Strach a chvění
Amélie Nothomb
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/174204/bmid_strach-a-chveni-ezR-174204.jpg
4
319
319
Belgická dívka přijíždí do Japonska na jednoroční stáž a nastupuje na místo tlumočnice ve významné obchodní společnosti. Tady se ocitá tváří v tvář těžkému vystřízlivění z dávného snu a začíná chápat, jak složitá je cesta za slávou v hierarchii společnosti, kde každý má svého nadřízeného a kde se skutečně tvrdě pracuje. Navzdory všemu dostává ty nejhorší úkoly a postupně padá až na samé dno pracovního žebříčku. Dokáže se s tím vyrovnat? Román byl vyznamenán cenou „Grand Prix du Roman“ udělovanou Académie française.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2013 , Mladá frontaOriginální název:
Stupeur et tremblement, 1999
více info...
Přidat komentář
90% - od toho dát 100% mě dělí jen fakt, že při čtení téhle knížky mi jako už tolikrát předtím v případě této autorky přišlo na mysl, jaká je škoda, že je kniha tak krátká. Já bych si totiž o jejím životě v Japonsku četla v rozsahu klidně pětkrát tak velkém.
To, s jakým nadhledem a sebeironií dokáže psát o belgické dívce, která si splní svůj sen a nastupuje na roční stáž ve firmě ve svém rodném Japonsku, aby záhy zjistila, že jí její západní přímá, otevřená a netrpělivá povaha neschopná podřídit se zaběhlým úzkoprsým pravidlům přivede z nepříliš prestižní pozice servírovačky kávy přes trhačku kalendářů, kontrolorku cesťáků až na záchodky na 44. patře s krásným výhledem, je pro mě prostě neodolatelné. Někdy se směju, často vrtím hlavou, ale nakonec je v tom vždy i kousek zamyšlení, když člověk ví, že tento rigidní systém pomalého postupu po firemním žebříčku a obrovský nápor práce japonské prosperitě spíš pomáhá, než že by ji brzdil v rozletu. A autorčiny úvahy nad osudem japonských žen reprezentovaných její krásnou leč pomstychtivou nadřízenou slečnou Mori jsou rozhodně zajímavé. Určitě od autorky zapátrám i po knihách, které jsem ještě nečetla.
"Obsah byl neuvěřitelně urážlivý. Panu Tenšimu i mně se dostalo všemožných jmen: byli jsme zrádci, hadi, podvodníci - a vrchol všeho - individualisti. Ve formě se odrazily četné aspekty japonských dějin: aby ten hanebný křik ustal, byla bych bývala schopna toho nejhoršího - vtrhnout do Mandžuska, perzekvovat tisíce Číňanů, ve jménu císaře spáchat sebevraždu, vrhnout se se svým letadlem na americkou pancéřovou loď, a možná i pracovat pro dvě společnosti Jumimoto."
Amélie: "Jisté je, že když se o problému nemluví, není naděje, že se vyřeší."
Pan Tenši: "Mně připadá daleko jistější, že když se o něm mluví, je velké riziko, že to situaci ještě zhorší."
"Tvou povinností je být krásná. Dosáhneš-li toho, krása ti nepřinese žádné potěšení. Jediné poklony, kterých by se ti dostalo, by byly od západních lidí, a my víme, že nemají dobrý vkus. (...) Tvou povinností je obětovat se pro bližního. Přesto si nepředstavuj, že tvá obětavost učiní šťastnými ty, pro než to uděláš. Umožní jim to nerdít se za tebe."
"Muž, který i nadále navštěvoval toalety ve čtyřiačtyřicátém, tím naznačoval: Mé podřízení vrchnosti je absolutní a je mi jedno, že ponižujeme cizince. Ti ostatně nemají v podniku Jumimoto co dělat.
Ten, kdo tam odmítal chodit, projevoval následující názor: Své nadřízené respektuji, ale nebrání mi to zachovat si vůči některým jejich rozhodnutím kritický postoj. Na druhé straně se domnívám, že pro Jumimoto by bylo výhodné zaměstnávat cizince na některých odpovědných místech, kde by nám mohli být prospěšní."
