdily, minuly a tím pádem připravily čtenáře o reakci adresátů. A to ani nemluvím o sousedce ukrývající dvě židovské rodiny. I o ní bych chtěla vědět víc.
Současná linka je propracovaná ještě méně. Novinářka Reba neví, co se sebou, je tu dávné rodinné trauma, otec fatálně psychicky postižený účastí ve válce ve Vietnamu, i to by bylo na román. A Rebin snoubenec Riki, který jako člen pohraniční stráže řeší dilema, zda jsou víc pravidla nebo životy Mexičanů, které chytá a posílá zpět (a občas při tom někdo přijde o život). Tady bych osobně čekala nějakou paralelu s Josefem a jeho působením v SS, Dachau a účastí na pochodech smrti. Jenže tu tam autorka napsala evidentně spíš pro čtenářskou představivost, než že by ji prožívaly hlavní postavy. A tak mi stále není jasné, proč že se Reba tak najednou s Elsie a její dcerou Jane skamarádily, zmatená dívka a stará německá pekařka, která se po válce provdala za Američana a odešla do Texasu. Ani o jejím příchodu do Ameriky a jaké to pro ni bylo totiž nic moc nezjistíme. Zkrátka to nějak všechno klouzalo po povrchu, což mi přišlo jako škoda.
"Věřil, že jediný způsob, jak ocenit, co život přináší, je respektovat a ctít pravidla, kterými se řídí." (Riki o životě Mexičana v USA)
Raději nehodnotím příšerný překlad a odbytou korekturu. Tohle už by snad AI zvládla lépe v dnešní době...