Krátká knížečka o Belgičance, která umí japonsky a nastoupí v japonské firmě. Na začátku se snaží, ale brzy narazí na odlišnou japonskou kulturu. Přišlo mě to záměrně trochu přehnané, ale často jsem se nahlas smál úplně absurdním situacím.
Firemné zvyklosti, kultúrne rozdiely, rasové predsudky, pohŕdanie, nepochopenie, netolerancia ... s týmto všetkým sa v tejto tenkej knižke stretnete. Hlavná hrdinka si z toho ťažkú hlavu nerobí a prijíma to tak, ako to stojí a padá. Človek len rozmýšľa, či je to všetko naozaj pravda. Čítať o jej strastiach vôbec nenudí, ale čakala som lepší príbeh. Ak sa chcete zoznámiť s japonskou mentalitou, smelo do toho.
Amélie Nothomb dokáže z pár stránok vyťažiť maximum. Ukázala to vo "Vrahovej hygiene", a táto knižka to len potvrdila.
Baví ma rôznorodosť tém, o ktorých píše.
Tentokrát je to šikana mladej Belgičanky Amélie v japonskej spoločnosti Jumimoto. V hierarchickom systéme spoločnosti sa postupne prepadá až na dno.
Absurdita celého systému, stret východnej a západnej kultúry ... a ako to všetko vníma samotná Amélia.
Bolo to nesmierne zaujímavé, občas humorné, poväčšinou príšerné.
Nie je to knižka pre masového čitateľa, ale mne autorkin štýl písania proste sedí.
"Přitiskla jsem čelo na skleněnou tabuli a bylo mi jasné, že tohle mi bude chybět: každému není dáno vévodit městu z výše čtyřiačtyřicátého poschodí.
Okno bylo hranicí mezi hrozivým světlem a milým pološerem, mezi záchodovými kabinkami a nekonečnem, mezi hygienickým a tím, co není možno smýt, mezi splachovadlem a nebem. Dokud budou existovat okna, i sebenepatrnější člověk na zemi bude mít svůj díl svobody.
Naposledy jsem se vrhla do prázdna. Dívala jsem se, jak mé tělo padá."
Já jsem se bavila a tleskám Amelii, že se své nelehké situaci dokázala postavit s hrdosti i humorem, i když ji asi občas do smíchu nebylo.
Vzpomínáte si ještě na ten film? Já už jen matně, vybavuji si jen frenetické vyťukávání na kalkulačce. Strach a chvění odkazující ke způsobu koření před císařem je knihou, kterou přečtete asi za dvě hodiny. A je fajn, stejně jako stejnojmenný film.
.
Četla jsem ji hned po Ani později, ani jinde od D. de Vigan a tak si říkám, že tohle je vlastně taky takový "kancelářský román" o mobbingu. Akorát je to veselejší, protože autorka dokázala svoje roční pracovní angažmá ve velké japonské firmě popsat sarkasticky, vtipně, ale zároveň realisticky.
.
Řekla bych, že je to spíše novela, neboť téma i jeho zpracování je nevelké. Přesto rozdíly mezi západem a japonským vidění světa autorka vylíčila tak svérázně a originálně, že jsem si čtení užila. Společně s knihou Ani Eva, ani Adam tvoří dokonalý pár.
(SPOILER) Zajímavý náhled do japonské mentality a firemní kultury. Ani po přečtení knihy nemám jasno, do jaké míry se jedná o kulturně rasové předsudky, osobní nevraživost nebo jen naprosté nepochopení a netolerance. Příběh oplýval situacemi, které mě přiměly přemýšlet, jak bych se v nich asi zachoval sám. Byl jsem zklamán, když při opakovaném kopírování tlusté složky, hrdinka nezkusila šéfovi předložit jako výsledek své práce originál. Což je jen další sebeprojekce do hlavní postavy.
Skvělé čtení - pravděpodobně by se bavil i Franz Kafka.
Mám pocit, že hierarchický systém japonských firem se až tolik neliší od evropských, ovšem posunutých v čase o století (možná dokonce o dvě) zpátky. Zatímco evropské/americké firemní poměry se s postupujícím technologickým a společenským vývojem výrazně mění, v Japonsku se zřejmě zastavil čas. Anebo jsou změny rovněž zásadní, jen my Evropani je nevidíme - možná by před sto a více lety musela Fubuki spáchat harakiri a pan Tenši by jí asistoval?
To je nesmysl, samozřejmě, ale největší pokrok je zřejmě právě (nadřízená) pracovnice Mori Fubuki a obecně existence dámských toalet. Každopádně čtení to bylo velmi zajímavé a já oceňuju především komentáře Maat, petaSk a pet-kyval. A děkuju za komentář Endy: výraz sararíman jsem vůbec neznala!
Vydařená sonda do kulturních rozdílů. Kniha se čte opravdu lehce, ale neznamená to, že by byla hloupá, spíše naopak. Řekla bych, že japonská mentalita je zde popsána velice věrohodně. Kniha je přínosem a já ji mohu doporučit.
Zvláštna kniha. V začiatku ma nadchla, potom sa mi zdal ten dej vcelku malo uveritelny, a myšlienkové pochody hlavnej postavy dosť divné. Posledná tretina knihy bola čisté psycho, ktoré ma nebavilo ani čítať a ani nad tým rozmýšľat. Pre mňa to boli drísty...
V prípade tejto knižky som najprv videl jej sfilmovanú verziu. Až po čase som sa rozhodol aj pre knižnú formu. Kniha hlbšie vstupuje do japonskej mentality a systému. Autorka popisuje svoje strastiplné cesty postupu Európanky smerom nadol a nie nahor po rebríčku pracovnoprávnej hierarchie japonskej firmy. Ukazuje šikanu a japonské predsudky voči Európanom a pohŕdanie inými (nie)-japoncami. Absurdnosť situácií vo vás rozihrá úsmev na tvári donúti vás zároveň zamyslieť sa nad tým, čo je v živote dôležité. Kniha je napísaná ľahkým štýlom a je ju možné "zhltnúť" za jeden deň, nakoľko je písaná príjemným samospádom. Odporúčam, je to príjemné a oddychové čítanie.
A mně se to líbilo. A na rozdíl od některých zde i věřím chování postav. Japonská kultura a společnost je opravdu hodně jiná. Navíc podobné výstupy, jako např. že šéf kvůli prkotině neskutečně seřve zaměstnance před celou kanceláří, to se opakuje v různých japonských filmech nebo seriálech, takže to reálný základ asi mít bude. A stejně tak mnoho dalších věcí v knize, které nám v Evropě mohou připadat neuvěřitelné. No a hrdinka se chovala divně, protože se chovala jako Japonci. :-) Matně si vybavuji film, který jsem viděla před lety, a mám pocit, že se zfilmování knížky povedlo. Film se mi tehdy líbil a knížka teď taky. Přečte se raz dva.
Moje první setkání s autorkou.
Příběh ponížení Amelie nádherně plynul. Její myšlenkové pochody, obrazotvornost a vytrvalost mě bavily.
Kniha je poměrně krátká, ale ani na chvíli nenudí. Nevšední obsah autorka popsala skvěle padnoucím způsobem.
Svištění katany vnímáte z každého dialogu :), pohledy můžete vraždit a každou chvíli čekáte, kdy se hrdinka vrhne hlavou dolů ze 44. patra, kde pracuje. Ona to totiž dělá ráda - obrazně řečeno :).
V Japonsku je velké množství sebevražd. No aby ne, když "všichni" dělají ve výškových budovách a v nich to k nim přímo svádí :).
I když je japonský přístup k zaměstnancům podobných firem nejspíš právě takový, jak autorka popisuje, u silných a vnímavých jedinců způsobí, že díky ponižování ze strany nadřízených najdou cestu, jak o sobě přemýšlet, jak na sobě pracovat, nebo minimálně nebrat svůj názor a postoj jako jediný a správný. Naučí je umírněnosti.
U nás se také můžete setkat s ponižováním na pracovišti, ale jen málokdy s tím, že by vás to dovedlo jinam, než na pracák, k psychiatrovi, nebo do opozice vůči lidem, kteří druhé ponižují, protože právě neznají japonský způsob.
Našinci moc nedokážou svoje podřízené vnímat jako lidi, jako individuální bytosti s originálním pohledem na svět. Jako lidi se schopností svou existencí přispět byť k miniaturnímu a pro svět bezvýznamnému zlepšení atmosféry ve firmě, kde mohou, nebo většinou musí trávit v podstatě třetinu života.
Nebylo by hezké považovat povinost za součást celku vaší osobnosti, aniž by to někoho ponižovalo? Myslím, že jo.
(Tenhle předpoklad vychází z vlastní zkušenosti s jednou specifickou částí trhu práce).
Můj milý deníčku, zažila jsem mobbing v Japonsku.
Je to napsáno čtivě, exkurze do japonského prostředí je zajímavá, ale pro mě osobně vůbec ničím nepřekvapivá a to nejsem žádný znalec.
Chybí mi nějaký přesah a dost nechápu, jak z tohoto někdo dokázal vytěžit látku na film. A taky se nemohu ubránit podezření, že jako krátké, ale důsledně vypointované povídky, by to fungovalo líp. Ale kdo ví...
Jsem jediná komu tato kniha připadá jako odpad? Jedna věc je jak ti ve firmě chodí, ale druhá nepochopitelná je chování hlavní hrdinky. Jedna z mála knih, kde jsem to v polovině vzdala.
Skvěle popsaná bezedná propast mezi dvěma civilizacemi.. „Strach a chvění“ je nezbytné nejen při jednání s císařem, ale i s tím sebebezvýznamnějším japonským nadřízeným. Originální tragikomedie o těžko pochopitelném masochismu mladé Belgičanky v kafkovském labyrintu japonské firmy. Naprosto věrohodné vyprávění, autorka v Japonsku pět let žila. Před několika lety jsem viděl film, který výjimečně celkem úspěšně kopíruje knižní originál.
90 % (236 hodnotících je na průměru 80 %).
… prohlašuji, že mám hluboký obdiv ke každé Japonce, která sebevraždu nespáchala. Je to u ní projev odolnosti spojené s nesobeckou, ušlechtilou odvahou.
Kniha na mě působila jako nepovedená parodie. Děj je přehnaný a nesmyslný ve všech směrech.
Napsat, že japonská firma zaměstnávala v kanceláři někoho, kdo neuměl spočítat ani jednoduchou věc a později ji půl roku platila za práci, za kterou současně platila i uklízečky, je hloupé. Člověk nemusí být ani odborník na japonskou mentalitu, aby viděl, že celé zpracování je hodně povrchní, místy směšné.
Kdyby to bylo zařazeno v žánru humor nebo parodie, dalo by se snad hodnotit výš. Kniha je krátká, ale v tomto případě je to klad.
Amélie mě baví a ani tato kniha není výjimkou. Velmi osobitě zpracovaná zkušenost života Evropanky v prapodivném Japonsku.
Autorovy další knížky
| 2004 |  Strach a chvění |
| 2001 | Vrahova hygiena |
| 2012 | Životopis hladu |
| 2011 | Kyselina sírová |
| 2007 | Antikrista |
3,5*/5*
Pokud si autorka opravdu prošla za svého útlého dětství a rané dospělosti tím vším, co popisuje v knihách, divím se že si nešla skočit (stejně jako to popisuje tady v případě Japonců). Její psychiatr asi musí mít žně a je dobře, že se z toho všeho vypisuje. Strach a chvění se rozhodně řadí k tomu lepšímu, co jsem měla příležitost číst. Ale ruku na srdce... Její knihy, metafory a jednotlivé slovní obraty včetně výběru slov dokazují, že hranice mezi genialitou a bláznovstvím je opravdu tenká. Jednou si od ní zase něco přečtu. Ale přišlo mi, že kdyby míň přemýšlela nad blbostmi a vznešenými obraty a víc používala mozek a své znalosti Japonska a japonské kultury, nikdy by se nedostala do oné situace :-) Selský rozum občas stačí ke štěstí...